S pomocí ODR lze mnohem efektivněji využít jak lidského, tak i informačního potenciálu a přenést zátěž z již tak dost vytížených soudů na jiné subjekty. Celkově je jistou alternativou ke klasickému soudnímu řízení odehrávajícímu se v soudních síních za přítomnosti stran. Taková alokace má řadu výhod, ale na druhé straně i řadu nevýhod, které jejich efektivní využívání brzdí. Hlavními výhodami jsou bezesporu flexibilita a časová i ekonomická hospodárnost, která může přetížené justici v mnohém odlehčit. Doby vyřizování jednotlivých případů se v rámci soudní soustavy postupně prodlužují a stagnující personální zázemí nestíhá efektivně (ať už z hlediska časového, či ekonomického) řešit „napadané“ kauzy. V případě využití ODR lze využít informačních technologií a nechat spoustu práce vykonat samotnou platformu či jiné mechanismy virtuálního prostředí, které za tím účelem budou vytvořeny. Nechme stranou organizační otázky typu veřejných zakázek, školení zaměstnanců státní správy a soudců či obecnou počítačovou gramotnost, jak s danými platformami operovat, které mohou představovat obrovský problém v podstatě znemožňující efektivní využívání ODR. Aktuálně internetové a vůbec elektronické prostředí hraje zásadní roli a jeho zapojení do soudnictví je v kratším či delším časovém horizontu nevyhnutelné. Soudnictví je zahlceno zejména úkony správního charakteru, jako je vyřizování žádostí či potvrzování nejrůznějších skutečností. Spolu s kontrolou podání tyto složky představují zbytečnou zátěž, kterou umí elektronická platforma řešit buď sama, nebo prostřednictvím limitů, které se skrze ni nastaví pro samotné podání, a kontrolní mechanismus se tak přenese na žadatele, popřípadě odpůrce při daném sporu. Implementace elektronických systémů sice může představovat problém dlouhodobějších rozměrů, nicméně jedná se o investici s jistou návratností. Nemluvě o přístupnosti, transparentnosti a modernizaci justice, která je v měřítku dnešní doby nutná.
Navíc jak již bylo řečeno, jedním ze základních aspektů zavedení ODR pro daný typ soudního řízení je jeho přenesení z působnosti soudů do působnosti alternativního řešení sporu. Zavedení ODR může naopak znamenat vytvoření mechanismu řešení případných sporů, které by se jinak k soudnímu řízení nedostaly. Je proto nutné vždy hodnotit oblast a typ řizení, pro které se má ODR zavést, protože ne všechny oblasti soudnictví bude žádoucí přenést ze soudní síně do online prostředí. S tímto souvisí povinnost zajištění základních procesních práv účastníka řízení a dalších subjektů, přičemž dodržení jednotlivých závazků nemusí být v současné době a za současného stavu techniky možné zcela implementovat prostřednictvím technologií. Například u tzv. hard cases nelze zatím předpokládat úplnou automatizaci celého řízení, neboť tyto případy mají dalekosáhlý rozsah i pro budoucí aplikaci práva. Nelze proto uvažovat o ODR ve všech typech soudních řízení a ve všech oblastech soudnictví. Tato skutečnost však nevylučuje možnost nadále využívat v těchto oblastech různých asistenčních systémů.
Další výhodou ODR je jeho ekonomická a organizační dostupnost. ODR je koncept, který může výrazně snížit náklady nejen na straně soudů, ale i na straně účastníků řízení. Právě snížení nákladů přímo souvisí s kritériem, kterého může být užito pro rozhodování, zdali má být v dané oblasti zavedeno ODR, a tím je hodnota sporu. V současné době je zavedeno ODR právě pro oblast spotřebitelských sporů v rámci EU. Právě dostupnost, rychlost a efektivita odlišují ODR od tradičního soudního procesu. Je zřejmé, že tento koncept je proto vhodný pro spory, které mají malou hodnotu, a případný zásah do práv účastníka řízení v důsledku vadného postupu není tak významný. Dalším příkladem aplikace ODR může být specifické řízení pro spory vyplývající z doménových jmen. Právě aplikace ODR opět zajišťuje rychlé a hospodárné řešení daných sporů. S atraktivitou ODR se mimo jiné pojí i zajištění výkonu práv nositelů, kteří by v případě klasického soudního řízení neměli vůli tento spor vést. Z tohoto důvodu se omezí množství sporů, které případně nutně nejsou pro svou nízkou hodnotu soudně řešeny, a tím zde nedochází k zajištění jedné ze základních funkcí státu, kterou je ochrana práv.
Z výše uvedeného vyplývá, že v současné době existují typy sporů, kde zavedení ODR bude mít příznivý dopad na potenciální účastníky sporu, a zajistí tak ochranu jejich práv. Zavedení ODR zároveň neohrozí základní procesní práva a limity stanovené pro soudní řízení. Avšak je vždy nezbytně nutné zvážit, zda daná oblast sporů je vhodná k přenechání této alternativě, nebo zda převyšuje zájem na ponechání dané oblasti výlučně v rukou soudu.
Hlavní otázkou, tolik skloňovanou v oblasti nevýhod ODR při plném využití jeho potenciálu (tj. plném přenesení rozhodování mimo soudy), je lokalizace autority, která bude konkrétní ODR zajišťovat. Dle aktuálního systému rozdělení moci je moc soudní vykonávána jen nezávislými soudy, jak plyne již z Ústavy. Jedná se o projev principu brzd a rovnovah, který je spojen s liberálním a právním státem a který klade důraz na ochranu a vynutitelnost práva. Přenesení autority na jiný subjekt (než zde uvedené soudy) je v podstatě nemyslitelné. Z toho důvodu nelze plně akceptovat ODR vykonávané mimo soudní systém a je potřeba hledat řešení právě uvnitř tohoto systému. Ideálním řešením není úplná centralizace dohledu nad ODR v rukou soudní moci, ale ani ve sféře soukromých subjektů. Ideální řešení by mohlo být napůl cesty mezi uvedenými možnostmi, a tedy kooperace těchto dvou oblastí. Toto řešení je nutné zejména z toho důvodu, že na straně státních orgánů chybí flexibilita a personální, jakož i časové a finanční možnosti, které subjekty práva soukromého mají (ať už z jakýchkoliv důvodů). Na druhé straně, v případě soukromých subjektů je sice možno hovořit o částečné alokaci autority, nicméně z povahy věci taková alokace nemůže být dokonalá, neboť tyto subjekty nemohou bez dalšího vykonávat soudní moc, jak je uvedeno výše. Docházelo by tím dozajista k narušení základního práva na spravedlivý proces, jak o něm pojednává LPS, které má zaručit povinnosti a limity výkonu soudních kompetencí. Na rozdíl od ODR skrze UDRP, které zahrnuje i výkon rozhodnutí, v případě ODR v českém právním prostředí tento element chybí a v tomto smyslu se mohou ODR zdát „bezzubými“. Na druhou stranu vlivem toho, že soudní proces je komplexně ovládán pravidly určujícími postup soudu i dalších subjektů řízení, soudnictví samotné se vyznačuje určitým formalismem a rigidností. Proto je v případě zavádění nových konceptů v soudnictví (jako například ODR) nutné vyrovnat se s takovým formalismem a rigidností, při současném zachování standardů a ctění základních práv.
Představme si proto situaci, kdy budou ODR plně efektivní, soudy respektované a bude se prakticky jednat o přenos rozhodovací pravomoci na soukromé subjekty s vykonatelným titulem či jinou možností zaštítění. Následující část se pokusí přiblížit ideální oblasti, ve kterých by se takováto specifická alokace mohla realizovat.