Období trvající přes osm let, které uplynulo mezi oběma posuzovanými nálezy ÚS, představuje v prostředí informačních technologií velmi dlouhou dobu, v jejímž průběhu se jejich vývoj posunul mílovými kroky kupředu, a to rychlostí nesrovnatelnou s ostatními oblastmi společenského života. Není tudíž nijak objevným tvrzení, že právo (či jiné normativní systémy) za tímto vývojem zaostávají, a proto i regulace negativních důsledků, které potenciálně i reálně s sebou přinášejí stále nové informační technologie a konkrétní nástroje je využívající (včetně data retention), dosti výrazným způsobem zaostává. Dnešní dobu je totiž možné označit za tzv. dobu internetovou, kdy se internet stal fenoménem, jenž pronikl do veškerých zákoutí lidského života a bez něhož si lze jen stěží představit fungování společnosti. Dobu internetovou lze charakterizovat jako dobu informačních technologií, dobu digitalizace, elektronizace a propojení všude a všeho, přičemž dnes není téměř ani možné přijímat televizní a rozhlasový signál a komunikovat s okolním světem bez internetu.
Ostatně samotný internet doznal za relativně krátké období výrazné změny, kdy se od původního nástroje sloužícího k získávání informací a ke komunikaci se vzdáleným okolím stal počátkem nového tisíciletí nástroj sloužící nejen k získávání informací, ale i k jejich vytváření a sdílení s ostatními․ Proto lze tuto dobu charakterizovat rovněž jako dobu sociálních sítí, díky nimž se změnila nejen forma a způsob komunikace mezi členy společnosti, ale i postavení jednotlivce ve společnosti, neboť díky sociálním sítím se jedinec identifikuje s různými komunitami a skupinami, stává se tak jejich součástí a prostřednictvím nich navazuje nové sociální vazby, aniž by musel opustit prostory svého obydlí. Dobu internetovou je taktéž možné charakterizovat jako dobu informační revoluce, neregulovaného toku dat a datových souborů v tzv. kyberprostoru, kde každým okamžikem dochází k přenosu a uchovávání tisíců, ba milionů dat a informací, v nepřeberném množství elektronických databází.
A jak již vývoj lidstva mnohokrát potvrdil, společenský a technologický rozvoj a nástup nových technologií a fenoménů bývá téměř nevyhnutelně spojen i s vývojem nových metod páchání buď přímo trestné činnosti, anebo činnosti pohybující se na samotné hraně zákona, pokud samozřejmě již je taková činnost právně regulována. Současná společnost je tak nucena čelit jednak dříve nepoznaným hrozbám pro svou bezpečnost (tzv. kyberkriminalita), jednak starým hrozbám, nicméně za použití nových technologií (ekonomická kriminalita, mezinárodní terorismus atp.).
Je tak zjevné, že ochrana soukromí jednotlivců nutně se pohybujících v tomto prostředí, neboť v dnešní době elektronizace a „internetizace“ je pro jednotlivce téměř nemyslitelné nebýt i při běžných životních záležitostech dotčen informačními technologiemi, představuje jeden z nejzávažnějších aspektů a výzev, kterým musí současné právo čelit. V tomto prostředí totiž dochází ke stírání rozdílů a bourání hranic mezi privátním a veřejným prostorem, neboť v tzv. kyberprostoru se veřejným (ve smyslu na internetu dostupným či dohledatelným) stává téměř vše, tj. i to, co by jednotlivec o sobě sám nikdy za jiných okolností jinému nesdělil a dobrovolně nezveřejnil. Zcela samovolně tak dochází k vytvoření tzv. transparentní společnosti, v níž privátní prostor je na úkor veřejného umenšován, a to i přesto, že daný jednotlivec zůstává takříkajíc off-line.
Je tak zcela nabouráván tradiční, byť multidimenzionální koncept soukromí (soukromého života), přičemž vyvstává potřeba jej zásadním způsobem reformulovat, případně naleznout koncepty nové, pružněji reagující na potřebu ochrany práva jednotlivců na soukromí v souvislosti s negativními důsledky, které s sebou tento vývoj ve společnosti nese. V prostředí neregulovaného toku dat a informací je pak jednou z těchto potřeb, ne-li zcela nejzásadnější, nutnost chránit soukromí jednotlivce v jeho podobě (dimenzi) práva na informační sebeurčení, jak jej formuloval ÚS v Data retention nálezu I., s inspirací v judikatuře Spolkového ústavního soudu.
ÚS konkrétně vymezil, že primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 LPS. Právo na informační sebeurčení je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu, neboť v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními.
Jinými slovy, pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Proto právo na informační sebeurčení v sobě nutně musí zahrnovat i právo na ochranu před sledováním, hlídáním a pronásledováním ze strany veřejné moci i ve veřejném prostoru nebo na veřejně přístupných místech.
ÚS se v obou nálezech s ohledem na předmět přezkumu věnoval otázce ochrany soukromí před zásahy ze strany veřejné moci, neboť data retention (či data mining) představuje jeden z nástrojů konstruovaných a sloužících především veřejné moci za účelem ochrany bezpečnosti jednotlivců i národní bezpečnosti či za účelem prevence a odhalování trestné činnosti, a to právě s využitím nových možností, jež přináší vývoj informačních technologií. Představuje tak jeden z řady případů, kdy do tzv. kyberprostoru vstupuje a aktivně v něm vystupuje i veřejná moc, a to nikoliv pouze za účelem regulace. Zatímco však v době, kdy byl vydán Data retention nález I., byla otázka ochrany soukromí jednotlivce konceptualizována, nazírána a také regulována a judikována primárně prizmatem vztahu jednotlivec – veřejná moc, kdy klíčovou se stala potřeba chránit soukromí jednotlivce před zneužitím nástrojů informačních technologií k jeho narušení ze strany veřejné moci, je možné konstatovat, že v současnosti (a tedy v době vydání Data retention nálezu II.) tomu tak již není, neboť pozornost právní regulace se obrací rovněž na potřebu chránit soukromí jednotlivce před „narušiteli“ z řad soukromých osob (provozovatelů sociálních sítí, webových stránek, vyhledávačů atp.).
Pokud byla výše zmíněna snaha o formulaci nového konceptu či nové dimenze práva na soukromí v tzv. kyberprostoru (například koncept on-line privacy), pak tato proměna způsobu nazírání je toho průvodním jevem, obdobně jako tomu bylo i v případě jiných dimenzí práva na soukromí (například ochrana obydlí či osobních údajů). Problém ovšem spočívá v tom, že proměnlivé (a to velmi překotně) je nejen samotné prostředí (s ohledem na technologický vývoj komunikačních nástrojů), kde má k ochraně práva na soukromí docházet, ale i samotný předmět ochrany a také výčet dotčených subjektů, a to především na straně potenciálních narušitelů z privátního sektoru. Jinými slovy, bude velmi obtížným úkolem prostřednictvím právní regulace v rámci ochrany samo o sobě obecně stěží definovatelného konceptu (soukromí a jeho ryze subjektivní stránka) poskytovat ochranu jeho konkrétním aspektům (právo na informační sebeurčení a jeho aspekty) v překotně se měnícím prostředí informačních technologií (tzv. kyberprostor), jehož hranice nelze nadto nijak vymezit a v němž jsou shromažďována data a informace, která o soukromí, událostech a činnostech v soukromém životě jednotlivců vypovídají neporovnatelně více (dochází k obrovskému přenosu dat a informací o jejich průběhu, charakteru, místě a čase a v neposlední řadě i o subjektech je vykonávajících), než by oni sami vědomě ze svého soukromí zpřístupnili, a to i na sociálních sítích.
Z jedince jakýmkoliv způsobem využívajícího informační technologie se tak vlivem sbíraných dat a informací o něm i o jeho činnostech stává jedinec digitální. Jak zdůrazňuje D. J. Solove, na internetu je v současné době, právě díky elektronizaci a internetizaci běžných společenských procesů a činností, o každém z nás, jakožto digitálních jedinců, veden tzv. digitální spis, v němž jsou ve formě 0 a 1 uchovávána a zahrnuta veškerá námi poskytnutá data a datové soubory s informacemi o nás a našem soukromí, které jsou na internetu (s naším souhlasem a vědomím či bez nich) zpřístupněnými a které jsou pomocí internetových vyhledávačů i snadno dohledatelnými. Souhrny takto nasbíraných dat jsou způsobilé zmapovat „lidskoprávní genom“ jednotlivce, který zahrnuje informace nejintimnější, profesní, obchodní, účast na veřejném životě, společenské aktivity, prostě celý lidský profil.
Problematickou je pak rovněž ta skutečnost, že existuje také obrovské množství databází ve vlastnictví různých soukromých subjektů (zejména velkých obchodních společností, mobilních operátorů či bankovních ústavů), jejichž úkolem je takto nasbíraná data uchovávat, třídit, analyzovat a vytvořit o daném jedinci určitý profil, zahrnující nejen jeho osobní data (například jeho rodinný či zdravotní stav, stav jeho financí na bankovních účtech, telefonní účty a data o hovorech, informace o jeho sociální situaci aj.), ale i informace o jeho zálibách, preferencích, půjčovaných knihách či kupovaných produktech, jenž je pak užíván jako podklad k učinění konkrétních rozhodnutí či nabídek (nové účty, výhodné půjčky, nabídky dalších služeb atd.).
Zatímco však v běžném (off-line) životě uvedená data a informace plynutím času přirozeně vymizí z myslí jednotlivců, v prostředí internetu tyto údaje zůstávají uloženy v různých databázích, případně jsou volně šířeny, nadto i různě samovolně kombinovány a vkládány do různých kontextů, a to leckdy velmi nepřesným či dokonce účelově difamačním způsobem, majících potenciál závažným způsobem zasáhnout do soukromé sféry dotčeného jednotlivce. Ti však donedávna neměli efektivní nástroj, jak těmto důsledkům čelit.