(Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3623/2019 ze dne 9. června 2020)
Nájemci (dále jen „Žalobci“) se domáhali přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu z bytu, kterou jim dal pronajímatel (dále jen „Žalovaný“) s odůvodněním, že bez jeho souhlasu přenechali pronajatý byt do podnájmu jiným osobám a porušili tak pravidlo zakotvené v ustanovení § 2274 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“)․ Žalobci byli názoru, že souhlas Žalovaného dle výše uvedeného ustanovení nepotřebovali, neboť byt (resp. jeho část) jeden z Žalobců nadále užíval.
Okresní soud v Benešově žalobě vyhověl, k odvolání Žalovaného však Krajský soud v Praze jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dle odvolacího soudu jeden z Žalobců užíval byt v tak malém rozsahu (v průměru jednou až dvakrát týdně), který je nedostatečný k zajištění dostatečné kontroly nad stavem bytu v době podnájmu a k zajištění rychlé komunikace s pronajímatelem v případě řešení nastalých situací. Žalobci proto potřebovali souhlas Žalovaného k tomu, aby mohli dát byt do podnájmu. Jelikož tento souhlas neměli, byla výpověď ze strany Žalovaného oprávněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali Žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšši soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že rozhodující pro závěr, zda Žalobci mohli podnajmout část bytu bez souhlasu Žalovaného, je, zda Žalobci (resp. jeden z Žalobců) v bytě sami trvale bydleli. Za trvalé bydlení nelze považovat jen občasné návštěvy a stejně tak ani situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde (a byt je tak fakticky obýván výlučně podnájemcem). Podpůrně lze přitom poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž Ústavní soud uvedl, že současná potřeba bydlení nespočívá „pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“. Bez právního významu je vyznačení trvalého pobytu na adrese předmětného bytu, neboť to má jen evidenční účinky.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že naplnění skutkové podstaty § 2274 OZ je vázáno toliko na zjištění, že nájemce v bytě trvale bydlí. Jestliže soudy zjistí, že nájemce v bytě trvale nebydlí (a na „trvalost“ nemají vliv okolnosti přechodného charakteru), dále nezjišťují, zda tu jsou vážné důvody, pro které v bytě trvale nebydlí. Není povinností nájemce pronajatý byt užívat, avšak chce-li jej v takovém případě podnajmout, může tak učinit jen se souhlasem pronajímatele.
