KAREL ELIÁŠ, profesor na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni
I řekl jsem si v duchu, že autorka snad nahlédla vhodnost změny metody, již v minulosti použila proti každému, kdo měl jiný názor. Čtu-li však v jejích nejnovějších textech o rekodifikacích zjevné i skryté narážky na svoji odbornou kvalitu, kladu si otázku, nakolik to bylo myšleno vážně. Leč na tuto strunu nechci hrát: nemám vůli dát se vtáhnout do světa, v němž si autorka zjevně libuje.
Máme-li se bavit věcně, třeba především říci, že kritik musí znát podstatu jevu, k němuž se vyjadřuje. To přirozeně neznamená podívat se zběžně na kritizovaný návrh normativního textu a povrchně ho srovnat s normativním textem jiným. Znamená to – např. – seznámit se s argumentací ve prospěch navrženého řešení obsaženou třeba v návrhu důvodové zprávy a zejména s relevantní literaturou, tedy nejen s tím, co kritik sám napsal.
Velkou část toho, co čtenář četl v únoru v článku „Kodifikace soukromého práva po česku“ v Právním zpravodaji, mohl (jak text konečně připomíná) z pera autorky číst již v prosinci v Justiční praxi․ Na tamnější pojednání jsem s dostatečným argumentačním a poznámkovým instrumentáriem reagoval, a případné zájemce odkazuji na tuto svoji stať, protože pro mnohastránkový text s desítkami citací není v Právním zpravodaji prostor. Nebudu tudíž opakovat, co jsem řekl již jinde.
Zákon se nezrodí přes noc a od prvotní podoby návrhu textace paragrafů musí být provedeno mnoho práce, má-li výsledek dobře sloužit. Byl by omyl domnívat se, že normativní text vytištěný ve Sbírce zákonů může být dílem jednotlivce. Tím spíš to platí o kodexu. Jedinec může předložit návrh, který musí být důsledně a opakovaně oponován, prodiskutován a postupně zkvalitňován tak, aby ve výsledku mohl sloužit praktickému životu. To celé je záležitost odborně, pracovně i časově velmi náročná vyžadující aktivní zájem zainteresovaných stran.
Návrh obecné části občanského zákoníku, jak byl v Justiční praxi č. 8 a 9/2002 zveřejněn, je verze první. Neprošla redakční prověrkou ani komisionálním projednáním. Za normálních okolností by v této podobě vůbec publikována nebyla. Naléhal-li jsem na to, pak v zájmu včasné informovanosti, diskutování problémů, z nichž některé jsou velmi naléhavé, byť s plným vědomím, že se nepochybně objeví stanoviska jdoucí cestou nejjednodušší, totiž cestou ironie a povrchních soudů.
Stejnou metodu neuplatňuje Irena Pelikánová poprvé. Začne omluvou za opakování. Kdo by jí pak mohl vytknout, že v mnohém píše znovu totéž? Poté následuje několik notoricky známých rad, jak má vypadat kodifikace, tak omšelých, že si je lze přečíst v každé publikaci nebo sborníku k otázkám legislativy. Uvedou-li se bez citací, vyzní ovšem jako právě vymyšlené. Jejich funkcí je naznačit, že připravovaný text a jeho původce více či méně nevyhovují. Pak se přikročí ke „kritickému“ rozboru: konkrétní formulace jsou špatné, protože nejsou abstraktní, abstraktní, jsou špatné, protože nejsou konkrétní. Přejímá-li se formulace ze stávajícího zákonodárství, je to špatně, protože nebylo inovováno. Kde se naopak text od stávajících zákonných formulací odchyluje, je to špatně, protože nebylo konzervováno. Strohá formulace I. Pelikánovou neoslní elegancí. Jestliže formulace vybočí z právnického suchopáru, je to také odmítnuto. Nakonec, aby nebylo pochyb, co si má čtenář myslit, uzavře sdělením, že kritizované odborníka neuspokojí. Kdo je odborník, rozhoduje Irena Pelikánová, a sama je přirozeně mezi odborníky na prvním místě. Kdo s ní nesouhlasí, odborník není.
Jak se profesorka Pelikánová rozhodla vypořádat s návrhem úpravy právnických osob? Obecně lze říct, že znalost práva obchodních korporací k uchopení celého tématu právnických osob rozhodně nestačí. Na předloženém kritickém stanovisku je také patrné, že se zcela vyhýbá vědeckému základu samotného tématu. A protože pomíjí teoretickou bázi problematiky, může např. ztotožnit teorii fikce s pozitivistickým formalismem, ať skutečnost je naprosto jiná. Krom toho: naše doktrína vychází tradičně z teorie fikce a myslím, že není důvod na tom něco měnit. Naopak, i u nás bylo v důkladné teoretické analýze a se znalostí pozoruhodné sumy literatury i normativního materiálu přesvědčivě vyargumentováno, že je žádoucí uchovat vliv státu na vznik, fungování, přeměnu i zánik právnických osob. To je otázka koncepční a věcný záměr zákoníku je také zásadně takto nasměrován. Měla-li I. Pelikánová při jeho projednání a schvalování jiné představy, mohla je včas uplatnit. Příležitostí měla dost. Faktem zůstává, že alternativní řešení nenabízí ani dnes.
V té souvislosti musím poukázat na nepravdivé tvrzení autorky, že „stanovisko (...) k pojetí právnické osoby není ani lehce naznačeno“ (s. 5). Ve společných ustanoveních o fyzických a právnických osobách (§ 17 až 22) – autorka na s. 5 prohlašuje, že mi chyběl prostor pro jejich zařazení – stojí v § 22 odst. 1 jasně, jak osnova právnické osoby chápe.
Odmítnout návrh úpravy se I. Pelikánová rozhodla metodou jednostrannou, povrchní a myslím, že nevědeckou. Bere v úvahu švýcarskou úpravu téhož a pouze ji, úpravu, kterou porovnává s návrhem osnovy. Představme si přitom, jak by ZGB dopadl, kdybychom ho stejnou metodou podrobili hodnocení pod kritériem zákoníků rakouského (ABGB), nizozemského (NBW), německého (BGB) či nějakého jiného. Při srovnání ABGB a ZGB bychom mohli Švýcary kritizovat z přebujelosti – vždyť Rakušanům na celou materii právnických osob stačí v ABGB dva paragrafy (a v naší předválečné osnově dokonce jeden), zatímco v ZGB je článků skoro dvacetkrát víc. Naproti tomu v porovnání s NWB by švýcarský kodex propadl jako rozsahem nedostatečný. Vždyť má pouhých osm obecných ustanovení o právnických osobách, zatímco nizozemská úprava pětadvacet. Při komparaci ZGB s německým zákoníkem bychom mohli říci: Ale to je přece zbytečnost, nějaká obecná ustanovení o právnických osobách; Němci žádná nepotřebují, tak to je asi v ZGB docela špatné.
Jen z tohoto náznaku vidíme základní metodologickou vadu stanoviska profesorky Pelikánové. Máme-li srovnat nějaký normativní materiál kriticky, musíme postupovat především systematicky. O to jsem se mj. i k problematice právnických osob pokusil ve stati v Justiční praxi již výše citované. Není důvod a prostor opakovat totéž znovu; odkazuji na tam řečené.
Stranou nemůže zůstat ani historickéhledisko. Jak postupně vznikaly občanské zákoníky ovlivněné kontinentální právní kulturou, věnovaly v různých dobách různou – postupně sílící – pozornost právnickým osobám. Code civil i ABGB vystačily s úpravou jen minimální. Když si tlak doby, resp. postupně se vyvinuvší potřeby sociální a hospodářské, vynutily úpravu spolků, nadací, obchodních společností, družstev atd., stalo se tak vzhledem k rigiditě kodexů zvláštními zákony (pro naše právní prostředí poukažme na spolkový zákon z r. 1852, obchodní zákoník z r. 1863, zákon o družstvech z r. 1873, o s. r. o. z r. 1906, na předpisy o nadacích z druhé pol. 19. stol.). Pro kodexy z konce 19. stol. a první pol. 20. stol. je typické, že si jejich tvůrci uvědomili společenskou nutnost dát úpravě právnických osob pevnější a širší základ. Proto do zákoníků včlenili ustanovení o spolcích a nadacích, případně i stručná společná ustanovení pro právnické osoby vůbec; to je příklad zákoníků Německa, Švýcarska a Itálie. Druhá pol. 20. stol. přinesla další posun. V nizozemském, québeckém nebo v ruském kodexu už ustanovení o právnických osobách masivně narůstají. Např. québecký zákoník má na sedm desítek obecných ustanovení o právnických osobách.
Ani historické hledisko nelze chápat jednostranně. Ve vývoji úpravy právnických osob se v různých konkrétních souvislostech prosazují rozličnou mírou dvě protikladné tendence: vývoj sledující jednotný koncept úpravy právnických osob a směr dezintegrační. Náš návrh jde první cestou. Nezaujatý kritik snad uzná, že je správná: odpovídá převažujícímu stanovisku vědy i společenské potřebě. Rozdílně od stabilizovaných právních řádů, kde překonání partikularismu brání ukotvenost dílčích pramenů upravujících některé formy právnických osob i sto nebo více let, máme možnost postoupit dál: současný chaos úpravy právnických osob ještě nezaložil tradici hodnou celkového respektu.
Věcný záměr zákoníku v příslušné pasáži (II, § 2, 7.) jasně popsal, jak má paragrafové znění úpravy právnických osob vypadat. Věcný záměr zákona, je-li schválen vládou, představuje pro zpracovatele v zásadních otázkách závazné zadání. Ve vztahu k právnickým osobám je v něm jasně řečeno, že zákoník bude obsahovat obecná ustanovení o nich a dále úpravu spolků (subsidiárně použitelnou pro další korporace) i nadací (subsidiárně použitelnou pro právnické osoby fondového typu). Stejně tak je tam jasně řečeno, že obě úpravy posledně uvedené půjdou cestou zásadní recepce stávajících zákonů č. 83/1990 Sb. a č. 227/1997 Sb. Od těchto směrnic se zpracovatel dost dobře odchýlit nemůže.
Nechci naznačit, že si text předložený k diskusi zaslouží jen projev obdivu. Jistěže má nedostatky, je úkolem dalších prací objevit je a odstranit. I. Pelikánová správně poukázala na nevhodnou formulaci návrhu § 87 odst. 1, která musí být napravena. Jinde namítá, je-li vhodné zařadit do obecné úpravy právnických osob § 118, i to bude muset být podrobeno přezkumu. Jiný problém, zatím přehlížený, je otázka, zda v úpravě statusu veřejné prospěšnosti (§ 104) nemá být jisté procento zisku ponecháno veřejně prospěšné právnické osobě k volnému použití.
Nedostatků je jistě víc. Už proto návrh vyžaduje kritiku, a to i velmi tvrdou, ale v každém případě opřenou o znalost věci. Jenže kritika jen pro ni samotnou, kde elegantní formulace zastírají povrchnost, kde poznámky o sovětských občanských zákonících nahradí argumenty, a především kritika, která jen záporně známkuje a nenabízí žádné řešení, může sloužit nanejvýš tak k chvilkové slasti kritizujícího. A to je, myslím, pro stavbu společného díla, jakým zákoník musí být, věru hodně málo.
