PETRA VRÁBLIKOVÁ

asistentka předsedy Ústavního soudu

Předem si dovoluji k uvedené diskusi, jejíž počátek se váže k zahájení restitučních procesů před patnácti lety, konstatovat, že nelze předpokládat, že bychom se v dohledné době, nepřikročí-li k takovému ukončení zákonodárce, dočkali jejího konce v podobě nějakého závěru, dosažení názorového kompromisu nebo řešení; již proto ne, že názorové pozice diskutujících vycházejí ze zcela odlišných právních konstrukcí – pozitivistického přístupu k obsahu restitučních předpisů na straně jedné a teleologického přístupu na straně druhé. Diskuse se však, lhostejno zda opomenutím či záměrně, vyhýbá časové hranici dané restitučními předpisy a její důležitosti¹. V teoretickoprávních sporech se ztrácí důraz na základní aspekt právního státu – jistotu v právních vztazích. A právě k této otázce se vrátil, a to zcela zásadním způsobem, Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005.

Prejudiciální východiska stanoviska Ústavního soudu

V zásadě jde stále o jeden a týž problém – vracení majetku, který v minulosti převzal stát, v tomto konkrétním případě však ještě před rozhodným datem stanoveným zákonem č. 480/1990 Sb. a restitučními předpisy. Doposud si jak obecné soudy, tak i soud Ústavní vystačily s judikaturou vymezeným, jakkoliv ne všeobecně akceptovaným právním názorem, dle kterého nejde-li o vztah restitučními předpisy regulovaný, je možné se domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných občanskoprávních institutů.² Naopak je-li možné postupovat podle předpisů restitučních, nelze občanskoprávní instituty využít.³ Ono do velké míry půvabné pření se o obsah a smysl restitucí a jejich dopadu na aplikaci obecných občanskoprávních institutů však vyvolává dojem, že pro právní zaujetí problémem došlo k pominutí praktického významu restitucí v podobě vůle státu (zákonodárce). V těchto diskusích se totiž ztrácí to podstatné – povaha a účel restitučních předpisů a povaha a účel určovací žaloby podle § 80 OSŘ. Zatímco meze uplatnění restitučních předpisů v tuto chvíli jsou judikaturou vymezeny, pouze jejich obsah je mnohdy obtížně naplňován, domáhání se vrácení v minulosti pozbytého majetku prostřednictvím obecných občanskoprávních institutů, zejména pak žaloby na určení vlastnického práva, nicméně řečené se plně vztahuje i na žaloby vindikační, je limitováno jedině vynalézavostí stran jednotlivých soudních sporů.

Plénum Ústavního soudu učinilo v tomto ohledu zásadní krok, směřující k nastolení větší právní jistoty ohledně vlastnického práva, byť pouze ve vztahu k relativně vzdálenému datu․ Při posuzování rozporu mezi svou dosavadní judikaturou a stanoviskem jednoho z jeho senátů totiž dalo přednost názoru nově se vytvořivšímu, vymezujícímu se právě proti bezlimitnosti sporů o určení vlastnictví. Jde však o názor pouze částečně odlišný od stávajícího a vychází rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu⁴.

Polemika názoru II. senátu Ústavního soudu, jenž návrh na zaujetí stanoviska plénu předkládal, spočívá v pouze částečném nesouhlasu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, pokud jde o rozhraničení působnosti restitučních předpisů a aplikace obecných občanskoprávních institutů ochrany vlastnického práva. Až dosud Ústavní soud zastával generelně vymezený názor, že „pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. tento zákon nemůže mít povahu speciálního zákona“ (nález ÚS, sp. zn. I. ÚS 539/98), resp. „došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu (…), nebránilo nic tomu, aby se svého majetku (stěžovatelka) domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu.“ (nález ÚS, sp. zn. IV. ÚS 403/98). Oba nálezy, jak stanovisko konstatuje, vycházejí sice ze zásady lex specialis derogat legi generali, zásada však byla aplikována mechanicky, poměřujíc pouze jednotlivá ustanovení občanského zákoníku a restitučních norem, bez přihlédnutí k cíli a účelu, který jejich přijetím zákonodárce sledoval a jejich generelně vytyčené závěry promítnuté do právních vět nelze dále aplikovat bez stanovení jistých hranic.

Zjednodušeně řečeno – pouze norma a nic než norma na straně jedné a na straně druhé norma z hlediska svého účelu, tak by se dalo stručně popsat východisko přijatého stanoviska, a zdánlivě by se tedy na přístupu Ústavního soudu k výkladu restitučních předpisů nic nezměnilo. Až dosud se praxe obecných soudů zastavila na tom, vycházejíc ze stanoviska Nejvyššího soudu, že nelze uplatit ochranu vlastnického práva založenou na aplikaci obecných občanskoprávních institutů tam, kde bylo možné domoci se téhož (obnovení vlastnického práva, resp. deklarování jeho existence a na to navazující vrácení věci) postupem podle restitučních předpisů. Opatrnost a výrazný příklon k positivismu a rovněž neutuchající spor o pravdivost nebo nepravdivost shora citovaným sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu zastávaného názoru (viz pozn. č. 3) vede soudy k tomu, že stanovisko NS samo vykládají velmi restriktivně – tedy tak, že pouze ty osoby, které mohly (úspěšně) uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů, tj. osoby oprávněné, jejichž majetek byl převzat státem v restitučních předpisech vyjmenovanými způsoby v tzv. rozhodném období a nebrání-li vydání takového majetku zákonná překážka, jsou vyloučeny z možnosti domáhat se tohoto majetku cestou žaloby na vydání věci (vyklizení nemovitosti), resp. žaloby na určení vlastnického práva. Tuto pozici zastával i Ústavní soud.

Úmysl zákonodárce ke zmírnění některých majetkových křivd byl odložen jako nepodstatný. Cílem přijetí restitučních předpisů přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu nebylo zakotvit jednodušší cestu ke zmírnění majetkových křivd pro původní vlastníky, resp. jejich právní nástupce, nýbrž vymezit, které křivdy napravovány budou a které nikoliv. Kde lze v zájmu zhojení mravního dluhu vůči osobám režimem postiženým učinit zásah do právní jistoty ve věcněprávních vztazích, kde nikoliv a jak časově bude tento zásah omezen⁵. Přestože výrazové prostředky zákonodárce se z pohledu dnešní legislativy, teorie a zejména právní praxe jeví jako velmi neobratné, ponechávající prostor pro různý gramatický, příp. i logický výklad, tím spíše je třeba při jejich interpretaci a aplikaci zohlednit výklad teleologický, tj. zabývat se účelem, k němuž byl soubor těchto předpisů přijat. A v tomto směru je stanovisko jen zdůrazněním dosavadního postoje Ústavního soudu k restitučním předpisům.

Právní argumentace Ústavního soudu

Při deformaci československého právního řádu v letech 1948–1990 a jeho oproštění od klasických občanskoprávních institutů zohledňujících plynutí času a jeho důsledky (tj. nikoliv zánik vlastnického práva nýbrž jeho ochrany) s čistě pozitivněprávním výkladem vystačit nelze. Deformace právního řádu v minulosti má totiž ještě pořád, i přes snahu zákonodárce o jeho narovnání v devadesátých letech minulého století, důsledky v právních vztazích dnešních. Je však nadále nežádoucí, přes nečinnost legislativy, aby tyto důsledky bez omezení měly vliv i do budoucna, neboť jde o výrazný jev právní nestability, odrážející se ve všech aspektech ekonomického i politického života státu a v evropských strukturách přesahující i státní hranice. Není-li možné počítat s trváním nabytého vlastnictví pro právní skutečnosti nastalé před šedesáti lety, není možné na takto nabytém vlastnictví založit jakýkoliv další právní vztah – podnikání, bytovou výstavbu, budování silniční a dálniční sítě, apod.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že právní závěry obou nálezů jsou sice nadále platné, tedy určovací žalobu lze využít tam, kde nejde o skutečnost upravenou restitučními předpisy, avšak nikoliv hluboko do minulosti, neboť k tomu není určen ani tento institut. Na základě toho vydal toto stanovisko:

Ústavní soud přitom vycházel právě z mezí daných restitučními předpisy. Dle jeho názoru předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zák. č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb., č. 298/1990 Sb.⁶, č. 173/1990 Sb., č. 172/1991 Sb. spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zák. č. 119/1990 Sb., případně z. č. 212/2000 Sb.), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ust. § 1 zák. č. 229/1991 Sb. a preambuli zák. č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo.

Zcela zásadní, možná více než oba závěry stanoviska, je pak málokdy vyslovené, možná myšlené konstatování, že k takovému kroku rozhodně nebyl stát povinován, byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04).

Navíc vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným⁷.

Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudní rehabilitaci, v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd „z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti“, uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, sledujíce cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích.

Žaloba na určení vlastnického práva a jeho ochrana ve světle stanoviska ÚS

Charakter žalob na určení práva ve smyslu § 80 OSŘ, případně jiných žalob na určení v občanském soudním řádu nevyjmenovaných, je oproti procesním prostředkům restitučních předpisů zcela jiný. V zásadě se nezměnil od přijetí civilního řádu soudního v roce 1895.

Argumentace žalobních tvrzení u těchto tipů žalob je trojí:

Majetek takto převzatý tedy na stát vůbec nepřešel, žalobce nikdy nepřestal být jeho vlastníkem a kroky, které československý stát dále učinil ke vztahu k dalším převodům vlastnictví učinil, tedy nemohou být platné.

V zásadě ani judikatura, ani teorie nevymezila dosud limit takových sporů; výjimky pramení právě z vymezení vzájemného vztahu restitučních předpisů a obecných občanskoprávních institutů. Principem však zůstává splnění zákonných podmínek podání žaloby. Dle ust. § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem podání takové žaloby je tedy především určení existence právního vztahu nebo práva a naléhavý zájem žalobce na takovém určení. A zatímco ohledně podmínky první spory nejsou, v případě podmínky druhé již ano. Část literatury⁸ se totiž přiklání k tomu, že žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem je zvláštní žalobou v ust. § 80 OSŘ nevyjmenovanou a prokazování naléhavého právního zájmu zde není třeba; postačí pouze skutečnost, že rozhodnutí o žalobě může být podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí, nebo je naléhavý právní zájem na takovém určení ztotožněn s požadavkem na existenci listiny, na jejímž základě je možné zápis nebo změnu zápisu v katastru nemovitostí provést. Tomu však neodpovídá ani historie tohoto institutu, ani její účel.

Žaloba o určení práva je součástí našeho právního řádu již od roku 1895, od přijetí civilního řádu soudního. Dle jeho § 228 „Žalobou se lze domáhati toho, aby bylo najisto postaveno, že tu jest nebo není některý právní poměr nebo právo, aby uznána byla pravost listiny, neb aby najisto postavena byla její nepravost, když žalobce má právní zájem na tom, aby tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve najisto postaveny soudním rozhodnutím.“. Již Hora⁹ varuje před možností zneužití těchto žalob („Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem.“) a zdůrazňuje právě podmínku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tedy zájmu na tom, aby vztah, o jehož určení se jedná, byl na jisto postaven soudním rozhodnutím co nejdříve. Tedy nikoliv jen zda se tak stane, ale i kdy se tak stane. „Žalobcem žádané určení musí býti tedy vyvoláno jistým stavem, jenž těsně souvisí s právními poměry žalobcovými a má na ně vliv; tento vliv jeví se v tom, že právní poměry žalobcovy jsou uváděny v neklid a nejistotu. (…) Ani právní zájem neodůvodňuje ještě ž. určovací; zákon žádá zcela nutkavý právní zájem: právní postavení žalobcovo musí býti takové, aby brzké, rychlé určení bylo jediným žádoucím východiskem.“ Příčina žaloby je tedy odstranění překážky pro pokračování vztahu žalobce k věci a účelem jejího podání je obnovení právního stavu nastalého před tímto porušením. Skutečnost, že při podání žaloby je dán zájem na co nejrychlejším určení, pak byla předmětem dokazování v soudním řízení (srov. Vážný, 1357). Obnovování „stavu před porušením“ po šedesáti letech se však neztotožňuje se stále platným požadavkem vigilantibus iura¹⁰.

I dnešní procesualistika považuje určovací žalobu za nástroj prevence¹¹. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o něj mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňující se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“¹². Současná judikatura se však v důsledku nikoliv jiného chápání institutu určení práva, nýbrž pro nedostatek úpravy zápisů do katastru nemovitostí (institut obdobný vkladné žalobě nebo žalobě o výmaz práva dle § 61 a násl. knihovního zákona neexistuje a jeho zavedení se přes problémy praxe nepřipravuje, ač po něm právní věda a začasté i praxe volají)¹³ a zkostnatělou praxi katastrálních úřadů (nepovažující rozhodnutí o plnění, jakkoliv se v něm soud musel vypořádat i s existencí právního vztahu, z něhož je plněno, za vkladuschopnou listinu), zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.

Přestože je jistě možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Vyhověním žalobě totiž soud deklaruje, že žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že uplatnění této žaloby bylo řádným způsobem ochrany ohroženého práva. Určovací žaloba zde ale není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.

V tomto ohledu není přijaté stanovisko nějakou výraznou změnou v dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu ani odklonem od ní, nýbrž promítnutím již vyslovených závěrů (byť jde vesměs o závěry nedávné) jeho judikatury do konečného názoru. Ústavní soud již dříve například konstatoval, že podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenacházejí v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.“¹⁴. Jde o výrazný příklon v chápání vlastnického práva nikoliv jako pojmu ryze právního, neměnného, nýbrž sociálního, na nějž mají faktické poměry společnosti vliv a schopnost pracovat s jeho obsahem.

Zbývá vyřešit, jakému právu je tedy možné ochranu poskytnout. Tomu tvrzenému, založenému na zpochybnění skutečností nastalých hluboko v minulosti, nebo právu které dnes existuje (minimálně formálně) a o takových skutečnostech jeho nabyvatelé v zásadě nemohli mít tušení a nyní ani dostatek možností na svou obranu? Poukazu J. Spáčila¹⁵ na skutečnost, že bývalý vlastník má zpravidla více informací o procesu, na jehož základě pozbyl vlastnictví k věci a naopak nemá žádný zájem na tom, aby skutečnosti svědčící ve prospěch žalovaného, nynějšího vlastníka, vyšly v řízení o určení vlastnictví najevo, je třeba přikládat váhu z hlediska posouzení, nakolik lze v takovém řízení zachovat zásady spravedlivého procesu. Důkazní situace, tak jak je předkládána soudu k posouzení, je diskutabilní, neboť rovnost stran navrhovat a předkládat důkazy ve svůj prospěch i proti sobě zachována být nemůže. Ani státní archivy nejsou mnohdy ve stavu, kdy by nich bylo možné bez dalšího čerpat, natož pak různé archivy soukromé nebo socialistických organizací. Od uplynutí různých, postupem doby stanovených archivačních i skartačních lhůt již rovněž uplynula značná doba, nehledě na to, že totalitní režim zhusta nepovažoval za nutné, aby se informace o bývalých vlastnících nebo okolnostech, za nichž stát vlastnictví nabyl, zachovaly. Situaci zde nahrávají i další okolnosti na vůli člověka nezávislé – trvanlivost archiválií, okolnosti přírodní povahy (požáry, rovněž povodně v letech 1997, 2002, které zasáhly velkou část území státu a v nichž byly mnohé listiny nenávratně zničeny), a stejně jako nedokonalost lidské paměti – nakonec od událostí, na něž se bývalí vlastníci odvolávají, uplynula doba blížící se délce lidského života. Ústavní soud si je této skutečnosti vědom. Bez servítku konstatuje, že určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (…) „Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena.“ Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly.

Znovu se tedy obloukem vracíme k problému zachování principu právní jistoty. Není možné se v daném případě spokojit s konstatováním, že existuje. Není nikde definována, což však neznamená, že tento princip není důležitý.

Princip právní jistoty je základním principem právního státu, je zakotven v základech každého demokratického právního řádu. Není a nemůže být prázdným pojmem, je spojením minulosti právní, státní i společenské, přítomnosti a budoucnosti a zárukou stability, nezbytné pro další společenský i hospodářský rozvoj. Jsou-li splněny subjektové a předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je a k vlastnické obnově jsou pak k dispozici pouze instrumenty jimi upravené. Pro obecnou úpravu pak vůle zákonodárce neplatí. Je tak možné dojít k absurdnímu závěru, při zohlednění neexistence úpravy vydržení do roku 1991, dle nějž osoba oprávněná podle rest. předpisů v případě uplatnění právního důvodu dle § 6 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb. k uplatnění svého práva na vydání věci (došlo-li k přechodu na stát bez právního důvodu, nelze s takovým přechodem spojovat zánik vlastnictví původního, neboť chybí právní titul zániku) limitována zákonem stanovenou lhůtou a osoba, kterou nelze považovat pro nesplnění některé ze zákonných podmínek za osobu oprávněnou, takto limitována není. Poukaz na benefici odstranění některých účinků, zejména ohledně plynutí vydržecích lhůt, zde není případný, neboť je, vzhledem ke konstrukci dvou složek vydržení a nyní platné jeho lhůtě u věcí nemovitých, u řady vlastnických vztahů nynějších (zejména vzniklých po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků, kdy převod majetku nadále nebyl limitován blokačními ustanoveními) nepoužitelné. V tomto ohledu nabývá požadavek právní jistoty rozměrů zcela konkrétních a obtížně zpochybnitelných. Nebylo-li úmyslem zákonodárce vytvořit křivdy nové, společensky nežádoucí, nelze je vytvářet ani interpretací vztahu předpisů restitučních k obecné úpravě vlastnictví.

Je zcela zřejmé, že tato argumentace směřuje kamkoliv do minulosti, s jistými jejími kvalitami. Hranice, jíž si v daném případě Ústavní soud vypomohl, je umělá a je odvozena od jediné, zákonodárcem vyjádřené vůle, extrahované z restitučních předpisů a zákona o době nesvobody. Pokud by byla tato lhůta dále zpochybňována, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti – například na základě obnoveného zřízení zemského (r. 1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zák. č. 215/1919 Sb. – zde již soudní spory existují) s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. Pouze tedy v rámci restitučních předpisů a jejich aplikace za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem však lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze v rámci řízení zvláštního, zejména řízení na základě zákona, který byl ke zmírnění křivd vzniklých v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb., případně č. 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákon č. 243/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v § 7 zák. č. 229/1991 Sb. tak umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle části první zákona), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném.

Zřejmá a venkoncem poslední námitka žalobců pak směřuje k ust. § 100 odst. 2 ObčZ, dle něhož vlastnické právo nepodléhá promlčení. Z toho však bez dalšího nelze usoudit, že vlastnické právo zůstává nedotčeno ve všech svých aspektech navždy, neboť za takové situace by nebylo možné ani uvažovat o vydržení nebo relevanci nabytí věci od nepravého dědice. Právní teorie vždy přikládala plynutí času ten důsledek, že sice zůstávalo vlastnické právo zachováno, ovšem pro možnosti využití jeho ochrany platily zákonem stanovené lhůty. I před deformací právního řádu v tomto ohledu a zániku těchto institutů není možné, aby tato ochrana po desetiletí, kdy využívána nebyla, přetrvala. Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním nebo naopak jeho vznik spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. Význam času jako právní skutečnosti z hlediska požadavku stability vlastnických vztahů podtrhl zákonodárce v restitučních předpisech, když se na straně jedné rozhodl umožnit průlom do vlastnických vztahů, na straně druhé však uplatnění nároků podle těchto předpisů omezil relativně krátkou časovou lhůtou pro uplatnění restitučního nároku, jejímž marným uplynutím nárok prekludoval.

Deformace pojmu vlastnictví a jeho obsahu, nastalá po roce 1948, zasáhla i účinky právních aktů (ať už individuálních či normativních) nastalých před tímto obdobím, právě proto že samotný jeho institut byl zbaven některých, do té doby platných atributů, včetně vlivu času na změnu práv nebo jejich obsahu. Tehdejší právní věda, shodně s platnou právní úpravou, zastávala stanovisko, které je nyní teorií vlastnického práva restaurováno, jímž je „více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomick铹⁶. Nutnost uznání vlastnictví jako kategorie sociální, jež musí vejít ve shodu s jeho pojmem právním, bylo takto chápáno za situace, kdy se někdo choval k věci jako vlastník, byl (mnohdy i ze strany státu a jeho orgánů) za vlastníka uznán a je zásadně i o svém řádném vlastnictví přesvědčen, ač právní stav může být jiný. Tento problém je řešen po celou dobu existence vyspělých právních řádů – v zásadě již od dob římských (zde institutem honorárního nebo praetorského vlastnictví). Další řešení hledala právní teorie v institutech oprávněné držby a vydržení. Tyto instituty spolu s časovým omezením vlastnické žaloby proti tzv. knihovnímu vlastníkovi (jako forma praescriptio tabularum dle § 61–67 knihovního zákona č. 65 ze dne 25 července 1871¹⁷ a ochranou nabyvatele v dobré víře, byly v právním řádu s určitou, nepřerušovanou tradicí naprosto přirozené a o jejich nutnosti nebo účincích nebylo sporu. S účinností občanského zákoníku z roku 1950 však byly zavrženy, čímž byl učiněn další krok v deformaci vlastnického práva a jeho ochrany pro několik desítek let.

Je však nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb., v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními.

Ochrana vlastnického práva po šesti desítkách let těžko obstojí i v rovině ústavní. Listina základních práv a svobod, shodně jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod chrání vlastnické právo existující, konstituované, nikoliv pouhou domněnku bývalého vlastníka na to, že mu bylo právo zachováno, není-li uznána právním řádem. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Těmto vlastníkům je rovněž třeba právo na ochranu vlastnictví přiznat. Opačný postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 věty druhé Listiny základních práv a svobod, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv „očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat“¹⁸. Výklad ESLP tak dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat „legitimní očekávání, že tento stav bude zachován“¹⁹. Zároveň je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Dodatkového protokolu k Úmluvě z roku 1952. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné provádět žádné zásahy do věcných práv, neboť ochrana vlastníka by byla absolutní. ESLP pak ve svých rozhodnutích stanoviskem danou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval²⁰, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručující ochranu vlastnického práva, „nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.“²¹. Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není.

Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec, vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění právních skutečností nastalých dříve, než došlo k uvedené deformaci právního řádu, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených (pozemkových knihách, katastru nemovitostí, patentového rejstříku a dalších) či nikoliv. Nelze tak dát před materiálním vlastnictvím, podloženým zápisem v katastru nemovitostí, nastalým před téměř šedesáti lety, přednost formálnímu vlastnickému právu, jsou-li namítány pochybnosti o jeho zániku jen proto, že následně k uvedené deformaci došlo.

Závěrem

Zákony se přijímají, aby stanovily pravidla pro budoucí chování lidí ve státě. Ústavní soud je oprávněn v této oblasti svého působení vyložit je v souladu s dříve vydanými ústavními předpisy tak, aby jejich další používání bylo jednoznačné. Čím více se však této roli přibližuje a čím kategoričtější závěry vyplývají z jeho rozhodnutí, tím více je tato jeho působnost kritizována. Bez ohledu na právní debaty se Ústavní soud zhostil své role řádně a způsobem zcela legitimním. Kladouce důraz na základy tohoto státu jako státu osobujícího si přídomky demokratický a právní vyslovil právní názor, zamezující zpochybnění jistoty v občanskoprávních vztazích hluboko do minulosti. Přispěl tak dalším krokem k uzavřené oné, jakkoliv svým úmyslem pozitivní, Pandořiny skříňky. Jeho závěry by se měly stát východiskem pro soudní praxi. Neškodilo by však, kdyby byly zohledněny i v práci zákonodárců, zejména při přípravě nové kodifikace občanského práva.