DAVID RAUS

soudce Krajského soudu v Brně

Po roce je čtenářům Právního zpravodaje předkládána další souhrnná informace, seznamující je s klíčovou aktuální českou soudní rozhodovací praxí v oblasti ochrany hospodářské soutěže¹.

Od 1. 6. 2007 do 31. 7. 2008² bylo Nejvyšším správním soudem („NSS“) a Krajským soudem v Brně („KS“), který výlučně přezkoumává rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („ÚOHS“), judikováno několik otázek zásadnějšího charakteru, které mohou mít význam pro budoucí aplikační praxi. Přehled závěrů, k nimž oba soudy dospěly, je obsahem tohoto příspěvku.

K pojmu diskriminace při zadávání veřejných zakázek. NSS³ zamítl kasační stížnost ÚOHS proti předchozímu rozsudku KS⁴, kterým byla interpretace zákazu diskriminace coby jedné ze základních zásad zadávacího řízení podle § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů („ZVZ“) posílena směrem k jeho materiálnímu chápání. NSS s odkazem na závěry Evropského soudního dvora („ESD“)⁵ vyložil, že zákaz diskriminace se týká jak forem zjevných, tak skrytých, přitom podstata tohoto zákazu znemožňuje toliko mechanickou aplikaci; podle NSS není dost dobře možné požadovat po zadavatelích, aby jejich postupy (in concreto: vyžadované kvalifikační předpoklady) měly na všechny potencionální uchazeče o veřejnou zakázku stejné dopady. NSS vyjádřil shodu s právním názorem KS, podle něhož za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacích řízeních je třeba považovat postup, kterým zadavatel znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením takových kvalifikačních předpokladů, kdy požadovaná úroveň technické způsobilosti je zjevně nepřiměřená ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky, přičemž je zřejmé, že právě pro takto nastavené kvalifikační předpoklady mohou veřejnou zakázku splnit jen někteří z dodavatelů (potenciálních uchazečů), kteří by jinak (bez takto nastavených předpokladů) byli k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilými. Někteří z dodavatelů totiž mají v takovém případě a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení, byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Tím se znemožňuje dosažení cíle ZVZ, tedy zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli.

K otázce přípustnosti a možného rozsahu zadávací dokumentace v průběhu zadávacího řízení․ NSS⁶ zamítl kasační stížnost ÚOHS proti předchozímu rozsudku KS⁷ a ztotožnil se s jeho právním názorem, podle kterého postupem podle § 52 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů („ZVZ 2004“), který upravuje poskytování dodatečných informací k zadávací dokumentaci, nemůže být zadávací dokumentace fakticky měněna. Mohou být toliko vysvětlovány nejasnosti, které by z jejího obsahu mohly vyplývat, či upřesňovány údaje v ní obsažené, které pro svoji nekonkrétnost brání řádnému zpracování nabídky. Není tedy přípustné, aby zadavatel prostřednictvím poskytnutí dodatečných informací podle § 52 odst. 1 ZVZ 2004 v průběhu zadávacího řízení měnil konkrétní předmět veřejné zakázky nebo byť jen částečně modifikoval zadávací dokumentaci. NSS se sice neztotožnil s kategoričtějším resultátem KS, podle něhož není taková změna přípustnou per se, a s odkazem na právní názor ESD⁸ judikoval, že nastane-li změna předmětu po zadání veřejné zakázky (např. z hlediska změny technických norem), nemusí zadavatel zcela nezbytně vyhlašovat novou veřejnou zakázku, pokud jsou předem stanovena zcela jasná pravidla pro přijetí možné změny. Podle NSS lze dovodit, že jsou-li předem daná pravidla dodržena, tj. zadavatel si předem vyhradí právo možné změny a po změně dostatečně prodlouží lhůtu pro dodavatele, která by jim umožnila na nové podmínky zareagovat, je možné změnit předmět veřejné zakázky ještě v průběhu zadávacího řízení. Možnost změny vždy musí mít stanovena jasná pravidla, která budou předcházet možnosti jejich zneužití ze strany zadavatele. I tento závěr ohledně změny zadávacích podmínek souvisí s vymezením zásady nediskriminace; NSS i KS jsou tu zajedno, že porušení zásady nediskriminace zadávacího řízení by nesporně nastalo, pokud by zadavatel v téže situaci a v týchž otázkách přistupoval k některým uchazečům o veřejnou zakázku procedurálně či obsahově jinak než ke zbylým, popř. pokud by v důsledku zadavatelova postupu (tu v důsledku změny zadávacích podmínek) bylo některým uchazečům objektivně znemožněno nebo ztíženo ucházet se o veřejnou zakázku za podmínek, za nichž se o ni mohou ucházet jiní uchazeči.

K procesní aktivitě navrhovatele v řízení o přezkum úkonů zadavatele před ÚOHS. NSS⁹ se rovněž vyjádřil k otázce nutné procesní aktivity osoby, která podává návrh na zahájení správního řízení o přezkum úkonů zadavatele před ÚOHS, v průběhu tohoto řízení a k důsledkům pro následný soudní přezkum. NSS zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku KS¹⁰, který část žalobní argumentace žalobce (navrhovatele v řízení o přezkum úkonů zadavatele před ÚOHS) shledal nepřípustnou z toho důvodu, že taková argumentace nebyla uplatněna v řízení před ÚOHS, ačkoli žalobci v jejím uplatnění nic nebránilo. KS tento svůj závěr opřel o úvahu, podle které se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání všech řádných opravných prostředků, které zvláštní zákon připouští¹¹. Opravným prostředkem tu je rozklad. Pokud jde o podmínku vyčerpání řádných opravných prostředků, tu je třeba vyložit v tom směru, že k vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem nedochází toliko samotným podáním takového opravného prostředku (tj. rozkladu jakéhokoli obsahu). Přestože KS nijak nezpochybnil povinnost orgánu rozhodujícího ve II. stupni správního řízení přezkoumat napadené rozhodnutí orgánu rozhodujícího v I. stupni správního řízení v celém jeho rozsahu, je třeba opravný prostředek vyčerpat i po stránce věcné. Podává-li tedy účastník správního řízení rozklad, pak má povinnost uplatnit všechny námitky, které v tomto stadiu správního řízení uplatnit může. Má-li totiž soud v řízení o žalobě podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, („SŘS“), přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu (vydané v posledním stupni správního řízení), pak se nutně musí soudní přezkum vztahovat k závěrům, které správní orgán v rámci správního řízení učinil. V opačném pojetí, tj. pokud by si účastník správního řízení mohl některé námitky (uplatnitelné již v řízení o opravném prostředku v rámci správního řízení) ponechat až pro případnou žalobu proti rozhodnutí o opravném prostředku, nutně by to znamenalo zaměřit přezkum k otázkám v napadeném rozhodnutí správního orgánu II. stupně neřešeným, což by mohlo přivodit a priori konstatování jeho nepřezkoumatelnosti. Takové pojetí by se dotýkalo samotné úlohy soudního přezkumu v rámci správního soudnictví. Zpochybňoval-li tedy žalobce v žalobě fakticky postup správního orgánu I. stupně a neučinil-li tak v řízení o rozkladu, není, čeho by měl soud v této otázce na rozhodnutí o rozkladu přezkoumávat. Z tohoto důvodu shledal KS žalobu v této části nepřípustnou¹² a věcně se jí nezabýval. NSS pak dojudikoval v tom směru, že ten, kdo se domáhá přezkoumání úkonů zadavatele ze strany ÚOHS, musel v návrhu uvést, v čem spatřuje porušení zákona¹³. Pokud tak neučinil a neuvedl všechny skutečnosti, v nichž takové porušení spatřoval, způsobil svým jednáním (podle NSS opomenutím), že ÚOHS z těchto neuplatněných důvodů úkony zadavatele nepřezkoumával, pokud sám takové porušení (nad rámec návrhu na přezkum podaného k ÚOHS) nezjistil. Pokud pak ani v rozkladu proti rozhodnutí vydanému v I. stupni správního řízení neuplatnil všechny důvody, pro které spatřoval toto rozhodnutí nezákonným, způsobil to, že orgán rozhodující ve II. stupni správního řízení, jehož rozhodnutí bylo poté napadeno žalobou, nepřezkoumal předchozí rozhodnutí z důvodů v rozkladu neuvedených, když ani on sám možné pochybení zadavatele neshledal.

K otázce možné subsumpce úkonu ve správním řízení pod pojem „nezákonný zásah“. NSS¹⁴ se zabýval otázkou, zda úkon ÚOHS v řízení o porušení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů („OHS“), a sice konkrétně oznámení o rozšíření předmětu správního řízení, může být „zásahem“ podle § 82 SŘS, ohledně něhož by soud mohl konstatovat nezákonnost. NSS se ztotožnil s podstatou právního názoru KS¹⁵, na základě kterého KS žalobu proti takovému „zásahu“ jako nepřípustnou odmítl. Podstata argumentace, podle níž nejde o “zásah“ ve smyslu § 82 SŘS, je následující: rozšíření předmětu správního řízení, materializované v doručeném oznámení o rozšíření správního řízení, je sice aktivním úkonem správního orgánu, právní sféru žalobcovu (tj. účastníka správního řízení) však nijak neměnícím. Do práv jím není bezprostředně zasaženo, žalobce (účastník správního řízení) je toliko formálně zpraven o podezření ze spáchání správního deliktu po stránce věcné, tj. o tom, k jakým skutkovým zjištěním bude zaměřen proces dokazování, jenž bude ukončen vydáním rozhodnutí. Hmotněprávní postavení žalobce není uskutečněním takového úkonu žalovaného bezprostředně determinováno, věcné rozšíření předmětu správního řízení ničeho nevypovídá ani o konečné právní kvalifikaci, ani o způsobu skončení správního řízení. Účastník řízení je po dobu správního řízení sice vázán řadou procesních povinností, avšak rozsah procesních povinností žalobce se oproti stavu před rozšířením předmětu řízení nijak nemění, samo doručení oznámení o rozšíření správního řízení, v němž byla nezákonnost zásahu žalobcem shledávána, žalobce nijak bezprostředně neomezilo. Takové omezení by nejvýše mohlo přicházet v úvahu typicky až v souvislosti s uplatňováním vyšetřovacích oprávnění ÚOHS a tomu odpovídajících povinností žalobce vyplývajících z § 21 odst. 5 a 6 OHS (povinnost podrobit se šetření ÚOHS, povinnost poskytnout ÚOHS podklady a informace a umožnit jejich prověření, m.j. umožněním vstupu do obchodních prostor žalobce a nahlížení do žalobcových obchodních knih a jiných záznamů, podat ÚOHS vysvětlení) a z § 21 odst. 7 OHS (povinnost žalobce reagovat na výzvy ÚOHS uskutečněné v průběhu správního řízení). Žalobcova sféra subjektivních veřejných práv by tedy mohla být konkrétně dotčena až uskutečněním jednotlivých výzev ke splnění povinností podávaných z § 21 odst. 5, 6 a 7 OHS, resp. plněním na ně navazujících povinností. Tato vyšetřovací oprávnění a tomu odpovídající povinnosti soutěžitelů nejsou vázány na osobu účastníka řízení; povinnosti podle těchto ustanovení má kterákoli fyzická a právnická osoba, která je soutěžitelem definovaným v § 2 odst. 1 OHS, nikoli tedy jen ten soutěžitel, vůči němuž je vedeno správní řízení, tj. „vyšetřovaný“ či „podezřelý soutěžitel“ (účastník správního řízení). Tato vyšetřovací oprávnění a tomu odpovídající povinnosti soutěžitelů nejsou však navíc a priori vázány ani na zahájené správní řízení. Podle § 20 odst. 2 OHS lze přiměřeně aplikovat shora uvedená ustanovení i v rámci průběžného výkonu správního dozoru mimo správní řízení [§ 20 odst. 1 písm. a) OHS; právě takové úkony mimo správní řízení by mohly představovat „zásah“ podle § 82 SŘS]. Nebyla-li jednotlivá vyšetřovací oprávnění ÚOHS a tomu odpovídající povinnosti žalobce, jimiž by se mohl projevit shora uvedený zásah do práva na všeobecnou ochranu svobodné sféry jeho osoby („status negativus“) či porušení práva na ochranu vlastnictví, vázána na zahájení správního řízení, tím spíše se ve vztahu k těmto žalobcovým povinnostem nemohlo na jeho postavení ničeho změnit věcným rozšířením předmětu již zahájeného správního řízení. Klíčovou pro právě projednávanou věc z pohledu žalobce byla však podle KS skutečnost, že (jde-li o úkony v rámci správního řízení), jde o úkony, které jsou přezkoumatelné řádným procesním postupem – v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí vydanému ve správním řízení, v němž bylo takové rozšíření předmětu správního řízení uskutečněno.

K zákonné výjimce ze zákazu kartelových dohod. NSS¹⁶ se neztotožnil s předchozím závěrem KS a dovodil, že zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, obsahuje v § 23 odst. 6 písm. i)¹⁷ výjimku ze zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž podle § 3 odst. 1 OHS. Podle NSS tedy schválení a vydání tzv. Výkonového a honorářového řádu profesní komorou obsahujícího údaje týkající se výpočtu honorářů za služby uskutečňované členy této profesní komory, byť je dána způsobilost takového jednání narušit hospodářskou soutěž a byť by takové jednání jinak bylo zakázaným rozhodnutím sdružení soutěžitelů („kartelovou dohodou o cenách“), není protiprávním jednáním, neboť představuje legální výjimku ze zákazu kartelových dohod, na kterou pamatuje § 3 odst. 1 OHS. KS následně, vázán tímto právním názorem, zrušil rozhodnutí ÚOHS, kterým bylo deklarováno, že uvedeným jednáním byl porušen § 3 odst. 1 OHS¹⁸.

K otázce souhlasu soudu s vyšetřovacími úkony ÚOHS podle OHS v obchodních prostorách. KS¹⁹ se poprvé v tuzemské aplikační praxi vyjádřil k otázce nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s vyšetřovacími úkony ÚOHS v obchodních prostorách v rámci správního řízení pro porušení OHS. KS dovodil, že k takovým úkonům souhlasu není třeba. Přestože KS uvedl, že vnímá názorový trend, který jedno z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“), jehož se žalobce na podporu své argumentace, podle níž je třeba předchozího souhlasu soudu i pro vyšetřovací úkony ÚOHS v obchodních prostorách, dovolával²⁰, může naznačovat, a sice že za určitých okolností může ochrana podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod²¹ přesahovat „obydlí“ v tradičně chápaném významu, dospěl k závěru, že skutkové okolnosti projednávaného případu plně korespondují s okolnostmi, jež byly dány ve věci rozhodované ESD²², kde ESD institut místního šetření (prováděného Evropskou komisí) pojal v témže smyslu, jak jej vyložil KS. ESD, podle KS vědom si nepochybně všech aspektů odhalování protisoutěžního jednání, mimo jiné výslovně odmítl rozšiřování ochrany dle čl. 8 uvedené Úmluvy na obchodní prostory. Natolik kategorický závěr v uvedeném rozhodnutí ESLP, jak byl prezentován žalobcem, jenž by měl v obecné rovině a za všech okolností revokovat závěr ESD, KS nenalezl.

KS se v témže rozsudku vyjádřil i k žalobnímu tvrzení, podle něhož by mělo být v dispozici žalobce (soutěžitele, s nímž ÚOHS vedl správní řízení) prostřednictvím svých zaměstnanců bez možnosti kontroly určovat, které dokumenty mají charakter obchodních záznamů a které již nikoli. Pokud jde o šetření, jež probíhá v obchodních prostorách, pak je podle KS důvodné předpokládat, že dokumenty v těchto prostorách se nacházející (ať již v podobě listinné či elektronické) mají charakter dokumentů obchodní povahy, nenasvědčují-li konkrétní okolnosti opaku. Nelze sice vyloučit, že se v těchto prostorách budou nacházet i jiné dokumenty, nicméně je-li prověřován služební (pracovní) notebook vedoucího zaměstnance subjektu, u něhož šetření probíhá, umístěný v okamžiku zahájení šetření v jeho obchodních prostorách, žádné okolnosti nenasvědčují, že by v něm dokumenty obchodní povahy umístěny být neměly – a že by v něm naopak měly být založeny dokumenty soukromé povahy. Pokud se v něm přesto „mimo jiné“ nacházejí, pak si k ověření charakteru těchto dokumentů nelze představit jiný postup, než že jejich charakter bude přinejmenším prima facie pracovníky provádějícími šetření posouzen, a to v daném případě typicky podle předmětu (označení, názvu, pojmenování) příslušné zprávy v elektronické podobě. Ponechat na libovůli subjektu, u něhož šetření probíhá, aby sám určil, do kterých dokumentů lze pro jejich obchodní povahu nahlížet a do kterých již nikoli, by popřelo samotný smysl místního šetření. Podle KS i ESD²³ judikoval, že musí být ponecháno na soutěžním úřadu (tam Evropské komisi), aby případný soukromý či jinak důvěrný charakter dokumentů posoudil a vyvodil ze svých zjištění příslušné procesní důsledky. Žaloba proti rozhodnutí ÚOHS byla tak zamítnuta.

O kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku KS bude teprve rozhodovat NSS.

K otázce kumulativního postihu za porušení komunitárního i vnitrostátního soutěžního práva. KS se ve dvou skutkově obdobných věcech²⁴ zabýval otázkou, zda po 1. 5. 2004 lze na jedno a totéž jednání aplikovat jak komunitární, tak vnitrostátní soutěžní právo, tj. vést řízení pro porušení komunitárního a zároveň vnitrostátního zákazu kartelových dohod, resp. komunitárního a zároveň vnitrostátního zákazu zneužití dominantního postavení, v konečném správním rozhodnutí deklarovat porušení právních norem obsažených v předpisech obou právních řádů (čl. 81 Smlouvy ES a zároveň § 3 odst. 1 OHS, resp. čl. 82 Smlouvy ES a zároveň § 11 odst. 1 OHS) a za jejich kumulativní porušení ukládat sankci. KS tato svá rozhodnutí založil na právním názoru, podle něhož ÚOHS mohl se žalobcem zahájit správní řízení pro podezření z uzavření kartelové dohody, resp. ze zneužití dominantního postavení, mohl zároveň tato jednání kvalifikovat kumulativně podle článku 81 Smlouvy ES i podle § 3 odst. 1 OHS, resp. podle čl. 82 Smlouvy ES i podle § 11 odst. 1 OHS, avšak v průběhu správního řízení musel dospět k závěru, zda jde o jednání, v němž je tzv. komunitární prvek (jenž má podle KS charakter hraničního určovatele pro aplikaci komunitárního nebo vnitrostátního soutěžního práva) obsažen, či nikoli – a v souladu s tímto závěrem, měl-li za prokázané, že došlo k uzavření dohody, jež splňuje materiální podmínky jejího zákazu, resp. ke zneužití dominantního postavení, správní řízení ukončit, tj. buď uzavřít, že se jednalo o zakázanou dohodu či zneužití dominantního postavení se zjevnou způsobilostí ovlivnit obchod mezi členskými státy (a pak deklarovat porušení Smlouvy ES, neboť šlo o jednání „s komunitárním prvkem“), anebo uzavřít, že se jednalo o zakázanou dohodu či zneužití dominantního postavení bez zjevné způsobilosti ovlivnit obchod mezi členskými státy (a pak deklarovat porušení OHS, neboť šlo o jednání „bez komunitárního prvku“). Souběžná deklarace porušení Smlouvy ES a zároveň OHS jednáním, u něhož je splněna podmínka totožnosti skutku, je podle KS v době jednotné aplikace soutěžního práva v celokomunitárním prostoru po přijetí Nařízení Rady ES č. 1/2003 zmatečná a nadto otevírá cestu ke zřetelnému porušení pravidla, podle něhož za jedno skutkově totožné jednání nelze uplatnit větší počet sankcí, jež spočívají v kumulativní deklaraci porušení norem předpisů soutěžního práva materiálně téhož obsahu a v uložení pokuty, která tuto kumulativní deklaraci zohledňuje. Obě napadená rozhodnutí ÚOHS byla tedy soudem zrušena.²⁵

O kasačních stížnostech proti uvedeným rozsudkům KS bude teprve rozhodovat NSS.

K otázce opakovaného postihu téhož jednání Evropskou komisí a ÚOHS. KS²⁶ rozhodoval o žalobách proti rozhodnutí ÚOHS, kterým bylo deklarováno uzavření kartelové dohody podle § 3 odst. 1 OHS, přitom řízení bylo před ÚOHS zahájeno (a tedy i rozhodnutí vydáno) po 1. 5. 2004, a to za situace, kdy totéž jednání předtím posoudila Evropská komise a deklarovala porušení článku 81 Smlouvy ES. Podle KS posuzované jednání (uzavření a plnění kartelové dohody, které má charakter deliktu trvajícího) bylo tedy předmětem dvou samostatných a paralelně vedených řízení – jedním před Evropskou komisí, druhým před ÚOHS. Obě řízení přitom byla vedena v době po 1. 5. 2004 (kdy již byl přímo aplikovatelným čl. 81 Smlouvy ES upravující zákaz kartelových dohod). ÚOHS podle KS posoudil opakovaně otázku, jež byla již předtím posouzena Evropskou komisí a týkala se jednání, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, že je v rozporu se zákazem kartelových dohod, přitom podle rozhodnutí Evropské komise trvalo i po 1. 5. 2004. Posouzeno tedy mělo být jako celek – a sice s využitím zásad práva trestního podle právní úpravy účinné po 1. 5. 2004. Jedno deliktní jednání porušující čl. 81 Smlouvy ES po 1. 5. 2004 může podle právního názoru KS způsobovat vždy jen jedny následky – a nikoli následky dělené podle časových úseků nebo dělené podle území jednotlivých států či územní působnosti jednotlivých soutěžních úřadů. O každém takovém deliktním jednání lze vést toliko jedno řízení, v němž mají být zohledněny veškeré následky takového jednání. Proto podle KS bylo řízení před ÚOHS již od samého počátku zatíženo závažnou procesní vadou atakující zásadu ne bis in idem, jež způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí ÚOHS bylo proto soudem zrušeno.

O kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku KS bude teprve rozhodovat NSS.

K posouzení protisoutěžního charakteru dohody. KS²⁷ zrušil rozhodnutí ÚOHS, kterým bylo deklarováno uzavření horizontální kartelové dohody výměnou statistických přehledů o výsledcích podnikání, které ÚOHS považoval za informace citlivého a neveřejného charakteru. KS judikoval, že výměna informací mezi jednotlivými soutěžiteli by mohla být zakázanou kartelovou dohodou pouze tehdy, pokud by byla způsobilá identifikovat budoucí soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů. Přestože podle KS byla prokázána výměna informací mezi konkrétními soutěžiteli ve vzájemně konkurenčním (horizontálním) vztahu a přestože tyto informace byly v obdobné kvalitě z jiných zdrojů za srovnatelných podmínek nezjistitelné, jednalo se toliko o zpětné statistické přehledy o dosažených výsledcích podnikání, jejichž výměna nebyla způsobilá identifikovat budoucí obchodní (soutěžní) strategii jednotlivých soutěžitelů (subjektů, které si informace vyměňovaly). Přestože podle KS byly předmětem výměny informace o tržních podílech jednotlivých soutěžitelů či počtu uzavřených smluv, a to adresně ve vztahu ke každému z jednotlivých soutěžitelů, tyto informace ničeho nevypovídaly o tom, jakou soutěžní strategií bylo těchto výsledků dosaženo a zejména jaká bude další soutěžní strategie jednotlivých soutěžitelů. Proto nebyla podle KS splněna materiální podmínka protisoutěžního charakteru dohody.

O kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku KS bude teprve rozhodovat NSS.