Dle čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“) platí, že každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
Dále platí, že odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat jejich počet je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.
Text Listiny tak k omezení práva na odborové sdružování požaduje formu zákona (sebeomezování skrze zákonodárce) s požadavkem nezbytnosti v demokratické společnosti (proporcionalita) a s taxativním výčtem titulů pro možné omezení (veřejné dobro a ochrana třetích osob).
Výše uvedená ustanovení Listiny pak více méně kopírují text Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“), kde je v čl. 11 uvedeno, že každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
Na výkon těchto práv nemohou být dle Úmluvy uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví, morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Salvatorní klauzule Listiny tak krom ochrany zdraví a morálky kopíruje omezující tituly Úmluvy.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že vyčlenění „dohodářů“ učiněné v § 286 odst. 3 ZPr by muselo být z pohledu dikce Listiny a Úmluvy omezením, které je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.
S takovým závěrem se však nelze ztotožnit, neboť je jen těžko představitelné, že faktické vyloučení „dohodářů“ z možnosti samostatně zakládat působící odborové organizace je opatřením jakkoliv nezbytným pro fungující bezpečnost státu. Čl. 27 odst. 3 Listiny s odkazem na ochranu bezpečnosti státu cilí především na vyčlenění příslušníků ozbrojených sil, např. policie a armády, kdy už např. zákon o sdružování občanů ve svém § 2 odst. 4 vylučoval odborové sdružování u vojáků v aktivní službě. V tomto kontextu je takové omezení nepochybně logické a naprosto případné.
Čl. 5 Evropské sociální charty k tomu přímo stanoví:
„S cílem zajistit nebo podpořit svobodu pracovníků a zaměstnavatelů vytvářet místní, národní nebo mezinárodní organizace k ochraně jejich hospodářských a sociálních zájmů nebo svobodu připojit se k takovým organizacím se smluvní strany zavazují, že vnitrostátní právní předpisy nebudou aplikovány tak, aby bránily této svobodě. Rozsah, v jakém se budou záruky stanovené v tomto článku vztahovat na policii, bude stanoven vnitrostátními zákony nebo nařízeními. Princip aplikace těchto záruk na členy ozbrojených sil a rozsah, v jakém se budou vztahovat na osoby v této kategorii, bude rovněž stanoven vnitrostátními zákony nebo nařízeními.“
Také z pohledu veřejného pořádku se pak lze spíše přiklánět k závěru, že i zaměstnanci konající závislou práci na základě dohod by měli mít stejná práva a povinnosti jako zaměstnanci v pracovním poměru.
Dle § 1a odst. 1 písm. a) a e) ZPr totiž platí, že všichni zaměstnanci požívají zvláštní zákonné ochrany a musí být rovněž chráněni proti jakékoliv formě nerovného zacházení. Vyčlenění „dohodářů“ by bylo zcela zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, neboť dle § 1a odst. 2 ZPr jsou výše uvedené základní zásady pracovního práva hodnotami, které chrání veřejný pořádek. Z výše uvedeného lze dovodit, že právě vyčlenění „dohodářů“ je postupem, který zasahuje do veřejného pořádku, aniž by mu mohl být jakkoliv na újmu.
Vyloučení „dohodářů“ pak nemá pouze personální důsledky, ale dopadá obecně také na celou oblast bezpečnosti práce, neboť odborové organizace jsou oprávněny kontrolovat stav bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na jednotlivých pracovištích zaměstnavatele. V případě zaměstnavatelů, u kterých působí výlučně „dohodáři“, se přijetí výše nastíněného výkladu dotýká také ochrany života a zdraví zaměstnanců, neboť dohled nad dodržováním pravidel BOZP ztrácí jednoho ze svých významných garantů.
K principu odborové rovnosti se vyjádřil rovněž Ústavní soud. Uvedl, že z principu svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje, ani se zřetelem k počtu svých členů. Byť toto rozhodnutí směřuje primárně vůči rozlišování personálně malých a velkých odborových organizací, lze dané pravidlo vztáhnout také obecně na diverzifikaci odborových organizací podle toho, jaké zaměstnance sdružují v kontextu § 3 ZPr.
V neposlední řadě je nutno poukázat také na striktní gramatický výklad čl. 27 odst. 3 Listiny, který rozlišuje v zásadě dva pojmy, a to „odborové organizace“ a „jiná sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů“. V případě „jiných sdružení“ umožňuje Listina omezit jejich vznik i činnost, zatímco v případě odborových organizací dovoluje omezit pouze jejich činnost. Za přijetí teze, že „dohodáři“ i zaměstnanci s pracovní smlouvou jsou rovnocennými subjekty závislé práce, tu pak máme skupinu zaměstnanců, která je ze zákona omezena zakládat působící odborové organizace, což je zcela jistě v rozporu s výše citovaným gramatickým výkladem textu Listiny. Odborová organizace založená pouze „dohodáři“ sice vznikne, ale nebude mít jakékoliv právní nástroje k realizaci své činnosti a svých cílů.