České námořní právo je disciplínou téměř bez výjimky teoretickou. Jeho přínos tak musí spočívat zejména v kladení konkrétních otázek, na které lze hledat obecné odpovědi, jež jsou aplikovatelné při řešení obdobných problémů v příbuzných a frekventovanějších právních disciplínách. Při úvahách nad dílčími aspekty institutu společné havárie se takových otázek nabízí překvapivě mnoho. O jedné z nich pojednává tento příspěvek – totiž: Jaká je vůbec povaha vztahu, který při společné havárii vzniká? Jistě se blíží povinnosti k náhradě škody¹ a v některých aspektech snad i vydání bezdůvodného obohacení.² Pojďme však ještě dále – ptejme se, co se při společné havárii v právním světě děje? Komu, kde a za jakých okolností vzniká právo či povinnost? Objevuje se nějaký specifický mechanismus jejich vzniku? A lze takový mechanismus nějakým způsobem zobecnit?

Než v úvaze budeme pokračovat, je namístě představit společnou havárii a její stěžejní ustanovení, která mohou poskytnout odpověď. Komplexněji se jí zabývala v obecné rovině pouze autorská dvojice B. Poláček a P. Dostalík, a to v samostatném díle týkajícím se její římskoprávní povahy.³ Velmi stručně o ní pojednávají některé učebnice mezinárodního práva či obchodu⁴ a v roce 2007 jí byla věnována přehledová publikace,⁵ která ovšem obsahuje zejména znění platných norem mezinárodního práva; českou úpravou se příliš nezabývá.

Její první – a nejuniverzálnější – definici přinášejí již Digesta v knize 14, titulu druhém: „Pokud je zboží vyhozeno pro všechny, pak se mají všichni také příspěvkem podílet na náhradě.“⁶

V mezinárodněprávní rovině lze nalézt definici v tzv. Yorsko-Antverpských pravidlech⁷ – dokumentu, který je pravidelně aktualizován Comité Maritime International a který původně vzešel ze série konferencí v druhé polovině 19. století.⁸ Definici obsahují v prvním odstavci Pravidla A: „O společnou havárii se jedná, pokud, a pouze pokud, je způsobena či utrpěna jakákoliv mimořádná škoda či jiný výdaj úmyslně a rozumně za účelem obecného bezpečí nutného k zachování majetku, jež je předmětem společného námořního podniku.“⁹ Podnik zde nelze žádným způsobem chápat ve vztahu k „podnikání“ a „podnikateli“ podle § 420 a 421 ObčZ, ale spíše ve smyslu rčení o tom, že cestovatel „podniká“ dálkovou cestu. Taková „škoda či jiný výdaj“ se pak dělí mezi zúčastněné poměrně dle jejich podílu na majetku, který je předmětem společné havárie – zpravidla půjde o loď a přepravované zboží.¹⁰

Současná česká úprava je obsažena v § 69 až 74 NámPl. Klíčová je její definice, kterou obsahuje § 69 odst. 1 a 2: „Jsou-li loď a náklad ve společném námořním nebezpečí, může velitel lodě při přednostním zajištění bezpečnosti přepravovaných osob rozhodnout o účelném a úmyslném způsobení škody menší, aby se zabránilo vzniku škody větší․ Společnou havárií se rozumějí škody, které vzniknou úmyslným a účelným způsobením škody pro záchranu majetkových hodnot ze společného námořního nebezpečí. (…) Společná havárie se rozvrhuje mezi loď, přepravné a náklad poměrně podle jejich hodnoty na vrub provozovatele lodě a vlastníka nákladu, kteří jsou povinni nést poměrnou část škody ze společné havárie.“

Z definic lze extrahovat tři základní určující markanty, které musí existovat, aby existovala společná havárie:

Pokud splní společná havárie tyto definiční znaky, pak se postupuje tak, že je „škoda“ rozvržena poměrně mezi všechny zúčastněné na námořním podniku.¹²

Česká post-kodifikační civilistika přejala v rámci své koncepce povinnosti k náhradě škody judikaturou potvrzenou základní a zásadní čtveřici předpokladů jejího vzniku, dříve vztaženou k obecnému § 420 ObčZ 1964. Tvoří ji:

Co se tedy v případě společné havárie v nejzákladnějším vztahu v právním světě děje? Díky jednání kapitána (a zpravidla na jeho pokyny reagujících členů posádky, kteří jsou ovšem záměrně institutem ignorovaní) vzniká nová povinnost, a to nejen samotnému kapitánovi, ale všem, kteří se námořního podniku svými majetkovými hodnotami přímo účastní. Pokud využijeme základ metodologie ryzí nauky právní,¹⁴ pak můžeme konstatovat, že v právním světě v momentě vzniku společné havárie vznikají, nebo snad lépe se specifikují zvláštní subjekty práv a povinností. Nejpřesněji je pojmenovává paradoxně právě česká úprava, namísto „všech“ z Digest a postupně konkretizovaných osob dle vyšších číslovaných pravidel obsažených v YAR nastupují „velitel lodi“, „provozovatel lodě“ a „vlastník nákladu“. První jedná, druhý a třetí díky tomu nabývají práva a povinnosti. Aby takový vztah mohl z pohledu právní logiky fungovat, musí dojít k navázání spojitosti mezi následkem jednání „velitele lodi“ (nebo i samotným jeho jednáním, o čemž bude řeč dále) a subjekty „provozovatele lodě“ a „vlastníka nákladu“.

Nejelegantnějším řešením, jak bude argumentováno, je využít pojmu „přičitatelnost“. Škodný následek jednání velitele se přičte provozovateli a vlastníkovi, čímž jim může vzniknout právo a povinnost. Práva a povinnosti totiž nelze materializovat z ničeho, vždy jsou nějakým způsobem založeny. A zde se bude jednat o nějakou formu objektivní odpovědnosti, vznikající díky přičtení následku takovému subjektu, který jej nemůže žádným svým jednáním ovlivnit. To ovšem o něco předbíháme. Nejdříve se musíme zamyslet nad samotným pojmem „přičitatelnost“.

Český právní řád neobsahuje žádnou jeho explicitní definici. Jedná se o čistě doktrinální pojem, a to přesto, že je na několika místech legislativy zmiňován. V nejobecnější rovině v § 8 TOPO. Další dva výskyty se nacházejí na místech poněkud méně očekávatelných – v § 26 a 36 SpotřÚ a v § 30c ZPKT. Implicitně poté hlavně ve vztahu k § 2914 ObčZ a ustanoveními s ním souvisejícími upravujícími právě do jisté míry specifickou formu objektivní odpovědnosti. Pojďme nyní popořadě rozebrat jednotlivé výskyty a zjistit, co mohou ve vztahu ke společné havárii a jejímu mechanismu přinést.

První jmenovaný výskyt se k přičitatelnosti odvolává v souvislosti s potřebou vymezit trestní odpovědnost právnických osob, tedy moment, kdy fiktivní právní konstrukt získává povinnost na základě jednání, jež je mu přičítáno.¹⁵ Zákon se tím snaží překlenout rozpor mezi realitou právní a faktickou – u tak ultimátního prostředku, jakým je trestněprávní postih, je totiž zcela namístě, že se u postiženého vyžaduje nějaká forma zavinění. Zaviněním se běžně rozumí „vnitřní (psychický) stav pachatele k určitým skutečnostem, které zakládají trestný čin, přičemž tyto skutečnosti mohou být vytvořeny pachatelem nebo mohou objektivně existovat bez jeho přičinění.“¹⁶ Zavinění samotné je pak oním prvním „spouštěčem“ řetězce podmínek, při jejichž splnění nastává trestní postih.

Právnická osoba sama o sobě coby právní konstrukt nedokáže v právním slova smyslu jednat – nedisponuje svéprávností ani faktickou možností jednat. Zákonodárce konstruuje vždy a za všech předpokladů fikci, podle které jí v rámci právního jednání zastupuje nějaká třetí osoba. Zpravidla jí bude statutární orgán.¹⁷ To s sebou nese hned dva základní problémy, a to jednak vůbec otázku nejdůležitější prerekvizity právního jednání – formulaci vůle (chápeme-li právní jednání jako projev vůle v právním světě, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti) – a jednak dualismus svéprávnosti jako schopnosti prostřednictvím právního jednání nabývat práva a povinnosti a deliktní způsobilosti.

Co se týče prvního problému, vůle samotná bude zavinění vždy ovlivňovat, protože nejdůležitější otázkou bude, „co mínila osoba svým jednáním“ – ať už zjišťujeme, zda vrah vedl nůž na hruď oběti s cílem ji usmrtit, nebo proč řidič motorového vozidla hrubě porušil dopravní předpisy a způsobil svým jednáním těžkou újmu na zdraví. Zatímco u fyzické osoby je vůle v drtivé většině případů seznatelná z jejích projevů, případně zjistitelná z dalších okolností, u právnické osoby tomu tak nemusí nutně být. Dokonce může dojít k případu, kdy vůle právnické osoby směřuje ke zcela opačnému projevu než vůle všech jejích členů,¹⁸ kteří za ní ovšem ve finále jednají.

U druhého problému je nasnadě, že se oba způsoby nabývání práv a povinností od sebe musí oddělit, protože směřují k poněkud odlišným následkům. Prostřednictvím první dochází přímo ke vzniku práv a povinností a její projevy jsou svázány s projevy vůle reflektovanými právním řádem. Druhá vede ke vzniku právní odpovědnosti – zpravidla nějaké dodatečné povinnosti – a na vůli je vázána pouze v určitém rozsahu, který ovšem nelze opomenout.¹⁹

Východiskem pro oba problémy je, že zavinění jistě může zůstat prvotním spouštěcím mechanismem deliktní odpovědnosti, avšak u právního konstruktu, jakým je právnická osoba, musí být korigováno nějakým korektivem. A tím má být podle § 8 TOPO právě přičitatelnost.²⁰

TOPO coby trestněprávní předpis se týká prakticky výhradně protiprávních jednání a vzniku specifické – trestní – odpovědnosti. Ta musí vycházet z civilněprávní podstaty jednání právnických osob,²¹ a to i přesto, že se pohybujeme v prostředí ultima ratio, kterým je trestní právo. Ovšem právě trestněprávní prvek klade na vymezení přičitatelnosti v zákoně požadavek maximální exaktnosti, který ale není naplněn.

S termínem se v předpisu operuje jako se slovesem,²² komentářová literatura pak konstruuje tzv. „požadavek přičitatelnosti“ jako jednu z podmínek trestní odpovědnosti právnické osoby.²³ Kromě přičitatelnosti se ještě musí objevit objektivní následek a určitý projev právnické osoby navenek.²⁴ Ten sám o sobě musí být učiněn fyzickou osobou – jen u ní pak lze zkoumat zavinění. Až poté lze konstatovat, že vzniká sekundární povinnost, respektive je realizována trestní odpovědnost právnické osoby.

Přičitatelnost je tak vztahem, který se projevuje mezi protiprávním jednáním fyzické osoby a protiprávním jednáním osoby právnické. Půjde-li zaměnit jedno s druhým, pak bude naplněna podmínka přičitatelnosti. Pokud půjdeme o krok zpět, můžeme dojít k tomu, že dokonce samotné zavinění lze chápat jako totožnost jednání zamýšleného s jednáním uskutečněným. Pokud zamýšlené jednání odpovídá skutkové podstatě trestného činu a jeho uskutečněná forma také, pak dochází k realizaci trestní odpovědnosti pachatele, jelikož naplní znaky skutkové podstaty trestného činu.²⁵

Z pohledu trestní odpovědnosti právnických osob lze jít ještě dále a zobecnit i přičitatelnost. Pokud totiž uskutečněné jednání (lhostejno, zda zamýšlené) fyzické osoby odpovídá jednání ideálnímu, vymezenému skutkovou podstatou, lze realizovat odpovědnost právnické osoby.²⁶ V právním světě nás zajímá právě a jedině tento moment – moment změny práv a povinností. Ten se odvíjí nikoliv od skutečného jednání, ale od míry totožnosti skutečného jednání s jednáním ideálním, tedy od míry naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jak je vidět, ve výsledku vůbec nezáleží na tom, zda realizujeme odpovědnost právnické nebo fyzické osoby, jelikož mezikrok přičítání – tedy ztotožňování skutečného jednání s jednáním ideálním – můžeme možná poněkud paradoxně provádět i u osoby fyzické. Přičitatelnost v trestních věcech tedy de facto znamená míru totožnosti dvou jednání – skutečného a ideálního, formulovaného skutkovou podstatou. Lze ji označit za vlastnost skutečného jednání, která, je-li osvědčena, vyvolává řetězec vedoucí ke změně pozice jednajícího subjektu v právním světě.

A je to množství právně relevantních jednání, nikoliv následků, které pro potřeby trestního práva zmiňovaný § 8 TOPO omezuje (§ 8 odst. 1 až 4 TOPO). Samotné ustanovení totiž obsahuje jednak výčet osob, jejichž jednání je pro zákon relevantní, jednak způsob takového jejich jednání. Tento detail bude důležitý pro další úvahy, které se budou snažit vystihnout občanskoprávní přičitatelnost a rozdíl mezi ní a přičitatelností trestněprávní.

Přičitatelnost se – tentokrát jako podstatné jméno – objevuje v názvu rubriky u třech různých ustanovení týkajících se odpovědnosti některých osob činných na finančním trhu. Nacházejí se napříč dvěma různými zákony. První a druhý výskyt nalezneme v § 26 a 36 SpotřÚ, kde vymezují „Přičitatelnost protiprávního činu samostatného zprostředkovatele“ a „Přičitatelnost protiprávního činu vázaného zástupce“. Třetí se pak nachází v § 30c ZPKT, který definuje „Přičitatelnost protiprávního činu investičního zprostředkovatele a vázaného zástupce investičního zprostředkovatele“.

Společným znakem všech je, že v nich zákonodárce chápe přičitatelnost podle svých vlastních slov ve vztahu k „soukromoprávní odpovědnosti“.²⁷ Je tedy opět vymezena vzhledem k možnosti vzniku sekundární povinnosti, ovšem taková povinnost má odlišný charakter od odpovědnosti veřejnoprávní – tedy i trestněprávní.²⁸ Rozdíl tkví v principech, které oba sankční systémy ovladají – zatímco veřejnoprávní sankce bude směřovat primárně (nikoliv výhradně) k represi pachatele, soukromoprávní bude v prvé řadě narovnávat poměry mezi škůdcem a poškozeným. Totožným zůstává, že se jedná o vlastnost – ovšem otázkou je čeho. Zda ji lze díky principům ovládajícím soukromé právo i tentokrát chápat ve vztahu k jednání, nebo k něčemu jinému.

Po řešení lze pátrat v materii ObčZ, poněvadž se všechna ustanovení podle zákonodárce dostávají do pozice speciality vůči § 167, 1935 a 2914 ObčZ, a to z toho důvodu, že

„(...) obecná právní úprava odpovědnosti ze své podstaty (...) ne zcela koresponduje. Konkrétně se jedná o § 167, 1935 a 2914 ObčZ (...).“²⁹ To vede k závěru, že zmíněné paragrafy ObčZ také obsahují pojem „přičitatelnosti“, ovšem povaha klíčových ustanovení ObčZ vzhledem k odvětvovým potřebám ZPKT nedostačuje. Blíže ji ovšem vymezit zatím nelze. Co ovšem konstatovat můžeme, je to, že přičitatelnost podle obou zákonů týkajících se poskytování finančních služeb akcentuje pomyslné oddělení jednání a jeho právního následku, jelikož právě následek určuje, jakým způsobem bude vzhledem k principu srovnávací spravedlnosti soukromého práva vypadat sankce. Ustanovení se tak fakticky ptá: „Kdo je subjektem odpovědným za následek?“ spíše než „Splnil subjekt všechny náležitosti k tomu, aby se stal odpovědným?“.

Další kroky v pátrání po vymezení přičitatelnosti musí zákonitě vést do ObčZ. Pracuje s ní totiž jak komentářová literatura, tak judikatura. Ustanovení tvořící rámec, ve kterém je třeba se pohybovat, jsou již zmiňované § 161, 167, 1935 a 2914. Zabývají se jednak problematikou jednání právnických osob a jejich deliktní způsobilostí, jednak odpovědností při plnění prostřednictvím pomocníka, a konečně odpovědností za škodu způsobenou pomocníkem, zmocněncem nebo zaměstnancem porušením zákona. Společným prvkem všech ustanovení je, že řeší situaci, kdy dochází k právnímu či protiprávnímu jednání, při kterém právní následek nestíhá osobu, která bezprostředně jedná, ale osobu odlišnou³⁰ – jako by vznikal jakýsi pojem „kvazi objektivní odpovědnosti“.

Ustanovení § 161 ObčZ obecně definuje způsob, jakým právně jednají právnické osoby. V jeho interpretaci panuje konsenzus, že vždy, kdy se má změnit právní pozice právnické osoby, dochází k jejímu zákonnému zastoupení.³¹ Přičitatelnost tak sama o sobě nemůže příliš hrát roli – zastoupení je vždy řetězcem několika samostatných jednání, kterými subjekty – byť ne zcela nezávisle na sobě – mění svou vlastní právní pozici. A z výše uvedených úvah je jasné, že přičitatelnost může přijít ke slovu pouze v případech, kde absentuje právní jednání, kterým by subjekt sám svou pozici měnil, a přesto k takové změně jeho pozice dochází.

Problematika zastoupení právnické osoby se setkává se zcela odlišným problémem – zákonodárce formuluje zákonné zastoupení právnické osoby jejím statutárním orgánem, který však nemá sám právní subjektivitu, natož svéprávnost.³² Dochází tak k situaci, kdy entita v právním světě neexistující nejenže právně jedná, ale ještě k tomu svým jednáním zavazuje subjekt práva. Jádro takového paradoxu však netkví v logické nevyjasněnosti vztahu mezi dvěma subjekty, ale v nedůslednosti vymezení statutárního orgánu jako subjektu práva. Úvahy na toto téma nemohou být ve větší míře obsahem tohoto příspěvku, přestože by bylo více než žádoucí, aby se řešení takového gordického uzlu kdokoliv povolaný ujal. Komentářová literatura si totiž v tomto směru vypomáhá pojmem „přičitatelnosti“, který nelze využít, stejně jako kladivem nelze vytvořit světový mír.³³

Ustanovení § 167 ObčZ se vypořádává s deliktní způsobilostí právnických osob. Nutno konstatovat, že značně kuse – což lze pohříchu říct i o komentářové literatuře.³⁴ Na druhou stranu lze formulovat předpoklad, že deliktní způsobilost právnické osoby bude odvislá od její právní osobnosti a stejně jako ona bude realizovaná jednáními svých zástupců. Bohužel na tomto místě jistota končí, jelikož se nacházíme na poměrně tenkém ledě spekulací o povaze zastoupení právnické osoby – a na jeho povahu navázanou problematiku existence přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické. Na jednu stranu se totiž i v komentářové literatuře setkáváme s tím, že deliktní způsobilost je přirovnávána k trestní odpovědnosti právnické osoby.³⁵ To by vedlo k úvaze, že se deliktní způsobilost spíše blíží i pojetím přičitatelnosti právě problematice trestní – jednání subjektu se srovnává s jednáním zákonem vymezeným. Ovšem zde absentuje v drtivé většině případů právě zákonné vymezení deliktního jednání. Hlasy z druhé strany tak přibližují deliktní způsobilost povahou spíše právní osobnosti právnické osoby,³⁶ čímž se naopak dostáváme do pozice, kdy je přičitatelnost třeba vnímat jako vztah mezi následkem a vznikem povinnosti. Na otázku nelze odpovědět jednoznačně kvůli dosud nedořešenému paradoxu povahy zastoupení právnické osoby, přestože se druhá možnost zdá pocitově mnohem přiléhavější.

Ustanovení § 1935 ObčZ řeší problematiku splnění dluhu pomocí „jiné osoby“. Ze zkoumaných případů je právě tento nejbližší a přitom nejvzdálenější zastoupení. V potaz se zde bere svéprávnost a právní osobnost dlužníka i jeho pomocníka, protože se zkoumá kvalita jejich právních jednání. Přesto o zastoupení a priori nejde – zákon zástupčí oprávnění neformuluje a smlouvy k němu není nutně třeba. Jednáním pomocníka zaniká povinnost dlužníka a mění se dlužníkova právní pozice coby subjektu. Komentářová literatura ovšem v tomto směru mlčí.³⁷ Zároveň je § 1935 ObčZ chápán jako výchozí rámec pro využití analogie při interpretaci sporných případů, na které doléhá § 2914 ObčZ.³⁸ Na základě těchto premis se ale přeci jen můžeme ptát na trochu odlišnou, a přesto důležitou otázku: K čemu jednání subjektů směřuje a hlavně – jak zákon stanoví případnou sankci při nedosažení vyžadovaného cíle?

Samotné ustanovení jednoduše říká, že „(p)lní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.“ Dlužník je přitom povinen plnit řádně a včas (§ 1908 odst. 2 ObčZ) – pokud tak neučiní, dochází k realizaci jeho odpovědnosti za vady (§ 1914 odst. 2 ObčZ), respektive za prodlení (§ 1968 a násl. ObčZ). V prvním případě se ustanovení definující povahu jednání dlužníka prakticky bezvýhradně odvíjí od vlastnosti předmětu závazku, nikoliv od jeho jednání samotného [§ 1916 odst. 1 písm. a) až d) ObčZ]. V druhém případě vůbec nejde uvažovat o vlastnostech jednání – jde o opomenutí, lhostejno z jakých pohnutek.³⁹ V centru stojí následek, tj. absence plnění. A tak se dostáváme do situace, kdy následek zcela zastiňuje jednání z hlediska pojmových znaků nějaké veličiny, která spojuje změnu ve faktickém světě se změnou ve světe právním. I když jsme již prakticky na místě a mohli bychom vyslovit definici oné veličiny, kterou bude bezesporu přičitatelnost, zbývá ještě krátce pojednat o nejdůležitějším ze všech ustanovení ObčZ, kterým je § 2914.

Toto ustanovení se zabývá problematikou odpovědnosti za škodu v případě, kdy je způsobena zmocněncem, zaměstnancem nebo jiným pomocníkem. Samo o sobě se týká deliktní způsobilosti, lhostejno zda osoby právnické, nebo fyzické.⁴⁰ Vztahuje se díky své povaze pouze na případy, kdy již v době způsobení škody existuje nějaká povinnost plnit. Ta může být uložena zákonem, smlouvou, a dokonce i rozhodnutím.⁴¹

Výskyt pojmu „přičitatelnost“ je ve vztahu k § 2914 zdaleka nejvyšší. P. Bezouška přímo nazývá ustanovení „Přičitatelností újmy způsobené pomocníkem“.⁴² Normu interpretuje jako „pravidlo (...), za jakých podmínek nese nadřízený povinnost k náhradě újmy, kterou způsobil jeho pomocník.“⁴³ Nadřízenému – což je pouze pomocný pojem – se jednání pomocníka přičítá. Hlavní myšlenkou celého ustanovení podle komentáře je, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, musí nést i riziko jeho selhání. Chrání se tím i pozice poškozeného, protože povinnost k náhradě škody nese nadřízený.⁴⁴

J. Hrádek pak v souvislosti s § 2914 ObčZ uvádí, že porušení právní povinnosti dlužníkovým pomocníkem je prostřednictvím ustanovení přičítáno přímo dlužníkovi. Dlužník je díky tomu povinen nahradit škodu takto způsobenou. Zároveň ovšem dlužník získává i všechna práva, která by v souvislosti s tím škůdci vznikla – zejména možnost využít liberačních důvodů.⁴⁵ Zároveň přichází komentář s konstrukcí, podle které přičitatelnost spočívá v tom, že dlužník na pomocníka přenese konkrétní povinnost. V momentě, kdy při jejím plnění pomocník způsobí škodu, dochází k realizaci odpovědnosti nikoliv pomocníka, ale dlužníka. Není přitom nutné, aby mezi stranami vznikl jakýkoliv závazkový vztah.⁴⁶

F. Melzer pak uvažuje o přičitatelnosti v nejobecnější rovině. Nejvíce o přičitatelnosti hovoří už v úvodní pasáži výkladu o povinnosti k náhradě škody, a to v části zabývající se kauzalitou. Povětšinou se o přičítání a přičitatelnosti zmiňuje v kontextu s § 1935 a 2914 ObčZ.

Nejprve konstruuje přičitatelnost ve vztahu k jednání osoby: „Škůdce může jednat sám, nebo se mu přičítá jednání třetí osoby.“⁴⁷ Vzápětí ovšem s pojmem „přičitatelnosti“ operuje poněkud odlišně, když přičitatelnost přikládá následku, nikoliv jednání.⁴⁸ Poté konformně s pravidly PETL⁴⁹ formuluje přičitatelnost škody jako předpoklad odpovědnosti škůdce za způsobenou škodu.⁵⁰ Pro přičitatelnost to zejména znamená, že její vymezení je skutečně nutno hledat ve vztahu následku (škody) a odpovědné osoby (škůdce). Přičítání se pak objevuje ve vztahu ke kauzalitě jako základní podmínka její existence – nelze-li následek přičíst, pak nelze hovořit o kauzálním nexu mezi příčinou a ním.⁵¹ Zobecněno – přičitatelnost lze chápat podle této konstrukce jako vlastnost následku být přičten určitému právnímu subjektu, nikoliv vlastnost jednání. A zde tak může konečně zaznít „soukromoprávní“ definice přičitatelnosti: jde o vztah mezi následkem právního jednání a subjektem práva, jehož právní pozice se v právním světě mění. Je přitom lhostejno, zda subjekt následek musel způsobit – stačí, když zákon přičitatelnost ve vztahu subjekt-následek zakotví.

Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu v pojetí přičitatelnosti není jednotná. Citelné rozdíly přitom nejsou jen mezi logickými konstrukcemi argumentů obou institucí, ale i v rámci rozhodování každé z nich. Navíc rozhodnutí, která by se, byť i zprostředkovaně, týkala problematiky z civilního hlediska, není mnoho. Trestněprávní rozhodnutí na druhou stranu vesměs vyhovují přičitatelnosti v trestních věcech tak, jak již byla nastíněna výše.⁵² Jako reprezentativní příklady lze v případě Nejvyššího soudu uvést rozsudky rozvíjející tři hlavní argumentační linie, a sice rozsudek ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, rozsudek ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, a rozsudek v kauze „Peroutka“ ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016. Ústavní soud pak na přičitatelnost naráží v usnesení ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 201/17-1, a nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/09.

První rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS 28 Cdo 3934/2018) řeší situaci, kdy pouze část členů statutárního orgánu právnické osoby získala povědomí o určité právně významné okolnosti a o dopadu takového stavu na jednání právnické osoby jako takové. Na první pohled by se mohlo zdát, že se tu porovnávají dvě jednání – člena statutárního orgánu a právnické osoby samotné. Nicméně hovoříme-li o dopadu právního stavu na výsledek právního sporu, pak hovoříme o působení nějakého následku na změnu právní pozice dotčených osob. Není totiž primárně důležité to, jakým způsobem právnická osoba vědomosti nabyla a jak je užívala dále, ale to, že je vůbec nabyla. Pakliže je nabyla, mohou jí být za určitých podmínek přičitatelné.⁵³ Získání vědomostí je pak samo o sobě následkem nějakého jednání či činnosti. Přičitatelnost lze tak v tomto rozsudku chápat jako vlastnost nabytí vědomostí ovlivnit právní pozici subjektu.

Druhé rozhodnutí (NS 25 Cdo 83/2019) je rozhodnutí nejnovější a naneštěstí zatím poslední v tvořícím se řetězu na sebe navazujících rozsudků. Autor poněkud nešťastně přejímá pojem „přičitatelnost“ bez hlubších znalostí všech jeho konotací. Odvolává se při úvaze na odbornou publikaci, která podle jeho slov ztotožňuje pojem „přičitatelnosti“ s právní kauzalitou.⁵⁴ Bohužel výklad je, zdá se, poněkud komplikovanější, jelikož takto přímočaře hovoří pouze nadpis příslušné kapitoly.⁵⁵ Už na jejím konci se dočítáme, že „čím větší kontrolu má třetí osoba, tím méně lze jí zapříčiněnou škodu přičítat prvnímu škůdci“.⁵⁶ Dále publikace uvádí, že „podle testu csqn [Pozn. autora: conditio sine qua non] jsou osobě odpovědné za škodní událost z titulu svému zavinění nebo na základě jiného důvodu přičitatelné veškeré újmy, pro které byla tato událost podmínkou.“⁵⁷ Lze tak dovodit, že nejenže přičítání a přičitatelnost s kauzalitou není ztotožňována, ale dokonce jsou od sebe oddělovány – kauzalita je vztahem mezi příčinou a následkem, kdežto přičitatelnost je vlastností následku samotného. V tomto duchu lze interpretovat i další pasáže publikace.⁵⁸

Ani jedno z výše uvedených rozhodnutí se nevztahuje k § 2914 ObčZ a ani jej nijak nezmiňuje. Jediným rozhodnutím, které se tak k problematice přičitatelnosti ve smyslu § 2914 ObčZ skutečně vztahuje, je poslední uváděné, tedy rozsudek 30 Cdo 5848/2016 v „kauze Peroutka“. K § 2914 ObčZ se vyjadřuje slovy, že „(d)ané ustanovení je chápáno jako právní prostředek dopadající na okolnosti, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již existující povinnosti plnit nebo k obstarání jiné záležitosti.“⁵⁹ Vyjádření přebírá z již výše citované komentářové literatury.⁶⁰

Jelikož řešení celé problematiky leží v podřazení pod nesprávný právní předpis,⁶¹ k samotné povaze přičitatelnosti se soud nemusel vyjadřovat ve větším rozsahu. Nicméně už v bodě 84 formuluje základní dilema celé věci: „je třeba především vymezit odpovědnost za takový zásah, tj. stanovit její právní základ, a z toho vyplývající určení odpovědného subjektu, stejně jako míru této odpovědnosti“.⁶² Jako hlavní moment, který vedl k chybnému posouzení takové odpovědnosti, pak shledává soud také v tom, že „(n)elze též přehlédnout, že odvolací soud pouze stroze deklaroval, že podstatu sporu nelze zaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci (...), aniž by objasnil důvod, proč se tak domnívá.“⁶³

Nesprávné posouzení soudu druhého stupně tak spočívá v tom, že nevymezil odpovědnost dostatečně přesně, jelikož se pouze spokojil s tím, že obecná přičitatelnost ve smyslu § 2914 ObčZ ve vztahu prezidenta vůči jeho kanceláři existuje. Nejvyšší soud toto tvrzení odmítá a tím, že formuluje adekvátnější řešení v podobě posouzení vztahu podle jiného zákona, fakticky deklaruje, že odpovědnost v daném případě jednoduše vypadá jinak, než jak si ji odvolací soud představuje. Zaprvé neexistuje povinnost státu, kterou by prezident v průběhu svého vystupování plnil – v nejširší interpretaci pouze obecná povinnost zdržet se zásahu do osobnostních práv jiných osob. Zadruhé, podstata prezidenta jakožto úřadu je odlišná od podstaty fyzické osoby úřad vykonávající, jelikož na prezidenta se vztahuje větší množství právních norem, které v mnoha případech budou normami speciálními, a tak primárně použitelnými. Odpovědnost osoby pak bude v takovém rozsahu konzumována odpovědností úřadu. To ovšem nijak nevypovídá o povaze odpovědnosti jako takové, která zůstává nezměněna. Vždy se bude jednat o náhradu způsobené škody. Přiklání-li se soud obecně k tomu, že škoda existuje, ovšem vztah z ní vzešlý je nesprávně posouzen z hlediska procesní stránky jeho uplatnění u soudu, pak je nutné počítat s tím, že přičitatelnost jako základní podmínka realizace odpovědnosti ve vztahu přítomna bude. Problémem je, že k této úrovni se soud nemusel dopracovávat, a tak ani nelze blíže vymezit, jak přičitatelnost chápe. Pouze můžeme odvodit, že toto chápání bude konformní s citovanou komentářovou literaturou. Zřejmě tedy půjde o vztah následku a subjektu, kterému bude přičten.

Oba judikáty Ústavního soudu oproti představeným rozhodnutím soudu Nejvyššího s přičitatelností zacházejí o poznání chaotičtěji. První jmenovaný – III. ÚS 201/17-1 – shledává přičitatelnost ve vazbě na jednání osoby spáchané hrubou nedbalostí. Ke konstrukci, kdy by mel být takový způsob spáchání protiprávního jednání přičten jiné osobě než jednajícímu, se staví negativně.⁶⁴ Přičitatelnost tím pádem nelze hledat ve vztahu k jednání osoby. Druhý – Pl. ÚS 9/09 – pak přičitatelnost vidí ve smyslu správního práva, kdy jejím prostřednictvím definuje správní, respektive samosprávný orgán.⁶⁵ Takovou přičitatelnost nelze pojmově s diskutovanou přičitatelností ve vztazích soukromého práva nijak směšovat.

Vraťme se nyní na úplný počátek – až k námořnímu právu a jeho společné havárii. Odsuňme na chvíli její široké vymezení mezinárodní a využijme pojmů české úpravy, abychom popsali, k čemu dochází. Velitel lodi jedná ve skutečném světě a působí následek. V tuto chvíli může a nemusí být irelevantní, zda je subjektem práva – za předpokladu, že by se o společnou havárii nejednalo, by pak jednal i v právním světě a díky svému jednání by měnil svou pozici – získával by dodatečná práva a povinnosti, jelikož by byly splněny kumulativní předpoklady ke vzniku odpovědnosti za škodu. Jeho jednání jistě porušuje zákon, kladoucí na něj povinnosti související s přepravou věcí či osob. Následek ve formě újmy vznikl, kauzální nexus mezi velitelovým jednáním a následkem lze dovodit, a zavinění tím pádem také.

Ovšem půjde-li o případ společné havárie, situace bude trochu odlišná. Velitel lodi totiž jedná ve skutečném světě, ale nemění svou právní pozici. K té dojde u provozovatele lodi (kterým velitel může a nemusí být) a vlastníka nákladu. Následek jednání jednoho účastníka (a záměrně nehovořme o „subjektu“) právního vztahu ve skutečném světě tedy mění pozici jiných subjektů (nyní už je termín přesný) ve světě právním. Řešení, jak k tomu může logicky bezchybně dojít, se nabízí v přičitatelnosti, respektive v přičtení následku subjektu jinému než jednajícímu. K tomu pochopitelně musí dojít jen na základě zákona, jelikož právní pozice se spíše změní v neprospěch – ale taková úvaha není předmětem tohoto příspěvku, proto je s ní nutné v tomto bodě pracovat jako s určitým konstatováním právní reality.

Pojem „přičitatelnosti“ je ale natolik univerzální, že není nutné zůstat jen u specifického institutu námořního práva. Naopak. Ze zjištění vyplývá, že jej lze definovat dokonce dvěma způsoby. Blíže k trestní agendě je pojetí, podle kterého je přičitatelnost mírou ekvivalence dvou jednání, a to jednání ideálního – formulovaného skutkovou podstatou – a jednání konkrétní osoby. Výsledkem pak je dovození deliktní odpovědnosti vázané na deliktní způsobilost subjektu. Ta vede v konečném důsledku k uložení sankce, často represivní, která nemusí ani povahou, ani rozsahem odpovídat původně způsobenému následku jednání. Často to ostatně ani nejde – od Chammurapiho zákoníku jsme již ušli značně dlouhou historickou cestu. Koneckonců samotný následek hraje v celém procesu podružnou roli.

Druhé pojetí přičitatelnosti, které se uplatňuje zpravidla ve vztazích vznikajících z civilněprávních deliktů, naopak následek staví do popředí. Přičitatelnost je v takovém pojetí vlastností následku být přičten, a vyvolat tak změnu v právní pozici subjektu. Přičítání pak musí být chápáno jako hledání subjektu přičitatelnosti následku. Nabízí se srovnání s kauzalitou. Ta je oproti ní procesem, který probíhá paralelně s přičítáním. Do značné míry se s přičitatelností proplétá, jelikož právě jejím prostřednictvím k přičítání dochází. Hlavní rozdíl tkví ve zdroji, ze kterého vychází – zatímco kauzalita je řetězcem logických úvah promítajících se do právního světa, přičitatelnost je právem stanovená. Když zkoumáme, zda vlastník automobilu nezabrzděného ruční brzdou odpovídá za škodu způsobenou tím, že se automobil dal do pohybu a havaroval do lampy pouličního osvětlení, která se následně zřítila na pozemek poškozeného, kde pádem poškodila psí boudu, pátráme po logických souvislostech ve světě reálném, nikoliv právním. Oproti tomu když zákon stanoví, že kdo provozuje vozidlo, „nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu“ (§ 2927 ObčZ), formuluje tím přičitatelnost následku způsobeného provozem vozidla jeho provozovateli. Sankce, která je odvozená od přičtení následku subjektu, pak zpravidla vede v civilněprávním duchu k vyrovnání nerovnováhy ve vztazích tak, jak vznikla díky způsobené škodě či újmě.

Při pohledu na vztah vznikající mezi účastníky společné havárie lze ve světle těchto úvah konstatovat, že u něj zdaleka převládá civilněprávní pojetí přičitatelnosti. Primárním účelem totiž musí být vyrovnat nerovnovážný stav způsobený úbytkem na majetku účastníků, ať již jde ve své podstatě spíš o náhradu škody, nebo o vydání bezdůvodného obohacení. V žádném případě nedochází k tomu, aby bylo jednání velitele srovnáváno s nějakým ideálním jednáním. To se děje pouze při zjišťování, zda šlo nebo nešlo o případ společné havárie, přičemž rozbor této části normy není předmětem tohoto příspěvku a nesouvisí s následkem ani a priori se změnou právní pozice subjektů společné havárie. Následek jako takový je rozdělen a přičten provozovateli lodě a vlastníku nákladu. Takové pojetí koresponduje s civilněprávním pojetím, ve kterém hraje následek primární roli, je přičten konkrétnímu subjektu a na základě přičtení mění jeho právní pozici. Tolik k obecnému závěru plynoucímu z konkrétních specifik institutu námořního práva.

Zcela závěrem lze jít i od obecného ke konkrétnímu a konstatovat, že společná havárie se značně blíží svou povahou vztahům vznikajícím z deliktního jednání, na které dopadá § 2914 ObčZ. V případě pochybností při jejím řešení je tedy možné využít všechny argumentační prostředky, které jsou k němu dosud k dispozici.