DAVID RAUS

asistent soudce Nejvyššího správního soudu, externí vyučující na Právnické fakultě MU v Brně

ROBERT NERUDA

asistent soudce Nejvyššího správního soudu

V květnovém čísle přinesl Právní zpravodaj přehlednou informaci o rozhodovací činnosti soudů na komunitární úrovni (Soudu prvního stupně a Evropského soudního dvora) v oblasti ochrany hospodářské soutěže za období prvního roku členství České republiky v Evropské unii¹ . Tento článek přináší obdobný pohled na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v téže oblasti za totéž období.

Nejvyšší správní soud (dále též „soud“) v období od 1. 5. 2004 do 30. 4. 2005 judikoval v právních věcech, které byly Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „ÚOHS“) rozhodovány do dne vstupu České republiky do Evropské unie, tedy při aplikaci výlučně českého vnitrostátního soutěžního práva², a sice zčásti podle zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předchozí ZOHS“), a zčásti podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZOHS“). Šlo přitom jednak o případy, které soud převzal po 1. 1. 2003, tedy po účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „SŘS“), od Vrchního soudu v Olomouci, který přezkoumával rozhodnutí ÚOHS do 31. 12. 2002, a dále o právní věci, kterými se soud zabýval po podání kasační stížnosti proti předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), k němuž jsou ve správním soudnictví žaloby proti rozhodnutím ÚOHS podávány za právního stavu účinného po 1. 1. 2003.

Aplikace hmotného soutěžního práva

V oblasti zakázaných dohod narušujících hospodářskou soutěž vydal ÚOHS v roce 2002 rozhodnutí³, podle něhož společnost Chovservis, a.s. společně s dalšími soutěžiteli na trhu inseminačních dávek plemenných býků v České republice uzavřela zakázanou dohodu narušující hospodářskou soutěž. Podle rozhodnutí ÚOHS uvedená společnost tak učinila tím, že se s částí svých konkurentů dohodla na minimální ceně inseminačních dávek a s částí svých konkurentů jednala při stanovování svých prodejních cen uvedeného zboží ve vzájemné shodě. Soud, který věc převzal od Vrchního soudu v Olomouci, kam napadla v prosinci 2002, žalobu v právní věci Chovservis zamítl⁴.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech ochrany hospodářské soutěže (v období od 1. května 2004 do 30. dubna 2005)^*

Soud ve svém rozsudku aproboval závěr ÚOHS, podle kterého společnost Chovservis společně se dvěma dalšími soutěžiteli uzavřela zakázanou kartelovou dohodu podle § 3 odst․ 1 předchozího ZOHS⁵ ve formě „dohody“ a s dalšími čtyřmi soutěžiteli „uzavřela“ věcně tutéž kartelovou dohodu ve formě „jednání ve vzájemné shodě“⁶. Soud judikoval, že k zakázaným cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli v horizontální úrovni, patří i dohody, kterými se pro stejné zboží určí minimální cena, která může být stranami pouze překročena. Dohody o minimální ceně sice podle soudu soutěž na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak při uspokojování své poptávky omezen nabídkou vázanou na ujednanou minimální cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně jako zakázané dohody narušující soutěž je, pokračoval soud, irelevantní, zda soutěžitel své výrobky na trhu fakticky realizuje za cenu vyšší, než činí sjednaná minimální cena, či zda má spotřebitel možnost koupit zboží za cenu ještě nižší u jiného soutěžitele, který se na zakázané dohodě neúčastní. Podstatnou je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se dohody byli ve svém jednání motivováni snahou mezi sebou vyloučit konkurenci. Právě tím podle soudu hospodářskou soutěž na relevantním trhu narušili.

Uvedené rozhodnutí je významné i z toho důvodu, že z něj vyplývají některá v praxi ne vždy zcela zřetelná kritéria rozlišení „dohody soutěžitelů“ a „jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě“ a že explicitně připouští kombinaci obou forem kartelové dohody mezi větším počtem subjektů podílejících se na protisoutěžním jednání.

V oblasti fúzí a akvizicí rozhodoval soud právní věc Karlovarské minerální vody⁷. ÚOHS svým rozhodnutím⁸ nepovolil spojení této společnosti se společností Poděbradka spol. s r.o.⁹, k němuž mělo dojít získáním kontroly nad touto společností prostřednictvím získání 100 % obchodního podílu na základě smluv o převodu obchodního podílu podle § 8 odst. 2 písm. a) předchozího ZOHS¹⁰. Soud žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.

Soud se ve svém rozhodnutí předně vyjádřil k míře aktivity účastníků spojení a ÚOHS při navrhování prosoutěžních závazků. Jednou z možností, jak rozhodnout o návrhu na povolení spojení, je totiž spojení povolit za současného uložení závazků ve prospěch zachování účinné soutěže, které navrhli spojující se soutěžitelé – tedy spojení splněním těchto závazků podmínit¹¹. Žalobce tvrdil, že pokud soutěžní úřad ve svých rozhodnutích uváděl, že existují závazky, ke kterým by mohlo být při spojení přihlédnuto, bylo jeho povinností takové závazky a omezení žalobci uložit a nikoli pouze konstatovat, že jím navrhované závazky jsou nedostatečné. Žalobce přitom uvedl, že on sám sdělil soutěžnímu úřadu svoji připravenost projednat jakékoli závazky a omezení, které by soutěžní úřad shledal vhodnými; ÚOHS na to však reagoval pouze výzvou, aby žalobce sám závazky a omezení doplnil.

Podle soudu však tento názor žalobce vycházel z posunutého či dokonce obráceného významu § 8a předchozího ZOHS. Žalobce totiž předpokládal kooperativní funkci správního orgánu, již však tento při aplikaci uvedeného ustanovení nemá, rozhodně nikoli prvoplánově. Soud zdůraznil, že úkolem ÚOHS je veřejnoprávní ochrana soutěže. K povolení spojení mohlo podle předchozího ZOHS dojít za podmínky prokázání výhod, jež takové spojení mělo přinést, a to nikoli pouze ve prospěch osob na spojení zúčastněných, resp. národního hospodářství jako celku. Podle soudu bylo třeba poměřovat vždy i uspokojení spotřebitelské poptávky, zda zamýšlené spojení přinese výhody spotřebitelům (například ve zvýšení kvality, rozšíření sortimentu, snížení cen apod.). Soud připustil, že zákonodárce svěřil ÚOHS významný prostor pro jeho úvahy o povolení spojení. Důkazní břemeno ohledně výhod spojení navíc podle soudu leží na soutěžitelích, když správní orgán je naopak odpovědný za přesvědčivé zdůvodnění svého konečného stanoviska k tvrzeným výhodám. To je dle soudu obtížnější v situaci absence zákonných kritérií, neboť ani tato skutečnost nezbavuje ÚOHS povinnosti své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Soud upozorňuje, že v daném případě nelze hovořit o volném správním uvážení, nýbrž o volné hodnotící úvaze správního orgánu při posuzování důkazů, jež mu byly v rámci řízení předloženy. Kritéria, jimiž se správní orgán řídí, však podle soudu objektivně existují a jsou užívána na dalších vyspělých trzích. Z rozhodnutí ÚOHS bylo patrné, že v rámci svých úvah tyto obecně užívané parametry absorboval. Na druhé straně soud připomněl, že pasivní úloha soutěžního úřadu při procesu povolování spojování soutěžitelů, alespoň co se týče omezení a závazků nezbytných pro ochranu hospodářské soutěže, odpovídá zákonu, ale i pravidlům soutěže vůbec. Podle soudu předchozí ZOHS nestanovil povinnost soutěžního úřadu iniciativně nabízet účastníkům spojení řešení, která by umožnila povolení spojení. Soud tedy uzavřel, že apel žalobce na prvoplánově aktivní přístup ÚOHS k vyhovění požadavku na povolení spojení není oprávněným.

Významný je i závěr soudu týkající se míry oprávnění ÚOHS činit kvalifikované odhady budoucího vývoje na spojením dotčených trzích. Soud se totiž k žalobní námitce musel také zabývat otázkou, nakolik je ÚOHS oprávněn sám odhadovat budoucí vývoj na těch relevantních trzích, jež mohou být posuzovaným spojením dotčeny, a na těchto svých úvahách založit své rozhodnutí ve věci. Soud tu vyložil, že pro řádné posouzení a rozhodnutí ve věci spojování soutěžitelů je nepochybně nutno zvažovat i další možný vývoj na relevantních trzích. To je při reálné neexistenci objektivních informací o tomto vývoji samozřejmě možné pouze v rovině odborných odhadů a domněnek založených na znalostech a zvážení dostupných informací, vývojových trendů, standardních vzorců chování účastníků trhu apod. Hodnocení těchto odborných odhadů a domněnek se řídí zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 34 odst. 5 správního řádu. Do hodnocení důkazů je přitom dle soudu zahrnována jak otázka relevantnosti jednotlivých podkladů pro posuzovaný případ, tak určení míry jejich závažnosti a přesvědčivosti. Soud tak dospěl k závěru, že ÚOHS neporušil zákon, když vyslovil a podrobně odůvodnil domněnku o možnosti vývoje tržního podílu spojených soutěžitelů, včetně synergického efektu jejich spojení, ani když při výpočtu podílů jednotlivých soutěžitelů na trhu nezahrnul možný budoucí podíl jednoho z konkurentů, který v době řízení o povolení spojení teprve vstupoval na trh, a konečně ani když vyslovil a odůvodnil domněnky o zvýšení pravděpodobnosti vázaného prodeje a odchodu menších soutěžitelů z trhu¹².

V oblasti zneužití dominantního postavení rozhodoval soud v právních věcech Eurotel a T-Mobile. ÚOHS v roce 2001 rozhodl dvěma samostatnými rozhodnutími ve dvou samostatných správních řízeních tak, že mobilní operátoři – společnosti Eurotel Praha, spol. s r.o. a T-Mobile Czech Republic, a.s.¹³ – zneužili (každý svého) dominantního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích GSM tím, že účtovali bez objektivně ospravedlnitelných důvodů svým zákazníkům za minutu volání do sítě provozované společností Český Mobil, a.s. částku vyšší, než za minutu volání do sítí druhého z obou operátorů. Oba operátoři napadli rozhodnutí ÚOHS¹⁴ žalobami.

V právní věci Eurotel soud žalobu zamítl¹⁵, když dospěl k závěru, že dominantní pozice není možné užít represivním způsobem k prosazení marketingové politiky nebo odstranění skutečného nebo potencionálního soutěžitele – v tomto konkrétním případě soutěžitele nově vstupujícího na trh, společnosti Český Mobil. Dle soudu je nepochybné, že uplatňování vysokých cen může být posouzeno jako zneužití dominantního postavení, není-li věcně ospravedlněno. K tomu směřovalo dokazování vedené ze strany ÚOHS, ovšem, jak soud poznamenal, bez výsledku příznivého pro žalobce. Konkrétní rozdíly v cenách, jak byly ÚOHS zjištěny (dosahující v některých případech tarifů až částky 10,- Kč), soudu neumožnily akceptovat argumentaci žalobce o potřebě krýt zvýšená rizika vyplývající například z neuzavřené propojovací smlouvy vztahující se k propojování hovorů mezi operátory do příslušného propojovacího bodu. Soud tak v základní věcné otázce dospěl k závěru, že vstup nového soutěžitele na trh byl neoprávněně ztížen, a proto ÚOHS v souladu se zákonem zasáhl, aby byly na trhu zachovány optimální podmínky.

Soud se mimo jiné vyjádřil k žalobcem namítanému překročení subjektivní lhůty jednoho roku pro vydání rozhodnutí, jak byla podávána z § 14 odst. 5 předchozího ZOHS¹⁶. V této otázce soud významným způsobem přesahujícím rovinu soutěžního práva judikoval v tom směru, že na rozdíl od právních úprav, kterým postačí, že se správní orgán „dozví o porušení povinnosti“, kdy lze vycházet ze zásady, že nemusí být najisto postaveno, že k porušení povinnosti došlo, v posuzovaném případě předchozí ZOHS hovořil o potřebě „zjistit porušení zákona“. Podle soudu tak lze dovozovat, že okamžik zjištění porušení povinnosti bylo podle předchozího ZOHS třeba vázat na provedené dokazování; v tomto případě je tento okamžik dán procesním úkonem „poskytnutí možnosti vyjádřit se k předmětu řízení a výsledkům šetřen퓹⁷. Ve vztahu k tomuto okamžiku pak bylo rozhodnutí ÚOHS vydané ve druhém stupni správního řízení vydáno v jednoroční subjektivní lhůtě. Soud tento svůj závěr podpořil i poukazem na skutečnost, že ÚOHS se ke zjištění o porušení předchozího ZOHS dobral na základě velmi náročného procesu dokazování.

Soud se v této právní věci v souvislosti s dále uvedeným rozhodnutím rovněž podrobně zabýval konstrukcí dominantního postavení podle předchozího ZOHS, přitom dospěl k závěru, že předchozí ZOHS nevylučoval paralelní existenci více soutěžitelů s dominantním postavením na témže trhu¹⁸.

V právní věci T-Mobile však soud¹⁹ naopak rozhodnutí ÚOHS²⁰ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když oproti případu Eurotel shledal zásadní skutkovou odlišnost. Tato zásadní odlišnost se týkala rozdílu částky, kterou tento mobilní operátor (tehdy RadioMobil, a.s.) účtoval svým zákazníkům za minutu volání do sítě provozované společností Český Mobil, a částky, kterou účtoval svým zákazníkům za minutu volání do sítě druhého z obou operátorů, tj. společnosti Eurotel Praha. V této právní věci dle soudu (odlišně od právní věci Eurotel) chyběl dostatečný argument, který by prokázal, že zvýšení ceny služby průměrně o 50 haléřů za minutu volání v neprospěch volání do sítě provozované společností Český Mobil narušilo fair prostředí na trhu mobilní telefonie. Soud odmítl „pokušení“ ÚOHS rozhodnout věc takovým způsobem pouze z toho důvodu, že tak již rozhodl v případu společnosti Eurotel. ÚOHS dle soudu v případu T-Mobile nezohlednil skutečný dopad postupu tohoto mobilního operátora, tj. zda rozdíl v cenách měl sílu zastavit nebo významně zbrzdit vstup nového mobilního operátora na trh. O tuto skutečnost soud opřel zrušení rozhodnutí ÚOHS.

Aplikace procesního práva

Soud se zabýval rovněž aplikací procesních ustanovení ZOHS na řízení před ÚOHS. V právních věcech Moravské naftové doly²¹ a EGRES²²se zabýval otázkou účastenství subjektů v řízeních vedených před ÚOHS o povolení spojení soutěžitelů.

V obou případech se žalobci domáhali přiznání postavení účastníků řízení v řízeních, v rámci nichž ÚOHS rozhodoval o návrhu na povolení spojení jiných soutěžitelů podle § 12 a násl. ZOHS. Společnost Moravské naftové doly, a.s. se domáhala přiznání postavení účastníka řízení ve věci spojení RWE Gas/Transgas/8 distribučních společnosti²³, společnost BSK Přestanov, a.s., coby právní předchůdce společnosti EGRES a.s., se domáhala přiznání postavení účastníka řízení ve věci spojení Lasselsberger/RAKO²⁴.

Soud v obou případech vyslovil, že žádnému z žalobců nesvědčilo postavení účastníka řízení podle § 21 odst. 1 věty první ZOHS²⁵, neboť o jejich právech a povinnostech se v řízeních o povolení spojení nerozhodovalo. Tak je tomu podle soudu v případech, kdy se řízení vede o nárocích konkrétních subjektů plynoucích z práva objektivního, nikoli o subjektivních zájmech, které toto objektivní právo chrání. Účastníkem tedy nemůže být ten, kdo v daném případě nedisponuje pozitivně vymezeným právem nebo není stižen pozitivně vymezenou povinností, kdy právě o těchto právech nebo povinnostech má být v řízení před ÚOHS rozhodnuto; v daném případě jím tedy není ten, kdo „se nespojuje“. Soudu tedy za této situace zbývalo vyřešit, zda těmto subjektům nesvědčila „druhá definice“ účastníka řízení, podávaná z § 21 odst. 1 věty druhé ZOHS²⁶. Tato „druhá definice“ přitom byla postavena na volné úvaze správního orgánu (ÚOHS) a dle soudu v sobě obsahovala kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Jak soud konstantně judikuje i v jiných než soutěžních věcech, samotné správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Soud přitom aproboval tu úvahu ÚOHS, podle níž řízení před ÚOHS nebylo vedeno přímo o právech žalobců, přitom ani jeden z žalobců neprokázal, že by jeho práva mohla být rozhodnutím ÚOHS přímo dotčena. Dotčení zájmů těchto subjektů, případně nepřímé dotčení jejich práv, bylo přitom řešeno v samotných rozhodnutích ÚOHS, kterými byla předmětná spojení povolována, neboť žalobci sdělili ÚOHS výhrady k zamýšlenému spojení a ty pak byly při rozhodování ÚOHS zohledněny.

Na základě rozhodnutí ve shora uvedené právní věci pak soud ve svém rozhodnutí Moravské naftové doly II odmítl žalobu téhož subjektu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí o povolení spojení RWE Gas/Transgas/8 distribučních společnosti, neboť tento subjekt nebyl a neměl být účastníkem řízení před ÚOHS, a nebyl tedy legitimován k podání žaloby ve správním soudnictví²⁷.

Soud se ve sledovaném období v souvislosti s aplikací práva hospodářské soutěže vyslovil i k právní povaze rozhodnutí o odkladném účinku žaloby proti rozhodnutí ÚOHS z pohledu jeho přezkoumatelnosti v řízení o kasační stížnosti. Učinil tak v právní věci Karlovarské minerální vody II²⁸.

ÚOHS svým rozhodnutím ze dne 15. 6. 2004²⁹ uložil společnosti Karlovarské minerální vody povinnost převést veškeré akcie společnosti Poděbradka, které drží na základě spojení, jež nebylo ze strany ÚOHS povoleno, na třetí nezávislý subjekt a současně vyslovil porušení § 18 odst. 1 ZOHS, kterého se společnost Karlovarské minerální vody měla dopustit tím, že vykonávala hlasovací práva ve společnosti Poděbradka spojená s vlastnictvím akcií této společnosti a ovlivňovala tak před právní mocí rozhodnutí ÚOHS o povolení spojení soutěžitelů chování kontrolovaného soutěžitele³⁰. Proti tomuto rozhodnutí ÚOHS byla podána žaloba ke krajskému soudu společně s návrhem na přiznání odkladného účinku této žaloby, který krajský soud zamítl. Proti jeho rozhodnutí podal žalobce kasační stížnost. Soud však tuto kasační stížnost odmítl s poukazem na § 104 odst. 3 písm. c) SŘS, podle něhož je kasační stížnost nepřípustná mimo jiné i proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Podle soudu je rozhodnutí o odkladném účinku žaloby procesním institutem svojí povahou nepochybně dočasným, neboť má pouze omezené trvání; není-li zrušeno dříve soudem, zaniká z moci zákona v okamžiku skončení řízení.

Pokud jde o aplikaci procesního práva ve věcech hmotněprávně spadajících do oblasti ochrany hospodářské soutěže, pak se soud v právní věci Mediaprint & Kapa Pressegrosso³¹ vyslovil k nepřípustnosti žaloby pro předchozí nevyužití všech prostředků, které právní řád poskytuje.

Žalobce se u krajského soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem ÚOHS, který měl spočívat v tom, že mu nebyla řádně oznámena rozhodnutí ÚOHS vydaná v prvém stupni správního řízení. Stejným podáním se žalobce domáhal vydání předběžného opatření, kterým by bylo ÚOHS přikázáno oznámit žalobci řádným způsobem rozhodnutí vydaná v prvém stupni a odstranit doložky právní moci z těchto rozhodnutí. Krajský soud návrh žalobce, jímž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem ÚOHS, odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalobci byla tato rozhodnutí doručena, byť v kopiích a poté, kdy byla doručena ostatním účastníkům řízení. Žalobce tak měl podle krajského soudu možnost tato rozhodnutí napadnout řádným opravným prostředkem, jímž je rozklad, což neučinil. Za této situace krajský soud žalobu odmítl. Zbylé žalobcovy návrhy pak krajský soud zamítl. Soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu ve vztahu k důvodům pro odmítnutí jeho žaloby, když shodně s ním konstatoval, že žalobce v době podání žaloby všech právních prostředků ochrany nevyužil. Podle soudu není rozhodující, zda je žalobce sám dle svého úsudku považoval za efektivní či nikoli, když rozhodující je, že mu tyto právní prostředky ochrany svědčily. Podmínkou, s níž § 85 SŘS spojuje nepřípustnost návrhu, je nevyužití právních prostředků, jimiž se lze ochrany domáhat, nikoli míra jejich případné efektivity. Soud však zrušil tu část rozhodnutí krajského soudu, v níž zbylé žalobcovy návrhy zamítl, neboť odmítl-li krajský soud shora uvedený návrh na ochranu před nezákonným zásahem, musel nutně odmítnout i k němu akcesorický návrh na vydání předběžného opatření. Soud tak za této situace podle § 110 odst. 1 SŘS sám tyto zbylé žalobcovy akcesorické návrhy odmítl.

Rozhodovací činnost v domnělém kompetenčním konfliktu

Soud se ve sledovaném období zabýval též tvrzeným kompetenčním konfliktem mezi Českým telekomunikačním úřadem (dále jen „ČTÚ“) a ÚOHS, a sice v právní věci Eurotel II³². Společnost Eurotel Praha se u soudu domáhala určení, že výlučnou pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech vyplývajících ze smlouvy o propojení, uzavřené mezi ní a společností Český Mobil, včetně práv a povinností smluvních stran týkajících se způsobu propojení jejich telekomunikačních sítí a cen za propojení těchto sítí, má ČTÚ. Současně bylo požadováno vyslovení nicotnosti rozhodnutí ÚOHS, v němž se podmínkami propojení z pohledu ZOHS zabýval³³. Podle společnosti Eurotel Praha rozhodují ČTÚ a ÚOHS o týchž právech a povinnostech, navíc s protichůdnými závěry, avšak ze zákona o telekomunikacích vyplývá, že posuzování smluv o propojení, resp. práv a povinností z nich vyplývajících, podléhá speciálnímu mechanismu stanovenému v tomto zákoně a ÚOHS pravomoc k rozhodování o těchto otázkách nemá, neboť ta je svěřena ČTÚ.

Soud však žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že se v dané věci nemůže jednat o kompetenční konflikt, který by mohl a měl soud řešit, neboť ČTÚ a ÚOHS nemohou být stranami kompetenčního sporu podle § 97 odst. 1 SŘS, a sice z toho důvodu, že toliko ÚOHS je ústředním správním úřadem, zatímco ČTÚ nikoli. Soud vyložil, že není rozdílu mezi pojmy „ústřední orgán státní správy“ a „ústřední správní úřad“, přitom těmi jsou toliko ty orgány, které jsou jako ústřední orgány státní správy vypočteny v kompetenčním zákoně³⁴. Mezi těmi je uveden ÚOHS, zatímco ČTÚ (odlišně například od Energetického regulačního úřadu) nikoli. Pro dovození postavení ústředního správního úřadu tak nepostačí například skutečnost, že správní úřad vykonává státní správu ve věcně vymezené oblasti na celém území státu nebo že je oprávněn vydávat právní předpisy k provedení zákona, jak je doktrínou občas nesprávně traktováno.