JAN DĚDIČ

advokát v AK Kocián Šolc Balaštík, profesor na Právnické fakultě UK a VŠE v Praze

Hlavním záměrem nové právní úpravy obchodního rejstříku bylo urychlit a usnadnit zápisy do obchodního rejstříku, zjednodušit soudní řízení a uvést právní úpravu obchodního rejstříku do souladu s požadavky evropského práva, zejména novelou¹ První směrnice². Právo výkupu menšinových akcionářů mělo být provedeno dle požadavků tzv. Třinácté směrnice³, ale podle vyjádření některých poslanců při projednávání předmětného pozměňovacího návrhu by mělo být spíše dovršením procesu kupónové privatizace⁴. Dlužno však konstatovat, že v řadě ustanovení se sledovaného cíle nepodařilo dosáhnout, další ustanovení, zejména v souvislosti s právem výkupu, jsou nejasná či problematická a neposkytují žádnému ze zúčastněných subjektů potřebnou právní jistotu⁵. Navíc ustanovení o právu výkupu nebyla podrobena odborné diskusi ani projednána v orgánech specializovaných na legislativní techniku. To se negativně odráží v jistě dobrých úmyslech zákonodárců.

Novela a požadavky evropského práva

Hmotně právní úprava obchodního rejstříku má svůj základ v komunitárním právu, konkrétně v První směrnici. Určité požadavky na publicitu obsahují i účetní směrnice, zejména Čtvrtá směrnice⁶․ Základní změnou v hmotně právní úpravě obchodního rejstříku je jeho elektronizace. Podle novely První směrnice jsou členské státy EU povinny zavést úplnou elektronizaci obchodního rejstříku a věstníku, v němž se zveřejňují údaje zapsané v obchodním rejstříku, nejpozději k 1. 1. 2007. Novela promítá požadavky První směrnice na elektronizaci obchodního rejstříku poněkud chaoticky, zejména s ohledem na nekonzistentnost přechodných ustanovení. Podle čl. V bod 3. Novely se do 31. 12. 2006 vede obchodní rejstřík výlučně v listinné podobě. Zcela nepochopitelně však nebyla odložena účinnost či použitelnost některých ustanovení upravujících možnost elektronických podání a povinnosti rejstříkového soudu konvertovat listiny ukládané do sbírky listin do elektronické podoby (viz § 33 odst. 1, 3 a 4). Bude třeba dovodit, že do 31. 12. 2006 nelze použít žádné z ustanovení, které se týká elektronizace obchodního rejstříku bez ohledu na to, zda je v přechodném ustanovení jeho účinnost či použitelnost odložena. Chybně a nesrozumitelně je implementován požadavek na formu výpisu v § 28 odst. 5 ObchZ.

V souladu s čl. 50 Čtvrté směrnice se Novelou stanoví povinnost ukládat s účinností od 1. 7. 2005 do sbírky listin i návrh na rozdělení zisku a jeho konečná podoba a návrh na vypořádání ztráty a jeho konečná podoba. Ve vztahu k této nové povinnosti není v Novele žádné přechodné ustanovení ani se neurčuje, kdy vzniká povinnost uložit tyto listiny do sbírky. V souladu s požadavky čl. 50 Čtvrté směrnice a zásadou eurokonformního výkladu českého práva lze usuzovat, že jak návrhy, tak rozhodnutí je třeba uložit do sbírky listin obchodního rejstříku spolu s účetní závěrkou. Byla-li účetní závěrka uložena do sbírky listin do 30. 6. 2005, pak tato povinnost za účetní období 2004 již nevzniká. Návrhy i rozhodnutí lze doložit zápisem z usnesení valné hromady, která bude v dané věci rozhodovat, nebo zápisem o rozhodnutí společníků osobních společností. Nad rámec požadavků Čtvrté směrnice je však tato povinnost uložena všem podnikatelům zapsaným v obchodním rejstříku, a nejen těm, kteří spadají do osobní působnosti Čtvrté směrnice.

Novela dále neřeší existující rozpor mezi požadavky Jedenácté směrnice⁷ na ukládání účetních záznamů do složek sbírky listin vedených pro pobočky společností z členských států EU. Ve věcech zápisů fyzických osob se Novela dostává dokonce do rozporu s požadavky primárního komunitárního práva a ve věci kontroly zákonnosti zakladatelských dokumentů do rozporu s požadavky čl. 10 První směrnice.

Jedenáctá směrnice neumožňuje členskému státu požadovat, aby se ukládaly do sbírky listin jiné účetní dokumenty (účetní závěrky) než ty, které byly zpracovány, ověřeny a zveřejněny podle práva členského státu, kterým se řídí společnost. Novela i dosavadní úprava, obsažená v obchodním zákoníku, však v rozporu s tím vyžadují, aby se ukládaly do sbírky listin účetní záznamy, které se vztahují k činnosti organizační složky zahraniční osoby i z členských států EU v České republice, není-li zahraniční úprava v souladu s požadavky českých právních předpisů. To bude téměř vždy.

Zcela nelogicky se změnila úprava zápisu zahraničních fyzických osob z členských států EU do obchodního rejstříku v novém znění § 34 odst. 1 písm. c) ObchZ. Podle nové právní úpravy se zapisují do obchodního rejstříku za stejných podmínek české fyzické osoby a fyzické osoby, které mají trvalý pobyt nebo bydliště v některém z členských států EU nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor. Tato úprava platila do 31. 12. 2004 a s účinností od 1. 1. 2005 byla změněna právě pro rozpor s primárním komunitárním právem. Usazovací svoboda je totiž vázána na státní občanství a nikoliv na trvalý pobyt nebo bydliště. Novela je v tomto ohledu krokem zpět, neboť je v rozporu s komunitárním právem a odporuje i znění § 21 odst. 5 ObchZ. V tomto ustanovení se od 1. 1. 2005 správně uvádí, že fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států EU nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor, podléhají stejnému právnímu režimu jako české fyzické osoby, nestanoví-li zákon jinak. Zákon však nyní stanoví jinou úpravu v § 34.

Jak je blíže rozvedeno v článku M. Jindřicha (viz s. 6–8 tohoto čísla PZ), byl u zápisů do obchodního rejstříku zaveden registrační princip, kdy rejstříkový soud nezkoumá, zda jsou splněny hmotně právní předpoklady pro provedení zápisu do obchodního rejstříku, ale jen správnost návrhu a úplnost předložených dokladů. Jde mimo jiné o případy deklaratorních zápisů, ale i jiných zápisů, pokud jsou zapisované skutečnosti osvědčeny notářským zápisem. Zatímco druhý případ je plně v souladu s čl. 10 První směrnice, pak provádění některých deklaratorních zápisů týkajících se společností s ručením omezeným na základě pouhého registračního principuje je s nimi v rozporu. První směrnice v čl. 10 totiž ukládá, že v členských státech, které nemají předběžnou soudní nebo správní kontrolu zakládání společností, musejí být zakladatelské listiny a jejich změny úředně ověřeny (musí mít formu veřejné listiny). Při změně společníka s. r. o. dohodou se po 1. 7. 2005 nevyžaduje ani soudní kontrola ani forma veřejné listiny.

Princip publicity obchodního rejstříku

V souladu s dosavadním zněním § 27 ObchZ je upraven jak pozitivní, tak negativní princip publicity zápisů v obchodním rejstříku a obsahu listin uložených do sbírky listin v novém § 29. Poprvé se pak upravuje negativní publicita obsahu listin pro případ, že listina bude uložena do sbírky listin v některém z úředních jazyků EU i její překlad do českého jazyka. Nová právní úprava umožňuje v souladu s čl. 3a První směrnice, aby se do sbírky listin ukládaly nejen listiny v češtině, ale i v jiných jazycích. Pak ale musí být uložen i překlad obsahu těchto listin českého jazyka. Překlad listiny z některého z úředních jazyků EU nemusí být již od 1. 7. 2005 úředně ověřen.

Může se stát, že česká a cizojazyčná jazyková verze se budou lišit. V takovém případě se třetí osoby mohou dovolávat údajů obsažených v cizojazyčném textu uložené listiny, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osoba o rozporu s českou jazykovou verzí listiny věděla. Zapsaná osoba se však ve vztahu ke třetím osobám může dovolávat jen údajů obsažených v listinách zveřejněných v českém jazyce. To však neplatí o překladech z jazyka, který není úředním jazykem EU. Zde je vždy relevantní ve vztahu ke třetím osobám jen česká jazyková verze a třetí osoby se nemohou dovolávat cizojazyčné verze, i když o rozporu nevědí.

Změny v zapisovaných skutečnostech a listinách ukládaných do sbírky

Okruh osob zapisovaných do obchodního rejstříku, s výjimkou uvedenou výše, se nemění. Výčet těchto osob se pouze přesouvá ze zrušeného § 3 do nového § 34 ObchZ. Zcela nelogicky se však v § 34 odst. 2 ObchZ uvádí, že do obchodního rejstříku se zapíše jakákoliv fyzická osoba, jestliže splňuje tam uvedené předpoklady (výše obratu či příjmů nebo provozování živnosti průmyslovým způsobem) bez ohledu na její bydliště, sídlo a příp. státní občanství. To jistě nemůže být míněno vážně a jde zřejmě jen o fyzické osoby uvedené v § 34 odst. 1 písm. c) ObchZ.

Nová právní úprava přebírá dosavadní právní úpravu zapisovaných skutečností. Ne zcela účelně se ale vypouštějí zapisované údaje o fyzických osobách, které jsou statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem, je-li tato právnická osoba sama statutárním orgánem jiné právnické osoby nebo jeho členem. Dosavadní praxe totiž umožňovala, aby se tato fyzická osoba prokázala jedním výpisem z obchodního rejstříku. Nová právní úprava znamená, že nepostačí výpis jeden, ale bude nutný výpis z obchodního rejstříku obou právnických osob. U fyzických osob zapsaných v rámci zápisu podnikatele se nebude uvádět rodné číslo.

Nově se vyžaduje u společníků veřejných obchodních společností, komanditních společností a společností s ručením omezeným zapisovat vedle bydliště fyzické osoby i místo jejich podnikání, liší-li se od bydliště. Tento údaj je však zcela nepotřebný, neboť společník není podnikatelem. Bude-li společník současně podnikatelem a bude-li místo jeho podnikání mimo jeho bydliště, bude jej muset nechat zapsat do obchodního rejstříku. Tím přibude další listina přikládaná k návrhu na zápis, kterou se bude muset tato skutečnost osvědčit. Navíc chybí přechodné ustanovení, které by stanovilo lhůtu, do kdy je třeba doplnit tyto skutečnosti u společníků zapsaných ke dni účinnosti Novely v obchodním rejstříku. V této souvislosti je třeba upozornit, že zrušením § 3 ObchZ byla zrušena i legislativní zkratka „bydliště“, která znamenala místo trvalého pobytu. Zato ustanovení § 34 ObchZ nyní výslovně odlišuje trvalý pobyt a bydliště s tím, že do obchodního rejstříku se zapisuje bydliště, nikoliv trvalý pobyt, jak tomu bylo dosud. Je otázkou, jakou listinou se má osvědčit údaj o bydlišti, když občanský průkaz osvědčuje pouze místo trvalého pobytu. Zatím ani nemáme v našem právním řádu obsaženou vyvratitelnou právní domněnku, že bydlištěm je místo trvalého pobytu. Dalším problémem je, kdo by měl tato skutečnost prověřovat, když se uplatňuje registrační princip.

Pokud jde o ukládané listiny do sbírky listin, zcela se opouští nutnost povolení k pobytu u osob oprávněných jednat jménem podnikatele dosud vyžadovaný v § 30 odst. 3 pro fyzické osoby z nečlenských států EU nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor. Je diskutabilní, nakolik je takové otevření správné s ohledem k tomu, že bude obtížné dostihnout osoby ve statutárních orgánech společností, které nebudou mít nic společného s územím členských států EU.

Nově postačí, když jako listina, kterou se dokládá právní důvod užívání místností, bude předloženo prohlášení vlastníka nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru, popřípadě osoby oprávněné s nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním sídla nebo místa podnikání souhlasí. Takže již nebude nutné předkládat nájemní či podnájemní smlouvu.

Za velmi problematické považuji zrušení úpravy, obsažené v dosavadním § 30 odst. 2 ObchZ, která umožňovala zapsat jako předmět podnikání obchodní společnosti i činnost, kterou podle zvláštních právních předpisů mohou vykonávat jen fyzické osoby, jestliže žadatel prokáže, že tuto činnost bude vykonávat jen za pomoci k tomu oprávněných osob. Na to pak navazovalo ustanovení § 56 odst. 3 ObchZ, které upravovalo odpovědnost. Na základě těchto ustanovení vznikaly zejména společnosti, jejichž předmětem podnikání bylo daňové poradenství. Zmíněné ustanovení bylo zrušeno bez náhrady a bez přechodných ustanovení. Snad jen z principu zákazu retroaktivity lze usuzovat, že společnosti s daným předmětem podnikání, zapsané do obchodního rejstříku před 1. 7. 2005, mohou nadále tyto činnosti vykonávat za dosavadních podmínek. Po 1. 7. 2005 již takový předmět podnikání žádné společnosti zapsat nelze. Není však vyloučen ani takový výklad (byť se s ním neztotožňuji), že dnem 1. 7. 2005 zaniklo oprávnění dané právnické osoby svým jménem tuto činnost provozovat, což by byl důvod zrušení společnosti podle § 68 odst. 6 písm. b) ObchZ, byl-li by to její jediný předmět podnikání. Zcela nesrozumitelným se stalo ustanovení § 56 odst. 3 ObchZ, kde se nyní uvádí, že činnost uvedenou v § 35 písm. b) ObchZ (tou je činnost zapsaná v obchodním rejstříku), může společnost vykonávat jen pomocí osob tam uvedených. V § 35 písm. b) ObchZ však žádné osoby uvedené nejsou. Mohou tedy naše společnosti po této novele vůbec podnikat? Záporná odpověď by byla absurdní, ale plně v souladu se zákonem. Co je smyslem této úpravy, je zcela nepochopitelné.

Seznam listin ukládaných do sbírky listin se rovněž v zásadě nemění, s výjimkou výše zmíněné povinnosti ukládat listiny vztahující se k naložení se ziskem a ztrátou.

Návrhy na zápis do obchodního rejstříku

Novela v § 31 odst. 1 ObchZ výslovně stanoví, že návrh na zápis může podat jen osoba uvedená v § 34 ObchZ. V § 31 odst. 2 ObchZ se dále připouští, že návrh může podat i osoba, která doloží právní zájem, nesplní-li osoba uvedená v § 34 odst. 1 povinnost podat návrh na zápis do 15 dnů ode dne, kdy jí tato povinnost vznikla (může jít např. o nového či bývalého společníka, prokuristu, člena orgánu společnosti apod.). Nová právní úprava vyvolává významné výkladové problémy u tzv. prvozápisů právnických osob, které vznikají až zápisem do rejstříku. Tady je zjevné, že tato osoba návrh na zápis podat nemůže, protože neexistuje, ani není stanovena povinnost podat návrh na takový zápis, takže návrh nemůže podat ani ten, kdo na tom má právní zájem. V § 64 ObchZ je sice upraveno jednání jménem společnosti před jejím vznikem, ale to nelze podle mého názoru na daný případ použít. Vznikal by zejména problém s účastenstvím v řízení. Určité řešení snad plyne z nového § 200c OSŘ, kde se uvádí, že účastníkem řízení je osoba, která návrh podala podle zvláštního právního předpisu, a podnikatel. Lze předpokládat, že osoby uvedené v § 78 odst. 2, § 96, § 112 odst. 1, § 175 odst. 2 a § 225 odst. 2 ObchZ jsou osobami oprávněnými podat návrh na zápis ve smyslu § 200c OSŘ a že tato ustanovení jsou lex specialis ve vztahu k § 31 ObchZ.

Nová koncepce obchodního rejstříku spočívá mimo jiné i v tom, že návrh na zápis do obchodního rejstříku (návrhem na zápis je třeba ve smyslu legislativní zkratky v § 31 ObchZ rozumět i návrh na změnu zápisu nebo výmaz zápisu) je možno podat jen na předepsaném formuláři a návrh musí být doložen listinami o skutečnostech, které mají být zapsány do obchodního rejstříku. Podle § 32 odst. 4 ObchZ Ministerstvo spravedlnosti stanoví prováděcí vyhláškou závazné formuláře a seznam příloh, které se k návrhu na zápis přikládají. Úleva pro podnikatele je závislá na tom, jak jsou formuláře srozumitelné a jak je vymezen seznam příloh. Nedomnívám se však, že by vydaná prováděcí vyhláška⁸ podnikatelům příliš ulehčovala život. Na některé transakce neexistují zvláštní formuláře, např. zápis přeměny obchodních společností. Seznam přikládaných dokladů není taxativní.

Myslím si, že v některých případech jde vyhláška nad rámec zákona. Např. ve věci listiny osvědčující právní důvod užívání místností, v nichž je umístěno sídlo akciové společnosti, vyhláška vyžaduje výpis z katastru nemovitostí ne starší 3 měsíců osvědčující vlastnické právo k prostorám, do nichž společnost umístila své sídlo, a pokud není vlastníkem, souhlas (spolu)vlastníka těchto prostor, nebo správce zmocněného k udělení souhlasu s umístěním sídla a zmocnění tohoto správce. Obchodní zákoník však v § 37 odst. 2 stanoví, že postačí doložit souhlas vlastníka nebo osoby oprávněné nakládat jinak s nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem a nic se zde neuvádí o výpisu z katastru nemovitostí.

V jiných případech zase vyhláška uvádí listiny, které vyžaduje zákon, na nečekaném místě. V ustanovení § 31 odst. 4 ObchZ se vyžaduje přiložit k návrhu na zápis i písemný souhlas osob, které se zapisují v rámci zápisu podnikatele, ledaže takový souhlas plyne z jiných listin, které se k návrhu přikládají. Ponecháme-li stranou výkladový problém, že zápisem je i výmaz z obchodního rejstříku⁹, pak prováděcí vyhláška tuto listinu mezi listinami přikládanými k návrhu na zápis člena představenstva či dozorčí rady nevyžaduje. Tato listina je vyžadována až v závěrečné části, kde to již nikdo neočekává, a na rozdíl od znění zákona, zcela bezvyjímečně od všech zapisovaných osob v rámci zápisu podnikatele, a jen ohledně zápisu a změny zápisu. Snad se tím alespoň ustálí výklad, že zapisovanou osobou v rámci zápisu podnikatele je jen osoba, která se v rámci zápisu podnikatele zapisuje, nikoliv i ta, která se vymazává, jinak nebude možno v řadě případů takový zápis vůbec provést, neboť se zpravidla nepodaří doložit k návrhu na zápis výmazu potřebnou listinu.

Uvedení některých listin ve vyhlášce je nejasné a nic neříkající jako např. obecný požadavek kopie rozhodnutí správního úřadu vydaného podle zvláštního zákona s vyznačenou doložkou právní moci v souvislosti s návrhem na zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku.

Uvážíme-li, že nesprávně vyplněný formulář nebo nepřiložení listiny, když jejich výčet v prováděcí vyhlášce není taxativní, je důvodem pro odmítnutí návrhu na zápis podle § 200d odst. 1 OSŘ, pak se stejně většina podnikatelů bez pomoci právníka zápisu do obchodního rejstříku jen tak lehce nedomůže.

Registrační princip a fikce zápisů do obchodního rejstříku

Velkým ulehčením a urychlením zápisů do obchodního rejstříku má být registrační princip, kdy soud zásadně nezkoumá splnění hmotně právních podmínek pro zápis určité skutečnosti do obchodního rejstříku, ale rozhoduje nebo přímo provede zápis jen na základě jemu předložených listin. Tak to plyne z ustanovení § 200da OSŘ. Zákonodárce však zapomněl zrušit ustanovení § 175 odst. 1 ObchZ, které ukládá rejstříkovému soudu povinnost zkoumat, zda jsou splněny požadavky stanovené zákonem pro zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku. Z úpravy občanského soudního řádu zjevně plyne, že rejstříkový soud musí považovat podmínky za splněné, jsou-li mu předloženy listiny vyžadované zákonem a prováděcí vyhláškou a není povinen zkoumat, zda jsou tyto podmínky splněny skutečně. To se týká zejména požadavku na zkoumání zákonnosti obsahu stanov, které vyžaduje § 175 odst. 1 písm. e) ObchZ. Je tedy přinejmenším sporné, zda rejstříkový soud může zkoumat soulad obsahu stanov se zákonem, jsou-li mu tyto předloženy jako stejnopis notářského zápisu.

Pokud v případě rejstříkové řízení nedojde k odmítnutí návrhu podle § 200d odst. 1 OSŘ nebo zamítnutí návrhu podle § 200da odst. 1 OSŘ či zastavení řízení, končí pak buď právní mocí usnesení o povolení zápisu nebo provedením vlastního zápisu bez vydání rozhodnutí podle § 220da OSŘ, popř. fikcí zápisu podle § 200db odst. 3 OSŘ. Problematické je, jak má rozhodnout soud v případě, že k návrhu na zápis nebude doloženo oprávnění k výkonu zapisovaného předmětu podnikání. To je totiž důvodem jak pro odmítnutí návrhu na zápis podle § 220d odst. 1 písm. e), tak pro zamítnutí návrhu podle § 200da odst. 1 OSŘ.

Podle § 200da odst. 3 OSŘ soud provede zápis bez vydání rozhodnutí, má-li zápis jen deklaratorní účinky a má-li zápis konstitutivní účinky pouze v případě, že daná skutečnost má podklad v připojeném notářském zápisu¹⁰. V obou případech však musí být splněna podmínka, že účastníkem řízení je pouze podnikatel. Další tam uvedená podmínka, že podnikatel také navrhl zápis je zbytečná, protože podle § 200c OSŘ, jestliže navrhl zápis někdo jiný než podnikatel, je i on účastníkem řízení a není tedy splněna podmínka, že účastníkem řízení je pouze podnikatel.

V § 220db OSŘ jsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí o návrhu nebo pro provedení zápisu (5 pracovních dnů od 1. 7. 2006, do té doby 10 pracovních dnů, ledaže zákon stanoví lhůtu jinou).

Fikce zápisu je navázána na marné uplynutí lhůty pro provedení zápisu nebo vydání rozhodnutí. V případě, že zápis má být proveden na základě rozhodnutí soudu, je v zákoně vnitřní rozpor. V případě, že soud o návrhu rozhodne, provede se zápis až po právní moci usnesení, v případě fikce se však zápis považuje za provedený dnem, kdy mělo být nejpozději usnesení vydáno, tedy daleko dříve. Fikce zápisu je sice zajímavý právní institut, valný význam však nemá. Platí princip publicity obchodního rejstříku a na nezapsané a nezveřejněné údaje se publicita obchodního rejstříku stejně nevztahuje. Nebude-li zápis skutečně proveden a zveřejněn v Obchodním věstníku, ve vztahu k třetím osobám je fikce zápisu problematická. Podnikatel by musel dokazovat, že fikce zápisu nastala. To znamená, že by musel třetí osobu přesvědčit o tom, že podal řádný návrh na zápis do rejstříku a jeho návrh nebyl ani odmítnut ani zamítnut.

Sama úprava fikce zápisu je v ustanovení § 200db odst. 3 OSŘ také problematická. Zde se uvádí, že fikce zápisu nastává, pokud soud neprovedl zápis v zákonné lhůtě nebo nevydal rozhodnutí o povolení zápisu, ledaže byl vzat návrh účinně zpět. Zákon však neřeší důsledek toho, když návrh na zápis bude odmítnut nebo zamítnut, avšak rozhodnutí nebude doručeno účastníkům. Snad jen z odstavce 1 § 200db OSŘ lze dovozovat, že fikce podle § 200db odst. 3 OSŘ nenastane v případě, že soud ve stanovené lhůtě rozhodne o odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na zápis. Podnikatel však o takovém rozhodnutí nemusí vědět a může se začít chovat tak, jako by fikce zápisu nastala. Jako příklad lze uvést zápis zvýšení základního kapitálu akciové společnosti do obchodního rejstříku. Společnost se po 10 dnech od podání návrhu může domnívat, že nastala fikce zápisu a vydá nové akcie, ale za 5 dnů jí bude doručeno odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí rejstříkového soudu. Byly akcie na zvýšení základního kapitálu platně vydány?

V případě fikce zápisu se může podnikatel a osoby, zapisované v rámci zápisu podnikatele do 1 měsíce od zápisu, domáhat u rejstříkového soudu výmazu nebo změny zápisu, provedeného na základě fikce. Lze jen logicky dovozovat, že toto právo by měly mít oprávněné osoby pouze v případě, že zápis neodpovídá skutečnosti. Takovou podmínku však zákon nestanoví. Jakýkoliv jiný výklad by však mohl mít katastrofální důsledky zejména v případě konstitutivních zápisů.

Nová úprava zápisů do obchodního rejstříku si zřejmě vyžádá i rozšiřující výklad ustanovení § 68a odst. 1 ObchZ o neplatnosti společnosti. V tomto ustanovení se uvádí, že po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku, a nelze se domáhat určení, že společnost nevznikla. V případě, že bude společnost zapsána bez vydání rozhodnutí, zákon výslovně nezakazuje vymazat již jednou zapsanou společnost z obchodního rejstříku z důvodu, že nebyly splněny požadavky na vznik společnosti. Eurokonformním výkladem českého práva bude nutno dospět k závěru, že v ani případě, kdy společnost byla zapsána bez vydání rozhodnutí, nelze takovou společnost vymazat bez dalšího z obchodního rejstříku, tedy že ustanovení § 200db odst. 3 OSŘ o výmazu z obchodního rejstříku nelze aplikovat na prvozápisy obchodních společností. Pokud by to bylo možné, byla by česká právní úprava v rozporu s ustanovením čl. 11 druhý pododstavec První směrnice, který stanoví, že kromě případů neplatnosti společnosti nepodléhá žádná společnost žádnému důvodu neexistence, absolutní nebo relativní neplatnosti nebo prohlášení za neplatnou.

Závěr

Z výše uvedeného prvního rozboru nové právní úpravy obchodního rejstříku plyne, že úmysl zákonodárce zrychlit a usnadnit zápisy do obchodního rejstříku je do značné míry znehodnocen rozpornou a ne zcela jasnou právní reglementací a jejím nedůsledným promítnutím do všech ustanovení obchodního zákoníku.