Mgr. Martin Sztefek, Ann Arbor, Praha^*

I. Úvodní poznámky

Princip odpovědnosti principála za škodu způsobenou jeho pomocníkem je tradičním principem, který našel uplatnění v § 2914 ObčZ. Věta první tohoto ustanovení stanoví, že

„ten, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám“.

Toto ustanovení vzbudilo velký zájem ze strany akademické obce i praktikujících právníků.¹ Na rozdíl od předchozí právní úpravy, podle které platilo, že osoba, která se dopustila deliktu spáchaného v rámci výkonu činnosti pro právnickou nebo fyzickou osobu, za škodu způsobenou takovým jednáním neodpovídala, a namísto ní byla za škodu plně odpovědná právě právnická osoba, která pachatele deliktu výkonem činnosti pověřila,² totiž nový občanský zákoník přišel s poněkud odlišnou úpravou. Namístě je tak otázka, zda odpovědnost pomocníka zůstává podle účinné právní úpravy nadále limitována, resp. zcela vyloučena, jak tomu bylo podle předchozí právní úpravy, či zda § 2914 ObčZ představuje kvalitativní posun v právní úpravě deliktního práva směrem k zakotvení osobní odpovědnosti pomocníka za škodu způsobenou vlastním jednáním, byť v rámci plnění úkolů pro principála.

Z textu § 2914 ObčZ pak dále vyplývá rozdíl mezi odpovědností principála za jednání svých pomocníků na straně jedné a odpovědností principála za tzv. osoby samostatně zavázané (subdodavatele) na straně druhé. Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník rozlišuje mezi povinností k náhradě újmy způsobené porušením zákonné a smluvní povinnosti, je rovněž namístě otázka, zda se pravidlo o neodpovědnosti principála za subdodavatele uplatní pouze v případě smluvní odpovědnosti, nebo také v případě deliktní odpovědnosti. Při tomto výkladu pak hraje důležitou roli vztah mezi § 2914 a 1935 ObčZ.

Tento článek má tyto tři následující širší cíle: 1. analyzovat právní úpravu odpovědnosti principála za pomocníky a osoby samostatně zavázané (subdodavatele) z komparativního hlediska, 2. nalézt zdůvodnění institutu odpovědnosti principála za pomocníka a souvisejících otázek z pohledu ekonomické analýzy práva, a konečně 3. analyzovat některé dílčí otázky spojené s výkladem § 2914 ObčZ v návaznosti na uvedenou srovnávací a právně-ekonomickou analýzu.

II. Srovnávací analýza

1. Úvod

V části zahraniční literatury, a to zejména literatury angloamerické provenience, která se věnuje odpovědnosti principálů za pomocníky či subdodavatele, se lze setkat s názorem, že institut odpovědnosti principála za jednání jiných osob je poněkud kontroverzní.³ Srovnávací analýza tak může přispět k identifikaci hlubších důvodů existence tohoto institutu. Je pravdou, že srovnání právních úprav různých právních řádů může vést ke zjištění, že právní úpravy jednotlivých států jsou diametrálně odlišné, což může nalezení zdůvodnění odpovědnosti principálů významně ztížit. Mám však za to, že prostá odlišnost jednotlivých právních úprav nemusí sama o sobě ještě znamenat, že základní principy, na kterých jsou tyto právní úpravy vystavěny, jsou taktéž nezbytně odlišné.⁴ Naproti tomu existence velmi podobných či dokonce shodných řešení určitých právních problémů napříč různými právními řády je velmi silným indikátorem existence základních právních principů ovládajících určitou právní problematiku.

Stručný pohled do jiných evropských právních řádů naznačuje určité rozdíly v právní úpravě principálů za škodu způsobenou jejich pomocníky třetím osobám․ V zásadě můžeme rozeznat dvě skupiny států podle toho, zda obsahují obecnou úpravu deliktní odpovědnosti za jiného, či nikoliv. Zatímco francouzské právo bychom mohli s ohledem na obecné ustanovení čl. 1384 odst. 1, 5 Code Civil („CC“) zařadit do první skupiny států s obecnou úpravou odpovědnosti za jednání jiných osob, anglické právo představuje spíše druhou skupinu států, kde neexistuje obecná úprava odpovědnosti za deliktní jednání jiných osob.⁵ Někde na pomezí těchto dvou skupin právních řádů bychom pak mohli zařadit německé právo⁶ nebo rakouské právo.⁷

2. Srovnání jednotlivých právních řádů

2.1 Francouzské právo

Pokud jde o francouzské právo, podle čl. 1384 odst. 5 CC odpovídají principálové (maîtres) nebo zaměstnavatelé (commettants) objektivně za škodu způsobenou jejich sluhy (domestiques) a zaměstnanci (préposé), jestliže k jednání těchto podřízených osob došlo v rámci plnění jejich funkcí. Pokud jde o podmínky vzniku odpovědnosti nadřízených principálů a zaměstnavatelů, vyžaduje se a) odpovědnost samotné podřízené osoby, u které musí být splněny všechny znaky odpovědnosti za škodu podle čl. 1382 a 1383 CC; b) dostatečný vztah (lien de préposition) mezi nadřízeným principálem a podřízenou osobou, byť nemusí nezbytně jít o pracovněprávní poměr; a konečně c) aby k deliktnímu jednání podřízené osoby došlo v rámci plnění jejích funkcí.⁸ Nadřízený principál nebo zaměstnavatel se nemohou zprostit odpovědnosti tím, že prokážou, že vynaložili řádnou péči při výběru či dohledu nad podřízenou osobou.⁹ Jsou-li naplněny všechny podmínky, jsou principál a podřízená osoba odpovědni solidárně, přičemž nahradí-li principál škodu poškozené osobě, má proti podřízené osobě právo postihu.¹⁰

Francouzské právo zná také odpovědnost za jiného při plnění smluvních obligací. Podle judikatury a doktríny odpovídá dlužník věřiteli za jiné osoby, které použil při plnění dluhu.¹¹ Na rozdíl od deliktní odpovědnosti, u které se vyžaduje mj. relevantní vztah mezi principálem a podřízenou osobou, v případě smluvní odpovědnosti je rozsah osob, za jejichž jednání odpovídá dlužník, mnohem širší a zahrnuje jak společníky, tak nezávislé smluvní strany (entrepreneur indépendent) nebo jiné osoby, kterým dlužník mohl svěřit částečné plnění svých smluvních povinností.¹²

2.2 Rakouské právo

Jak bylo již uvedeno, rakouské právo neobsahuje obecné ustanovení upravující odpovědnost osoby za škodu způsobenou jinými. Naproti tomu rakouský občanský zákoník („ABGB“) upravuje dílčí případy odpovědnosti za jiného.¹³ Z pohledu § 2914 ObčZ je relevantní zejména § 1315 ABGB, podle kterého ten, kdo k obstarání svých záležitostí použije nezdatnou osobu nebo vědomě použije nebezpečnou osobu, odpovídá za škodu, kterou taková osoba způsobí v důsledku své nezdatnosti nebo nebezpečnosti. Jak uvádí H. Koziol, podmínkou odpovědnosti principála za pomocníka podle § 1315 ABGB není pracovní či podobná smlouva, relevantní je však míra řízení a kontroly nad osobou pomocníka.¹⁴ I podle rakouského práva je odpovědnost principála za osoby uvedené v § 1315 ABGB objektivní bez ohledu na zavinění.¹⁵ Současně také platí, že odpovědnost nezdatného nebo nebezpečného pomocníka není z pohledu obecného civilního práva nijak limitována, v důsledku čehož si poškozená osoba může vybrat, vůči komu z nich uplatní svůj nárok na náhradu škody.

Podobně jako je tomu ve francouzském právu, principál neodpovídá podle § 1315 ABGB za deliktní jednání samostatných smluvních stran (selbständiger Unternehmer). Za škodu způsobenou jednáním těchto osob odpovídá pouze ve smyslu § 1313a ABGB, tj. pokud jde o osoby, které principál (dlužník) použil k plnění svých smluvních povinností vůči třetí osobě (věřiteli). Důvodem této rozdílné úpravy je podle H. Koziola skutečnost, že v případě deliktní odpovědnosti není mezi škůdcem a poškozenou osobou tak blízký vztah, který je dán v případě smluvní obligace.¹⁶

2.3 Německé právo

Německý občanský zákoník („BGB“) upravuje deliktní odpovědnost za škodu způsobenou jinou osobou (Verrichtungsgehilfe) použitou k plnění úkolů principála v § 831. Podle věty první tohoto ustanovení odpovídá ten (Geschäftsherr), kdo použije jinou osobu k plnění úkolu, za škodu, kterou tato osoba protiprávně způsobí třetí osobě při plnění úkolu. Ze srovnávacího pohledu je však mimořádně důležitá věta druhá uvedeného ustanovení, podle které odpovědnost podle věty první nenastává, jestliže principál vynaložil rozumnou péči při výběru pomocníka nebo při řízení obchodní činnosti nebo došlo-li by ke škodě, i kdyby takovou péči vynaložil.¹⁷ Toto ustanovení v podstatě znamená, že odpovědnost principála za škodu způsobenou pomocníkem je v německém právu založena na principu presumovaného zavinění, kdy je principálovi umožněno vyvinit se z odpovědnosti tím, že prokáže, že na jeho straně nebylo dáno zavinění, či prokáže absenci příčinné souvislosti.¹⁸

Německá právní úprava odpovědnosti za pomocníka byla terčem útoků významných civilistů.¹⁹ To také vedlo k tomu, že německé soudy začaly pravidlo obsažené v § 831 BGB obcházet. Docházelo k tomu např. tím, že podobné pravidlo obsažené v § 278 BGB dopadající na odpovědnost principála (dlužníka) za škodu způsobenou osobami použitými při plnění smluvních povinností vůči věřiteli vykládaly tak široce, že je vztahovaly i na porušení tzv. vedlejších smluvních povinností (např. povinnosti bezpečnosti), nebo tím, že umožnily předem určeným osobám, které nebyly stranou smlouvy, domáhat se porušení smluvních ujednání (tzv. smlouva s ochrannými účinky vůči třetím osobám).²⁰

Předpokladem vzniku prima facie odpovědnosti principála za škodu způsobenou pomocníkem podle § 831 BGB je existence relevantního vztahu mezi principálem a pomocníkem, který se vyznačuje tím, že principál dohlíží na činnost vykonávanou pomocníkem. Existenci takového vztahu lze dovodit na základě následujících skutečností: a) principál svěří pomocníkovi plnění určitých úkolů, b) pomocník je zahrnut do organizační struktury principálova závodu a c) pomocník plní úkoly podle pokynů principála.²¹ Jsou-li splněny i další předpoklady vzniku odpovědnosti principála podle § 831 BGB, je povinen nahradit škodu poškozené osobě, a to vedle skutečného škůdce.²² Odpovědnost principála podle § 831 BGB naopak nenastává ve vztahu k deliktnímu jednání osob samostatně zavázaných (selbständiger Unternehmer), neboť zde není splněna podmínka úzkého vztahu, který je dán u pomocníka, a také se předpokládá, že osoby samostatně zavázané budou ekonomicky silnější než pomocníci.²³

2.4 Anglické právo

Základní podmínkou vzniku odpovědnosti (vicarious liability) principála (employer) za škodu způsobenou pomocníkem (employee) je v anglickém právu existence relevantního právního vztahu mezi principálem a jeho pomocníkem, zpravidla založeného na pracovní smlouvě (contract of service, contract of employment).²⁴ V rámci vztahu mezi principálem a pomocníkem je rozhodující, že pomocník je podřízen kontrole ze strany principála.²⁵ Dále se pro založení prima facie odpovědnosti principála vyžaduje, aby se pomocník dopustil deliktního jednání (tort) v rámci svého zaměstnání (in the course of employment).²⁶ Při splnění těchto podmínek vzniká odpovědnost principála za škodu způsobenou jeho pomocníkem. Odpovědnost pomocníka však není omezena, v důsledku čehož si může poškozená osoba vybrat, vůči komu z nich vznese nárok na náhradu škody.

Současně také platí, že principál zpravidla neodpovídá za deliktní jednání osob samostatně zavázaných (independent contractors). K posouzení, zda se jedná o pomocníka (zaměstnance), jehož deliktní jednání vede ke vzniku odpovědnosti principála (zaměstnavatele), nebo o osobu samostatně zavázanou, používají anglické soudy tzv. test kontroly, podle kterého je rozhodující, zda principál má právo kontrolovat práci pomocníka, přidělovat mu úkoly, dávat mu k plnění úkolů pokyny apod.²⁷ Pro úplnost je nutno dodat, že anglické právo v některých případech připouští odpovědnost hlavních dodavatelů i za deliktní jednání samostatných subdodavatelů.²⁸ Stejně tak principálové odpovídají za jednání samostatných subdodavatelů, pokud jde o porušení smluvní povinnosti, k jejímuž splnění se zavázal principál, ale jejíž splnění přenechal svému subdodavateli.²⁹

3. Komparativní shrnutí

Z výše uvedeného výkladu vyplývají následující závěry. Zahraniční právní řády formulují pravidla o odpovědnosti principála za škodu způsobenou třetím osobám deliktním jednáním pomocníka. Konkrétní vymezení předpokladů vzniku odpovědnosti principála za deliktní jednání svých pomocníků se však liší. Zatímco kontinentální právní řády jako Rakousko, Německo či Francie obsahují spíše širší formulaci předpokladu spočívajícího v existenci relevantního vztahu mezi principálem a pomocníkem, kdy používají výrazy „plnění svěřených funkcí“ či „obstarání záležitostí principála“, anglické právo volí spíše užší formulaci „v rámci zaměstnání“.³⁰

Dalším závěrem je to, že až na německou právní úpravu se uvedené právní řády kloní k přísné objektivní odpovědnosti principála za deliktní jednání svých pomocníků. V tomto ohledu je vhodné poukázat, že objektivní odpovědnost principála preferují také Principy evropského deliktního práva („PETL“), když v čl. 6:102 odst. 1 stanoví:

„Každý je odpovědný za škodu způsobenou jeho pomocníky jednajícími v rámci jejich úkolu za předpokladu, že porušili požadovanou úroveň chování.“

Nicméně i v německém právu lze zaznamenat tendenci směřující k poněkud omezené aplikaci § 831 BGB a jeho obcházení, kdy německé soudy přistoupily v některých případech k široké aplikaci jiných relevantních ustanovení, aby dosáhly ochrany třetích osob.

Současně platí, že žádný z uvedených právních řádů neomezuje (z hlediska obecného soukromého práva) odpovědnost pomocníka, v důsledku čehož se může poškozená osoba domáhat náhrady škody jak vůči principálovi, tak vůči pomocníkovi.

Konečně výše uvedený stručný přehled zahraničních pravních úprav také ukazuje, že tyto právní řády rozlišují mezi odpovědností principála za škodu způsobenou deliktním jednáním jeho pomocníků a odpovědností za škodu způsobenou jednáním pomocníků, které vedlo k porušení smluvních povinností principála (dlužníka) vůči jeho věřiteli. Tento rozdíl má význam zejména ve vztahu k tzv. osobám samostatně zavázaným (subdodavatelům). Vybrané právní řády volí shodné řešení spočívající v tom, že principál odpovídá za protiprávní jednání těchto osob pouze v případě, kdy jejich jednání vedlo k porušení smluvních povinností principála jako dlužníka vůči jeho věřiteli, avšak již (zpravidla) neodpovídá za jejich deliktní jednání. Z komparativního hlediska je také zajímavé, že čl. 6:102 odst. 2 PETL stanoví, že

„osoba samostatně zavázaná se nepovažuje za pomocníka“,

z čehož vyplývá, že PETL také preferují řešení, podle kterého principál neodpovídá za deliktní jednání osob samostatně zavázaných.

III. Ekonomické zdůvodnění doktríny o odpovědnosti principála za jiné osoby

1. Pojem ekonomické analýzy

Z komparativní analýzy vyplývá značná konvergence jednotlivých právních úprav v oblasti odpovědnosti principálů za jednání svých pomocníků a osob samostatně zavázaných. Již samotná skutečnost, že právní řády tuto problematiku upravují, ať už výslovně v civilních kodexech nebo prostřednictvím rozhodovací praxe soudů, nasvědčuje existenci racionálních důvodů pro existenci takové právní úpravy.

Zdůvodnění existence těchto odpovědnostních schémat se pokusili podat autoři hlásící se k tzv. ekonomické analýze práva. Ekonomická analýza práva je teoretický směr na pomezí práva a ekonomie, který zkoumá ekonomické dopady různých právních pravidel na jednání jednotlivců. Přitom ekonomická analýza vychází z předpokladu, že jednotlivci jsou racionální a maximalizují svůj užitek.³¹ Tento předpoklad si zaslouží krátké vysvětlení. Lidské jednání je účelové chování, prostřednictvím kterého lidé volí určité prostředky, aby dosáhli svých cílů.³² Každé jednání tak zahrnuje rozhodování o tom, jakého cíle se jednotlivec bude snažit dosáhnout a jaké prostředky k tomu zvolí. Dále je třeba vyjít ze skutečnosti, že prostředky k dosažení cílů jsou vzácné, a to v tom smyslu, že v jeden časový okamžik není možné použít určitou věc k naplnění více různorodých cílů. Současně platí, že lidé přisuzují svým cílům a prostředkům k jejich dosažení hodnoty, z čehož pak vyplývá, že každé jednání vede k získání užitků a také k vynaložení nákladů.³³

Nejinak tomu je v oblasti práva.³⁴ Např. rozhodnutí o tom, zda se poškozená osoba bude domáhat práva na náhradu škody, zahrnuje úvahu, jaký užitek tento cíl přinese a jaké náklady budou nezbytné k jeho dosažení vynaložit. Mezi náklady nelze přitom počítat pouze přímé finanční náklady v podobě soudního poplatku či nákladů vynaložených na advokáta, ale i další náklady spočívající např. v tom, jaké prostředky a úsilí bude muset vynaložit k prokázání splnění předpokladů pro vznik povinnosti škůdce k náhradě jemu vzniklé škody v závislosti na standardu dokazování v civilním řízení, jakož samozřejmě i náklady obětovaných příležitostí.³⁵ Cílem této části je pak z pohledu ekonomické analýzy práva nalézt zdůvodnění pro doktrínu odpovědnosti principála za škodu způsobenou třetím osobám deliktním jednáním jeho pomocníků.

2. Odpovědnost principála za pomocníky

Odpovědnost principála za pomocníky je tradičně odůvodňována zvláštní povahou vztahu mezi principálem a pomocníkem.³⁶ To je logické, neboť bez existence tohoto vztahu, resp. bez toho, aby pomocník vykonával určitou činnost pro principála, nemůže dojít ke vzniku škody v rámci této činnosti. V zásadě tak lze říci, že v případě vzniku škody v rámci činnosti principála jde o materializaci rizika, které je přítomné již z důvodu činnosti vykonávané pomocníkem pro principála.³⁷

Mnohé právní řády uznávají existenci odpovědnosti principála za pomocníka mj. z toho důvodu, že pomocník nebude zpravidla mít dostatečné (finanční) prostředky na náhradu škody, k níž bude povinen, dopustí-li se protiprávního jednání v rámci činnosti vykonávané pro principála.³⁸ Pokud by právo tento institut neznalo, nesli by náklady škodních událostí v první řadě sami pomocníci, v neposlední řadě však také poškozené osoby, které by se nedomohly plnění po (nesolventních) pomocnících. Rizika plynoucí z činnosti principála by tak byla nedůvodně přenášena na subjekty stojící vně určité organizace, které nemají dostatek znalostí a prostředků k prevenci vzniku škod.

Případná neexistence institutu odpovědnosti principála má také vliv na úroveň péče, kterou pomocníci vynakládají při plnění svých pracovních úkolů.³⁹ V situaci, kdy by pomocníci nebyli schopni dostát své případné odpovědnosti za způsobenou škodu, neboť nejsou dostatečně solventní, může absence odpovědnosti principála pro ně znamenat malý incentiv k vynaložení takového úsilí, aby zabránili vzniku škody. To může vyústit v nežádoucí nárůst míry deliktního jednání.

Pravidlo o odpovědnosti principála za protiprávní jednání pomocníků se pak z pohledu ekonomické analýzy deliktního práva snaží minimalizovat výše uvedená rizika. Případná odpovědnost principála totiž působí jako incentiv pro něj samotného, aby motivoval a kontroloval své podřízené pomocníky k vynaložení řádné péče a předcházení škodám. V konkrétním případě tak může činit prostřednictvím různých finančních či kontrolních mechanismů na straně jedné nebo rozhodováním o tom, jaké úkoly s ohledem na jejich složitost bude vykonávat který pomocník, na straně druhé.⁴⁰ Samozřejmě platí, že možnost kontroly a ovlivnění chování pomocníků, a tedy i motivace samotného principála, jsou sníženy, jestliže pomocné osoby nemají zájem o dlouhodobý pracovní vztah nebo jejich jednání není snadno kontrolovatelné.⁴¹ Přesto je rozumné tvrdit, že principál je obecně v lepší pozici, aby zhodnotil rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro něj vykonávají jeho pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložil jednak mezi samotné pomocníky (např. tím, že mzda zaměstnance nebude tak vysoká, jako by bývala, kdyby zaměstnavatel neodpovídal za škodu způsobenou jeho zaměstnanci) a koneckonců i mezi zákazníky jeho podniku (např. zahrnutím potenciálních nákladů spojených se vznikem škod do cen výrobků a služeb, které nabízí).⁴² Z ekonomického pohledu tak institut odpovědnosti principála představuje nástroj rozložení rizika spojeného s určitým typem činnosti mezi větší počet subjektů.

V neposlední řadě je významným efektem institutu odpovědnosti principála zvýšení ochrany třetích osob. To platí nejen v případě, kdy pomocníci nejsou dostatečně solventní, aby nahradili škodu způsobenou třetím osobám, ale rovněž v případě, kdy třetí osoba není schopná identifikovat konkrétního pomocníka, který škodu způsobil.⁴³ V této situaci je ovšem nezbytné, aby institut odpovědnosti principála byl doplněn takovým pravidlem o prokazování příčinné souvislosti, které umožní poškozené osobě domáhat se náhrady škody po principálovi, aniž by bylo prokázáno, který z jeho pomocníků konkrétně způsobil škodu. Absence tohoto doplňujícího pravidla by v podstatě vedla k výrazné limitaci odpovědnosti principálů a neúměrnému přenášení nákladů škodní události na poškozené osoby.

3. Odpovědnost pomocníka

Z výše uvedené srovnávací analýzy lze vidět, že zahraniční právní řády obecně neomezují odpovědnost pomocníků vůči třetím osobám. V tomto ohledu představoval § 420 odst. 2 ObčZ 1964, podle kterého pomocné osoby neodpovídaly třetím osobám za škodu, kterou působily při výkonu činnosti pro fyzickou nebo právnickou osobu, ojedinělou právní úpravu. Naproti tomu právní úprava obsažená v § 2914 větě první ObčZ podobné omezení odpovědnosti neobsahuje.

Z ekonomického hlediska má úprava nového občanského zákoníku výrazně motivační charakter, kdy se snaží působit především na samotné pomocníky, aby při výkonu činnosti pro principála jednali s řádnou péčí, a snažili se tak předejít případným škodám na majetku a zdraví třetích osob. To může působit problematicky u některých činností, které jsou inherentně rizikové. Odpovědnost pomocníků bude však ve většině případů vyžadovat i jejich vlastní zavinění, čímž jim bude umožněno vyvinit se z povinnosti k náhradě vzniklé škody tím, že prokáží, že nezanedbali řádnou péči. Subjektivní odpovědnost totiž připouští určitou míru chybovosti jednání škůdce, a to za předpokladu, že jeho jednání je jinak v souladu se standardem, který je vyžadován od osoby nadané průměrným rozumem a vlastnostmi.

Současně platí, jako je tomu v případě odpovědnosti principála za deliktní jednání pomocníků, že odpovědnost pomocníka vede ke zvýšení ochrany třetích osob, kterým je umožněno domáhat se náhrady škody vůči více odpovědným subjektům. To mohou třetí osoby pocítit zejména v situaci, kdy to budou principálové, kteří budou nesolventní, a naopak pomocníci budou schopni nahradit škodu, kterou svým vlastním jednáním způsobili.

4. (Ne)odpovědnost principála za osoby samostatně zavázané

Principálové zpravidla neodpovídají za deliktní jednání osob samostatně zavázaných, tj. subdodavatelů. V právně-ekonomické literatuře se uvádějí zejména následující dva důvody ospravedlňující existenci odlišného odpovědnostního schématu. Prvním důvodem je skutečnost, že subdodavatelé budou zpravidla solventnější než zaměstnanci, a tedy není zde taková potřeba chránit třetí osoby před riziky plynoucími z toho, že by subdodavatelé nebyli schopni dostát své povinnosti nahradit škodu způsobenou třetím osobám. Principál také není v postavení, kdy by monitoroval detaily činnosti, kterou pro něj vykonává subdodavatel, a je tedy pro něj obtížnější zajistit takovou míru kontroly, kterou je schopen zajistit nad svými pomocníky.⁴⁴

Současná existence odlišných pravidel o odpovědnosti principála za pomocníky, resp. neodpovědnosti za deliktní jednání subdodavatelů, však může mít nepříznivé důsledky. Jedním z nich je např. skutečnost, že odlišná úprava odpovědnosti vybízí principály k tomu, aby namísto pomocníků najímali k provedení určité činnosti subdodavatele, nad kterými nebudou mít takovou kontrolu, avšak za jejichž protiprávní (deliktní) jednání neponesou odpovědnost. Obecně lze totiž předpokládat, že principálové (podnikatelé) směřují k maximalizaci zisku.⁴⁵ V rámci tohoto směřování se snaží minimalizovat náklady, mezi něž je možné zahrnout potenciální náklady spojené s odpovědnostními nároky třetích osob, které utrpěly škodu v důsledku jednání pomocníků. Mají-li tedy principálové na výběr, zda zaměstnají pomocníka, za jehož deliktní jednání budou odpovídat, nebo subdodavatele, jehož deliktní jednání nezakládá odpovědnost principála, nelze vyloučit, že principálové budou preferovat subdodavatele před pomocníky.⁴⁶

IV. Výklad § 2914 ObčZ

Ve světle výše uvedeného se domnívám, že česká právní úprava odpovědnosti principála za pomocníka, resp. neodpovědnosti principála za osobu samostatně zavázanou (subdodavatele), jak je upravena v § 2914 ObčZ, je v zásadě v souladu s trendy patrnými v zahraničních právních úpravách a nadnárodních kodifikačních výstupech. Současně mám za to, že česká právní úprava odpovídá základním ekonomickým argumentům, které se obecně ve prospěch těchto odpovědnostních schémat uvádějí. Níže se tak zaměřím na některé dílčí otázky, které vyvstávají v souvislosti se zahraničními úpravami, a pokusím se dát na ně odpověď z pohledu českého práva.

1. Vztah mezi principálem a pomocníkem

Základním předpokladem vzniku odpovědnosti principála dle § 2914 ObčZ je existence relevantního vztahu mezi principálem a pomocníkem. Vymezení tohoto vztahu je zejména významné s ohledem na absenci odpovědnosti za deliktní jednání osob samostatně zavázaných (viz níže). V tomto ohledu bude rozhodující míra podřízenosti, tedy nakolik je principál oprávněn udělovat pokyny svému pomocníkovi a kontrolovat jejich plnění.⁴⁷ Není důležité, zda principál kontrolu skutečně vykonává, relevantní je, zda má právo ji vykonat.⁴⁸ To je také jedno z kritérií pro vymezení, zda se jedná o pomocníka či o nezávislého subdodavatele, nicméně pro posouzení, zda se jedná o pomocníka či nikoliv, bude nutné přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem konkrétního případu.⁴⁹

2. Škoda způsobená při činnosti principála

Nový občanský zákoník výslovně nestanoví, že škoda musí být „způsobena při činnosti“ právnické nebo fyzické osoby. Z hlediska stanovení příčinné souvislosti tak byl § 420 odst. 2 ObčZ 1964 poněkud přesnější, když stanovil, že

„škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily“.

Z logiky věci nicméně vyplývá, že i podle § 2914 věty první ObčZ se vyžaduje, aby škoda byla způsobena pomocníkem „při výkonu činnosti pro principála“. V tomto ohledu nelze spatřovat materiální změnu.

Právnická literatura ve vztahu k § 420 odst. 2 ObčZ 1964 vycházela při určení, zda se pomocník dopustil deliktního jednání při činnosti pro právnickou nebo fyzickou osobu či nikoliv, z kritéria jednání pomocníka v zájmu právnické nebo fyzické osoby. Tak např. K. Eliáš uváděl:

„Judikatura správně dovodila, že [v případě použití při činnosti] jde o pružný pojem, pro jehož obsah je rozhodující, jednala-li použitá osoba v zájmu fyzické nebo právnické osoby nebo v zájmu svém.“⁵⁰

Podobně psala M. Škárová, podle které je podstatné,

„zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval škůdce z objektivního i subjektivního hlediska plnění úkolů právnické (fyzické) osoby, tedy, zda objektivně i subjektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, v jeho prospěch či v jeho zájmu“.⁵¹

Na podkladě určení, zda bylo jednání pomocníka uskutečněno v zájmu právnické nebo fyzické osoby, se pak posuzovaly případy excesu.

V návaznosti na tuto názorovou linii dovozuje P. Bezouška ve vztahu k § 2914 ObčZ, že je třeba zkoumat

„skutečnou podřízenost, ne pouze podřízenost čistě právní (např. nestačí určit, že pomocník je zaměstnancem, musíme určit, že v daném konkrétním případě jednal v zájmu svého zaměstnavatele)“.⁵²

Mám však za to, že kritérium jednání v zájmu principála není zcela vhodným kritériem určení, zda osoba jednající pro principála je skutečně pomocníkem či nikoliv, resp. zda deliktní jednání pomocníka povede ke vzniku odpovědnosti principála. Domnívám se, že toto kritérium je příliš úzké, a nepokryje tak případy protiprávního jednání pomocníků, ke kterým může běžně docházet, avšak které nejsou činěny v zájmu principála. Nehledě na to, že určení, zda pomocník jednal v zájmu principála, může být v konkrétním případě velmi obtížné, zvláště když důkazní břemeno o této skutečnosti tíží poškozenou osobu.

V této souvislosti je vhodné poukázat např. na praxi amerických soudů, které původně používaly test, zda pomocník jednal v zájmu principála (for the purposes of advancing the employer’s business), nicméně v poslední době se přiklonily k testu charakteristického jednání (characteristic activities) v rámci činnosti principála.⁵³ Domnívám se, že kritérium charakteristického jednání v rámci činnosti principála je vhodnější z hlediska posouzení, zda došlo k deliktnímu jednání v rámci jeho činnosti, resp. zda deliktní jednání pomocníka povede ke vzniku odpovědnosti principála.

Současně lze říci, že toto kritérium lépe odpovídá posouzení kauzality podle § 2914 ObčZ a blíží se posouzení adekvátní příčinné souvislosti.⁵⁴ Z hlediska § 2914 ObčZ je totiž nezbytné zkoumat, zda by ke vzniku škody došlo, aniž by pomocník jednal v rámci činnosti principála. Současně však bude třeba posoudit, zda jednání pomocníka je ve vztahu k činnosti principála typické, a nikoliv pouze nahodilé. Na tomto podkladě je pak také možno posoudit, zda konkrétní jednání pomocníka představuje exces či nikoliv.

3. Odpovědnost pomocníka podle § 2914 ObčZ

Z hlediska porovnání dřívější právní úpravy obsažené v § 420 odst. 2 ObčZ 1964 s úpravou v § 2914 ObčZ je významné, že nová právní úprava již neobsahuje omezení odpovědnosti pomocníka za škodu jím způsobenou v rámci činnosti principála. Ve světle výše uvedeného komparativního a ekonomického výkladu mám za to, že znění § 2914 ObčZ představuje kvalitativní změnu, pokud jde o odpovědnost pomocníka ve vtahu k třetím osobám. Podle nové úpravy totiž odpovědnost pomocníků existuje vedle odpovědnosti principálů, a je pouze na poškozené osobě, vůči komu vznese nárok na náhradu vzniklé škody.⁵⁵

V této souvislosti je třeba uvést, že úprava § 257 odst. 2 ZPr, podle kterého

„Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu“,

nebyla novým občanským zákoníkem nijak dotčena. Mám však za to, že tato limitace se ve vztahu mezi pomocníky-zaměstnanci a poškozenými třetími osobami nepoužije.⁵⁶ Domnívám se totiž, že zákoník práce reguluje především vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, a nikoliv mezi zaměstnanci a třetími osobami, a tedy uplatnění limitace náhrady škody podle § 257 odst. 2 ZPr ve vztahu mezi zaměstnancem a třetí osobou není opodstatněné.⁵⁷ Nadto soudím, že by uplatnění případné limitace náhrady škody vedlo k nedůvodnému přenášení rizika vzniku škody na třetí osoby, zejména v situaci, kdy to jsou především zaměstnavatel a jeho zaměstnanec, kdo by měli mít k dispozici relevantní informace o potenciálním riziku vzniku škod v souvislosti s činností zaměstnavatele a jak takovým škodám zabránit.⁵⁸

V konkrétním případě, kdy třetí osobě vznikne škoda způsobená zaměstnancem jednajícím v rámci činnosti zaměstnavatele, tak bude mít třetí osoba na výběr, zda se obrátí se svým nárokem pouze na zaměstnavatele, nebo také na zaměstnance. Limitace náhrady škody podle § 257 odst. 2 ZPr se však nadále uplatní vůči zaměstnavateli. Nahradí-li zaměstnanec škodu vzniklou třetí osobě v plné výši, bude mít nárok vůči zaměstnavateli na doplacení rozdílu mezi čtyřapůlnásobkem jeho mzdy a výší škody, kterou nahradil poškozené třetí osobě. V tomto směru je vhodné poukázat na rakouskou úpravu odpovědnosti zaměstnanců za škodu způsobenou třetím osobám při plnění úkolů pro zaměstnavatele, která je obsažena ve zvláštním zákoně, tzv. Dienstnehmerhaftpflichtgesetz („DHG“). Tento zákon vychází z pojetí, že zaměstnanec je povinen k náhradě škody způsobené třetí osobě v plné výši. Nahradí-li pak škodu poškozené osobě, má právo postihu vůči zaměstnavateli.⁵⁹ Rakouská úprava tak může být v tomto směru inspirativní pro české soudy.

4. Osoby samostatně zavázané

Jestliže podle § 2914 věty první ObčZ odpovídá principál za deliktní jednání svých pomocníků, ve vztahu k osobám samostatně zavázaným tomu tak není. Podle § 2914 věty druhé ObčZ totiž platí, že

„Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka.“

Z uvedeného vyplývá, že dopustí-li se deliktního jednání osoba samostatně zavázaná, principál za škodu vzniklou z takového jednání neodpovídá. Je třeba zdůraznit, že toto pravidlo se týká pouze deliktního jednání, nikoliv jednání osoby samostatně zavázané, které povede k porušení smlouvy mezi principálem jakožto dlužníkem a třetí osobou jako věřitelem a následně ke vzniku škody.⁶⁰ V takovém případě bude mít věřitel nárok na náhradu škody zpravidla pouze vůči principálovi, a to podle § 2913 ve spojení s § 1935 ObčZ.⁶¹

Pokud jde o osobu samostatně zavázanou (subdodavatele), lze předpokládat, že v těchto případech bude míra kontroly a dozoru principála nad činností subdodavatele výrazně nižší než ta, jakou bude principál vykonávat nad svými zaměstnanci a jinými pomocníky. Strany samozřejmě mohou smluvně upravit rozsah kontroly principála nad činností subdodavatele. Možným rizikem takového rozšíření může však být, že se na subdodavatele začne pohlížet jako na pomocníka, přičemž v takovém případě bude principál odpovídat i za deliktní jednání subdodavatele.

Ustanovení § 2914 ObčZ dále stanoví ručení osoby principála za splnění povinnosti osoby samostatně zavázané k náhradě škody, a to v případě, že principál tuto osobu nevybral pečlivě nebo na ni nedostatečně dohlížel. Mám za to, že účelem těchto povinností pečlivého výběru a řádného dozoru a potenciálního ručení principála za deliktní jednání osob samostatně zavázaných je minimalizace rizik spojených s neexistencí odpovědnosti principála, ať už jde o možnou preferenci subdodavatelů před zaměstnanci či jinými pomocníky nebo preferenci nesolventních subdodavatelů před solventními.

V. Závěr

Výchozím závěrem tohoto článku je, že existence institutu odpovědnosti principála za deliktní jednání jeho pomocníků má své racionální zdůvodnění, přičemž tento institut plní několik funkcí. Právně-ekonomická literatura napovídá, že toto odpovědnostní schéma slouží jako a) nástroj rozložení rizika spojeného s určitým typem činnosti mezi větší počet subjektů, b) nástroj ochrany třetích osob stojících vně činnosti, se kterou je spojeno riziko vzniku škody, a také jako c) nástroj motivace principálů a pomocníků k vynaložení řádné péče.

Vzhledem k absenci úzkého vztahu mezi principálem na jedné straně a osobou samostatně zavázanou (subdodavatelem) na straně druhé je možné ospravedlnit použití odlišného schématu u osob samostatně zavázaných, kdy principál za deliktní jednání těchto osob neodpovídá. Věta druhá § 2914 ObčZ upravující ručení principála se pak snaží předejít některým negativním důsledkům spojeným s neexistencí odpovědnosti principála za deliktní jednání subdodavatelů.

V návaznosti na uvedenou komparativní analýzu obsahuje § 2914 ObčZ moderní právní úpravu odpovědnosti principála za pomocníky a osoby samostatně zavázané, která je srovnatelná s úpravami vyspělých právních řádů. Po vzoru zahraničních právních úprav je úprava § 2914 věty první ObčZ založena na principu objektivní odpovědnosti, a nepřebírá tak ojedinělou německou úpravu odpovědnosti principála vystavenou na presumovaném zavinění. Stejně srovnatelné je i pravidlo o neodpovědnosti principála za deliktní jednání subdodavatelů, u nichž lze rozumně předpokládat, že principálové nad nimi nebudou vykonávat takový dozor a kontrolu jako nad svými zaměstnanci a jinými pomocníky.