(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 124/2019, ze dne 12. května 2021)

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost zadavatele města Třebíč proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla potvrzena pokuta ve výši 1.500.000,- Kč udělena zadavateli Úřadem za porušení zásady zákazu diskriminace dle § 6 odst. 1 ZZVZ.

V rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku nazvanou „Výběr dopravce pro uzavření smlouvy o poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících veřejnou linkovou autobusovou dopravou k zajištění dopravní obslužnosti města Třebíč a vybraných okolních obcí“ zadavatel v závazném návrhu smlouvy požadoval, aby se vybraný uchazeč zavázal po celou dobu trvání smlouvy zajistit kryté parkovací stání pro používaná vozidla․ Tento požadavek později odůvodnil sledováním dodržování povinností stanovených v § 5 odst. 2 písm. i) a j) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, tedy aby autobusy nevyjížděly zasněžené, s námrazou nebo s vrstvou ledu hrozící uvolněním.

Krajský soud v prvnim stupni shledal, že plnění výše zmíněných povinností lze dosáhnout různými způsoby a že zadavatel neměl důvod omezit možnosti účastníků pouze na kryté stání vozidel. Zahrnutím tohoto požadavku do obchodních podmínek zadavatel nedůvodně zvýhodnil stávajícího dodavatele a naopak omezil okruh možných dodavatelů, což vedlo k podání jediné nabídky a to právě od stávajícího dodavatele.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací krajského soudu a jeho závěru, že stanovení konkrétní obchodní podmínky, přestože existují jiné stejně účinné způsoby k dosažení sledovaného cíle a daný požadavek zvýhodňuje stávajícího dodavatele, zpravidla bude porušením zásady zákazu diskriminace dle § 6 odst. 1 ZZVZ.