5. 9. 2005, [Právní zpravodaj]

BVerfG – eurozatykač ano, ale právněstátně transponovaný

Europeizace trestního práva, jejímž projevem je též rámcové rozhodnutí o eurozatykači (č. 2002/584/JVV), není jen věcí působení po vertikále – z Bruselu do členských států a naopak, je rovněž horizontálním a historickým procesem vzájemného sdílení hodnot, řešení a regulací mezi členskými státy EU. Proto ústavním verdiktům polského a německého ústavního soudu nutno věnovat pozornost i v ČR, kde je transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači před Ústavním soudem rovněž napadena. Bez ohledu na to, že v každém státě bylo soudní rozhodnutí výsledkem jiného typu řízení,¹ obě představují významný podnět k zamyšlení.

JAN FILIP

profesor na Právnické fakultě MU v Brně

V minulém čísle byl analyzován rozsudek polského Ústavního tribunálu, který 27. 4. 2005 rozhodl, že čl. 607t polského trestního řádu, v rozsahu, v jakém umožňuje vydání polského občana do členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, je v rozporu s čl. 55 odst. 1 Ústavy Polské republiky. Vykonatelnost polského rozhodnutí byla odložena o rok a půl. V červenci byla podobná věc řešena v SRN. Spolkový ústavní soud (BVerfG) bez jakéhokoli časového odkladu prohlásil zákon o eurozatykači² za nicotný,³ aniž hledal možnosti ústavně a evropsky konformního výkladu a aniž se pokusil zrušit jen ty jeho části, které výslovně označil za neústavní. Tento razantní postup sice na jedné straně vyvolal nadšení u odpůrců celé koncepce eurozatykače, popř. i vývoje EU jako celku, na druhé straně vyvolal rozpaky a otázky, zda se nejedná o další útok na proces sjednocování Evropy. Pozorná četba tohoto rozhodnutí ukazuje, že tomu tak zcela není, neboť většina druhého senátu Spolkového ústavního soudu⁴ své výtky adresovala zejména zákonodárci. Ten podle jejího názoru při transpozici nevyužil všechny prostory,⁵ které rámcové rozhodnutí dává k ochraně státních občanů a principů právního státu při jejich vydávání jinému členskému státu.⁶ Soud tak nezpochybnil koncepci eurozatykače, požaduje však dodržení právněstátních zásad při jeho transpozici.

Německý zákon k transpozici⁷ rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a předávacím řízení mezi členskými státy EU (dále jen „zákon o eurozatykači“) představuje (vlastně představoval) z hlediska legislativní techniky pouhou novelu dvou jiných zákonů.⁸ Z hlediska ústavního a evropského práva však představuje velmi složitou otázku, o kterou se v Německu přeli nejen politikové. Jeho „prohlasování“ v Bundestagu proto bylo chápáno jen jako první krok jeho na cestě do Karlsruhe před Spolkový ústavní soud. Ten sice 18. července 2005 vyřknul konečné slovo (rozsudek 2 BvR 2236/04), jak už to ale bývá, pochybnosti zůstaly a řada dalších otázek se teprve vynořila.

1. Okolnosti zahájení řízení

Řešená kauza má poměrně dlouhou historii. Předmětem jednání byla ústavní stížnost ve věci předání německého (současně syrského) občana M. Darkazanliho na základě eurozatykače vydaného ve Španělsku.⁹ V roce 2003 byl proti němu vydán obyčejný mezinárodní zatykač․ Žádost však byla z důvodu německého občanství stěžovatele odmítnuta. Teprve po nabytí účinnosti zákona o eurozatykači (23. 8. 2004) bylo znovu zahájeno vydávací řízení, neboť žádost byla vedena v Schengenském informačním systému. Nakonec bylo rozhodnuto povolit vydání. Vzhledem k dělbě kompetencí v této oblasti probíhalo řízení před Hanzovním vrchním zemským soudem v Hamburku a vydání bylo povoleno tamním Justičním úřadem (Justizbehörde) pod podmínkou, že k případnému výkonu trestu bude stěžovatel vrácen do SRN. Žádost o přerušení řízení a vyžádání si rozhodnutí Spolkového ústavního soudu byla zamítnuta, když vrchní zemský soud dospěl k závěru, že vydání není v rozporu s ústavními předpisy.¹⁰

Není bez zajímavosti zrekapitulovat námitky stěžovatele, které jak se ukázalo, určily směr uvažování soudu. Má to význam i pro srovnání s argumentací polskou a českou.¹¹ Základní výtky byly směřovány i proti rámcovému rozhodnutí, tím se ale Spolkový ústavní soud nezabýval.¹² Soustředil se jen na zákon o eurozatykači z roku 2004 a jím změněný zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech z roku 1982 (dále jen „zákon o mezinárodní spolupráci“). Stěžovatel jim vytýkal nedostatek demokratické legitimity, neboť německý parlament nemůže rozhodnout o tom, že němečtí občané budou potrestáni trestem odnětí svobody za jednání, které není podle německého práva trestné.¹³ V rozporu s právněstátními zásadami je rovněž odmítnutí přezkumu oboustranné trestnosti, což vlastně značí uplatnění cizího trestního práva, a je to v rozporu s nepřípustností retroaktivity trestního zákona. K jednání nedošlo v dožadujícím státě, rozkaz navíc argumentuje skutečnostmi, které trestné jednání nepopisují.¹⁴ Zákonodárce již tím, že umožnil, aby byl v SRN vykonán španělský trest, porušil zásadu ordre public, pokud čin není v SRN trestný. Dále zákonodárci vytkl, že se spokojil s tím, že dožadující stát nabídne jeho vrácení k výkonu trestu, ačkoli rámcové rozhodnutí jde podstatně dál.¹⁵ Právo na vrácení formuluje rámcové rozhodnutí jako subjektivní právo občana, nikoli jako věc uvážení vydávajícího státu. Stěžovatel napadl i procesní stránku předávacího řízení. Německý zákon totiž vylučuje opravný prostředek proti rozhodnutí o vydání.¹⁶ Rozhodnutí vrchního zemského soudu vytkl, že není jasné, jakými úvahami se soud řídil při povolení vydání (důvodnost podezření, místo činu, bezpečnostní a politické důvody, okolnosti vrácení k výkonu trestu), ačkoli povaha rozhodnutí o vydání se změnila.¹⁷

Zástupci spolkové vlády tyto argumenty odmítli zejména s odkazem na povahu rámcového rozhodnutí jako aktů přednostního evropského práva, které nelze měřit podle německých základních práv, pokud k tomu nedává unijní právo prostor. Nesouhlasili ani s námitkou ordre public, neboť zákon o trestní spolupráci vychází z čl. 6 Smlouvy o EU. Protože se vrchní zemský soud předběžně argumenty stěžovatele k trestné povaze jeho jednání zabýval, byla mu ústavní ochrana poskytnuta. Povaha rozhodnutí o vydání vlády zůstává i po vydání zákona o eurozatykači stejná, takže se přezkumu vymyká (tzv. justizfreie Hochheitsakt).¹⁸ V dobrozdání prof. Böseho byla navíc analyzována otázka oboustranné trestnosti, která je otázkou hmotného práva. Chrání proto stíhanou osobu pouze před vydáním, nikoli však před tím, aby nebyla jiným státem trestně stíhána. Předmětem ochrany tak není hmotná beztrestnost, nýbrž „faktické“ bezpečí před stíháním (to je procesní situace). Čl. 103 odst. 2 Základního zákona (princip nulla poena a zákaz retroaktivity) však pro trestní procesní právo neplatí. Jedná se tak o problém toho, jaké meze stanoví mezinárodní právo pro národní pravomoc stíhat trestné činy. Dobrozdání rovněž zpochybnilo námitky vůči určitosti seznamu trestných činů, na které se princip oboustranné trestnosti nevztahuje, stejně jako pochybnosti o dodržení právněstátních zásad při vydávacím řízení.

2. Odůvodnění rozsudku

Následné řízení vyústilo v rozsudek, který se zabývá problematikou transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači formou obyčejného zákona, ústavními východisky transpozice a právněstátními zárukami postavení Němců¹⁹ vůči vydanému eurozatykači. Samotné odůvodnění je velmi obsáhlé (originál má včetně disentů 99 stran) a jeho argumentace velmi složitá až sofistikovaná,²⁰ bohatá na množství argumentů. Rovněž toto řízení, stejně jako řízení polské, je založeno na obsáhlém přípravném materiálu, důkladné písemné argumentaci advokátů stěžovatele, zmocněnce vlády a jí povolaného znalce.²¹ V rámci dvoudenního (rozhodně ne formálního) ústního jednání v dubnu 2005 Ústavní soud rovněž vyslechl řadu expertů a po třech měsících úvah rozhodl.²²

Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (byla vznesena námitka nedodržení subsidiarity) a důvodná. Své rozhodnutí založil na výkladu čl. 16 odst. 2, neboť zde podle jeho názoru nebyla zákonodárcem dostatečně respektována materiální výhrada zákona.²³ Dále shledal porušení čl. 19 odst. 4 (obdoba našeho čl. 36 Listiny), které spočívá ve vyloučení opravného prostředku proti rozhodnutí o vydání podle zákona o eurozatykači. Jeho argumentace se opírala o následující postup. Nejdříve byl vyložen význam zásady nevydávání vlastních občanů, poté byly analyzovány možné výjimky z této zásady a konečně rozebráno, jak zákonodárce své možnosti (využití výjimek) při vydání zákona o eurozatykači překročil.

2.1	Nedodržení právněstátních zásad vydávání vlastních občanů podle čl. 16 odst. 2 Základního zákona

Pokud jde o ochranu proti vydání, většina senátu poukázala na to, že do roku 2000 poskytoval čl. 16 odst. 2 absolutní ochranu proti vydání německého občana.²⁴ Nyní však stanoví určité podmínky, za kterých je vydání možné jako výjimka. Úpravě této výjimečné situace však zákonodárce nevěnoval dostatečnou pozornost. Zde poukázal soud na svou judikaturu, podle které ochrana před vydáním pochopitelně není ochranou před spravedlivým potrestáním. Jde o to, aby občané nebyli proti své vůli odstraňováni z právního řádu, jenž jim je důvěrně znám. Každý občan by měl být chráněn – pokud se zdržuje na území vlastního státu – před nejistotou, že bude souzen v právním systému, který je mu cizí, a v cizích poměrech, ve kterých se těžko vyzná.²⁵ Obdobně jako polský Ústavní tribunál zde Spolkový ústavní soud zdůraznil význam státního občanství a formuloval právní větu, podle které občanské povinnosti a občanská práva, jež jsou u každéhojednotlivce vázána na státní příslušnost, současně vytvářejí základ pro konstituování celé pospolitosti. Vztahu občana ke svobodné demokratické pospolitosti odpovídá, že občan nemůže být v zásadě z této pospolitosti vyloučen. Zde soud poukázal i na mezinárodním právem uznávanou povinnost státu přijímat své vlastní občany, to znamená umožnit jim vstup a pobyt na svém území. Zdůraznil, že význam státního občanství je přitom celoevropsky uznáván od dob francouzské revoluce.²⁶

Následně se soud věnoval výjimečné možnosti vydávání vlastních občanů. S ohledem na zvláštnosti německé ústavy se nejdříve věnoval zkoumání samotné ústavnosti novely čl. 16 odst. 2 z roku 2000. Zde konstatoval, že se nejedná o protiústavní ústavní právo (čl. 79 odst. 3 Základního zákona), neboť vydáním Němců v souladu se zásadami právního státu není narušena jejich lidská důstojnost (čl. 1) a ani jím nejsou dotčeny principy státní struktury (čl. 20 Základního zákona). Odpovídá to rovněž obecnému vývoji nadstátního a mezinárodního práva (mezinárodní tribunály podle rezolucí Rady bezpečnosti, Mezinárodní trestní tribunál a vývoj „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ v rámci EU). Proto tento vývoj nevede k odstátnění ústavně založeného právního řádu, neruší se ani význam státního občanství, které nemůže být nahrazeno evropským občanstvím.²⁷ Obecně tak dospěla většina 2. senátu²⁸ k závěru, který bylo třeba vzhledem k jeho předchozí judikatuře očekávat,²⁹ totiž že samotná možnost vydávání vlastních občanů podle rámcového rozhodnutí není narušením svrchovanosti státu a zřeknutím se základních úkolů státu.³⁰

Problémy proto Spolkový ústavní soud neshledal ani’v protiústavnosti čl. 16 odst. 2 Základního zákona, ani v evropském právu, nýbrž v obyčejném zákonu o eurozatykači. Argumentů pro a proti již měl v německém odborném písemnictví více než dostatek.³¹ Soud především zdůraznil své chápání právněstátních zásad v čl. 16 odst. 2 Základního zákona. Ty je totiž třeba vykládat nikoli jen z hlediska SRN, nýbrž z hlediska čl. 23 odst. 1 Základního zákona, který evropské směřování SRN buduje na strukturální shodě. Pod ní soud chápe předpoklad, že dožadující stát, popř. mezinárodní tribunál budou naplňovat právněstátní předpoklady ochrany základních práv na srovnatelné úrovni se Základním zákonem. Podstatným je zde závěr, že bez ohledu na požadavky čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU musí zákonodárce reagovat na dlouhotrvající otřesení vzájemné důvěry v právní státnost v jiném členském státě.³² Nakolik je tím zpochybněna sama myšlenka evropského trestního práva se teprve ukáže. Ústavní soud rovněž nerozvedl, podle jakých kritérií by mělo takové hodnocení stavu dodržování právněstátních zásad v jiném členském státě postupovat.³³

Navíc zde soud zdůraznil, že ani zachování zásad čl. 23 odst. 1 nevede k odbourání mezí, které nemůže překročit žádný zákon zasahující do základních práv. V tomto směru formuloval tři požadavky, jejichž nedodržení vzápětí zákonu o eurozatykači vytkl. Takový zákon musí být v souladu se všemi ústavněprávními vazbami, nesmí se dostat do střetu s jinými ustanoveními ústavy a musí respektovat princip proporcionality. Prvnímu požadavku zákonodárce podle soudu nedostál, když nevyužil všech možností, které mu dává rámcové rozhodnutí k ochraně základních práv.³⁴ Především se jedná o zachování důvěry ve vlastní právní řád v situacích, kdy k jednání došlo zcela nebo zčásti na německém území. V takovém případě podezření ze spáchání trestného činu s tak podstatným vztahem k tuzemsku musí být u podezřelých německých občanů „zásadně vyšetřována v tuzemsku německými vyšetřovacími orgány“. Soud se následně pokusil obsáhle vyložit, kdy takový podstatný vztah (bez možnosti vydání) k tuzemsku existuje.³⁵ Jako sporný vidí případ, kdy bylo zcela nebo zčásti jednáno v SRN, ale výsledek nastal v cizině. V takovém případě je nutno konkrétně zvažovat každý případ jednotlivě a vytvořit pro to v zákoně předpoklady, což se ale nestalo.³⁶

Další výtky směřoval soud vůči úpravě vydání pro případ, že dožadující stát nabídne vrácení Němce k výkonu trestu do SRN, pokud o to požádá. Z toho dovodil, že nebyla věnována dostatečná pozornost ochraně práv občanů. Totéž platí pro situace, kdy přijde žádost o vydání před ukončením trestního řízení v SRN nebo není-li zde žádné odpovídající řízení. Pak nic podle zákona o mezinárodní pomoci nebrání vydání Němce, kterému je vytýkán čin se vztahem k vlastní zemi.³⁷ Z pohledu oprávněného uživatele základních práv do té míry existuje zákonná mezera v zákonné ochraně.

Za nedostatečně šetrnou ve vztahu k základním právům německého občana³⁸ označil soud úpravu, která nedostatečně řeší situace, kdy má občan odpovídat za své jednání v SRN, které má bez dalšího neočekávané přeshraniční účinky (Fernwirkungen) v jiných členských státech nebo když je konfrontován s věcně a personálně rozsáhlými požadavky trestního stíhání některých členských států. Působnost zásahu je ještě zesílena, pokud skutek, který je vytýkán dožadujícím státem, podle německého práva není trestný. Zde zákonodárce nedostatečně využil již zmíněné možnosti odmítnutí podle čl. 4 bod 7 rámcového rozhodnutí. Není též dostatečně zákonem řešena otázka soudního přezkumu rozhodnutí státního zastupitelství, kterým se řízení nezahajuje nebo zastavuje.³⁹

Z hlediska české diskuse nad novelizací trestního řádu (Tisk č. 533 z roku 2003) z hlediska okamžiku účinnosti nové právní úpravy, je zajímavý závěr Spolkového ústavního soudu, podle kterého sice princip retroaktivity platí jen pro trestní právo hmotné, nicméně lze hledat obdobu v trestním řízení. Pokud se má dosud absolutně chráněný německý občan zodpovídat za činy, které nevykazují převažující vztah k cizině a které v době spáchání nebyly v SRN trestné, rovná se to svým dopadem retroaktivní změně trestního práva hmotného.⁴⁰

2.2 Porušení práva na právní ochranu podle čl. 19 odst. 4 Základního zákona

Další nedostatek zákona spatřuje Spolkový ústavní soud, jak již bylo uvedeno, v nemožnosti napadnout rozhodnutí o povolení vydání, což považuje za odporující čl. 19 odst. 4 Základního zákona, které obsahuje základní právo každého na využití pořadu práva (Rechtsweg) v případě, že veřejná moc zasáhla do jeho práv. Zde soud zrekapituloval svou dosavadní judikaturu, která vycházela z omezených možností přezkumu takových rozhodnutí.⁴¹ Dospěl k závěru, že v rámci řízení o povolení vydání se v případě eurozatykače nerozhoduje o blíže neurčených zahraničně politických a obecných politických zájmech jako dosud, nýbrž o problematice možnosti stíhání v tuzemsku.⁴² Proto musí být rozhodnutí také odůvodněno,⁴³ což dokládá, že nejde jen o zahraničněpolitické zájmy, nýbrž i o ochranu základních práv dotčené osoby. Nedostatek spatřuje soud i v tom, že zákon nepožaduje úplné předložení potřebných podkladů,⁴⁴ což může komplikovat možný soudní přezkum.

2.3 Pokyny pro zákonodárce

Na tomto základě Spolkový ústavní soud odmítl možnost ústavně či evropsky konformního výkladu zákona o eurozatykači,⁴⁵ vlastně se ani v evidentní snaze vypořádat se zákonem o eurozatykači ani o něj nepokusil. Stejně tak odmítl možnost zrušit jen ta ustanovení, u kterých shledal výše uvedené nedostatky. Konstatoval, že pouhá existence čl. 6 Smlouvy o EU neopravňuje zákonodárce k domněnce, že v každém členském státě jsou právně státní struktury synchronizovány a proto mohou jednotlivé státy rezignovat na odpovídající přezkum jednotlivých případů. Zásada vzájemného uznání a s ním spojená zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy nemůže vést k omezení ustavně právních záruk základních práv občanů (tedy známé důvěřuj, ale prověřuj). Proto je nutno stanovit nově, srozumitelně a dostatečně důvody pro nepřípustnost vydání německých občanů. Dále je třeba umožnit přezkum povolovacího rozhodnutí „alespoň při extradici německých občanů“.⁴⁶ Zde není jasné, proč by se právněstátní záruky neměly vztahovat i na ostatní osoby v německé jurisdikci.

Ne všechny otázky se Spolkový ústavní soud pokusil vyřešit.⁴⁷ Je zajímavé, že za neústavní postup zákonodárce, který se nedá odůvodnit ani možností zákonodárného uvážení, bylo označeno nevyčerpání prostorů, které dává členským státům rámcové rozhodnutí o eurozatykači.⁴⁸ Jinak často uplatňovaná doktrína, na kterou se odvolává i náš Ústavní soud, je tak vlastně německým soudem pro tento typ unijních aktů prohlášena za nepoužitelnou. Celý závěr je zostřen konstatováním, že nestačí obecná vázanost soudců základními právy ve spojení s principem proporcionality. Charakterizoval bych to asi tak, že podle soudu nedává „evropský“ čl. 23 odst. 1 Základního zákona prostor zákonodárci a zákonodárce zde nemůže dát prostor soudci. Rozsudek sice nekritizuje rámcové rozhodnutí, nicméně klade otazníky nad urychlováním vývoje evropského trestního práva. To je sice podle názvu evropské, rozvíjet se však zatím může jen prostřednictvím členských států.

3. Několik poznámek závěrem

Evropské právo v oblasti III. pilíře zasahuje do tradičních domén státní svrchovanosti. To je svou povahou něco jiného než harmonizace soukromého práva v oblasti volného pohybu zboží, služeb, pracovních sil či kapitálu. Proto taková rozhodnutí pronikají k samotnému jádru existence evropského projektu. Připomínají tak problém Shylocka z Shakespearova Kupce benátského. Sice mohl vyříznout libru masa ručiteli Antoniovi, ale nesměl přitom prolít ani kapku křesťanské krve. Zde panuje shoda v tom, aby se řezalo maso a EU fungovala jako jednotný hospodářský prostor, který potřebuje trestněprávní ochranu. Není ale ochota pouštět žilou vlastní trestněprávní svrchovanosti.

Předchozí stručné poznámky k rozsudku Spolkového ústavního soudu dokládají, o jak složité procesy v současnosti v EU jde a jak rozdílné mohou být reakce jednotlivých národních právních řádů. Návrh evropské ústavní smlouvy přitom tuto problematiku posunoval či posunuje značně dál (čl. III-270).⁴⁹ Zdá se, že čím hlouběji do struktur demokratického právního státu bude rozhodování evropských orgánů zasahovat, tím větší napětí to bude vyvolávat. Na rozdíl od polského rozhodnutí, jehož vykonatelnost byla odložena, se SRN dostala do situace, kdy neplní své závazky z členství v EU.⁵⁰ Tomu se chtěl evidentně polský Ústavní tribunál vyhnout.

Položíme- li si nakonec obecnější otázku, zda pro vydávání vlastních občanů byly příznivější podmínky v prostředí anglosaských států, které jsou bývalými koloniemi téhož státu, jejichž právní systém je odvozen od metropole a které hovoří stejným jazykem nebo států historicky rozdělených staletími sporů a válek, stovkami egoistických vládců a desítkami jazyků, je odpověď i z hlediska logiky vývoje a právní sociologie vcelku po ruce. Čím hlouběji tento proces sledujeme do minulosti (ke konci 19. století), tím je to zřejmější. Pro anglosaské státy je důležitější trestný čin, pro kontinent osoba pachatele a locus delicti.⁵¹ Právní styk těchto soustav však vedl k tomu, že kontinentální přístup částečně „zaviroval“ anglosaské pojetí, neboť při uzavírání smluv o právní pomoci a vydávání se pochopitelně postupovalo cestou reciprocity. Rámcové rozhodnutí o eurozatykači se pokusilo nalézt určitý kompromis v tomto napětí. Ústavní verdikty v Polsku a SRN toto napětí definitivně neodstranily. Pouze pomyslný míček vrátily na stranu ústavodárce (Polsko), popř. zákonodárce (SRN). Nutně pak vyvstává otázka, jaký preventivní kontrolní mechanismus vytvořit,⁵² aby se tento míček zase nevrátil s nějakou neústavní falší.

Poznámky pod čarou:

V Polsku návrh na přezkum příslušných ustanovení trestního řádu podal formou právní otázky (řízení obdobné čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR) obecný soud, v SRN byla podnětem ústavní stížnost předávané osoby a v ČR jde o abstraktní kontrolu na návrh skupiny poslanců.

Gesetz zur Umsetzung des Rahmenbeschlusses über den Europäischen Haftbefehl und die Übergabeverfahren zwischen den Mitgliedstaaten der EU (EuHbG) z 21. 7. 2004 otištěn v Bundesgesetzblatt, díl I. roč. 2004, č. 38, s. 1748.

Pokud by někoho zaujalo, že se nerušily novelizované zákony, nýbrž zákon novelizující, je třeba poukázat na to, že v SRN se uplatňuje doktrína nikoli zrušitelnosti (tzv. Vernichtbarkeit) neústavního zákona v duchu normativní teorie jako u nás či v Rakousku, nýbrž teorie nicotnosti (tzv. Nichtigkeitslehre). Blíže k tomu Nowak, R. Die Fehlerhaftigkeit von Gesetzen und Verordnungen. Wien – New York 1967, s. 120–126 a z německé literatury Brinckmann, H. Das ent-scheidungserhebliche Gesetz. Berlin 1969, s. 18n. V SRN tak zrušením zákona o eurozatykači platí oba novelizované zákony ve stavu před 23. 8. 2004, kdy novela nabyla účinnosti.

Z osmi členů tři předložili svá odlišná stanoviska. Soudce Bross ovšem požadoval jiné (ostřejší) odůvodnění, naopak soudkyně Lübbe-Wolffová souhlasila se zrušením transpozičního zákona jen zčásti a soudce Gerhardt disentoval v plném rozsahu.

Obecně k tomu Kühn, Z. K přezkumu ústavnosti českých aktů implementujících evropské právo nejen ve vztahu k tzv. eurozatykači Trestněprávní revue, 2005, č. 3.

Třeba upozornit na zajímavou okolnost z hlediska terminologického. Rozsudek vůbec nepoužívá obratu předání (Übergabe, surrender), nýbrž vydání (Auslieferung), ani se tímto momentem na rozdíl od Ústavního tribunálu v Polsku nezabývá.

Termín „transpozice“ se jeví s ohledem na povahu rámcového rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU výstižnější než širší obrat „implementace“.

Naproti tomu v případě mezinárodních soudů přijala SRN speciální zákony – Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 1995, s. 485), Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 1998, s. 483) a Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 2002, s. 2144).

Vydal jej vyšetřující soudce B. Garzón, známý z žádosti o zatčení A. Pinocheta ve Velké Británii. Bylo mu zejména kladeno za vinu, že od roku 1997 aktivně poskytoval logistickou a finanční podporu organizaci Al-Kajda ve Španělsku, SRN a Velké Británii. Měl být kontaktní osobou a asistentem Usámy bin Ládina v Německu. Kromě toho bylo proti stěžovateli vedeno vyšetřování pro podezření z členství v teroristické organizaci a pro podezření z praní špinavých peněz podle nedávno novelizovaného německého TrZ.

Nakonec byl stěžovatel těsně před odletem letadla odveden z příkazu ústavního soudu. Viz předběžné opatření 2 BvR 2236/04 z 24. 11. 2004 – (adresa www.bverfg.de/entscheidungen/rs20041124_2bvr223604.html).

Stručný přehled Filip, J. Evropský zatýkací rozkaz a rozhodování ústavních soudů. Právní zpravodaj, 2005, č. 8, s. 3–4, 6–7.

Stejně tak nepředložil Evropskému soudnímu dvoru v této věci předběžnou otázku podle čl. 35 odst. 1 Smlouvy o EU, jak to jinak umožňuje k tomu účelu vydaný zákon z roku 1998. Na tuto možnost upozorňuje odlišné stanovisko soudce Gerhardta. Je ovšem otázkou, na co by se vlastně měl ptát, když se zabýval jen vztahem obyčejného německého zákona a ústavy.

Otázka demokratické legitimity nakonec v rozsudku (na rozdíl od odlišných stanovisek) nebyla významně dotčena.

Jde v podstatě o kritiku toho, jak rámcové rozhodnutí označuje 32 trestných jednání, u kterých se neuplatní zásada oboustranné trestnosti (viz jeho čl. 2 bod 2). Toto řešení již dříve kritizoval soudce 2. senátu W. Hassemer. Viz jeho Strafrecht in einem europäischen Verfassungsvertrag. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 2, s. 317, kde jej označil za „sedlání koně od ocasu“. I v Bundestagu zaznělo, že EU měla nejdřív sjednocovat hmotné trestní právo. Praxe členských států byla v tomto směru různá. Některé se pokusily seznam přizpůsobit svému trestnímu právu, kdežto jiné (jako ČR – viz § 412 odst. 2 TrŘ) převzaly výčet čl. 2 bod 2 rámcového rozhodnutí. V SRN bylo na toto ustanovení pouze odkázáno (§ 40 odst. 2 bod 1, § 81 bod 4 zákona o právní pomoci). Náš i německý postup byl Komisí uznán ze korektní. Viz Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States. Brussels 23.02.2005-SEC(2005) 267, s. 6–7.

Podle jeho čl. 5 bod 3 může být předání podmíněno tím, že osoba bude po vyslechnutí vrácena do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody. Bude zajímavé sledovat, jak se v této souvislosti náš Ústavní soud vypořádá s nepochybně zdařilejší formulací § 411 odst. 6 písm. e) našeho TrŘ.

Podle nového § 74b německého zákona o trestní spolupráci je rozhodnutí o povolení nenapadnutelné. Srov. oproti tomu § 411 odst. 5 našeho TrŘ.

Do přijetí zákona o eurozatykači Spolkový ústavní soud vycházel z toho, že rozhodnutí o povolení vydání nelze napadnout s ohledem na jeho povahu (viz níže).

Vláda tak argumentovala tím, že se právní stav nemění, kdežto stěžovatel vycházel z toho, že se jedná o jiný typ rozhodování exekutivy než v případě klasického vydání, které je považováno obvykle za typickou political question, kde stát zvažuje různé okolnosti nejen čistě právní povahy.

Ochrana čl. 16 odst. 2 Základního zákona se nevztahuje jen na německé občany, nýbrž šířeji na tzv. statusové Němce, které vymezuje čl. 116 Základního zákona.

Neudivuje proto i kritika samotné členky 2. senátu Lübbe-Wolffové, která se nezdráhala právě tuto konstruovanost odůvodnění vytknout s tím, že některé části argumentace, hledající oporu v quasi přirozeném právu, historii a širších mezinárodních sférách, jen vedou k zmatkům (in die Irre).

Zmocněncem vlády byl prof. Masing a dobrozdání dále podal prof. M. Böse. Pouze jejich stanoviska jsou v odůvodnění uvedena.

Zde Spolkový ústavní soud využil novely zákona o Spolkovém ústavním soudu (§ 27a), podle kterého může umožnit expertům (sachkundigen Dritten), aby zaujali stanovisko. Byli zde zastánci i kritikové eurozatykače z řad trestních právníků a konstitucionalistů H. Fuchs, K. Hailbronner, T. Weigend, zástupci Evropské komise, Nejvyššího státního zástupitelství a vrchního státního zástupiteství, Spolkové advokátní komory a Německého spolku advokátů.

Rozsudek hovoří o kvalifikované výhradě, což je totéž. Podle čl. 16 odst. 2 nesmí být žádný Němec (nejen státní občan) vydán cizí moci (an das Ausland). Zákon však může stanovit odchylnou úpravu pro vydání členskému státu EU nebo mezinárodnímu trestnímu tribunálu, pokud jsou zachovány právněstátní zásady. K nim již zmíněný J. Masing (pozn. č. 20) v komentáři k čl. 16 In: Grundgesetz. Kommentar (vydal H. Dreier). 2. vyd. Tübingen 2004, s. 1392, řadí i u nás obvyklé zásady jako nezávislost soudců, zákaz retroaktivity, presumpce neviny, právo být slyšen a právo na obhajobu, právo nevypovídat proti sobě, princip zavinění, zákaz nelidských a krutých trestů či nepřípustnost trestu smrti. Spolkový ústavní soud tyto zásady ovšem výrazně rozšířil z hlediska čl. 23 odst. 1 Základního zákona. Ještě dále šlo odlišné stanovisko soudce Brosse.

Podle Ústavního tribunálu tak činí čl. 55 odst. 1 Ústavy Polska i nyní.

Sbírka rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, sv. 29, s. 183 a 193. Neznačí to ale příslib beztrestnosti, neboť je to kompenzováno principem personality při trestání vlastních občanů za činy v zahraničí.

V dané věci ovšem nešlo o expatriaci, nýbrž o vydání vlastního občana, což je historicky a právně systémově různá záležitost. Odvolávání se na negativní zkušenosti s úpravou občanství Židů v Říši v souvislosti s řešením problému eurozatykače je nejasné a pro členské státy EU poněkud zarážející. Navíc bych dodal, že zkušenost ukazuje, že soudy k takovým příměrům sahají, když jsou argumentačně v nouzi. Náš Ústavní soud se odvolával na nebezpečí gulagů a koncentráků v souvislosti s řešením otázky, zda prezident stihnul včas vetovat zákon, který zakazoval jezevčíkům honit lišáky v cvičných norách. Správně v odlišném stanovisku soudkyně Lübbe-Wolfová poukazuje na anglosaské země, kde vydávání vlastních občanů tradičně není pociťováno jako problém. Zde odkazuji na Rinio, C. Die Auslieferung eigener Staatsangehöriger. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 1996, č. 2, zejm. s. 367–375. Proto se domnívám, že tento argument v demokratickém kontextu ztrácí svou sílu, navíc není ani zcela historicky přesný, jak dokazuje dobová i novější literatura. Viz např. von Frisch, H. Das Fremdenrecht. Berlin 1910, s. 187n. Vývoj mezinárodního extradičního práva včetně doktríny podává Verzijl, J. International Law in Historical Perspective. Díl 5., Leiden 1972, s. 269–401. Pro ČR viz Lammasch, H. Die Frage der Staatsangehörigkeit im Rechte der Auslieferung. Archiv des öffentlichen Rechts, roč. 1886, č. 2, s. 316–317.

Obdobně uvažoval i polský Ústavní tribunál.

Podle odlišného stanoviska soudce Brosse zde soud vyšel příliš vstříc, když obecně vydání připustil jako ústavní, aniž to hmotněprávně omezil. Podle jeho názoru může být občan vydán jen tehdy, když ztroskotá realizace nároku SRN na trestní stíhání německou justicí, a to z věcných, skutečně doložitelných a v každém jednotlivém případě dostatečně prokázaných důvodů. V tom podle jeho názoru spočívá princip subsidiarity čl. 23 odst. 1 Základního zákona.

Viz známá rozhodnutí Solange I z 1974, Solange II z 1986, Maastricht z 1993, regulace trhu s banány z 2000, zákaz NPD z 2001, ve kterých byla řešena otázka vztahu svrchovanosti, ústavního pořádku a členství v EU.

Rozsudek používá termín „nepřípustné odstátnění“ (unzulässige Entstaatlichung) a navazuje tak na Maastrichtské rozhodnutí.

Jejich rozbor a výčet přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Samotné odůvodnění rozsudku odkazy na tuto diskusi neobsahuje. Odvolává se zejména na komentářovou a učebnicovou literaturu.

Upozorňuji i na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 3 Evropské úmluvy k přípustnosti vydávání. Jak by mohl postup našeho Ústavního soudu vypadat v praxi srov. nález ÚS I. ÚS 752/02 (sv. 30, č. 54), kde došlo k zrušení rozhodnutí soudů i ministra spravedlnosti o vydání moldavského občana.

Poznamenávám, že J. Masing: cit. dílo (pozn. č. 22), s. 1393, stav dodržování považuje za vyvratitelnou domněnku. V případě zvláštních událostí v členském státě, které tuto domněnku evidentně (manifest) vyvracejí a tento stát nedá záruky jejich dodržení, je možné nevydat. Podle práce Fenyk, J., Kloučková, S. Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. vyd. Praha 2005, s. 206 by mělo být ČR předání odmítnuto podle § 411 odst. 3 ve spojení s § 377 TrŘ. Podle mého názoru sice nejde o výslovnou úpravu, kterou pro SRN požaduje Spolkový ústavní soud, plyne však z povinnosti konformního výkladu rámcových rozhodnutí (viz rozsudek ESD ve věci Pupino – pozn. č. 43 dole).

Tento aspekt rovněž využil k bližší charakteristice povahy rámcových rozhodnutí jako aktů unijního práva, kdy je vyloučeno, aby u nich Evropský soudní dvůr dospěl k závěru o bezprostřední použitelnosti, jak to provedl se směrnicemi. Zde má na mysli zejména rozhodnutí Francovich z roku 1991.

Složitost této problematiky nejnověji z hlediska SRN analyzují Miller, D., Rackow, P. Transnationale Täterschaft und Teilnahme – Beteiligungsdogmatik und Strafanwendungsrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2005, č. 2, s. 379–417.

Zde čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí umožňuje odmítnout předat podezřelou osobu. V souvislosti s principem teritoriality (§ 17 našeho TrZ) by se mohlo jevit jako problematické i naše řešení v novele (spíše revizi) TrŘ. Je však třeba zdůraznit možnost (na rozdíl od SRN) přezkumu takového rozhodnutí včetně podání ústavní stížnosti.

Není totiž vyloučeno, že při jeho dokončení nebo existenci by se uplatnila zásada ne bis in idem.

Předpokládám, že samozřejmá platnost právněstátních zásad pro každého není Spolkovým ústavním soudem zmíněna jen proto, že ústavní stížnost podal německý občan.

Viz k tomu čl. 4 bod 3 rámcového rozhodnutí. To už je ovšem na úrovni hledání oné pověstné hole na psa. Soud zde vlastně jako neústavní zásah vytýká, že se občan nemůže bránit proti rozhodnutí, že se proti němu v SRN trestní stíhání nepovede, čímž se ale otevírá cesta k jeho vydání cizí moci.

Náš zákon i v procesní oblasti vydávání zpětnou účinnost vyloučil v rozporu s čl. 32 rámcového rozhodnutí (čl. II zákona č. 539/2004 Sb.), což bylo vytknuto ve zprávě Evropské komise. Viz Report from the Commission (pozn. č. 13), s. 32. ČR ovšem neměla možnost uplatnit své výhrady, neboť v době přijetí rámcového rozhodnutí nebyla členským státem jako např. Francie, Itálie nebo Rakousko, které tak učinily.

Stejně jako v ČR problém obecně spočívá v tom, že soud rozhodoval o přípustnosti vydání, kdežto exekutiva o samotném vydání, což se tradičně chápe jako výraz realizace politiky státu, kam by již soudní moc neměla zasahovat. Francouzská teorie vybudovala od 19. století obsáhlý obor – theorie des actes de gouvernement, který se snažil jednak právně, jednak empiricky odůvodnit, proč takové akty nemohou být předmětem soudního přezkumu.

Naše právní úprava je v tomto směru od německé odlišná, což je dáno nejen federativní strukturou německé justice, nýbrž i snahou nezměnit základní schéma vydávání ani pro eurozatykač. Vložení nového prvku do zákona o mezinárodní spolupráci v trestních věcech tak pochopitelně vyvolalo strukturální problémy v takto změněném kontextu. Náš zákonodárce postupoval jinak. Viz blíže Fenyk, J., Kloučková, S. cit. dílo, s. 190–199.

Návrh německého zákona byl změněn v tom směru, že odůvodnění se doručuje nejen dožadujícímu členskému státu, nýbrž i dotčené osobě.

V tomto směru se jeví § 405 našeho TrŘ formulačně v pořádku, když používá obratu „musí“, nikoli jen „má“ předložit, jako v SRN. Uvádím tento formulační rozdíl jako příklad toho, že Spolkový ústavní soud hledal každé „smítko“ v transpozičním zákoně.

Tuto povinnost zdůraznil ESD v nedávném rozsudku o předběžné otázce k rámcovému rozhodnutí č. 2001/220/SVV o postavení obětí trestních řízení, kde konstatoval, že předkládající soud je povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje. To se nepožaduje jen tehdy, když by se tento postup stal základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Tato zásada nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu veškeré vnitrostátní právo za účelem posouzení, v jakém rozsahu může být použito tak, aby nedošlo k výsledku, který by byl v rozporu s výsledkem sledovaným rámcovým rozhodnutím. Viz rozsudek z 16. 6. 2005 ve věci Pupino, bod 43 a 47. Je to poněkud širší pojetí než představil Tiedemann, K. Gegenwart und Zukunft des Europäischen Strafrechts. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 4, s. 950, podle kterého tam, kde se skutkové podstaty výslovně nevztahují na vnitrostátní objekty a subjekty, mají se vykládat tak, že rovněž chrání zájmy a objekty ES. Předběžnou otázku belgického Arbitrážního soudu ze srpna 2005 k rámcovému rozhodnutí o eurozatykači) (slučitelnost s postavením národního parlamentu a částečné omezení zásady oboustranné trestnosti) právě ESD obdržel. Podle Arbitrážního soudu námitky navrhovatele proti belgické transpozici eurozatykače současně směřují proti samotnému rámcovému rozhodnutí.

Problémem ovšem bude, že zachování justiční a administrativní fáze povede k tomu, že povolovací rozhodnutí bude přezkoumávat správní soud, pokud zákonodárce nenajde jiné řešení.

Nechal tak např. otevřenou otázku, zda je s požadovanou úrovní ochrany základních práv slučitelné, aby zásadním předpokladem mechanismu vzájemného uznání bylo nikoli rozhodnutí o beztrestnosti nějakého skutku, nýbrž naopak rozhodnutí o jeho trestnosti. To je nadhození zcela zásadního problému nejen pro další vývoj evropského trestního práva a vývoje harmonizace právních řádů a procedur v rámci EU obecně. Vůbec nebyla zmíněna diskutovaná otázka § 54 německého zákona o mezinárodní spolupráci, kde je v § 54 zakotven princip „eins zu eins“, tedy uznání nejen trestního stíhání v zahraničí, nýbrž i výše uloženého trestu. K tomu a dalším námitkám viz Nestler, C. Europäisches Strafprozessrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 2, zejména s. 339 s poukazem na jinou úpravu v Nizozemí. Není též řešena situace těch, kteří již byli vydáni (podle médií 19 Němců).

Soud zde používá obrat „gesetzgeberische Gestaltungsfreiheit“, a nikoli „Ermessen“, jak je obvyklé. V této souvislosti to zní i nedůsledně, neboť pokud bylo povinností této svobody využít, nešlo zřejmě o svobodu. K této problematice viz obsáhlou monografii Meßerschmidt, K. Gesetzgebungsermessen. Berlin Verlag 2000. Jen na okraj uvádím, že se v ní na rozdíl od parlamentní svrchovanosti (s. 468n.) odmítá možnost svrchovanosti ústavního soudu, oproti svrchovanosti ústavy (blíže s. 538).

K tomu vstřícně Pernice, I. Europäische Justizpolitik in der Perspektive der Verfassung für Europa. Walter Hallstein-Institut. WHI – Paper 03/05, s. 19–26 a kriticky např. za mnohé Nestler, C.: cit. dílo (pozn. č. 45), zejména s. 335. Zčásti se tak však děje již nyní – srov. čl. 29 a čl. 31 Smlouvy o EU a zejména ambiciózní Akční plán Rady a Komise, kterým se provádí Haagský program o posílení svobody, bezpečnosti a práva v EU (informaci přináší toto číslo Právního zpravodaje). Komunitární právo sice nemůže ukládat členským státům trestněprávní harmonizaci, může však definovat pojmy sloužící k vymezení skutkových podstat trestných činů (např. padělání eura, praní špinavých peněz). Blíže Tomášek, M. Vytyčování hranic prvního a třetího pilíře EU. Právník, roč. 2005, č. 7, s. 696–697.

Na rozdíl od směrnic, jejichž neprovedení je právně postižitelné, jde v případě rámcových rozhodnutí spíš o problém politické povahy.

von Frisch, H. cit. dílo (pozn. č. 25), s. 190 to v předvečer 1. světové války charakterizoval tvrdě a jasně tak, že v hlavních státech Evropy dřímá pozůstatek barbarství v podobě nenávisti k cizincům. Tato vzájemná nedůvěra se pak projevuje i v tom, že státy z obav z této nenávisti a zaujatosti i u cizích soudů odmítají vydávat své občany. EU je zde právě proto, aby to bylo odstraňováno.

Vnitrostátně jde o otázku dialogu vlády s komorami Parlamentu bez podílu soudní moci.

Poznámky pod čarou:
1	V Polsku návrh na přezkum příslušných ustanovení trestního řádu podal formou právní otázky (řízení obdobné čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR) obecný soud, v SRN byla podnětem ústavní stížnost předávané osoby a v ČR jde o abstraktní kontrolu na návrh skupiny poslanců.
2	Gesetz zur Umsetzung des Rahmenbeschlusses über den Europäischen Haftbefehl und die Übergabeverfahren zwischen den Mitgliedstaaten der EU (EuHbG) z 21. 7. 2004 otištěn v Bundesgesetzblatt, díl I. roč. 2004, č. 38, s. 1748.
3	Pokud by někoho zaujalo, že se nerušily novelizované zákony, nýbrž zákon novelizující, je třeba poukázat na to, že v SRN se uplatňuje doktrína nikoli zrušitelnosti (tzv. Vernichtbarkeit) neústavního zákona v duchu normativní teorie jako u nás či v Rakousku, nýbrž teorie nicotnosti (tzv. Nichtigkeitslehre). Blíže k tomu Nowak, R. Die Fehlerhaftigkeit von Gesetzen und Verordnungen. Wien – New York 1967, s. 120–126 a z německé literatury Brinckmann, H. Das ent-scheidungserhebliche Gesetz. Berlin 1969, s. 18n. V SRN tak zrušením zákona o eurozatykači platí oba novelizované zákony ve stavu před 23. 8. 2004, kdy novela nabyla účinnosti.
4	Z osmi členů tři předložili svá odlišná stanoviska. Soudce Bross ovšem požadoval jiné (ostřejší) odůvodnění, naopak soudkyně Lübbe-Wolffová souhlasila se zrušením transpozičního zákona jen zčásti a soudce Gerhardt disentoval v plném rozsahu.
5	Obecně k tomu Kühn, Z. K přezkumu ústavnosti českých aktů implementujících evropské právo nejen ve vztahu k tzv. eurozatykači Trestněprávní revue, 2005, č. 3.
6	Třeba upozornit na zajímavou okolnost z hlediska terminologického. Rozsudek vůbec nepoužívá obratu předání (Übergabe, surrender), nýbrž vydání (Auslieferung), ani se tímto momentem na rozdíl od Ústavního tribunálu v Polsku nezabývá.
7	Termín „transpozice“ se jeví s ohledem na povahu rámcového rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU výstižnější než širší obrat „implementace“.
8	Naproti tomu v případě mezinárodních soudů přijala SRN speciální zákony – Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 1995, s. 485), Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 1998, s. 483) a Zákon o spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem (Bundesgesetzblatt, díl I., roč. 2002, s. 2144).
9	Vydal jej vyšetřující soudce B. Garzón, známý z žádosti o zatčení A. Pinocheta ve Velké Británii. Bylo mu zejména kladeno za vinu, že od roku 1997 aktivně poskytoval logistickou a finanční podporu organizaci Al-Kajda ve Španělsku, SRN a Velké Británii. Měl být kontaktní osobou a asistentem Usámy bin Ládina v Německu. Kromě toho bylo proti stěžovateli vedeno vyšetřování pro podezření z členství v teroristické organizaci a pro podezření z praní špinavých peněz podle nedávno novelizovaného německého TrZ.
10	Nakonec byl stěžovatel těsně před odletem letadla odveden z příkazu ústavního soudu. Viz předběžné opatření 2 BvR 2236/04 z 24. 11. 2004 – (adresa www.bverfg.de/entscheidungen/rs20041124_2bvr223604.html).
11	Stručný přehled Filip, J. Evropský zatýkací rozkaz a rozhodování ústavních soudů. Právní zpravodaj, 2005, č. 8, s. 3–4, 6–7.
12	Stejně tak nepředložil Evropskému soudnímu dvoru v této věci předběžnou otázku podle čl. 35 odst. 1 Smlouvy o EU, jak to jinak umožňuje k tomu účelu vydaný zákon z roku 1998. Na tuto možnost upozorňuje odlišné stanovisko soudce Gerhardta. Je ovšem otázkou, na co by se vlastně měl ptát, když se zabýval jen vztahem obyčejného německého zákona a ústavy.
13	Otázka demokratické legitimity nakonec v rozsudku (na rozdíl od odlišných stanovisek) nebyla významně dotčena.
14	Jde v podstatě o kritiku toho, jak rámcové rozhodnutí označuje 32 trestných jednání, u kterých se neuplatní zásada oboustranné trestnosti (viz jeho čl. 2 bod 2). Toto řešení již dříve kritizoval soudce 2. senátu W. Hassemer. Viz jeho Strafrecht in einem europäischen Verfassungsvertrag. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 2, s. 317, kde jej označil za „sedlání koně od ocasu“. I v Bundestagu zaznělo, že EU měla nejdřív sjednocovat hmotné trestní právo. Praxe členských států byla v tomto směru různá. Některé se pokusily seznam přizpůsobit svému trestnímu právu, kdežto jiné (jako ČR – viz § 412 odst. 2 TrŘ) převzaly výčet čl. 2 bod 2 rámcového rozhodnutí. V SRN bylo na toto ustanovení pouze odkázáno (§ 40 odst. 2 bod 1, § 81 bod 4 zákona o právní pomoci). Náš i německý postup byl Komisí uznán ze korektní. Viz Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States. Brussels 23.02.2005-SEC(2005) 267, s. 6–7.
15	Podle jeho čl. 5 bod 3 může být předání podmíněno tím, že osoba bude po vyslechnutí vrácena do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody. Bude zajímavé sledovat, jak se v této souvislosti náš Ústavní soud vypořádá s nepochybně zdařilejší formulací § 411 odst. 6 písm. e) našeho TrŘ.
16	Podle nového § 74b německého zákona o trestní spolupráci je rozhodnutí o povolení nenapadnutelné. Srov. oproti tomu § 411 odst. 5 našeho TrŘ.
17	Do přijetí zákona o eurozatykači Spolkový ústavní soud vycházel z toho, že rozhodnutí o povolení vydání nelze napadnout s ohledem na jeho povahu (viz níže).
18	Vláda tak argumentovala tím, že se právní stav nemění, kdežto stěžovatel vycházel z toho, že se jedná o jiný typ rozhodování exekutivy než v případě klasického vydání, které je považováno obvykle za typickou political question, kde stát zvažuje různé okolnosti nejen čistě právní povahy.
19	Ochrana čl. 16 odst. 2 Základního zákona se nevztahuje jen na německé občany, nýbrž šířeji na tzv. statusové Němce, které vymezuje čl. 116 Základního zákona.
20	Neudivuje proto i kritika samotné členky 2. senátu Lübbe-Wolffové, která se nezdráhala právě tuto konstruovanost odůvodnění vytknout s tím, že některé části argumentace, hledající oporu v quasi přirozeném právu, historii a širších mezinárodních sférách, jen vedou k zmatkům (in die Irre).
21	Zmocněncem vlády byl prof. Masing a dobrozdání dále podal prof. M. Böse. Pouze jejich stanoviska jsou v odůvodnění uvedena.
22	Zde Spolkový ústavní soud využil novely zákona o Spolkovém ústavním soudu (§ 27a), podle kterého může umožnit expertům (sachkundigen Dritten), aby zaujali stanovisko. Byli zde zastánci i kritikové eurozatykače z řad trestních právníků a konstitucionalistů H. Fuchs, K. Hailbronner, T. Weigend, zástupci Evropské komise, Nejvyššího státního zástupitelství a vrchního státního zástupiteství, Spolkové advokátní komory a Německého spolku advokátů.
23	Rozsudek hovoří o kvalifikované výhradě, což je totéž. Podle čl. 16 odst. 2 nesmí být žádný Němec (nejen státní občan) vydán cizí moci (an das Ausland). Zákon však může stanovit odchylnou úpravu pro vydání členskému státu EU nebo mezinárodnímu trestnímu tribunálu, pokud jsou zachovány právněstátní zásady. K nim již zmíněný J. Masing (pozn. č. 20) v komentáři k čl. 16 In: Grundgesetz. Kommentar (vydal H. Dreier). 2. vyd. Tübingen 2004, s. 1392, řadí i u nás obvyklé zásady jako nezávislost soudců, zákaz retroaktivity, presumpce neviny, právo být slyšen a právo na obhajobu, právo nevypovídat proti sobě, princip zavinění, zákaz nelidských a krutých trestů či nepřípustnost trestu smrti. Spolkový ústavní soud tyto zásady ovšem výrazně rozšířil z hlediska čl. 23 odst. 1 Základního zákona. Ještě dále šlo odlišné stanovisko soudce Brosse.
24	Podle Ústavního tribunálu tak činí čl. 55 odst. 1 Ústavy Polska i nyní.
25	Sbírka rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, sv. 29, s. 183 a 193. Neznačí to ale příslib beztrestnosti, neboť je to kompenzováno principem personality při trestání vlastních občanů za činy v zahraničí.
26	V dané věci ovšem nešlo o expatriaci, nýbrž o vydání vlastního občana, což je historicky a právně systémově různá záležitost. Odvolávání se na negativní zkušenosti s úpravou občanství Židů v Říši v souvislosti s řešením problému eurozatykače je nejasné a pro členské státy EU poněkud zarážející. Navíc bych dodal, že zkušenost ukazuje, že soudy k takovým příměrům sahají, když jsou argumentačně v nouzi. Náš Ústavní soud se odvolával na nebezpečí gulagů a koncentráků v souvislosti s řešením otázky, zda prezident stihnul včas vetovat zákon, který zakazoval jezevčíkům honit lišáky v cvičných norách. Správně v odlišném stanovisku soudkyně Lübbe-Wolfová poukazuje na anglosaské země, kde vydávání vlastních občanů tradičně není pociťováno jako problém. Zde odkazuji na Rinio, C. Die Auslieferung eigener Staatsangehöriger. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 1996, č. 2, zejm. s. 367–375. Proto se domnívám, že tento argument v demokratickém kontextu ztrácí svou sílu, navíc není ani zcela historicky přesný, jak dokazuje dobová i novější literatura. Viz např. von Frisch, H. Das Fremdenrecht. Berlin 1910, s. 187n. Vývoj mezinárodního extradičního práva včetně doktríny podává Verzijl, J. International Law in Historical Perspective. Díl 5., Leiden 1972, s. 269–401. Pro ČR viz Lammasch, H. Die Frage der Staatsangehörigkeit im Rechte der Auslieferung. Archiv des öffentlichen Rechts, roč. 1886, č. 2, s. 316–317.
27	Obdobně uvažoval i polský Ústavní tribunál.
28	Podle odlišného stanoviska soudce Brosse zde soud vyšel příliš vstříc, když obecně vydání připustil jako ústavní, aniž to hmotněprávně omezil. Podle jeho názoru může být občan vydán jen tehdy, když ztroskotá realizace nároku SRN na trestní stíhání německou justicí, a to z věcných, skutečně doložitelných a v každém jednotlivém případě dostatečně prokázaných důvodů. V tom podle jeho názoru spočívá princip subsidiarity čl. 23 odst. 1 Základního zákona.
29	Viz známá rozhodnutí Solange I z 1974, Solange II z 1986, Maastricht z 1993, regulace trhu s banány z 2000, zákaz NPD z 2001, ve kterých byla řešena otázka vztahu svrchovanosti, ústavního pořádku a členství v EU.
30	Rozsudek používá termín „nepřípustné odstátnění“ (unzulässige Entstaatlichung) a navazuje tak na Maastrichtské rozhodnutí.
31	Jejich rozbor a výčet přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Samotné odůvodnění rozsudku odkazy na tuto diskusi neobsahuje. Odvolává se zejména na komentářovou a učebnicovou literaturu.
32	Upozorňuji i na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 3 Evropské úmluvy k přípustnosti vydávání. Jak by mohl postup našeho Ústavního soudu vypadat v praxi srov. nález ÚS I. ÚS 752/02 (sv. 30, č. 54), kde došlo k zrušení rozhodnutí soudů i ministra spravedlnosti o vydání moldavského občana.
33	Poznamenávám, že J. Masing: cit. dílo (pozn. č. 22), s. 1393, stav dodržování považuje za vyvratitelnou domněnku. V případě zvláštních událostí v členském státě, které tuto domněnku evidentně (manifest) vyvracejí a tento stát nedá záruky jejich dodržení, je možné nevydat. Podle práce Fenyk, J., Kloučková, S. Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. vyd. Praha 2005, s. 206 by mělo být ČR předání odmítnuto podle § 411 odst. 3 ve spojení s § 377 TrŘ. Podle mého názoru sice nejde o výslovnou úpravu, kterou pro SRN požaduje Spolkový ústavní soud, plyne však z povinnosti konformního výkladu rámcových rozhodnutí (viz rozsudek ESD ve věci Pupino – pozn. č. 43 dole).
34	Tento aspekt rovněž využil k bližší charakteristice povahy rámcových rozhodnutí jako aktů unijního práva, kdy je vyloučeno, aby u nich Evropský soudní dvůr dospěl k závěru o bezprostřední použitelnosti, jak to provedl se směrnicemi. Zde má na mysli zejména rozhodnutí Francovich z roku 1991.
35	Složitost této problematiky nejnověji z hlediska SRN analyzují Miller, D., Rackow, P. Transnationale Täterschaft und Teilnahme – Beteiligungsdogmatik und Strafanwendungsrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2005, č. 2, s. 379–417.
36	Zde čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí umožňuje odmítnout předat podezřelou osobu. V souvislosti s principem teritoriality (§ 17 našeho TrZ) by se mohlo jevit jako problematické i naše řešení v novele (spíše revizi) TrŘ. Je však třeba zdůraznit možnost (na rozdíl od SRN) přezkumu takového rozhodnutí včetně podání ústavní stížnosti.
37	Není totiž vyloučeno, že při jeho dokončení nebo existenci by se uplatnila zásada ne bis in idem.
38	Předpokládám, že samozřejmá platnost právněstátních zásad pro každého není Spolkovým ústavním soudem zmíněna jen proto, že ústavní stížnost podal německý občan.
39	Viz k tomu čl. 4 bod 3 rámcového rozhodnutí. To už je ovšem na úrovni hledání oné pověstné hole na psa. Soud zde vlastně jako neústavní zásah vytýká, že se občan nemůže bránit proti rozhodnutí, že se proti němu v SRN trestní stíhání nepovede, čímž se ale otevírá cesta k jeho vydání cizí moci.
40	Náš zákon i v procesní oblasti vydávání zpětnou účinnost vyloučil v rozporu s čl. 32 rámcového rozhodnutí (čl. II zákona č. 539/2004 Sb.), což bylo vytknuto ve zprávě Evropské komise. Viz Report from the Commission (pozn. č. 13), s. 32. ČR ovšem neměla možnost uplatnit své výhrady, neboť v době přijetí rámcového rozhodnutí nebyla členským státem jako např. Francie, Itálie nebo Rakousko, které tak učinily.
41	Stejně jako v ČR problém obecně spočívá v tom, že soud rozhodoval o přípustnosti vydání, kdežto exekutiva o samotném vydání, což se tradičně chápe jako výraz realizace politiky státu, kam by již soudní moc neměla zasahovat. Francouzská teorie vybudovala od 19. století obsáhlý obor – theorie des actes de gouvernement, který se snažil jednak právně, jednak empiricky odůvodnit, proč takové akty nemohou být předmětem soudního přezkumu.
42	Naše právní úprava je v tomto směru od německé odlišná, což je dáno nejen federativní strukturou německé justice, nýbrž i snahou nezměnit základní schéma vydávání ani pro eurozatykač. Vložení nového prvku do zákona o mezinárodní spolupráci v trestních věcech tak pochopitelně vyvolalo strukturální problémy v takto změněném kontextu. Náš zákonodárce postupoval jinak. Viz blíže Fenyk, J., Kloučková, S. cit. dílo, s. 190–199.
43	Návrh německého zákona byl změněn v tom směru, že odůvodnění se doručuje nejen dožadujícímu členskému státu, nýbrž i dotčené osobě.
44	V tomto směru se jeví § 405 našeho TrŘ formulačně v pořádku, když používá obratu „musí“, nikoli jen „má“ předložit, jako v SRN. Uvádím tento formulační rozdíl jako příklad toho, že Spolkový ústavní soud hledal každé „smítko“ v transpozičním zákoně.
45	Tuto povinnost zdůraznil ESD v nedávném rozsudku o předběžné otázce k rámcovému rozhodnutí č. 2001/220/SVV o postavení obětí trestních řízení, kde konstatoval, že předkládající soud je povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje. To se nepožaduje jen tehdy, když by se tento postup stal základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Tato zásada nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu veškeré vnitrostátní právo za účelem posouzení, v jakém rozsahu může být použito tak, aby nedošlo k výsledku, který by byl v rozporu s výsledkem sledovaným rámcovým rozhodnutím. Viz rozsudek z 16. 6. 2005 ve věci Pupino, bod 43 a 47. Je to poněkud širší pojetí než představil Tiedemann, K. Gegenwart und Zukunft des Europäischen Strafrechts. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 4, s. 950, podle kterého tam, kde se skutkové podstaty výslovně nevztahují na vnitrostátní objekty a subjekty, mají se vykládat tak, že rovněž chrání zájmy a objekty ES. Předběžnou otázku belgického Arbitrážního soudu ze srpna 2005 k rámcovému rozhodnutí o eurozatykači) (slučitelnost s postavením národního parlamentu a částečné omezení zásady oboustranné trestnosti) právě ESD obdržel. Podle Arbitrážního soudu námitky navrhovatele proti belgické transpozici eurozatykače současně směřují proti samotnému rámcovému rozhodnutí.
46	Problémem ovšem bude, že zachování justiční a administrativní fáze povede k tomu, že povolovací rozhodnutí bude přezkoumávat správní soud, pokud zákonodárce nenajde jiné řešení.
47	Nechal tak např. otevřenou otázku, zda je s požadovanou úrovní ochrany základních práv slučitelné, aby zásadním předpokladem mechanismu vzájemného uznání bylo nikoli rozhodnutí o beztrestnosti nějakého skutku, nýbrž naopak rozhodnutí o jeho trestnosti. To je nadhození zcela zásadního problému nejen pro další vývoj evropského trestního práva a vývoje harmonizace právních řádů a procedur v rámci EU obecně. Vůbec nebyla zmíněna diskutovaná otázka § 54 německého zákona o mezinárodní spolupráci, kde je v § 54 zakotven princip „eins zu eins“, tedy uznání nejen trestního stíhání v zahraničí, nýbrž i výše uloženého trestu. K tomu a dalším námitkám viz Nestler, C. Europäisches Strafprozessrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, roč. 2004, č. 2, zejména s. 339 s poukazem na jinou úpravu v Nizozemí. Není též řešena situace těch, kteří již byli vydáni (podle médií 19 Němců).
48	Soud zde používá obrat „gesetzgeberische Gestaltungsfreiheit“, a nikoli „Ermessen“, jak je obvyklé. V této souvislosti to zní i nedůsledně, neboť pokud bylo povinností této svobody využít, nešlo zřejmě o svobodu. K této problematice viz obsáhlou monografii Meßerschmidt, K. Gesetzgebungsermessen. Berlin Verlag 2000. Jen na okraj uvádím, že se v ní na rozdíl od parlamentní svrchovanosti (s. 468n.) odmítá možnost svrchovanosti ústavního soudu, oproti svrchovanosti ústavy (blíže s. 538).
49	K tomu vstřícně Pernice, I. Europäische Justizpolitik in der Perspektive der Verfassung für Europa. Walter Hallstein-Institut. WHI – Paper 03/05, s. 19–26 a kriticky např. za mnohé Nestler, C.: cit. dílo (pozn. č. 45), zejména s. 335. Zčásti se tak však děje již nyní – srov. čl. 29 a čl. 31 Smlouvy o EU a zejména ambiciózní Akční plán Rady a Komise, kterým se provádí Haagský program o posílení svobody, bezpečnosti a práva v EU (informaci přináší toto číslo Právního zpravodaje). Komunitární právo sice nemůže ukládat členským státům trestněprávní harmonizaci, může však definovat pojmy sloužící k vymezení skutkových podstat trestných činů (např. padělání eura, praní špinavých peněz). Blíže Tomášek, M. Vytyčování hranic prvního a třetího pilíře EU. Právník, roč. 2005, č. 7, s. 696–697.
50	Na rozdíl od směrnic, jejichž neprovedení je právně postižitelné, jde v případě rámcových rozhodnutí spíš o problém politické povahy.
51	von Frisch, H. cit. dílo (pozn. č. 25), s. 190 to v předvečer 1. světové války charakterizoval tvrdě a jasně tak, že v hlavních státech Evropy dřímá pozůstatek barbarství v podobě nenávisti k cizincům. Tato vzájemná nedůvěra se pak projevuje i v tom, že státy z obav z této nenávisti a zaujatosti i u cizích soudů odmítají vydávat své občany. EU je zde právě proto, aby to bylo odstraňováno.
52	Vnitrostátně jde o otázku dialogu vlády s komorami Parlamentu bez podílu soudní moci.

Souvislosti k PZ 9/2005 s. 12

Související předpisy (1)

Poslat odkaz