(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1192/2019 ze dne 30. října 2019)

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR došel k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, v případě, že je podmíněna odstoupením od smlouvy ze strany věřitele z důvodu opakovaného porušení povinností na straně dlužníka.

Žalobkyně (věřitel) se domáhala zaplacení ceny (6․884,39 Kč s příslušenstvím) za odebranou elektřinu pro potřeby podnikání na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, částky 100 Kč představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením fakturované částky za odebranou elektřinu, částky 52.000,- Kč představující smluvní poplatek z důvodu odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně pro opakované neplnění platebních povinností žalovanou a dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním těchto pohledávek.

Součástí smlouvy bylo mj. ujednání, dle kterého v případě, že žalobkyně v souladu s energetickým zákonem od smlouvy oprávněně odstoupí z důvodů opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany žalované, je žalobkyně oprávněna účtovat žalované smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním nasmlouvané elektřiny ve výši 2.000,- Kč, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace).

Soud prvního stupně i odvolací soud vyslovily právní názor, že nárok žalobkyně týkající se smluvní pokuty (52.000,- Kč) je neurčitý. Rovněž uvedly, že podle nyní platné právní úpravy (§ 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve zněni pozdějších předpisů) lze smluvní pokutu sjednat jen pro případ porušení smluvené povinnosti, přičemž v projednávané věci byla smluvní pokuta vázána na odstoupení žalobkyně od smlouvy, tedy na výkon práva, nikoliv na porušení smluvní povinnosti, byť k odstoupení od smlouvy došlo v důsledku porušení smluvních povinností žalované. Soud prvního stupně dále uvedl a odvolací soud se s tímto ztotožnil, že ujednání ve smlouvě, o které žalobkyně předmětný nárok opírá, se zjevně příčí dobrým mravům a bylo by jej proto nutné rovněž shledat absolutně neplatným.

Nejvyšší soud ČR se k uvedené situaci vyjádřil tak, že je třeba zásadně odlišit situaci, kdy podle ujednání stran má smluvní pokutu zaplatit dlužník, odstoupí-li tento dlužník od smlouvy, od situace, kdy podle dohody stran právo na smluvní pokutu vznikne, poruší-li dlužník povinnost a současně věřitel odstoupí od smlouvy. V nyní projednávané věci (tedy ve druhém případě) nejde o sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva (jako v prvním případě). Není postihována strana, která odstupuje od smlouvy, nejde tedy o sankcionování výkonu práva. Pro závěr Nejvyššího soudu ČR je podstatné, že zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Nejvyšší soud tak v důsledku výše uvedeného rozsudek odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) zrušil.