Bergauer a 89 dalších proti České republice ?13. prosince 2005

Právo na pokojné užívání majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) – nepřijatelnost; zákaz diskriminace (čl. 14 Úmluvy) – nepřijatelnost

Skutkový stav: Stěžovatelé – 90 německých, rakouských a amerických státních příslušníků německého původu – či jejich předci byli odsunuti po 2. světové válce z tehdejšího Československa. V řízení před ESLP napadali jak samotný odsun a s ním spojené konfiskace majetku, tak skutečnost, že Česká republika jim neposkytla žádnou kompenzaci utrpěné morální a materiální újmy. Poukazovali rovněž na diskriminační povahu restitučních zákonů přijatých na začátku 90. let a zpochybňovali ústavní kontinuitu Československé republiky mezi říjnem 1938 a květnem 1945 a platnost tzv. Benešových dekretů.

Odůvodnění: ESLP v rozhodnutí zveřejněném v posledních dnech loňského roku nejprve poukázal na to, že stěžovatelé se ani nepokusili domoci se svých práv prostředky, které jim nabízí český právní řád․ Otázku, zda za takových okolností vyhověli podmínce vyčerpání všech účinných vnitrostátních prostředků nápravy zakotvené v čl. 35 odst. 1 Úmluvy, však ponechal otevřenou s tím, že stížnost je beztoho nepřijatelná z jiných důvodů.

ESLP se stížností zabýval zejména na poli čl. 1 Protokolu č. 1, který zajišťuje každému právo na pokojné užívání svého majetku. Musel se proto předně vypořádat s tím, zda stěžovatelé vůbec mají nějaký majetek v tom smyslu, v jakém tento pojem chápe jeho konstantní judikatura. V této souvislosti s odkazem na četná předchozí rozhodnutí v podobných případech týkajících se práva na restituci majetku (Malhous proti České republice, Kopecký proti Slovensku, Prince Hans-Adam II of Liechtenstein proti Německu a další) připomněl, že zbavení vlastnictví nebo jiných věcných práv je v zásadě okamžitým aktem, který nevytváří trvalý stav zbavení práva. Stěžovatelé proto nedisponovali žádným existujícím majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 ani v době, kdy se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (18. března 1992), ani v době podání stížnosti (4. května 2004). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že ke konfiskaci jejich majetku došlo na základě prezidentských dekretů, které jsou stále součástí českého právního řádu.

ESLP také zopakoval, že Úmluva nezaručuje právo nabývat majetek a čl. 1 Protokolu č. 1 nemůže být vykládán tak, že by státům ukládal obecnou povinnost vrátit majetek, k jehož vyvlastnění došlo před tím, než ratifikovaly Úmluvu, nebo že by nějak omezoval jejich volnost při stanovení rozsahu a podmínek pro restituci majetku jeho původním vlastníkům. ESLP tedy uzavřel, že vzhledem k tomu, že Česká republika neměla žádnou povinnost vrátit majetek konfiskovaný před ratifikací Úmluvy a ani z příslušných restitučních předpisů pro stěžovatele zjevně nevyplývalo právo domáhat se restituce, neměli stěžovatelé žádný majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Jejich stížnost na porušení tohoto ustanovení je proto nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou. Ze stejného důvodu ESLP zároveň zamítl s právem na pokojné užívání majetku související námitku porušení zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy).

ESLP se konečně odmítl zabývat odůvodněností tvrzení stěžovatelů, že odsun německého obyvatelstva organizovaný po skončení 2. světové války československou vládou představoval genocidu porušující právo na život (čl. 2 Úmluvy) a zákaz mučení (čl. 3 Úmluvy), neboť k těmto událostem došlo dávno předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Stížnost tak byla sedmičlenným senátem jednomyslně prohlášena ve všech bodech za nepřijatelnou.

Kyprianou proti Kypru ?15. prosince 2005

Právo na nestranný soud (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) – porušení; právo na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy) – porušení

Skutkový stav: Stěžovatel v řízení před soudem v Limassolu obhajoval muže obviněného z vraždy. V průběhu výslechu svědka byl soudem přerušen s tím, že jím vedený výslech je v dané fázi řízení příliš podrobný, na což stěžovatel reagoval poněkud podrážděně, vyčetl soudu, že jednotliví soudci se v průběhu výslechu spolu baví a posílají si mezi sebou psaníčka a požadoval, aby byl zproštěn obhajoby, neboť za takových okolností je jeho přítomnost na jednání zbytečná. Soud po poradě vyzval stěžovatele, aby uvedl něco na svou obhajobu nebo aby vzal svá slova na adresu soudu zpět, což tento odmítl. Po krátké přestávce soud většinou hlasů odsoudil stěžovatele za pohrdání soudem (contempt of court) k trestu pěti dnů odnětí svobody, který stěžovatel okamžitě nastoupil.

Odůvodnění: Velký senát ESLP předně konstatoval, že příslušné řízení je třeba považovat za řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z čehož vyplývá povinnost, aby o takovém trestním obvinění rozhodoval nestranný soud. Nestrannost soudu se přitom podle ustálené judikatury ESLP posuzuje ve dvou krocích: při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam; při subjektivním posuzování je třeba zkoumat osobní postoj dotyčného soudce k danému případu, přičemž soudci jsou pokládáni za nestranné v tomto smyslu, dokud není prokázán opak. ESLP shledal, že kyperský soud ve věci stěžovatele vystupoval vlastně jako poškozený, svědek, žalobce i soud v jedné osobě. Taková kumulace funkcí potom zcela zjevně mohla u stěžovatele vyvolat oprávněnou obavu o nestrannost soudu. Navíc dikce některých pasáží odůvodnění rozhodnutí soudu svědčí o tom, že jej nebylo možno považovat za nestranný ani ze subjektivního pohledu.

Stěžovatel dále namítal, že i když jeho odsouzení sledovalo určitý legitimní cíl a došlo k němu na základě zákona, nelze je považovat za v demokratické společnosti nezbytné, a jako takové tedy představuje zásah do jeho práva na svobodu projevu zaručeného v čl. 10 Úmluvy. ESLP v této souvislosti poznamenal, že chování stěžovatele sice mohlo být zajisté vykládáno jako určitá neúcta k soudcům vnitrostátního soudu, jeho poznámky, jakkoli nezdvořilé, se však týkaly pouze způsobu, jakým soud vedl jednání. Zejména vzhledem k postavení stěžovatele jako advokáta a k existenci možnosti uložit i jiné sankce dospěl ESLP k závěru, že trest uložený stěžovateli byl za daných okolností nepřiměřený a navíc způsobilý vyvolat jistý odstrašující účinek na ostatní advokáty hájící své klienty. V případě stěžovatele došlo proto nejen k porušení práva na nestranný soud, ale také k porušení práva na svobodu projevu.

JIŘÍ KMEC

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP