PETR ČECH,

odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze

Potřeba národních „prováděcích zákonů“ o evropské společnosti plyne z koncepce reglementace této formy podnikání. Nařízení o SE unifikuje pouze část úpravy evropské společnosti, ve zbytku odkazuje na národní právo státu, ve kterém evropská společnost sídlí, popř. bude sídlit. Odkaz zpravidla směřuje k ustanovením upravujícím akciovou společnost [čl. 9 odst. 1 písm. c) bod ii) NoSE]. Národní zákonodárce v takových případech nemá možnost přijmout pro evropskou společnost jiné normy, než jaké vytvořil pro národní akciové společnosti. Důvodem je snaha tlumit konkurenci mezi oběma formami podnikání, ale i čelit pokusům národních parlamentů znevýhodnit evropskou společnost přísnějšími požadavky, než jaké platí pro akciové společnosti. V určitých oblastech nicméně nařízení o SE zmocňuje zákonodárce, aby pro evropské společnosti přijal samostatnou úpravu, která se může, leč nemusí shodovat s národním akciovým právem.

Monistická struktura řízení evropské společnosti

Dominantní pasáž zákona o SE tvoří úprava monistické struktury řízení a správy. Jelikož se členské státy neshodly na tom, zda má být evropská společnost koncipována monisticky či dualisticky, předepisuje nařízení o SE, aby byla ve všech členských státech k dispozici v obou podobách. Také evropská společnost se sídlem v České republice tak bude moci být založena jako monistická, tj. na čele s jediným orgánem kombinujícím funkce exekutivy i dozoru. Členským státům jako Česká republika, jejichž akciová úprava nezná monistický model corporate governance, ukládá čl. 43 odst. 4 NoSE, aby jej upravily speciálně pro evropskou společnost. Tuzemský zákonodárce příkaz naplnil v ustanoveních § 4 a dále § 26 až § 42 ZoSE, jež se týkají zejména složení, působnosti a oprávnění správní rady. Evropským společnostem se skrze monistický model otevírá možnost flexibilněji, ale i laciněji strukturovat řízení a správu. Podle § 26 ZoSE postačí, aby ve správní radě zasedli tři členové (nejvýše jejich počet může činit 18). Oproti dosavadním třem členům představenstva (§ 194 odst. 3 ObchZ) a k tomu nejméně dalším třem členům dozorčí rady (§ 200 odst. 1 ObchZ) to znamená redukci na polovinu․

Ustanovení zákona o SE o monistické struktuře řízení a správy kopírují francouzský vzor. Převzatý model zahrnuje dva subsystémy, lišící se mírou exekutivního zapojení předsedy rady. Klasický subsystém spojuje funkci předsedy správní rady a generálního ředitele v jedné osobě (předseda – generální ředitel). Jen při takovém souběhu funkcí bude mít předseda správní rady postavení orgánu obchodního vedení a rovněž statutárního orgánu, tj. bude plnit úlohu tzv. výkonného člena rady (executive director) – § 35 odst. 1, resp. § 26 odst. 2 ZoSE. Ostatní členové správní rady zaujmou spíše role kontrolní, obdobně jako členové dozorčí rady v dualistickém systému (non-executive directors) – § 40 odst. 1 ZoSE. Druhý subsystém odděluje funkci předsedy správní rady a generálního ředitele. Statutárním orgánem společnosti, oprávněným k obchodnímu vedení, je jen generální ředitel – viz opět § 35 odst. 1, resp. § 26 odst. 2 ZoSE. Na předsedu správní rady zbudou převážně reprezentativní a koordinační oprávnění; jeho postavení se v mnohém neliší od ostatních členů rady (první mezi rovnými). Zejména posledně uvedené pojetí přibližuje správní radu v monistickém modelu dozorčí radě v modelu dualistickém. Přesto je třeba upozornit na podstatný rozdíl. V obou subsystémech přísluší správní radě působnost v otázkách koncepčního řízení společnosti. Podle § 40 odst. 1 ZoSE určuje správní rada orientaci činnosti evropské společnosti a dohlíží na její realizaci. S výjimkou působnosti výslovně svěřené valné hromadě se správní rada může v rámci předmětu podnikání společnosti zabývat kteroukoliv zásadní otázkou významnou pro dobré fungování evropské společnosti a prostřednictvím svých usnesení řídit záležitosti týkající se těchto otázek. V tom bývá spatřována jedna z předností monistického modelu. Vtahuje „neexekutivní“ členy orgánů do záležitostí společnosti a nutí je k intenzivnějšímu podílu na její správě. To by mělo přispívat k lepšímu toku informací a k efektivnějšímu výkonu kontrolní působnosti. Právo volby mezi oběma subsystémy náleží za podmínek upravených ve stanovách správní radě. Ta určí, zda bude předseda, jehož zvolí, současně zastávat funkci generálního ředitele. O rozhodnutí uvědomí akcionáře a třetí osoby prostřednictvím zápisu do obchodního rejstříku [§ 35 odst. 2, jakož i § 8 odst. 2 písm. b) ZoSE]. Vybere-li oddělený model, jmenuje generálního ředitele (§ 35 odst. 1 ZoSE), kterého je oprávněna kdykoliv odvolat (§ 38 odst. 1 ZoSE). Bude zajímavé sledovat, který z uvedených subsystémů se v praxi uplatní častěji. Doporučení Evropské komise o roli neexekutivních ředitelů ze dne 6. října 2004 sice v čl. 3 odst. 2 obsahuje pokyn, aby v monisticky řízených společnostech, jejichž akcie jsou kótované na regulovaném trhu, nedocházelo ke kumulaci postu předsedy správní rady a generálního ředitele, jedná se nicméně o nezávazné stanovisko.

Zákon o SE počítá po francouzském vzoru také s tzv. delegovanými generálními řediteli. Správní rada je může jmenovat na návrh generálního ředitele, aby asistovali generálnímu řediteli (§ 36 odst. 1 ZoSE). Současně v dohodě s generálním ředitelem určí rozsah jim svěřené působnosti a dobu trvání funkce (§ 39 odst. 4 ZoSE). Stanovy určí maximální počet delegovaných generálních ředitelů, který nesmí převýšit pět (§ 36 odst. 2 ZoSE). Postavení delegovaného generálního ředitele odpovídá pozici generálního ředitele (§ 35 odst. 4 ZoSE). Je také statutárním orgánem společnosti; vůči třetím osobám má stejný rozsah jednatelského oprávnění jako generální ředitel (§ 39 odst. 5 ZoSE). Přestane-li nebo nemůže-li generální ředitel vykonávat funkci, zůstává delegovaný generální ředitel ve funkci až do jmenování nového generálního ředitele, ledaže správní rada rozhodne jinak (§ 38 odst. 2 ZoSE). V popsané pluralitě statutárních orgánů monistické evropské společnosti spočívá jedna z významných novinek. Kromě generálního ředitele, resp. předsedy – generálního ředitele a delegovaných generálních ředitelů, počítá zákon o SE s tím, že stejný rozsah jednatelského oprávnění má i samotná správní rada (§ 26 odst. 2 ZoSE). Rovněž ona může jednat jménem evropské společnosti ve všech věcech (§ 40 odst. 2 ZoSE). Způsob, jakým tak činí, se zapíše do obchodního rejstříku [§ 8 odst. 2 písm. c) ZoSE]. V otázkách dělby kompetencí mezi orgány společnosti, které neupravuje ani nařízení o SE, ani zákon o SE, se také na monisticky řízenou evropskou společnost použijí ustanovení obchodního zákoníku dopadající na akciovou společnost. Nezbytný převodní můstek obsahuje § 4 ZoSE. Působnost představenstva svěřuje zásadně předsedovi – generálnímu řediteli, resp. samostatnému generálnímu řediteli. Svěřuje-li obchodní zákoník působnost dozorčí radě, měla by ji v monisticky řízené evropské společnosti vykonávat správní rada jako celek.

Zapojení zaměstnanců do řízení evropské společnosti

Další významný soubor ustanovení zákona o SE (část druhá, § 46 až 64) transponuje do českého práva požadavky směrniceRady 2001/866/ES, kterou se doplňuje statut evropské společnosti, pokud jde o zapojení zaměstnanců do řízení evropské společnosti. Důležitost úpravy plyne z čl. 12 odst. 2 NoSE, podle něhož evropská společnost nemůže vzniknout, není-li v souladu s citovanou směrnicí vyjasněna otázka participace. S částí druhou zákona o SE tak budou konfrontováni prakticky všichni zakladatelé evropské společnosti na našem území, bez ohledu na to, kterým z předepsaných způsobů bude evropská společnost vznikat.

Základem koncepce směrnice je princip smluvní volnosti. Řídící orgány osob zúčastněných na zakládání evropské společnosti jsou povinny svolat ze zástupců zaměstnanců v jednotlivých členských státech tzv. vyjednávací výbor, v jehož rámci budou probíhat jednání o podobě a míře zapojení zaměstnanců do záležitostí zakládané evropské společnosti (§ 47 ZoSE). Výbor musí být ustaven bez zbytečného odkladu po zveřejnění projektu založení (§ 47 odst. 3 ZoSE). Pravidla pro jeho vytvoření obsahují složitý klíč (§ 48 ZoSE), který na jedné straně zohledňuje počty zaměstnanců budoucí evropské společnosti a jejích dceřiných společností ve vztahu k celkovému počtu všech zaměstnanců ve všech členských státech, na druhé straně nicméně nepouští ze zřetele snahu, aby byl výbor relativně akceschopný, tj. počet jeho členů nepřekročil rozumnou míru. Zaměstnance z každého členského státu musí ve výboru reprezentovat alespoň jeden zástupce. Zvláštní pravidla platí, vzniká-li evropská společnost fúzí: vyjednávací výbor musí být v takovém případě přednostně složen z přímých zástupců společností, které mají fúzí zaniknout, čemuž napomáhá dodatečné přidělování míst ve výboru (§ 48 odst. 3 a 4 ZoSE). Národní úprava stanoví, kdo může být členem výboru reprezentujícím zaměstnance z daného státu. Ustanovení § 48 odst. 8 ZoSE neváže ve vztahu k zástupcům českých zaměstnanců členství ve výboru na podmínku pracovního poměru, vyžaduje nicméně, aby byl reprezentant – nezaměstnanec k členství ve výboru zmocněn nebo pověřen odborovou organizací zaměstnanců. Účelem působení výboru je uzavření písemné dohody s řídícími orgány zúčastněných společností, která upraví veškeré otázky zapojení zaměstnanců do řízení zakládané evropské společnosti (§ 49 odst. 1 ZoSE). Minimální náležitosti dohody stanoví § 54 ZoSE. O přijetí dohody a dalších otázkách rozhoduje vyjednávací výbor hlasováním. Hlasuje se podle systému tzv. násobných většin. Každý člen má zásadně jeden hlas, současně se ale přihlíží k počtu zaměstnanců, které ve výboru reprezentuje (požadavek dvojité většiny), a to v některých případech navíc z různých členských států (požadavek trojité většiny). Není-li stanoveno jinak, je rozhodnutí přijato, vysloví-li se pro ně většina členů výboru, zastupují-li současně většinu všech zaměstnanců (§ 51 odst. 1 ZoSE). Zvláštní pravidla platí pro rozhodnutí, která povedou v některém členském státě k redukci míry účasti zaměstnanců na řízení evropské společnosti oproti dosavadnímu stavu. Taková rozhodnutí musejí být přijata zásadně kvalifikovanou většinou nejméně dvou třetin hlasů všech členů výboru, kteří současně zastupují alespoň dvě třetiny všech zaměstnanců, a to navíc nejméně ze dvou různých členských států (§ 51 odst. 2 ZoSE). Požadavek kvalifikované většiny se týká též hlasování o přijetí opatření podle § 52 ZoSE. Podle něj může výbor rozhodnout, že jednání předčasně ukončí. V takovém případě se nehlasuje pouze o redukci míry participace, ale o jejím vyloučení na nadnárodní úrovni. Přijme-li se takové rozhodnutí, použijí se na evropskou společnost pouze národní ustanovení o právu zástupců zaměstnanců na informace a konzultace. Délka procesu vyjednávání je omezena na půl roku, může však být prodloužena o dalších šest měsíců (§ 53 odst. 1 ZoSE). Nedojde-li během této lhůty k písemné dohodě, jednání se ukončí a na zapojení zaměstnanců se použijí tzv. podpůrná pravidla obsažená v § 56 až 62 a v § 64 ZoSE (viz § 53 odst. 2 ZoSE). Ta se týkají jak práva na informace a projednání, jež mohou zaměstnanci evropské společnosti realizovat prostřednictvím tzv. výboru zaměstnanců a která musejí být zajištěna v každé evropské společnosti (§ 56 až 62 ZoSE), tak případného práva vlivu zaměstnanců evropské společnosti na složení jejích řídících či dozorčích orgánů (§ 64 ZoSE).

Pro složení výboru zaměstnanců, použijí-li se podpůrná pravidla § 56 až 62 ZoSE, platí obdobná pravidla jako pro vyjednávací výbor (§ 56 odst. 2 ZoSE). Zástupce do výboru vysílají také zaměstnanci dceřiných společností evropské společnosti, popř. organizačních složek jejího podniku z území jiných členských států (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 1 ZoSE). V tom se projevuje jeho nadnárodní charakter. Ten odůvodňuje, proč do působnosti výboru spadají výlučně otázky mající dopad na evropskou společnost jako celek, popř. přesahující rozhodovací pravomoc řídících orgánů v jediném státě (§ 59 odst. 1 ZoSE). Ostatní záležitosti zůstávají v kompetenci národních útvarů zřízených za obdobným účelem (různé typy podnikových rad apod.). Právo na informace (§ 61 ZoSE) zahrnuje oprávnění být pravidelně, nejméně jednou ročně, informován o vývoji podnikatelské činnosti evropské společnosti a jejích dalších perspektivách, dále právo na informace o programu každého jednání představenstva, dozorčí rady, popř. správní rady evropské společnosti a na kopie všech listin předložených valné hromadě. Kromě toho jsou orgány evropské společnosti povinny informovat výbor zaměstnanců bez zbytečného odkladu o všech výjimečných okolnostech, které mohou ve značném rozsahu negativně ovlivnit zájmy zaměstnanců evropské společnosti, zejména o přemístění podniku, hromadném propouštění atd. V rámci práva na projednání (§ 62 ZoSE) jsou řídící orgány evropské společnosti povinny projednat s výborem zaměstnanců pravidelné zprávy o podnikatelské činnosti, ale také mimořádné události, o kterých měly výbor informovat, jestliže výbor požádal o jejich projednání. Rozhodnou-li se řídící orgány evropské společnosti příslušné opatření realizovat v rozporu se stanoviskem výboru, jsou povinny nejprve vyhovět nové žádosti výboru o další společné jednání za účelem dosažení dohody.

Právo vlivu na složení orgánů evropské společnosti mají zaměstnanci podle § 64 ZoSE, jsou-li splněny tam stanovené předpoklady. Použijí-li se tato ustanovení, vztáhne se na evropskou společnost zásadně ten model, který se uplatňoval v některé z národních společností účastnících se na jejím založení a který je pro zaměstnance nejvýhodnější. Vznikne-li tak např. evropská společnost se sídlem ve Velké Británii fúzí německé AG zaměstnávající 2500 zaměstnanců (paritní zastoupení zástupců zaměstnanců v dozorčí radě společnosti) a britské PLC se 3000 zaměstnanci (nulové zastoupení), aniž došlo ve stanovené lhůtě k uzavření dohody o redukci míry participace oproti německému modelu, přenese se míra německého vlivu zaměstnanců na složení orgánů společnosti do evropské společnosti, i kdyby měla být organizována monisticky. Zaměstnanci evropské společnosti (včetně britské části osazenstva) tak budou volit polovinu členů správní rady evropské společnosti anglického typu. Z uvedeného důsledku je patrné, v jaké nevýhodě se v Evropě ocitají větší společnosti pocházející ze států s vysokou mírou povinné participace zaměstnanců na řízení. Zvláště německé společnosti se obávají, že budou obtížně nacházet zahraniční partnery se zájmem o provedení nadnárodní fúze.

Prováděcí úprava k přeshraniční fúzi a přemístění sídla

Článek 2 odst. 1 NoSE předpokládá, že evropská společnost bude vznikat mj. nadnárodní fúzí dvou či více národních akciových společností, z nichž alespoň dvě se řídí právním řádem různých členských států. Tím se do přímo aplikovatelného komunitárního práva a jeho prostřednictvím do právních řádů všech členských států Evropské unie poprvé dostává úprava nadnárodních fúzí akciových společností. Dosavadní národní právní řády takové procesy zásadně neumožňovaly, popř. ohledně jejich proveditelnosti panovala značná právní nejistota, neboť se z povahy věci dané teritoriální působností příslušných národních právních předpisů a priori omezovaly na přísně vnitrostátní kontext. Praxe mezinárodních spojování a akvizic byla nucena volit alternativní řešení, která se z ekonomického hlediska blížila efektu fúze, formálně nicméně využívala složitých a nákladných právních konstrukcí. Nadnárodní prvek obligatorně přítomný v každé fúzi směřující ke vzniku evropské společnosti nicméně vyžaduje specifické regulatorní nástroje. Evropští legislativci se především museli vypořádat s problémem, že při tomto způsobu zakládání evropské společnosti vstupuje do hry pravidelně několik národních úprav, jež je třeba skloubit, i kdyby si v konkrétním případě odporovaly. K tomu jako další komplikace přistupuje možnost, aby sídlo evropské společnosti leželo na území zcela jiného členského státu, než jsou státy, jejichž právem se řídí jednotlivé společnosti zúčastněné na fúzi.

Nařízení o SE odráží popsanou pluralitu použitelných akciových úprav. Nadnárodní fúzi ústící ve vznik evropské společnosti ukládá v první fázi posuzovat u každé zúčastněné společnosti subsidiárně podle toho národního práva, kterému společnost podléhá (čl. 18 a 25 odst. 1 NoSE). Počáteční úkony a formality směřující ke vzniku evropské společnosti se tak budou vedle nařízení o SE zásadně řídit několika národními právy. Na čl. 18 NoSE navazuje kolizní norma obsažená v čl. 15 a 26 odst. 1 NoSE. Podle ní se zakládání evropské společnosti jako takové podpůrně řídí národním právem aplikovatelným na akciové společnosti ve státu (budoucího) sídla evropské společnosti. Zákonnost fúze, pokud jde o část postupu týkajícího se provedení fúze a samotného založení, natož vzniku evropské společnosti, přezkoumá příslušný rejstříkový orgán tohoto státu. Z toho plyne, že zatímco počáteční fáze fúze ústící ve vznik evropské společnosti proběhne u každé zúčastněné společnosti podle práva, jímž se daná společnost řídí, závěrečné kroky bezprostředně směřující ke vzniku evropské společnosti se již posoudí podle práva jediného, a to platného v tom členském státu, ve kterém má evropská společnost vzniknout. Podle tohoto práva se zejména uskuteční kroky související s řízením o zápis evropské společnosti do příslušného rejstříku v daném státu.

Je zřejmé, že rejstříkový orgán členského státu příslušný k zápisu evropské společnosti zakládané fúzí bude závislý mj. na posouzení, nakolik byly či nebyly podle jiného práva řádně provedeny úkony, jež toto cizí právo předepisuje k tomu, aby fúze mohla být zapsána. Takové posouzení ve státě sídla evropské společnosti by však bylo mimořádně nesnadné. Nařízení o SE proto systém doplnilo o instrument tzv. osvědčení. Každé ze zúčastněných společností je vystaví příslušný orgán v její jurisdikci poté, co se přesvědčí, že podle práva tohoto státu došlo ve vztahu k dané zúčastněné společnosti ke splnění předpokladů fúze, ať již plynou z nařízení o SE, či z národních předpisů (čl. 25 odst. 1 NoSE). Identifikace orgánu příslušného k vydání osvědčení byla ponechána v kompetenci národních parlamentů. Podle § 16 odst. 1 ZoSE bude v České republice tímto orgánem notář. Role notáře v procesu nadnárodní fúze za účasti tuzemských akciových společností tak bude klíčová. Rejstříkový orgán státu, ve kterém má být zapsána evropská společnost, již znovu nezkoumá, nakolik byly naplněny předpoklady ověřené v osvědčení. Fúzi zkontroluje jen co do jejího dokončení (čl. 26 odst. 1 NoSE), což se týká zejména náležitostí založení evropské společnosti, jak plynou z jeho vlastního právního řádu (čl. 26 odst. 4 NoSE). Kromě toho ověří, že valné hromady zúčastněných společností schválily stejný projekt fúze (nikoliv ale již, nakolik byla usnesení o tom přijata v souladu s aplikovatelným národním právem) a že byla řádně vyřešena otázka participace zaměstnanců na řízení evropské společnosti (čl. 26 odst. 3 NoSE).

Popsaná koncepce se uplatní i tehdy, řídí-li se některá ze zúčastněných společností právem státu, ve kterém bude sídlit také evropská společnost, tj. kde proběhne řízení o její zápis do rejstříku. I kdyby si rejstříkový orgán tohoto státu mohl sám učinit úsudek o tom, zda u této zúčastněné společnosti proběhl proces fúze v souladu s nařízením a národním právem, dovádí nařízení o SE zvolenou koncepci do důsledku a ukládá rovněž takovým zúčastněným společnostem předkládat osvědčení, z něhož je rejstříkový orgán daného státu povinen vycházet a jehož obsah není oprávněn přezkoumávat. Bude-li tedy evropská společnost s navrhovaným sídlem v České republice vznikat fúzí dvou tuzemských a jedné slovenské akciové společnosti, bude o jejím zápisu rozhodovat rejstříkový soud na základě dvou notářských osvědčení vystavených v České republice a jednoho na Slovensku. Ani ve vztahu k tuzemským společnostem nebude oprávněn zkoumat, nakolik závěry osvědčení odpovídají skutečnosti. Konstatuje-li notář, že jednotlivé úkony a formality proběhly v dané společnosti v souladu s právem, bude rejstříkový soudce jeho stanoviskem vázán. Tíha přezkumu zákonnosti fúze a odpovědnosti za něj se tak u nadnárodních fúzí za účasti tuzemských či slovenských akciových společností přesune z rejstříkových soudců na notáře. V závislosti na tom, jak úspěšně si notáři při této agendě povedou, by se některé fúze časem mohly realizovat pouze formálně v režimu nařízení o SE, tj. ústícím ve vznik evropské společnosti, aby se zjednodušil jejich přezkum. Budou-li např. o fúzi usilovat dvě tuzemské akciové společnosti, postačí, přiberou-li k sobě byť jen prázdnou akciovou společnost slovenskou a už mohou zakládat evropskou společnost, u které zákonnost fúze přezkoumávají místo rejstříkových soudů notáři.

Jakmile vydá každý z příslušných orgánů ve státech, jejichž právem se řídí společnosti zúčastněné na fúzi (tj. notář), zmíněné osvědčení, je cesta ke vzniku evropské společnosti, tj. k zápisu fúze otevřena. Zapíše-li rejstříkový orgán státu budoucího sídla evropské společnosti tuto společnost do jím vedeného rejstříku, nastávají ke dni zápisu účinky fúze, a to také v ostatních členských státech (čl. 27 odst. 1 NoSE). Tím není dotčena povinnost publikace této skutečnosti v národních obchodních věstnících (čl. 28 NoSE) a současně v Úředním věstníku EU (čl. 14 odst. 1 NoSE). Výmaz zúčastněných společností z ostatních národních rejstříků bude mít pouze deklaratorní význam; příslušný národní rejstříkový orgán jej provede pouze formálně na základě sdělení o tom, že fúze byla v zahraničí zapsána a vznikla evropská společnost. Je-li fúze zapsána, nelze ji podle čl. 30 odst. 1 NoSE prohlásit za neplatnou. Případný nesoulad s nařízením o SE, resp. zákonem, na nějž nařízení odkazuje, může být nanejvýš zahrnut mezi důvody zrušení a likvidace evropské společnosti. Nejsouli tedy splněny předpoklady pro vydání osvědčení, příslušný orgán (notář) je však vydá, bude zúčastněná společnost v konečném důsledku nevratně vymazána. Poškozené subjekty by se pouze mohly domáhat zrušení evropské společnosti, popř. náhrady škody na orgánu, který osvědčení vystavil.

Na obdobném principu je budována úprava přemístění sídla evropské společnosti, jež představuje další z četných výhod této nadnárodní formy podnikání oproti jejím národním konkurentkám. Přemístění zapsaného sídla evropské společnosti z jedné jurisdikce do jiné, se kterým je spojena změna rozhodného práva subsidiárně aplikovatelného na vnitřní poměry společnosti, ale také její státní příslušnosti, upravuje čl. 8 NoSE. Zakazuje přitom, aby přemístění sídla vyvolalo likvidaci společnosti a vznik nové osoby. Kontinuita evropské společnosti musí zůstat při změně sídla zachována. Také úprava přemístění sídla využívá institutu osvědčení. Každý členský stát je povinen určit příslušný orgán, který zkontroluje a osvědčí splnění předpokladů pro přemístění sídla (čl. 8 odst. 8 NoSE). Zákon o SE svěřuje i tuto agendu do působnosti notářů (§ 14). Rejstříkový orgán cílového členského státu zapíše evropskou společnost do jím vedeného rejstříku na základě osvědčení z členského státu původního sídla (čl. 8 odst. 9 NoSE). V ten okamžik nabude změna účinnosti (čl. 8 odst. 10 NoSE). V obchodním rejstříku státu dosavadního sídla se evropská společnost deklaratorně vymaže na základě notifikace, kterou uskuteční rejstříkový orgán státu nového sídla (čl. 8 odst. 11 NoSE).

Kromě určení orgánu příslušného k vydání osvědčení naplňuje zákon o SE také ustanovení, jimiž nařízení o SE zmocnilo národní parlamenty k úpravě ochrany minoritních akcionářů a věřitelů společností zúčastněných na fúzi, která ústí v založení evropské společnosti (čl. 24 NoSE a § 17 ZoSE), resp. evropské společnosti, jež přemisťuje sídlo na území jiného členského státu (čl. 8 odst. 5 a 7 NoSE a § 12 a 13 ZoSE). Koncepce, již zvolil tuzemský zákonodárce při využití daných zmocnění, vychází z dosavadní úpravy ochrany minoritních akcionářů a věřitelů akciové společnosti při národní fúzi, reflektuje nicméně zvláštnosti obou typů nadnárodních přeměn, jež se zejména odrážejí ve zvláštní úpravě lhůt, ve kterých je třeba předmětná práva uplatnit.

Ostatní úprava

Zbylá ustanovení zákona o SE jsou spíše dílčí povahy či technického rázu. Totéž platí o ustanoveních doprovodného novelizujícího zákona, který promítá problematiku evropské společnosti např. do ustanovení občanského soudního řádu, notářského řádu, zákoníku práce či zákona o daních z příjmů. Ani po přijetí předmětných zákonů nicméně není soubor právních předpisů aplikovatelných na evropskou společnost kompletní. Jak ustanovení § 14 odst. 3 ZoSE v souvislosti s úpravou přemístění sídla, tak § 16 odst. 2 ZoSE v návaznosti na úpravu přeshraniční fúze (vždy ve spojení s § 65 ZoSE) předpokládají, že ministerstvo spravedlnosti vydá prováděcí předpis, kterým vymezí okruh podkladů a příloh, jež bude nutné předložit notáři spolu se žádostí o vydání osvědčení. Postavení notářů při výkonu nové působnosti se díky tomuto předpisu přece jen trochu zlepší. Budou se moci spolehnout, že vydají-li osvědčení na základě dokladů předepsaných ve vyhlášce, sníží se riziko jejich případné odpovědnosti za způsobenou škodu.