ROBERT NERUDA

asistent soudce Nejvyššího správního soudu

DAVID RAUS

asistent soudce Nejvyššího správního soudu, externí vyučující na Právnické fakultě MU v Brně

Rok od vstupu České republiky do Evropské unie je příliš krátká doba na to, aby se předmětem řízení před Soudem prvního stupně (dále též „Soud“) a Evropským soudním dvorem (dále též „Soudní dvůr“) staly případy, které se přímo dotýkají České republiky, resp. jejichž stranou je český subjekt. To však neznamená, že by rozhodovací činnost evropských soudů byla pro české soutěžitele irelevantní.

Platí spíš opak: soutěžitelé působící v České republice si pozvolna zvykají, že jejich soutěžní jednání může být posuzováno nejen z hlediska vnitrostátní právní úpravy hospodářské soutěže, ale rovněž z pohledu slučitelnosti s evropským soutěžním právem. Ti, kteří s komunitárním soutěžním právem přišli do styku, pak vědí, že konkrétní pravidla o tom, které jednání lze považovat za slučitelné se společným trhem a které nikoliv, mnohdy autoritativně určuje nebo alespoň definitivně dotváří až judikatura evropských soudů, přezkoumávajících rozhodnutí Evropské komise (dále jen „Komise“) při aplikaci čl. 81 a 82 Smlouvy ES a Nařízení o kontrole spojování mezi podniky, popř. rozhodnutí Soudního dvora o tzv. předběžných otázkách ve smyslu čl. 234 Smlouvy ES ohledně interpretace a platnosti evropského práva. Ostatně i před vstupem České republiky do Evropské unie měla judikatura evropských soudů v České republice značný význam, neboť se na ni při aplikaci tuzemské právní úpravy odvolával jak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, tak správní soudy při přezkumu jeho správních rozhodnutí.

Účelem tohoto článku je podat základní přehled o tom, jakými konkrétními případy se zabýval Soudní dvůr a Soud v období od 1. května 2004 do 30. dubna 2005 v oblasti soutěžního práva. Kromě samotného „statistického výkazu“ činnosti těchto soudů budou blíže rozebrána jejich nejdůležitější meritorní rozhodnutí. Všechna jsou z pohledu budoucí aplikace soutěžně právní legislativy významná, v některých směrech, jak bude dále uvedeno, bylo soudy judikováno vůbec poprvé.

Přehled rozhodovací činnosti Soudu a Soudního dvora při aplikaci práva hospodářské soutěže

(v období 1. května 2004 až 30. dubna 2005)¹

Nejvýznamnější rozsudky podle oblasti

1. Rozsudky ve věcech kartelových dohod

Právní věc T-44/00 Mannesmannröhren-Werke v. Komise.

V rozsudku T-44/00 Mannesmannröhren-Werke v․ Komise a šesti dalších rozsudcích² ze dne 8. 7. 2004 se Soud prvního stupně zabýval přezkumem rozhodnutí Komise v případu bezešvých ocelových trubek³. Tímto rozhodnutím uložila Komise osmi výrobcům konkrétních typů bezešvých ocelových trubek užívaných v petrochemickém průmyslu pokuty v souhrnné výši 99 milionů eur za to, že uzavřeli zakázanou kartelovou dohodu ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES. Podstatou této dohody, uzavřené na jednáních označovaných jako „evropsko-japonský klub“, bylo podle rozhodnutí Komise rozdělení trhů; jednotliví producenti se vzájemně zavázali, že nebudou své výrobky prodávat na „národních trzích“ ostatních účastníků dohody. Úvaha Komise o výši pokuty se přitom odvíjela od délky trvání protisoutěžního jednání, ke kterému mělo docházet v období mezi lety 1990 až 1995. Komise v rozhodnutí rovněž uvedla, že evropští členové kartelu uzavřeli zakázanou dohodu zároveň ve vztahu k jinému druhu zboží, jež se týkala pouze trhu Spojeného království. Za tuto kartelovou dohodu však dotyčným společnostem neuložila dodatečné pokuty, neboť usoudila, že ujednání vztahující se k území Spojeného království byla pouze způsobem zajištění aplikace dohody uzavřené v „evropsko-japonském klubu“.

Podle Soudu Komise nepředložila dostatek důkazů, jimiž by prokázala, že protisoutěžní jednání účastníků dohody trvalo po celou dobu, za kterou Komise udělila pokutu. Důkazy, jež měla Komise k dispozici, spolehlivě prokazovaly trvání kartelu pouze v období od 1. ledna 1991, a v případě účastníků kartelu z Japonska pouze do 30. června 1994⁴. Soud proto všem společnostem, které podaly žalobu, odpovídajícím způsobem snížil pokutu. Podle Soudu se navíc Komise tím, že při stanovení výše pokut nezohlednila skutečnost, že evropští výrobci nad rámec uvedeného uzavřeli mezi sebou další kartelovou dohodu, dopustila pochybení spočívajícího ve stejném zacházení s rozdílnými situacemi. Pokud by totiž Komise správně vzala v úvahu toto dodatečné porušení soutěžního práva, muselo by to vést ke zvýšení pokuty evropským výrobcům. Soud dovodil, že v situaci, kdy Komise v řízení před Soudem nenavrhla zvýšení pokut těmto výrobcům, bude nejvhodnějším způsobem napravení nerovného zacházení dodatečné snížení výše pokut uložené jednotlivým japonským výrobcům o 10 %⁵. Ostatní námitky žalobců, které se týkaly údajných procesních pochybení Komise (odmítnutí přístupu ke spisu, nedostatečný čas k reakci na tzv. statement of objections apod.), jakož i pochybení Komise při hodnocení jednání účastníků dohody z pohledu čl. 81 Smlouvy ES, Soud neshledal důvodnými.

Právní věc T-56/02 Bayerische Hypo-und Vereinsbank AG v. Komise. Soud prvního stupně v roce 2004 přezkoumával rovněž rozhodnutí Komise z roku 2001 ve věci bankovních poplatků za přepočet měn eurozóny⁶. Komise ve svém rozhodnutí potrestala pokutou pět německých bank za to, že se účastnily dohody, jejímž účelem bylo určení způsobu stanovení výše provize za operace při směně bankovek z národních měn na eura a určení cílové úrovně těchto poplatků ve výši cca 3 %, to vše v tzv. přechodném období od 1. ledna 1999 do 1. ledna 2002.

Soud svými rozsudky ve věci T-56/02 Bayerische Hypo- und Vereinsbank AG v. Komise a čtyřech obdobných věcech⁷ uvedené rozhodnutí Komise zrušil, neboť dospěl k závěru, že Komise neshromáždila dostatek důkazů o existenci dohody o procentuální výši provize, resp. o výši poplatků za směnu bankovek. Soud měl za prokázané, že v roce 1997 se uskutečnila jednání zástupců bank, jejichž předmětem byla mj. i otázka poplatků za směnu bankovek. Podle Komise mělo na těchto jednáních dojít k uzavření protisoutěžních dohod. Soud zdůraznil, že podle judikatury pojem dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES vyžaduje existenci shody vůle nejméně dvou stran, přičemž forma jejího projevu není důležitá, pokud představuje její věrné vyjádření.

Soud vytkl Komisi, že námitky účastníků řízení ohledně skutečného obsahu jejich jednání paušálně odmítla, aniž by pro takový krok měla dostatek argumentů, a že v řízení chyběl důkaz o shodě vůle účastníků řízení. Komise opřela své tvrzení o existenci zakázané dohody o dva zápisy, které byly v průběhu jednání pořízeny. Soud však takové důkazy považoval za nedostatečné, neboť jednak došlo k jejich zpochybnění ze strany účastníků dohody, jednak neobsahovaly žádné rozhodné důkazy nebo indicie, které by umožnily dovodit existenci dohody o „standardizaci způsobu účtování“. Podle Soudu konstrukce provize vyjádřená ve formě procentní sazby se na první pohled jeví jako přirozená konstrukce pro vyjádření ceny za služby při směně⁸. Soud se specificky zabýval otázkou, do jaké míry znění jednoho ze zápisů („…Banky přítomné na jednání vyjádřily úmysl nahradit příjmy, které jsou v současné době generovány z marží, příjmy z provizí, a to až do výše přibližně 90 %. Podle bank by to mělo představovat celkovou provizi ve výši přibližně 3 %…“) a údajná následná souladná jednání bank na trhu představovala dostatečný důkaz o dohodě o výši poplatku. Soud se přitom přiklonil k názoru žalobkyně, že zmínka ohledně výše provize, byla-li skutečně učiněna, odrážela spíše situaci na trhu než existenci horizontální dohody o určení cen⁹. Soud připustil, že určení referenčního pásma nebo cílové úrovně ceny může představovat protiprávní způsob určení ceny, neboť za takových okolností již ceny nejsou výsledkem nezávislých rozhodnutí hospodářských subjektů, nýbrž jejich shodné vůle.

Vzhledem k dikci zápisu a s ohledem na to, že jiní svědci jednání hovořili o rozmezí 2 až 4 %, resp. 2 až 6 %, pak Komisí v rozhodnutí uváděné hodnoty podle Soudu odrážejí tržní ceny, které byly potvrzeny nezávislými zdroji, a navíc jsou neurčité a vykazují značné rozpětí. Z toho důvodu považoval Soud průkaznost těchto skutečností za spornou¹⁰. Soud navíc zjistil, že v praxi se poplatky za výměnu bankovek skládají z pevné částky a procentní sazby. Komise podle Soudu pochybila, jestliže při své analýze nezhodnotila vliv pevné složky sazby, ohledně níž žádné jednání mezi bankami vedeno nebylo. Jestliže tato pevná složka činila 5 nebo 10 DEM a 70 % služeb se týkala částek nižších než 200 eur, je podle Soudu evidentní, že tato skutečnost má podstatný vliv na konečnou výši poplatků za směnu. Soud přitom přihlédl k informacím z tisku, podle nichž se částky účtované bankami při výměně 100 DEM pohybovaly v rozmezí 0–25 DEM a při výměně 1000 DEM v rozmezí 0–50 DEM. Soud proto odmítl závěr Komise, podle něhož byly skutečnosti uvedené v zápise z jednání potvrzeny souběžným chováním bank na trhu. Z uvedených důvodů Soud rozhodnutí Komise ve věci bankovních poplatků za přepočet měn eurozóny zrušil, aniž by se zabýval ostatními žalobními námitkami.

2. Rozsudky v oblasti spojování podniků

Ve sledovaném období byly vydány tři rozsudky ve věcech přezkumu rozhodnutí Komise v oblasti spojování podniků.

Právní věc T- 310/00 MCI v. Komise. V roce 2000 Komise posuzovala spojení dvou amerických telekomunikačních společností WorldCom (dnes MCI) a Sprint. Poté, co představitel Komise veřejně vyhlásil, že Komise je připravena posuzovanou fúzi zablokovat, zaslaly spojující se podniky Komisi přípis, ve kterém prohlásily, že berou zpět svou notifikaci fúze a že nadále nehodlají uskutečnit spojení ve formě popsané v oznámení fúze. Komise však přesto následující den vydala rozhodnutí, jímž prohlásila notifikované spojení za neslučitelné se společným trhem¹¹.

Toto rozhodnutí pak společnost MCI napadla žalobou u Soudu. Ten posoudil žalobu jako přípustnou, neboť zjistil, že MCI má právní zájem na zrušení rozhodnutí; dokud totiž bude napadené rozhodnutí Komise v platnosti, tj. dokud se u něj uplatní domněnka správnosti, existuje právní překážka uskutečnění fúze se společností Sprint, a to přinejmenším ve struktuře a za podmínek uvedených v oznámení. K samotné podstatě sporu Soud uvedl, že Komise nebyla oprávněna rozhodnutí o neslučitelnosti spojení se společným trhem přijmout. Podle Soudu totiž neobstojí argument Komise, podle něhož smlouvy o fúzi byly v době rozhodnutí stále v platnosti. Komise totiž musí při svém rozhodování vzít v potaz nejen právní, ale i existující skutkový kontext případu. Vzhledem k okolnostem případu nemohla Komise podle Soudu sdělení účastníků notifikovaného spojení vykládat jinak, než že smlouva o fúzi a plán fúze v podobě, v jaké byly uzavřeny a oznámeny, jsou již obsoletní¹². Úvahy Komise o nutnosti rozlišit zpětvzetí oznámení a zpětvzetí smlouvy o fúzi pak Soud shledal přehnaně formalistickými, ne-li umělými¹³. Soud dovodil, že nemá-li Komise pravomoc přijmout rozhodnutí o slučitelnosti spojení se společným trhem před uzavřením dohody o spojení, pak ztrácí svoji pravomoc tehdy, je-li tato dohoda zrušena, byť by dotčené podniky pokračovaly v jednáních s cílem uzavřít dohodu v jiné podobě¹⁴. Soud připustil, že strany dohody o spojení nemohou Komisi zbavit její pravomoci tím, že vezmou zpět své oznámení; je však třeba, aby se Komise při výkonu této pravomoci vyjadřovala ke skutečnému spojení a nikoli k vágním úmyslům stran spojit své aktivity v budoucnu v jakékoli jiné podobě poté, kdy účastníci řízení vzali zpět své oznámení a od spojení v původně zamýšlené podobě ustoupili¹⁵.

Soud navíc upozornil, že Komisi nic nenutilo ke kvapnému přijetí tak zásadního rozhodnutí, neboť ze lhůty pro vydání rozhodnutí zbývaly ještě dva týdny; měla-li Komise pochyby o upřímnosti jednání stran, měla dostatek času na vyžádání si dodatečných informací od stran spojení. Soud navíc Komisi vyčetl, že se v daném případě odchýlila od své vlastní dosavadní administrativní praxe, čímž zasáhla do legitimních očekávání účastníků řízení. Poukázal totiž na více než dvacet případů, kdy Komise v Úředním věstníku oznámila ukončení řízení o povolení spojení s odkazem na skutečnost, že „oznamující strany informovaly Komisi o tom, že berou zpět své oznámení“, aniž by zároveň uvedla, jaký osud bude mít zamýšlené spojení nebo vlastní dohoda o spojení. Podle Soudu Komise formulací uvedených oznámení uvedla zainteresovaný okruh osob v domnění, že zpětvzetí oznámení se z jejího pohledu v praxi rovná upuštění od zamýšleného spojení, třebaže její skutečná administrativní praxe mohla být odlišná¹⁶. Komise tak porušila oprávněná očekávání stran spojení tím, že přijala napadené rozhodnutí, aniž by je předtím vyrozuměla, že jí jejich sdělení nepostačuje, a že má v úmyslu přijmout rozhodnutí o nepovolení spojení, pokud jí tyto strany neprodleně nepředloží formální důkaz o zpětvzetí smlouvy o fúzi. Proto Soud rozhodnutí Komise o nepovolení spojení zrušil.

Právní věc C-12/03 P Komise v. Tetra Laval. V říjnu roku 2001 Komise svým rozhodnutím¹⁷ zakázala spojení společnosti Tetra Laval, jež má celosvětově dominantní postavení na trhu kartónových balení nápojů, a společnosti Sidel, jež má významné, nikoliv však dominantní postavení na trhu výroby zařízení pro PET balení nápojů. Podle Komise by plánované spojení vedlo ke vzniku dominantního postavení společnosti Sidel na uvedeném trhu, neboť Tetra Laval by byla schopna donutit své zákazníky, jež hodlali přejít na balení svých nápojů do PET materiálu, aby používali pouze vybavení dodávané společností Sidel; spojení mělo dle Komise vést též k posílení již existujícího dominantního postavení společnosti Tetra Laval na trhu kartónových obalů. Komise nadto v lednu 2002 vydala rovněž rozhodnutí, kterým nařídila uvedeným společnostem rozdělení tak, aby na trhu byla obnovena účinná soutěž¹⁸.

Soud obě shora uvedená rozhodnutí svými rozsudky¹⁹ z října roku 2002 zrušil, neboť Komise se podle něj dopustila zjevně nesprávného posouzení. Oba rozsudky Soudu pak byly Komisí napadeny žalobami k Soudnímu dvoru.

V rozsudku C-12/03 P Komise v. Tetra Laval Soudní dvůr zamítl žalobu proti rozhodnutí Soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o nepovolení spojení. Podle Soudního dvora totiž Soud dostál kritériím, která je třeba aplikovat při výkonu soudního přezkumu rozhodnutí Komise, a řádně vysvětlil, proč důkazy předložené Komisí ve prospěch jejích závěrů o neslučitelnosti fúze se společným trhem byly nedostatečné, neúplné, nedůležité, rozporuplné, a proto nesprávné. Soudní dvůr zdůraznil, že samotný fakt, že Komise disponuje při posouzení spojení z hlediska slučitelnosti se společným trhem v ekonomických otázkách značným diskrečním oprávněním, v žádném případě neznamená, že by se soudy musely zdržet přezkoumání způsobu, jakým Komise interpretuje informace hospodářské povahy, zejména ve světle předpovědí budoucího vývoje²⁰. To platí tím spíše, že v daném případě šlo o spojení konglomerátní povahy a důvod nepovolení spojení spočíval v obavě z tzv. pákového efektu spojení (angl. „leveraging“).

Soud se podle Soudního dvora dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže odmítl závěry Komise ohledně protisoutěžního jednání nového subjektu, jež by mohlo vést k pákovému efektu, pouze proto, že Komise neposoudila míru pravděpodobnosti takového jednání vzhledem k jeho protiprávnímu charakteru a následně k pravděpodobnosti jeho odhalení a stíhání ze strany soutěžních úřadů a s ohledem na možné finanční sankce²¹. Tato analýza, požadovaná Soudem, by byla příliš spekulativní a neumožnila by Komisi opřít své posouzení o všechny relevantní skutkové okolnosti. Přestože se tedy Soud dopustil pochybení, Soudní dvůr zdůraznil, že důvodem pro zrušení rozhodnutí Komise bylo nezohlednění závazků navrhovaných ze strany spojujících se podniků. Závěry Soudu v této otázce Soudní dvůr potvrdil, když uvedl, že Komise pochybila, jestliže při hodnocení budoucího stavu a nebezpečí existence pákového efektu nezhodnotila dopad závazků navrhovaných společností Tetra Laval, které směřovaly právě k úpravě jejího budoucího jednání.

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr ve shora uvedeném rozsudku zamítl odvolání Komise, čímž potvrdil zrušení jejího rozhodnutí o nepovolení spojení Tetra Laval/Sidel, pak v rozsudku C-13/03 P Tetra Laval v. Komise I. logicky zamítl i odvolání Komise proti souvisejícímu rozsudku Soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí, jímž Komise nařídila rozdělení uvedených dvou společností.

3. Aplikace evropského soutěžního práva na aktivity související se sportem

Soud měl ve sledovaném období možnost se dvakrát autoritativně vyjádřit k otázce, do jaké míry se pravidla ochrany soutěže stanovená v čl. 81 a 82 Smlouvy ES vztahují na aktivity související se sportem.

Právní věc T-313/02 Meca-Medina a Majcen v. Komise. V případě T-313/02 Meca-Medina a Majcen v. Komise se Soud zabýval otázkou, zda a do jaké míry se na antidopingovou legislativu Mezinárodního olympijského výboru (MOV) vztahuje komunitární soutěžní právo. Pánové Meca-Medina a Majcen jsou profesionální plavci, kteří byli během světového poháru v plavání pozitivně testováni na doping, v důsledku čehož jim byl uložen zákaz činnosti na dobu dvou let.

Soud se na základě jejich žaloby zabýval správností postupu Komise, která odmítla stížnost uvedených osob, jíž napadly slučitelnost antidopingových pravidel MOV s komunitárním soutěžním právem. V souladu s judikaturou Soudního dvora²² Soud nejprve uvedl, že právo Společenství se na sport vztahuje pouze do té míry, v jaké se jedná o hospodářskou činnost ve smyslu čl. 2 Smlouvy ES. Pravidla o svobodném pohybu zaměstnanců a služeb a s tím spojené zákazy se tak vztahují např. na pravidla o vyplácení přestupových částek při přestupech profesionálních sportovců mezi kluby (přestupové klauzule) nebo na pravidla omezující počty hráčů z jiných členských států v jednotlivých klubech (pravidla o složení klubových mužstev). Na straně druhé pravidla, jež mají čistě sportovní charakter a u nichž zcela chybí složka hospodářské aktivity (např. pravidla o složení reprezentačních mužstev nebo samotná pravidla vlastní hry – délka zápasu, rozměry hřiště), vůbec pod komunitární právo nespadají.

V tomto rozhodnutí Soud poprvé v historii zřetelně judikoval, že totožné principy se uplatní a jsou stejně platné pro rozhodnutí o tom, zda se na konkrétní sportovní předpisy vztahují soutěžní pravidla podávaná ze Smlouvy ES²³. Soud tedy dovodil, že výlučně sportovní legislativa je vyjmuta z dosahu komunitárního soutěžního práva. Soud poté dospěl k závěru, že i přes skutečnost, že ve vrcholovém sportu mohou mít antidopingová opatření na profesionální sportovce značný hospodářský dopad, tato opatření nejsou přijímána za účelem dosažení jakéhokoliv hospodářského cíle. Jejich skutečným cílem je zachovat ducha sportu a zdraví sportovců. Vzhledem k tomu, že na antidopingovou legislativu se komunitární soutěžní právo nevztahuje²⁴, Komise podle soudu postupovala správně, pokud stížnost obou plavců odmítla, a Soud proto jejich žalobu zamítl.

Právní věc T-193/02 Piau v. Komise. V rozsudku ve věci T-193/02 Piau v. Komise Soud, zjednodušeně řečeno, řešil otázku, zda Komise postupovala správně, když se odmítla dále zabývat slučitelností pravidel Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) týkajících se regulace činnosti tzv. hráčských agentů s komunitárním soutěžním právem. Po zahájení šetření ze strany Komise totiž FIFA uvedená pravidla pozměnila, čímž podle Komise odpadl důvod šetření. Novelizovaná pravidla podmiňují výkon činnosti hráčského agenta mj. obdržením licence od národní asociace, vykonáním odborné zkoušky, povinností upravit vztah mezi agentem a hráčem na základě písemné smlouvy, povinností uzavřít pojištění osobní odpovědnosti apod. Pan Piau pak žaloval Komisi, neboť se domníval, že tato pravidla jsou i nadále excesívní, neprůhledná a diskriminační co do přístupu k výkonu profese hráčského agenta, a tudíž v rozporu s evropským soutěžním právem.

Soud nejprve shledal, že FIFA je sdružením podniků ve smyslu čl. 81 Smlouvy ES (podle Soudu jsou jak jednotlivé kluby, tak národní asociace jednotlivých klubů podniky ve smyslu čl. 81 Smlouvy ES)²⁵ a že její pravidla ohledně výkonu činnosti hráčských agentů představují rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu stejného ustanovení (nařízení FIFA tím, že je závazné jak pro národní asociace, které jsou povinny přijmout obsahově totožnou národní legislativu, tak pro jednotlivé kluby, hráče a hráčské agenty, vyjadřuje vůli FIFA koordinovat jednání svých členů ve vztahu k hráčským agentům)²⁶. Soud potvrdil, že povinnost uzavřít pojištění v daném případě nepředstavuje disproporční požadavek a že pravidla týkající se stanovování odměn hráčských agentů nejsou cenovou dohodou ve smyslu evropského soutěžního práva.

Za nejzávažnější Soud považoval problematiku povinných licencí; povinnost získat licenci podle Soudu totiž představuje překážku vstupu do oboru a ovlivňuje tak úroveň konkurence v této oblasti. Soud však v daném případě shledal, že na rozhodnutí FIFA ohledně povinných licencí se vztahuje výjimka ze zákazu dohod narušujících soutěž podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy ES, neboť toto opatření vede k podpoře hospodářského pokroku, vyhrazuje spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, neukládá omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná, a nevylučuje soutěž²⁷. Soud ve svém rozsudku zamítl též námitku, že se FIFA dopustila zneužití dominantního postavení ve smyslu čl. 82 Smlouvy ES. Připustil sice, že FIFA má na trhu služeb hráčských agentů dominantní postavení (resp. že jednotlivé kluby a národní asociace, jejichž zosobněním FIFA je, mají na tomto trhu kolektivní dominantní postavení). To podle Soudu platí i přesto, že FIFA není subjektem nakupujícím služby na tomto trhu, a není proto jeho přímým účastníkem²⁸. Posuzovaná pravidla však podle Soudu nepřinášejí škodlivá kvantitativní omezení pro vstup do oboru hráčských agentů, nýbrž ospravedlnitelná kvalitativní omezení. Proto Soud žalobu zamítl. Komentovaný rozsudek je významný též z toho pohledu, že výslovně připouští paralelní aplikaci čl. 81 a 82 Smlouvy ES na totožné jednání²⁹.

4. Rozsudky ohledně aplikace procesního práva

Právní věc C-141/02 P Komise v. max.mobil. V rozsudku C-141/02 P Komise v. max.mobil se Soudní dvůr musel zabývat otázkou, zda jednotlivec, který podal stížnost Komisi na údajné protisoutěžní opatření státu, je oprávněn napadnout rozhodnutí Komise, jímž odmítla proti členskému státu podat žalobu.

V daném případě Komise odmítla stížnost společnosti max.mobil (dnes T-Mobile Austria), druhého nejvýznamnějšího provozovatele mobilní sítě v Rakousku, podle níž Rakousko zvýhodňuje konkurenční společnost, v níž má stát podíl, čímž porušuje pravidla Smlouvy ES ohledně opatření státu ve prospěch veřejných podniků nebo podniků, jímž byla svěřena zvláštní nebo výhradní práva, popř. zakazující zneužití dominantního postavení. Soud prvního stupně svým rozsudkem z ledna 2002³⁰ posoudil žalobu jako přípustnou, avšak nedůvodnou. Přestože byla Komise v řízení před Soudem fakticky úspěšná, napadla toto rozhodnutí odvoláním k Soudnímu dvoru, a to právě proto, že se domnívala, že žaloba proti jejímu rozhodnutí v daném případě přípustná nebyla.

Soudní dvůr se ztotožnil s názorem Komise. Uvedl, že Komise je podle Smlouvy ES povinna zajistit, aby členské státy dodržovaly povinnosti ve vztahu k veřejným podnikům nebo podnikům, jimž byla svěřena zvláštní nebo výhradní práva. Za tímto účelem je jí svěřena pravomoc vydávat směrnice a rozhodnutí. Komise je zmocněna rozhodnout, že předmětné opatření členského státu je neslučitelné s pravidly stanovenými Smlouvou ES, zejména v oblasti hospodářské soutěže, a označit opatření, jež dotyčný členský stát musí přijmout tak, aby vyhověl svým povinnostem vyplývajícím z komunitárního práva³¹. Soudní dvůr nicméně uvedl, že ze znění čl. 90 odst. 3 Smlouvy ES, jakož i ze systematiky všech ustanovení tohoto článku vyplývá, že Komise uvedené kroky není povinna podniknout a že jednotlivci se nemohou domáhat, aby Komise v určitém smyslu jednala. Okolnost, že společnost max.mobil měla údajně bezprostřední a osobní zájem na zrušení rozhodnutí Komise zamítající její stížnost, není dle Soudního dvora takové povahy, aby této společnosti dávala právo napadnout toto rozhodnutí před Soudem. Jak Soudní dvůr zdůraznil, v komunitárním právu neexistuje jakákoliv obecná zásada, která by ukládala Soudu, aby rozhodl o přípustnosti žaloby, jíž určitý podnik napadá odmítnutí Komise zahájit řízení proti členskému státu na základě čl. 90 odst. 3 Smlouvy ES³². Soud tak podle Soudního dvora nesprávně posoudil žalobu společnosti max.mobil jako přípustnou, a proto Soudní dvůr rozsudek Soudu zrušil a žalobu podanou u Soudu odmítl.

Právní věc C-123/03 P Komise v. Greencore. Naopak jako přípustnou shledal Soudní dvůr žalobu podniku podanou proti rozhodnutí Komise k Soudu ve svém rozsudku C-123/03 P Komise v. Greencore. Společnost Greencore je mateřská společnost společnosti Irish Sugar, které Komise uložila v roce 1997 svým rozhodnutím³³ pokutu pro porušení čl. 86 Smlouvy ES. Tato pokuta byla zaplacena, avšak Soud svým rozhodnutím³⁴ snížil výši pokuty. V návaznosti na toto rozhodnutí zaslala společnost Greencore Komisi přípis, ve kterém požádala o potvrzení, že část zaplacené pokuty bude vrácena spolu s úroky, a o sdělení výše úroků. Komise posléze převedla na účet společnosti Irish Sugar částku, o niž byla pokuta snížena, aniž by zároveň uhradila jakékoliv úroky. Greencore proti takovému postupu bezprostředně neprotestovala. Když poté Soud v jiné věci³⁵ rozhodl, že v případě vydání rozsudku, kterým je zrušena nebo snížena pokuta uložená podniku za porušení soutěžních pravidel, je Komise povinna vrátit nejen jistinu pokuty, ale rovněž úroky z této částky vzniklé v souvislosti s touto částkou, požádala společnost Greencore Komisi s odkazem na toto rozhodnutí o výplatu úroků z nedůvodně zaplacené části pokuty. Komise společnosti dopisem odpověděla, že platba jistiny části pokuty bez úroků z její strany znamenala konkludentní rozhodnutí, jímž byla původní žádost Greencore zamítnuta, a že vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nevydat úrok nebylo napadeno u Soudu ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 230 Smlouvy ES, nemá společnost Greencore poté, co původně přijala platbu jistiny bez úroků, již právo dovolávat se rozsudku podle uvedeného ustanovení³⁶.

Žalobou k Soudu se společnost Greencore domáhala zrušení uvedeného dopisu Komise. Komise samostatným návrhem v řízení vznesla na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu námitku nepřípustnosti takové žaloby. Soud tuto námitku svým usnesením³⁷ zamítl jako neopodstatněnou, neboť podle jeho názoru žalobou napadený dopis Komise neměl pouze informativní povahu, nýbrž jasně vyjadřoval odmítnutí Komise částku úroků vyplatit. Tento dopis tak podle Soudu představoval akt, jenž může být napaden žalobou ve smyslu čl. 230 Smlouvy ES.

Soudní dvůr svým rozsudkem shora uvedené usnesení Soudu zrušil, neboť ten při posouzení přípustnosti žaloby nepřezkoumal námitku Komise, totiž zda platba jistiny bez úroků představuje konkludentní rozhodnutí o odmítnutí platby těchto úroků, které může být samostatně napadeno podle čl. 230 Smlouvy ES³⁸. V dané věci však měl Soudní dvůr k dispozici všechny nezbytné podklady pro vydání konečného rozhodnutí ve věci námitky nepřípustnosti žaloby uplatněné před Soudem³⁹. Soudní dvůr uvážil, že samotná nečinnost orgánu nemůže být obecně postavena na roveň konkludentnímu odmítnutí, jestliže takový důsledek není výslovně upraven právem Společenství. V projednávaném případě tedy Soudní dvůr dospěl k závěru, že pouhá platba jistiny, aniž by Komise zaujala výslovný postoj k žádosti o platbu úroků, nepředstavuje konkludentní rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, a že dopis Komise, kterým bylo společnosti Greencore odmítnuto právo na vymáhání částky úroků z vrácené částky pokuty, představuje akt napadnutelný ve smyslu čl. 230 Smlouvy ES⁴⁰. Soudní dvůr proto zrušil usnesení Soudu a zároveň zamítl námitku nepřípustnosti žaloby vznesenou Komisí.

Závěr

Z přehledu meritorních rozhodnutí evropských soudů lze dovodit, že v případech, kdy dochází k rušení rozhodnutí Komise přijímaných v oblasti antitrustu a kontroly spojování podniků, děje se tak nikoliv pro pochybení v hmotněprávních otázkách, nýbrž pro porušení procesních ustanovení v řízení před Komisí. Soudy tak i ve sledovaném období nadále plní roli „brzdy“ enormní aktivity Komise při vyhledávání protisoutěžního jednání a protisoutěžních situací, která v některých případech vede ke špatnému nebo „příliš optimistickému“ odhadu dostatečnosti shromážděných podkladů pro vydání rozhodnutí sankční povahy.

Evropské soudy tedy dávají jasný signál Komisi, aby se ve své budoucí rozhodovací praxi soustředila spíše na kvalitu jí vydávaných rozhodnutí, než na kvantitu ve smyslu počtu domněle odhalených protisoutěžních jednání a rekordních částek ukládaných pokut⁴¹. Tytéž zásady by se pak jistě měly promítnout i do rozhodovací praxe soutěžních úřadů členských států Evropské unie – v případě České republiky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Teprve následující období ukáže, zda před soudy obstojí jedno z nejsledovanějších rozhodnutí Komise, jímž je rozhodnutí ve věci Microsoft⁴². Komise po pětiletém vyšetřování uložila uvedené společnosti pokutu ve výši dosahující půl miliardy eur za zneužití svého téměř monopolního postavení na trhu operačních systémů; tímto rozhodnutím byla společnosti Microsoft uložena rovněž rozsáhlá nápravná opatření, včetně tolik diskutované povinnosti zpřístupnit část technických informací konkurentům a nabízet výrobcům počítačů verzi operačního systému Windows bez přehrávače mediálních souborů Media Player. Toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou k Soudu, který v této kauze dosud přijímal pouze procesní rozhodnutí (Soud mj. zamítl žádost o přiznání odkladného účinku žaloby⁴³. Termín rozhodnutí ve věci prozatím není znám.

V příštím vydání Právního zpravodaje bude ve vztahu k témuž období proveden rozbor českých soudních rozhodnutí ve věcech soutěžního práva.