OLGA BIČÁKOVÁ

MPSV – Správa služeb zaměstnanosti, odbor metodiky a správního řízení

Obecně platí, že pracovněprávními vztahy jsou vztahy vznikající podle zákoníku práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Jedná se o pracovní poměr, dohodu o pracovní činnosti a dohodu o provedení práce. Znaky pracovněprávního vztahu vyplývají z příslušných ustanovení zákoníku práce. Jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti, ze kterého vyplývá zaměstnavateli povinnost přidělovat zaměstnanci práci, platit mu mzdu a vytvářet pracovní podmínky, na straně zaměstnance pak povinnost pracovat podle pokynů zaměstnavatele osobně, ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.

Tato charakteristika pracovněprávního vztahu platí pro pracovní poměr a s určitými odchylkami (např․ možnost vykonávat dohodnuté práce za pomoci rodinných příslušníků, rozvrhnout si výkon práce mimo stanovenou pracovní dobu) i pro dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Důležité však je, že se vždy jedná o výkon práce v podřízeném vztahu, na základě pokynů a pod kontrolou zaměstnavatele, jeho jménem a na jeho odpovědnost.

Pracovní poměr je většinou zakládán jako vztah trvající povahy, který se vyznačuje tím, že není konzumován jednorázově, splněním určité povinnosti definované požadovaným výsledkem, ale tím, že zaměstnanec se zavazuje pro svého zaměstnavatele vykonávat určitou činnost soustavně opakovaně po stanovenou dobu (ta může být podle okolností i dosti krátká) či po dobu neurčitou. Ani jedním z těchto znaků přitom není podnikatelská činnost definována. Pokud se jedná o soustavnost výkonu podnikatelské činnosti, ta je sice rovněž chápána jako opakující se výkon určité činnosti, ale tato činnost nemusí být vykonávána výhradně pro jediný subjekt, jak tomu je u pracovněprávního vztahu. Jestliže tedy smluvní vztah mezi osobami nese znaky pracovněprávních vztahů, jedná se o zastřený pracovněprávní vztah a dochází tak k porušování § 13 zákona o zaměstnanosti.

Při právní kvalifikaci, zda se jedná o zastřený pracovněprávní vztah, je třeba postupovat vždy s ohledem na konkrétní situaci. Zastřeným pracovněprávním vztahem se rozumí takový vztah, kdy fyzická osoba vykonává činnosti svěřené jí fyzickou či právnickou osobou trvale, dle jejích pokynů, v jí vymezeném čase, s využitím jejich nástrojů a prostředků, bez vlastní odpovědnosti a vlastní majetkové účasti. Budou-li tyto znaky naplněny, musí být svěřené úkoly plněny pouze v rámci pracovněprávního vztahu.

K otázce, co je rozhodujícím hlediskem pro posouzení, zda se u podnikatele jedná o tzv. závislou činnost, je nutno vycházet z toho, že zákoník práce nedefinuje závislou práci. Obecně se závislou činností rozumí, pokud zaměstnanec plní v rámci pracovněprávního vztahu příkazy zaměstnavatele a pobírá za to mzdu.

Definici závislé práce z pracovněprávního hlediska můžeme nalézt v novém zákoníku práce (z. č. 262/2006 Sb.), který ji v § 3 definuje následovně: „Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době, na pracovišti zaměstnavatele, popř. na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.“ Dále nový zákoník práce stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, tj. v pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Vymezení pojmu závislá činnost pro potřeby aplikace zákona o daních z příjmů můžeme např. nalézt v pokynu Ministerstva financí (Pokyn č. D-285), kde se mj. uvádí: „vymezení pojmu „závislá činnost“ nemůže být redukováno pouze na činnost vykonávanou podle příslušných příkazů a pokynů, nýbrž se musí jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Podstatným a základním rysem závislé činnosti je skutečnost, že není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností poplatníka, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí tj. plátce. Nejčastější znaky a okolnosti indikující vztah závislé činnosti fyzické osoby a osoby od níž jí plyne příjem, vymezuje pokyn následovně: