Nyní se vrátíme k otázkám položeným v úvodu. Jakých trestných činů se zahraniční terorističtí bojovníci z pohledu českého vnitrostátního práva dopouštějí? A odpovídá úprava požadavkům, jež na Českou republiku kladou mezinárodní instrumenty, jimiž je vázána? Pro přehlednost si analýzu rozdělíme na fázi před odchodem z České republiky, respektive během cesty do cílové země, a na fázi po návratu do České republiky. Pozornost se soustředí na hmotněprávní úpravu, je ale třeba říci, že stíhání zahraničních teroristických bojovníků má i řadu zajímavých aspektů týkajících se zajišťování důkazů, výslechu svědků, jurisdikčního základu, beztrestnosti policejních agentů snažících se rozkrýt teroristické skupiny, nebo využití citlivých zpravodajských informací. Tyto otázky z prostorových důvodů zůstávají mimo rámec příspěvku.
Jak jsme viděli, první mezinárodní instrumenty týkající se zahraničních teroristických bojovníků, tj. rezoluce 2178 a Protokol, se zaměřují na osoby, jež ze země původu odcházejí či odchod teprve plánují. Zde je nejsilnější onen preventivní prvek, o němž byla řeč výše. A právě tato oblast si ve většině zemí včetně České republiky vyžádala změny úpravy, protože národní právní řády v minulosti zřídka postihovaly činy, povětšinou přípravného charakteru, jež jsou s jevem zahraničních teroristických bojovníků spojeny, popřípadě tak činily nedostatečně. Rezoluce 2178 konkrétně požaduje, aby státy kriminalizovaly: vycestování do cizí země či pokus o něj s cílem páchání, plánování, přípravy teroristických činů, účasti na nich, či poskytování či podstoupení teroristického výcviku; poskytnutí finančních prostředků na podporu takového vycestování; a organizaci či nábor osob s tímto cílem. Protokol obsahuje delší katalog, který vedle těchto tří jednání zahrnuje ještě účast na spolčení nebo ve skupině za účelem terorismu a podstoupení výcviku k terorismu.
Český právní řád tato specifická jednání v minulosti neznal, příslušné činy by tak bylo nutné postihovat podle obecnějších ustanovení. Nabízely se zejména § 311 TrZ, který zakotvuje trestný čin teroristického útoku, a § 361 TrZ, jenž postihuje účast na organizované zločinecké skupině. První ustanovení, které bylo do českého práva včleněno v roce 2004, vychází z instrumentů Evropské unie přijatých v návaznosti na teroristické útoky z 11. září 2001. Druhé ustanovení zná české právo od poloviny 90. let 20. století, byť úprava doznala během let určitých změn (původně text mluvil o účasti na zločinném spolčení, až do roku 2002 se vyžadovaly zištné cíle apod.). Zahraniční terorističtí bojovníci mohli být stíháni za dokonaný trestný čin i za pokus či přípravu. Rezoluce 2178 a Protokol od států nevyžadují, aby jednání v nich uvedená zakotvily jako samostatné trestné činy (self-standing offences), česká úprava tedy nebyla vyloženě nedostatečná. Specifická ustanovení mají ale tu výhodu, že umožňují postihnout nuance jednotlivých jednání a zvyšují právní jistotu.
Proto zákonodárce přistoupil v roce 2016 k poměrně rozsáhlé novele trestního zákoníku, jež do českého práva přímo implementovala většinu ustanovení obou mezinárodních instrumentů. Novela, jež nabyla účinnosti 1. února 2017, byla přijata ještě před podpisem Protokolu ze strany ČR. Některé nové skutkové podstaty předvídají nižší trestní sazby, než jak by tomu bylo při stíhání podle obecnějších ustanovení, proto může v určitých případech dojít k jejich využití i na případy, jež se staly před přijetím novely. Příkladem je kauza Silovského, jehož jednání bylo původně posouzeno jako účast na organizované zločinecké skupině, respektive příprava teroristického útoku, později ale byla kvalifikace změněna na pokus o spáchání zločinu podpory a propagace terorismu. K další novele trestního zákoníku přistoupil zákonodárce v roce 2018, kdy dílčím způsobem upravil a doplnil ustanovení týkající se boje proti terorismu. Tato novela nabývá účinnosti k 1. únoru 2019.
První jednání, jehož kriminalizaci mezinárodní instrumenty vyžadují, je vycestování do zahraničí za účelem terorismu. Toto jednání postihuje odstavec 3 nového § 312e nazvaného podpora a propagace terorismu. Ustanovení stanoví, že odnětím svobody na 3 až 12 let, popřípadě vedle toho propadnutím majetku, bude potrestán, „kdo cestuje do jiného státu nebo do České republiky za účelem spáchání teroristického trestného činu, trestného činu účasti na teroristické skupině […], vyhrožování teroristickým trestným činem […] nebo trestného činu uvedeného v odstavci 2 písm. b) nebo c)“. Ustanovení je vyloženě šito na míru osobám, které do oblasti konfliktu teprve vyjíždějí, popřípadě se na výjezd aktivně chystají. Právě proto byl na jeho základě, respektive na základě ustanovení ve znění před novelou z roku 2018, stíhán a odsouzen Jan Silovský.
Na vycestování do zahraničí za účelem terorismu jsou navázána dvě další jednání – financování takového vycestování a jeho organizace či jiné usnadnění. Zákonodárce se původně v roce 2016 rozhodl neupravovat tato jednání samostatně, ale podřadit je explicitně či implicitně pod již existující skutkové podstaty. Financování vycestování se stalo trestným podle nově zavedeného § 312d, který se týká financování terorismu. Ustanovení je pojato široce a vedle finanční či materiální podpory spáchání teroristického činu zahrnuje další jednání, včetně finanční či materiální podpory trestného činu podpory a propagace terorismu, pod který je řazeno i vycestování do zahraničí za účelem terorismu. Předvídané sankce jsou identické jako v § 312e. Novela z roku 2018 ponechala toto ustanovení beze změn. Nově naopak přistoupila k jednání spočívajícímu v organizaci či jinému usnadnění vycestování za účelem spáchání terorismu, které dosud trestní zákoník neznal a nejspíše by bylo stíháno jako účastenství ve formě organizátorství, respektive pomoci k trestnému činu podpory a propagace terorismu. Nyní na toto jednání dopadá § 312e odst. 3 písm. b), který činí trestným, když někdo „pro jiného takové cestování organizuje, jiného k němu navádí anebo jinému umožní nebo usnadní takto cestovat“. Předvídaná sankce je stejná jako u samotného vycestování.
Protokol zakotvuje ještě dva jiné trestné činy, a to účast na spolčení nebo ve skupině za účelem terorismu a podstoupení výcviku k terorismu. První našel po novele z roku 2016 výraz v § 312a nazvaném účast na teroristické skupině, který se vztahuje na ty, kdo „založí teroristickou skupinu, nebo kdo se činnosti teroristické skupiny účastní“. Předvídanou sankcí je opět trest odnětí svobody v délce 3 až 12 let, případně vedle toho propadnutí majetku. Ustanovení je třeba vykládat ve světle nového § 129a, který obsahuje definici teroristické skupiny. Česká republika na rozdíl od jiných států nevede vlastní seznam teroristických skupin, respektive organizací. Mají pro ni ale relevanci seznamy, které sestavují Rada bezpečnosti OSN a Evropská unie. Entity zařazené na některý z těchto seznamů, popřípadě prohlášené za teroristické jinak, třeba zvláštní rezolucí Rady bezpečnosti, mohou být ze strany orgánů činných v trestním řízení podřazeny pod § 129a. Povahu dalších entit je vždy třeba posuzovat na ad hoc základě. To, jak je vidět na příkladu kurdské YPG, nemusí být vždy snadné. Je také třeba brát v úvahu, že u osob, jež z České republiky do oblasti konfliktů teprve vyjíždějí, mnohdy k zapojení do činnosti teroristické skupiny dosud nedošlo. Jak ukazuje příklad Silovského, tito lidé mohou odcestovat, aniž by měli na radikální entitu v zahraničí jakékoliv předem dané kontakty.
Poslední trestný čin, podstoupení výcviku k terorismu, je podle názoru zákonodárce dostatečně pokryt novým § 312e odst. 2 písm. c), který předvídá již známou sankci pro toho „kdo získá informace nebo si osvojí dovednosti týkající se výroby nebo používání výbušnin, zbraní, nebezpečných látek anebo jiných obdobných metod nebo technik za účelem spáchání teroristického trestného činu“. Ustanovení, které v tomto ohledu vcelku věrně vychází z textu Protokolu, pojímá výcvik úzce a zaměřuje se jen na technickou stránku teroristických činů. Stranou zůstává „mentální“ příprava, tedy osvojování si ideologie, na níž určitá teroristická skupina staví. Takové jednání by bylo možné stíhat buď jako účast na teroristické skupině, nebo jako přípravu teroristického útoku či podpory a propagace terorismu. I zde platí, že lidé mohou z České republiky vyjíždět bez výcviku, který se chystají absolvovat až v cílové zemi, jak tomu bylo v případě Silovského.
Všechny nově zavedené trestné činy spojuje mimo jiné to, že jejich spáchání vyžaduje úmysl. Zahraničním teroristickým bojovníkem se tak nelze stát z nedbalosti. U jednotlivých trestných činů je navíc třeba prokázat, že se jich pachatel dopustil za účelem, který je vymezen ve skutkové podstatě, což je standardně páchání teroristických činů či příprava na ně. To nemusí být vždy snadné a hrozí, že soud bude motivaci vykládat ve světle toho, jak jednání jedince působí na druhé, ne nutně jak jej vnímal jedinec sám. A že motivaci bude primárně dovozovat z povahy entity, k níž se jedinec zamýšlí připojit. O tomto aspektu se diskutovalo v případě Silovský. Krajský soud v rozsudku zdůraznil, že „Islámský stát je (…) označen (…) za teroristickou organizaci“ a obžalovaný si „byl vědom, očekával a přijal za vlastní, že v rámci bojových akcí Islámského státu jsou usmrcovány jiné osoby“. Silovský sám uváděl, že soud vyhodnotil jeho motivaci špatně, protože Islámský stát pro něj byl přitažlivý jinými aspekty než násilím, a jeho záměrem údajně nebylo zabíjet, ale nechat se zabít. Argumenty i proto, že Silovský v tomto bodě změnil výpověď, nepůsobily přesvědčivě. Riziko toho, že soud bude projektovat své (či v dané společnosti převládající) vnímání do motivace jedince a že tuto motivaci bude primárně odvozovat od povahy nestátní entity, k níž se chce jednotlivec připojit, ale není nereálné.
V případě entit typu Islámského státu, k němuž se připojil Silovský, je přitom situace ještě relativně jednoduchá. Jak bylo řečeno výše, Islámský stát je obecně považován za teroristickou organizaci a tato skutečně je poměrně dobře známá i v rámci širší veřejnosti. U jiných entit takto jednoznačné a široce sdílené hodnocení neexistuje. Příklad nabízejí, vedle kurdské YPG, třeba proruští separatisté operující na východě Ukrajiny, mezi nimiž je asi největší počet českých bojovníků v cizině, včetně Pavla Botky. Ukrajina považuje separatisty za teroristy, na seznamech teroristických organizací vedených OSN, Evropskou unií i některými státy ale žádné entity spojené s rusko-ukrajinským konfliktem nefigurují. To samozřejmě neznamená, že by novou právní úpravu zaměřenou na zahraniční teroristické bojovníky nebylo vůči lidem odcházejícím na Ukrajinu možné aplikovat. Aplikace by ale vyžadovala buď prokázat, že se určitá osoba reálně chystala zapojit do páchání teroristických činů (přičemž je otázka, zda se účast v boji automaticky rovná podílu na terorismu), nebo dovodit, že skupina, k níž se tato osoba chtěla připojit, naplňuje znaky teroristické organizace. V obou případech půjde o úkol, který nejspíše nebude nijak snadný, ani nekontroverzní.
Česká trestněprávní úprava postihu zahraničních teroristických bojovníků před jejich odchodem ze země či během něho, byla, jak již víme, přijata v návaznosti na Rezoluci 2178 a Protokol Rady Evropy. Nepřekvapí tak, že v zásadě odpovídá požadavkům, které na státy dané instrumenty kladou. Určitou kritiku by mohlo vzbudit to, že ne všechna jednání jsou kriminalizována skrze samostatné trestné činy. I když totiž samy instrumenty na tomto řešení netrvají, mezinárodní orgány jej obvykle preferují, už jen proto, že jeho volba usnadňuje následný monitoring. Ten by přitom mohl mít navzdory tomu, že v České republice počet kauz týkajících se zahraničních teroristických bojovníků nejspíše nadále zůstane omezený, značný význam. Již první případ řešený českými soudy, tj. případ Silovský, totiž naznačil, že české soudy by mohly mít tendenci posuzovat zahraniční teroristické bojovníky přísněji, než to činí soudy v jiných evropských zemích. Takový přístup může být namístě, musí být ale opřen o důkladné zvážení všech aspektů konkrétního případu, včetně osobnosti pachatele, a posouzení možností a limitů generální prevence. Právě podrobný monitoring a analýza rozhodovací praxe by dovolily ukázat, zda české soudy skutečně vycházejí z těchto faktorů nebo při jejich rozhodování sehrávají úlohu faktory další (například obecné obavy z islámu).
Fakt, že česká úprava v zásadě odpovídá mezinárodním instrumentům, je na jednu stranu pozitivní. Lze jej chápat jako potvrzení toho, že Česká republika, slovy Ústavy, „dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“ [čl. 1 (2)]. Na druhou stranu to znamená, že úprava přebírá některé problematické stránky, jimiž ony instrumenty trpí. Mezi tyto stránky patří, vedle již zmíněné obtížnosti prokázání motivace a politické citlivosti označení určité entity za teroristickou, také dosti volná vazba, která existuje mezi výchozím jednáním (cesta) a údajným konečným cílem (teroristický útok). Stav dobře popsal krajský soud v rozsudku ve věci Silovského, když uvedl, že trestný čin, jehož se obžaloba týkala, „je ve své podstatě přípravou k dalším trestným činům, přičemž jednání obžalovaného bylo od spáchání těchto dalších trestných činů poměrně značně vzdáleno, neboť k naplnění jejich skutkových podstat by došlo až poté, co by obžalovaný vstoupil do řad Islámského státu, absolvoval zde výcvik a poté by v rámci bojových akcí podnikal útoky proti příslušníkům ozbrojených sil protivníků této organizace s cílem způsobit jim smrt a zranění“. Právě ona vzdálenost od konečného jednání zvyšuje riziko špatného vyhodnocení situace.
Ještě nepřímější je vazba u osob, které samy nikam necestují, cestování ale financují, organizují, nebo jinak usnadňují. V České republice se již objevil případ, který zřejmě vykazuje znaky takového jednání. Je to případ bývalého pražského imáma Sámera Shehadeha, jehož bratr odešel bojovat do Sýrie na straně místní odnože al-Káidy. Shehadeh měl bratrovo jednání schvalovat a dále pomoci své švagrové vycestovat za manželem. V lednu 2018 policie Shehadeha obvinila z podpory a propagace terorismu, on ale stihl opustit Českou republiku, a je tak stíhán v nepřítomnosti. Když by se potvrdilo, že jednal s vědomím toho, co jeho příbuzní v Sýrii dělají, jednalo by se o vcelku nesporný případ usnadňování vycestování za účelem terorismu. Některé případy ale takto nesporné nejsou. Známou se stala třeba kauza Francouzky Nathalie Haddadiové, která byla odsouzena na dva roky odnětí svobody za financování terorismu, jehož se měla dopustit tím, že posílala peníze svému synovi do Malajsie. Syn následně přešel do Sýrie, kde padl v boji za Islámský stát. Haddadiová tvrdila, že o synově plánu nevěděla a přispívala mu jen na jídlo a cestování. Případ otevřel diskuse o tom, za jakých podmínek lze mít za to, že finanční podpora poskytnutá příbuznému či známému znamená finanční podporu terorismu. Tato otázka může vyvstat i v České republice. Celkově lze říci, že ačkoliv právní rámec týkající se odcházejících zahraničních teroristických bojovníků dovolí podrobněji zhodnotit až čas a další praxe, již nyní je zjevné, že mnohá ustanovení v sobě obsahují zárodky potenciálních faktických či právních kontroverzí.