KAREL MAREK

docent Právnické fakulty, MU Brno

Jednou z otázek, která si udržuje stálou aktuálnost, je otázka aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích a promlčení bezdůvodného obohacení v těchto vztazích.

Úvodem lze uvést text z rozsudku Nejvyššího soudu 35 Odo 619/2002-232 z 18. června 2003:

„Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku – srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“

Dále se k tématu váže i rozsudek Nejvyššího soudu 29 Odo 813/2001-172 z 27. srpna 2003, v němž se judikuje:

„K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. Tak je tomu i v tomto případě, neboť neplatným právním úkonem, ze kterého bylo podle odvolacího soudu poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením úpadkyně, je smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák., která je tzv․ absolutním obchodem (obchodním závazkem) bez zřetele k povaze smluvních stran.

K otázce, podle jakého předpisu má být posouzen obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu, se Nejvyšší soud vyjádřil (byť jen na okraji tam řešené problematiky) již v rozsudku ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83. Tam mimo jiné uzavřel, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch. zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Ve výše již citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel – zabývaje se promlčením obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl – že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“

Připomínám, že příslušná obchodněprávní úprava je stále ještě relativně nová. Její realizace a aplikace, mj. ve vztahu k občanskoprávní úpravě, je mnohdy problematická.

Podle autorova názoru nelze ještě v řadě otázek uvažovat o existenci relativně úplné a konstantní judikatury.

Posuzovaná otázka podle mého názoru do této řady patří. Toto stanovisko vyjadřuje níže uvedený výklad textu právní úpravy.

Při hledání odpovědi na položenou otázku je podle mého soudu nejprve třeba zjistit, zda se u bezdůvodného obohacení jednalo o obchodněprávní vztah.

Přitom podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením

– majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu

– plněním z neplatného právního úkonu

– plněním z právního důvodu, který odpadl

– majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Jedná se mj. o případy, kdy strany chtěly uzavřít úvěrovou smlouvu nebo např. úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů a v daných případech šlo o podnikatele. Smlouvy však nebyly řádně uzavřeny.

Podle ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku by se obecně mohlo jednat o vztahy podřízené obchodnímu zákoníku, bez ohledu na povahu účastníků, pokud půjde o závazkové vztahy, které zákon v § 261 odst. 3 vyjmenovává.

Jestliže však taková smlouva nebyla řádně uzavřena a závazkový vztah z ní nevznikl, nemělo by jít podle § 261 odst. 3 o vztah podřízený obchodnímu zákoníku.

O vztahy mezi podnikateli podřízené obchodnímu zákoníku se dále jedná podle ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a to jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Pokud daná smlouva nebyla řádně uzavřena, nevznikl v době, kdy ji strany „uzavíraly“, obchodnězávazkový vztah z titulu uzavření smlouvy.

Vznikla však povinnost – bylo-li plněno – bezdůvodné obohacení vydat, což je chápáno jako závazek, z něhož vzniká povinnost tomu, kdo se obohatil, vydat to, čím se obohatil. Vzniká též právo toho, na jehož úkor bylo obohacení, na vydání tohoto obohacení. Používá se přitom – podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku – ustanovení § 451 občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník právní úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje.

Pokud jde o závazek (z titulu bezdůvodného obohacení) mezi podnikateli a pokud při jeho vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, jde o obchodněprávní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Vztah podnikatelů je tedy v takovém případě obchodněprávní (mohlo by též jít v některém konkrétním případu o vztah podle § 261 odst. 2).

Promlčení upravuje v obchodním zákoníku ustanovení § 387 až 408. Z hlediska našeho tématu je důležité ustanovení § 397 obchodního zákoníku.

Ustanovení § 397 obchodního zákoníku totiž určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak.

Povšimněme si textu „nestanoví-li zákon jinak“. Domníváme se, že zde nebude možné „zákon“ nahradit pojmem „předpis“, tak jak se někdy správně „zákonný“ postup vysvětluje „postupem podle právních předpisů“. Kde totiž u promlčení obchodní zákoník nechtěl odkázat jen na zákon, použil formulace jiné, např. v závěru § 393 odst. 1, kde se hovoří o „zvláštní úpravě“.

Dále je třeba řešit, zda „zákonem“ je myšlen obchodní zákoník, či zákon obecně. Zde docházíme k názoru, že správný výklad je, že jde o zákon (zákon obecně), nikoli snad jen o obchodní zákoník. Tam, kde totiž u promlčení měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, použil slov „tento zákon“, jak to učinil např. v § 391.

Z uvedeného můžeme činit dílčí závěr, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník (je zákonem rovněž) či jiný zákon jinak. To platí v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a tam, kde obchodní zákoník příslušnou speciální úpravu obsahuje, tam se nejprve postupuje podle obchodněprávní úpravy.

Jiným (ve smyslu ustanovení § 397 obchodního zákoníku) zákonem je pro promlčení bezdůvodného obohacení občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 odst. 1 a 2.

Domníváme se, že v posuzované problematice – v obchodních závazkových vztazích – se řídíme § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Tato doba je subjektivní; běží ode dne, kdy se splní obě podmínky, tj. kdy se dozví, že k obohacení došlo (1. podmínka) a kdo se obohatil (2. podmínka).

Současně však běží objektivní lhůta. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Protože jsme došli k závěru, že se bude aplikovat ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku, nemělo by být pochyb, že se bude aplikovat i ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku, které na ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 navazuje.

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku určuje: Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Při tomto výkladu je klíčové posouzení slova zákon v § 397 obchodního zákoníku, a to v tom, zda jde o zákon = obchodní zákoník, či zákon = jakýkoli zákon. Jak je zřejmé, vycházíme z posléze uvedeného výkladu.

Na podporu tohoto stanoviska je možno uvést, že tam, kde obchodní zákoník chtěl vyjádřit právní předpisy obecně, tam to také tak uvádí (viz např. § 773 obchodního zákoníku), to platí i pro případy, kde chtěl obchodní zákoník výslovně uvést jen obchodní zákoník a použil tedy formulaci „tímto zákonem“ (viz např. § 757 obchodního zákoníku). Tam, kde však chtěl obchodní zákoník vyjádřit, že musí jít o zákon (tzn. o jakýkoli zákon, nejen o obchodní zákoník), tam používá pojem „zákon“, resp. „zákonem“ (viz např. § 27 odst. 1, první věta a návazné otevření se právnímu předpisu v § 35 h).

Je ovšem nutno vzít na vědomí, že soud dovodil (viz rozhodnutí výše), že je vyloučeno použít občanskoprávní úpravu promlčení.

Bereme-li na vědomí soudní rozhodnutí, nezbývá než v otázce případné aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku poukázat na ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Úpravu promlčení v obchodním zákoníku nelze totiž považovat za izolovanou a pokud obchodní zákoník úpravu některé otázky neobsahuje, lze použít příslušné úpravy v občanskoprávních předpisech, v daném případu v občanském zákoníku (viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).

Protože se i podle soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí z 18. června 2003), použije především úprava obchodněprávní, vytváří se prostor pro aplikaci vhodné občanskoprávní úpravy, kterou je v daném případu i ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku. Toto ustanovení má totiž obecnou ochrannou povahu (viz výše).

Není přitom podle našeho názoru důvodné, aby tato ochrana účastníka, který nemohl namítat promlčení, snad platila jen v občanskoprávních vztazích a nikoli ve vztazích obchodněprávních.

Naopak lze podle našeho mínění souhlasit s tím, že § 107 odst. 3 občanského zákoníku je tu obecně proto, aby zabránil neopodstatněnému zvýhodnění jedné ze stran neplatného či zrušeného smluvního vztahu. Jeho smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku např. při nepromlčitelnosti vlastnického práva zvýhodněn oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje.

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku bylo do zákona zařazeno novelou, a to k ochraně „druhého účastníka“, který nemohl namítat promlčení. Jeho aplikace i pro obchodněprávní vztahy je potřebná.

Obchodní zákoník totiž nemá žádnou speciální právní úpravu toho obsahu a účelu, která by mohla mít při aplikaci přednost.

Bez aplikace ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku by jinak nezbývalo než vycházet z obecnějších zásad a aplikovat ustanovení § 265 obchodního zákoníku, event. § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Nedávno se k otázce nadepsané v tomto článku vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci, svým rozhodnutím z 25. ledna 2006.

Podle tohoto soudu není rozhodující, který zákon zakládá chráněné právo a tomu odpovídající povinnost, ale pro posouzení promlčení je rozhodující povaha právního vztahu. Proto i pokud právo v obchodním vztahu má svůj základ v úpravě občanského zákoníku, je otázku promlčení třeba posuzovat podle zákoníku obchodního. Podle Vrchního soudu je pravdou, že Nejvyšší soud ve zmiňovaném judikátu při řešení otázky promlčení práva na bezdůvodné obohacení zcela nevyloučil použití i jiné úpravy než úpravy obchodního zákoníku (viz „ ... se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku...“ v textu odůvodnění uvedeného judikátu), avšak ve svém rozhodnutí nezmiňuje, ve kterých situacích by bylo možno o aplikaci jiné úpravy uvažovat. Podle odvolacího soudu by bylo možno použít na posouzení práva z bezdůvodného obohacení jinou úpravu v situaci, kdy by spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky nebylo možno dosáhnout ani podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích (§ 265 ObchZ). O takovýto případ se však v tomto sporu nejedná.

Jak je zřejmé, vycházel odvolací soud z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003 vydaném v řízení sp. zn. 35 Odo 619/2002. Podle našeho názoru odvolací soud svoji argumentaci přejímá z rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeví se nám, že tuto argumentaci již neprohlubuje.

Vychází se přitom z toho, že úprava v obchodním zákoníku je komplexní. K tomu připomínáme, že úpravu jednotlivých institutů v obchodním zákoníku lze považovat za komplexní jen s velkou licencí. K tomu viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku, který uvádí, že pokud některé vztahy nelze řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle občanskoprávních předpisů. K argumentaci proti „komplexní úpravě“ viz též podpůrně § 397 obchodního zákoníku, který odkazuje na použití „zákona“.

Ostatně teorie obchodního práva, pokud pojem komplexní úprava vůbec používala, pak jej již opustila, neboť prakticky každý institut obchodního práva potřebuje k řešení otázek i občanskoprávní předpisy, zejména občanský zákoník.

Použití ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích považujeme za správné.

Domnívám se, že i případné úvahy o použití zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník (tedy i zásady poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku), by event. přicházely v úvahu až po použití občanskoprávních předpisů (zejména občanského zákoníku) tak, jak to stanoví § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Autora by potěšilo, pokud by se k tomuto tématu vyjádřili v diskusi i další autoři, ať už výše uvedené stanovisko podpoří nebo ho argumentačně vyvrátí.