PETR KUPKA, Úřad průmyslového vlastnictví
Vlastník ochranné známky Společenství, zapsané Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM), má tak na území ČR vůči porušovatelům stejná práva, jaká měl až dosud v ostatních členských státech EU. Tato práva nemůže však uplatnit ve vztahu k jednání, k němuž případně došlo v období před přístupem ČR do EU. Tato práva se vztahují na ty vlastníky ochranných známek Společenství, které byly ke dni přístupu již zapsány, dále ty, které byly ke dni přístupu teprve přihlášeny k ochraně a zapsány po přístupu a ty, které byly sice přihlášeny až po přístupu, uplatňují však právo přednosti z doby před přístupem ČR do EU. Dále platí, že není potřeba žádného dalšího administrativního zásahu ani zaplacení žádného dodatečného poplatku ze strany vlastníků CTM.
V daném kontextu je nutno ještě předeslat, že 1. dubna 2004 nabyla účinnosti nová úprava ochranných známek, a to zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), dále též „známkový zákon“․
Z hlediska právní ochrany vlastníků národních ochranných známek má tato nová situace dva aspekty:
1. Právní ochrana vlastníků národních známek do 30. dubna 2004
Nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce Společenství (dále též „Nařízení“), umožňuje podat námitky proti zápisu přihlášky ochranné známky Společenství, která byla podána v době 6 měsíců před vstupem ČR do EU. Toto právo s retroaktivním účinkem je přiznáno vlastníkům národních ochranných známek v případě, že jejich „starší“ národní ochranná známka byla nabyta před přístupem ČR k EU v dobré víře, a že den podání, případně den práva přednosti nebo den nabytí „starší“ národní ochranné známky předchází dni podání, popřípadě dni práva přednosti přihlášené ochranné známky Společenství.
Písemné a zdůvodněné námitky proti zápisu CTM do rejstříku je možno ve smyslu čl. 42 Nařízení podat ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění přihlášky CTM, přičemž je nutno zaplatit i příslušný poplatek. Z logiky věci plyne, že námitky je možno podat proti zápisu i těch přihlášek CTM, které byly zveřejněny po vstupu ČR do EU, avšak datum jejich podání spadá do období 6 měsíců před datem přístupu.
Námitky mohou zásadně podat vlastníci národních ochranných známek, pokud je národní známka shodná s CTM a výrobky či služby, pro které byla podána přihláška CTM, jsou shodné s výrobky či službami, pro které je národní známka chráněna, a dále vlastníci těch národních známek, kde z důvodu shodnosti či podobnosti národní známky a shodnosti či podobnosti výrobků či služeb, pro které je národní známka zapsána, existuje nebezpečí záměny s přihlašovanou CTM u spotřebitelské veřejnosti na území ČR. Obdobně mají právo podat námitky i vlastníci ochranných známek, které se ke dni podání CTM staly „všeobecně známé“ ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy. S přihlédnutím k tomu lze dodat, že právo k podání námitek mají i nabyvatelé licencí za předpokladu, že jsou k tomuto úkonu zmocněni vlastníkem národní ochranné známky. Předpokladem ovšem je, že národní ochranná známka má dřívější datum podání, než je datum podání CTM.
Námitky ve výše uvedeném smyslu mohou dále podat i ti vlastníci národních známek, u kterých přihlášku CTM podal jednatel nebo zástupce tohoto vlastníka svým vlastním jménem a bez souhlasu vlastníka; tyto námitky budou pravděpodobně úspěšné pouze za předpokladu, že tento jednatel či zástupce řádně neodůvodní toto své jednání (v podstatě musí prokázat dobrou víru při podání CTM).
Námitky může podat i tzv. držitel nezapsané známky či jiného označení užívaného v obchodním styku za předpokladu, že význam takového označení není pouze lokální, a že práva k takovému označení vznikla přede dnem podání CTM.
Konečně mají právo podat námitky i vlastníci těch národních ochranných známek, které jsou shodné či podobné s přihlašovanou CTM, i když výrobky či služby, pro které je tato známka chráněna, nejsou podobné těm, pro které je přihlašována CTM; to je však možné pouze za předpokladu, že tato národní ochranná známka má v ČR „dobré jméno“ a užívání CTM by bez řádného důvodu neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména této starší národní ochranné známky nebo jí bylo na újmu.
Pojem „ochranné známky s dobrým jménem“ není definován ani v Nařízení Rady (ES) 40/94 ani ve známkovém zákoně, proto mu náleží stručný výklad. Známka, která má „dobré jméno“ zvyšuje svou hodnotu dobrou pověstí (renomé, reputace, goodwill) u spotřebitelské veřejnosti, která známku spojuje s dobrými vlastnostmi příslušného zboží či služeb a má k nim důvěru. Tato známka má zejména dvě kvality: jednak je natolik silnou známkou, že odlišuje svého vlastníka od jiných osob bez ohledu na určitý druh zboží nebo služby a dále je pro ni typické, že je (na rozdíl od všeobecně známé známky) formálně registrována.
Výklad pojmu „dobré jméno“ jistě vyvolá diskusi a bude zřejmě předmětem rozhodovací praxe Úřadu průmyslového vlastnictví, popř. soudů. Přikláním se k názoru, že vnitřní obsah tohoto pojmu implikuje vazbu na kvalitní výrobky či služby, které sice nemusejí spadat přímo do luxusní kategorie, ale mělo by se jednat přinejmenším o standardní dobrou kvalitu, která je od daného zboží či služby obvykle očekávána převážnou většinou relevantní spotřebitelské veřejnosti. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně neupravuje postup při určení toho, která známka má či nemá „dobré jméno“, lze mít za to, že tato zvláštní kvalita bude vždy prokazována až v rámci individuálního správního řízení sui generis.
2. Právní ochrana vlastníků národních známek po 1. květnu 2004
Základním právním prostředkem, který přiznává známkové právo vlastníkům národních ochranných známek brojit proti kolizní ochranné známce Společenství po vstupu ČR do EU, je ust. § 51 známkového zákona. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že zatímco se výše popsané námitky podávají u OHIM (Alicante, Španělsko), který o nich také ve smyslu čl. 43 Nařízení Rady (ES) 40/94 rozhodne, práva plynoucí z ust. § 51 známkového zákona je nutno uplatňovat u národního soudu. Spornou otázkou zde může být, zda toto právo uplatnit u obecného soudu účastníka či u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pro ochranné známky Společenství ve smyslu ust. § 55 známkového zákona.
Známkový zákon dává v ust. § 51 odst. 1 vlastníku národní ochranné známky, jehož přihláška byla podána v dobré víře před přístupem ČR k EU, popřípadě dovozuje právo přednosti z doby před tímto přístupem, právo zakázat v České republice užívání ochranné známky Společenství, jejíž účinky byly rozšířeny na území ČR právě na základě přístupu k Evropské Unii. Není zde rozhodné, jestli toto „starší“ právo vlastníka národní ochranné známky je skutečně starší než právo majitele ochranné známky Společenství, tj. zda je prioritně starší. Relevantní je, že toto právo vzniklo v dobré víře a v době před přistoupením ČR k EU.
Starší práva tedy neposkytují vlastníkům národních ochranných známek právo zabránit užívání automaticky rozšířené CTM v případě, že jsou tato starší práva sama o sobě neplatná nebo jsou zpochybněna např. návrhem na výmaz či návrhem na zrušení či návrhem na prohlášení neplatnosti ochranné známky, anebo pokud tato práva byla získána ve zlé víře.
Známkový zákon zná tři případy, kdy je možné dosáhnout zákazu užívání CTM na území ČR:
| – | ochranná známka Společenství je shodná se „starší“ národní ochrannou známkou jak co do vlastního znění známky, tak co do seznamu výrobků či služeb; |
| – | národní ochranná známka je shodná či podobná ochranné známce Společenství (kolize ve shodnosti či podobnosti výrobků či služeb) a navíc zde existuje pravděpodobnost záměny těchto známek u spotřebitelské veřejnosti nebo alespoň pravděpodobnost asociace CTM s národní ochrannou známkou; |
| – | neexistuje sice kolize mezi CTM a národní ochrannou známkou co do seznamu výrobků či služeb, avšak národní ochranná známka má v České republice „dobré jméno“ a užívání CTM by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména této národní ochranné známky nebo by jí bylo na újmu. |
Posílením právní pozice vlastníků národních ochranných známek je i ustanovení známkového zákona, které těmto osobám přiznává právo požadovat náhradu škody, která jim vznikla užíváním ochranné známky Společenství na území ČR i v období po zveřejnění přihlášky národní ochranné známky. V případě následného zápisu národní ochranné známky do rejstříku se může vlastník této známky, kromě náhrady škody, domáhat i přiměřeného zadostiučinění.
Známkový zákon sice nestanoví expressis verbis žádnou lhůtu pro uplatnění zákazu užívání CTM, avšak je sporné, zda je tato okolnost relevantní (viz níže). Lze předpokládat, že tyto soudní spory se v praxi mohou vyskytnout až poté, co vlastníci CTM uvedou své výrobky či služby na český trh, a dojde tak k faktickému střetu s výrobky či službami vlastníků národních ochranných známek. Za upozornění rovněž stojí, že právo zakázat užívání CTM má pouze vlastník známky, nikoli např. držitel nezapsaného označení, popř. jiná osoba, která by musela svá práva hájit pravděpodobně pouze pomocí právních prostředků nekalé soutěže. V této souvislosti je však rozhodující upozornit na čl. 106 Nařízení Rady (ES) 40/94, týkající se použití vnitrostátních právních předpisů pro účely zákazu užívání ochranných známek Společenství, s odkazem na čl. 53 odst. 2 předmětného Nařízení.
Nařízení stanoví v čl. 53 odst. 2, že vlastník starší národní ochranné známky, vlastník starší CTM, vlastník ochranné známky s “dobrým jménem“, popřípadě držitel nezapsané známky či jiného označení užívaného v obchodním styku, již nemohou navrhnout prohlášení pozdější ochranné známky Společenství za neplatnou ani bránit jejímu užívání, jestliže vědomě strpěli užívání pozdější CTM po dobu 5 let po sobě jdoucích s výjimkou případu, že by přihláška pozdější CTM nebyla podána v dobré víře.
Obdobně stanoví známkový zákon v ust. § 12, že vlastník starší ochranné známky nebo uživatel staršího nezapsaného označení není oprávněn požadovat prohlášení pozdější shodné nebo podobné ochranné známky za neplatnou, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře.
Strpí-li tedy vlastník národní ochranné známky vědomě po dobu 5 let užívání CTM na území ČR, soud jeho žalobu na zákaz takového užívání zamítne. Lhůta 5 let je odůvodněna i logikou věci, která spočívá v tom, že pokud se již vlastník CTM etabloval na českém trhu, není spravedlivé právo zakázat užívání CTM ze strany vlastníka národní ochranné známky umožnit teoreticky po neomezenou dobu. Obdobně hraje lhůta 5 let roli při návrhu na zrušení ochranné známky, nebyla-li po tuto dobu řádně či vůbec užívána.
3. Prohlášení ochranné známky Společenství za neplatnou
Tento právní prostředek lze sice obecně uplatnit jednak návrhem před OHIM, jednak na základě protinávrhu v řízení o porušení ve smyslu čl. 96 Nařízení Rady (ES) 40/94 u soudu pro ochranné známky Spolefenství, a to z důvodů podle čl. 51 – 52 předmětného Nařízení. Vzhledem k dikci čl. 142a odst. 4 Nařízení se však vlastníci starších národních ochranných známek tohoto prohlášení neplatnosti domáhat nemohou v těch případech, pokud by se důvody neplatnosti staly použitelnými pouze v důsledku přístupu ČR k EU (podle čl. 51 Nařízení), nebo pokud starší právo bylo zapsáno, přihlášeno nebo nabyto přede dnem přístupu (podle čl. 52 odst. 1 a 2 Nařízení).
