Z výše uvedeného plyne, že NS závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět zápůjčku v daném rozhodnutí staví na jediném argumentu, konkrétně na tom, že
„toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem – § 611 ObčZ), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku“.
Tento argument NS podporuje odkazem na doktrinální závěry. Nutno však upozornit, že díla, na něž NS v daném rozhodnutí odkazuje, nejsou citována plně, nýbrž se odkazuje toliko na určité pasáže, které bez kontextu vyznívají jinak, než jak jsou skutečně cit. autory míněna. Z Dvořákova příspěvku je tak vhodné dále ocitovat:
„Soudy, dle mého názoru nesprávně, vycházejí z toho, že ‚právo… dovolat se relativní neplatnosti‘ zaniká v obecné tříleté promlčecí době, jež počíná běžet dnem, kdy došlo ke vzniku vadného právního jednání. Se stejnou logikou by se pak muselo promlčovat i majetkové právo ‚podat výpověď‘, což však praxe – pro zřejmou nepřijatelnost takového názoru – nepřijímá. Ve skutečnosti se věc má tak, že promlčení může podléhat pouze právo na určité chování (dare, facere, omittere, pati), nikoliv kompetence, jež představuje zmocnění k další normotvorbě. Uplatnění kompetence může zákon omezovat pouze stanovením zvláštní prekluzivní lhůty; není-li jí, platí ohledně trvání kompetence, co bylo uvedeno obecně shora (sub I).“
Bohumil Dvořák tak v cit. článku zaujímá kritický postoj k promlčitelnosti kompetencí a s odkazem na zahraniční řešení prosazuje tezi, že by promlčení měla podléhat pouze práva na určité chování, naopak kompetence by měly být časově omezeny jinak (např. prekluzí), nikoliv však promlčením.
NS ve své judikatuře ustáleně vychází ze závěru, že v poměrech českého právního řádu se některé kompetence promlčují. Např. promlčitelnost práva dovolat se relativní neplatnosti jednoznačně plynula z předcházející úpravy (srov. § 865 odst. 4 ObčZ 1964). Též NS tento závěr opakovaně judikoval. Další kompetence, které dle ustálené judikatury NS podléhají promlčení, jsou např. právo odstoupit od smlouvy, právo žádat odkoupení spoluvlastnického podílu předkupníkem od nástupce původního vlastníka a další.
Pokud tedy NS staví závěr o nepromlčitelnosti výpovědi v dané věci na tom, že „je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku“ (tedy kompetencí), pak daným rozhodnutím zastává názor, že se obecně nepromlčují veškeré kompetence, tedy i výše uvedené, které naopak ustálená judikatura NS za promlčitelné považuje. Jde tak o významný odklon od základní koncepce promlčení v poměrech českého právního řádu. Bylo-li záměrem NS přiklonit se k názorům cit. autorů a dovodit, že nově se nemají obecně promlčovat kompetence, je k tomuto předně nezbytné namítnout, že tak nemohl procesně učinit cestou rozhodnutí tříčlenného senátu. Vzhledem k odklonu od ustálené judikatury NS měla být věc předložena velkému senátu. Přijetí daného rozhodnutí cestou tříčlenného senátu není odůvodnitelné ani tím, že byla vykládána nová úprava v novém občanském zákoníku. Ten totiž v § 611 (shodně s předcházejícím občanským zákoníkem v § 100 odst. 2) uvadí, že se promlčují majetková práva, přičemž právě na tomto základě (na němž se nic nezměnilo) cit. judikatura dovozovala promlčitelnost některých kompetencí.
Krom uvedené procesní nedůslednosti není dle mého názoru odklon od závěru, že některé kompetence se v poměrech českého právního řádu promlčují, ani věcně dostatečně odůvodněn. Z aktuální úpravy občanského zákoníku totiž zjevně plyne, že zákonodárce se nepřiklonil k uváděnému názoru, že kompetence obecně promlčení nepodléhají a lze je zvláště omezit toliko prekluzí. Právě naopak, v řadě ustanovení zákonodárce zakotvil časové omezení kompetencí zvláštní promlčecí lhůtou (např. § 1921, 2075, 2129, 2208 a další). Zákon též stanoví, že se nepromlčuje právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty či právo na vykoupení reálného břemene (§ 614 ObčZ), tedy práva, která jsou svou povahou kompetencemi – pokud by zákon stavěl na koncepci nepromlčitelnosti kompetencí, byla by tato úprava nadbytečná. Navzdory právě uvedenému lze samozřejmě vést polemiku nad tím, zda dřívější ustálená judikatura NS, která dovodila promlčitelnost některých kompetencí, je správnou, a zda by neměla být překonána. Nelze však tuto judikaturu zcela přehlédnout a bez argumentace, která by zpochybnila dříve dovozený závěr, vycházet ze závěru opačného.
Je možné, že rozhodující senát si výše popsané širší důsledky přijatého rozhodnutí neuvědomil a ani k nim nesměřoval, přičemž cílem předkládaného rozhodnutí bylo toliko dovodit závěr o nepromlčitelnosti práva vypovědět závazek. Bylo-li tedy záměrem NS zachovat stávající koncepci, dle níž se některé kompetence promlčují, pak ovšem v předkládaném rozhodnutí absentuje relevantní odůvodnění, proč se právo vypovědět závazek nepromlčuje. Jak bylo uvedeno výše, NS závěr o nepromlčitelnosti výpovědi staví pouze na argumentu, že jde o kompetenci. V prostředí právního řádu, v němž se některé kompetence promlčují, však nelze nepromlčitelnost jedné z nich (práva vypovědět závazek) odůvodnit pouze tím, že jde o kompetenci, neboť takovýto argument sám o sobě k nepromlčitelnosti nevede.