(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 456/2020, ze dne 26. srpna 2021)
Žalobkyně pracovala u žalované ve sjednaném druhu práce jako ředitel pobočky s místem výkonu práce XY․ V rámci organizační struktury žalované měla pobočka XY postavení pobočky na úrovni řízení L2, které byly podřízeny pobočky na úrovni řízení L1. Na základě rozhodnutí o organizační změně žalované došlo v případě pobočky XY k přeměně stávající pobočky úrovně L2 na pobočku úrovně L1 a její nadřízenou pobočkou se stala jiná pobočka L2. V návaznosti na tuto organizační změnu byla s účinností od 15. 1. 2016 (s ohledem na zrušení pobočky úrovně L2 XY) zrušena pracovní místa ředitele pobočky L2 a náměstka ředitele pobočky L2 s místem výkonu práce XY. Na pracovní místo ředitele pobočky L1 XY (před organizační změnou L2 XY) byla od 15. ledna 2016 zařazena dosavadní náměstkyně ředitele pobočky G.F. Dne 1. 12. 2016 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť došlo ke zrušení její pracovní pozice. Žalobkyně se prostřednictvím podané žaloby domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, protože ve skutečnosti ke zrušení jejího pracovního místa nedošlo, a i po provedení organizační změny je pobočka žalované v XY vedena ředitelkou pobočky paní G.F
Obvodni soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s tím, že v důsledku organizační změny se žalobkyně stala nadbytečnou, neboť její pracovní místo bylo zrušeno bez náhrady a její pracovní pozici po její výpovědi vykonával stávající ředitel nadřízené pobočky L2. Námitku žalobkyně, že jí mělo být nabídnuto místo ředitelky pobočky L1 v XY, neshledal opodstatněnou a uzavřel, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobkyně je dána, neboť transformací žalované bylo zrušeno místo ředitele a náměstka ředitele pobočky L2 v XY a nově vzniklé místo ředitele pobočky L1 v XY je zcela jiné pracovní místo, než jaké v rozhodné době žalobkyně zastávala.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Mimo jiné se zabýval otázkou, zda pracovní pozice ředitele pobočky v XY po organizační změně označená jako typ L1 mohla být totožná s původní pracovní pozicí žalobkyně, a dospěl k závěru, že pracovní kompetence ředitele pobočky v XY před a po organizační změně musely být zcela odlišné, a dovodil, že „v příčinné souvislosti s organizačními změnami u žalovaného odpadla část pracovní náplně žalobkyně“. Uzavřel proto, že přijatá organizační změna byla bezprostřední příčinou nadbytečnosti žalobkyně.
Nejvyšší soud, na základě žalobkyní podaného dovolání, nejprve konstatoval, že nadbytečnost zaměstnance nelze spojovat s takovým rozhodnutím o organizační změně, v jehož důsledku sice není pro zaměstnavatele dále (zcela nebo zčásti) potřebný výkon pracovních činností, které dotčený zaměstnanec dosud pro něj vykonával, avšak zaměstnavatel má možnost přidělovat zaměstnanci jinou práci v rámci sjednaného druhu práce, jejímž výkonem by byl zaměstnanec nadále ve svém pracovním úvazku vytížen.
Podle skutkových zjištění učiněných v projednávané věci měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat sjednaný druh práce ředitel pobočky. Součástí ujednání o druhu vykonávané práce nebylo bližší vymezení pobočky z hlediska jejího postavení v organizační struktuře žalované. Na základě takto sjednaného druhu práce mohla žalobkyně pro žalovanou vykonávat práci ředitele pobočky na jakékoli úrovni řízení, tedy jak práci ředitele pobočky úrovně L2, tak práci ředitele pobočky úrovně L1. Nejvyšší soud proto uzavřel, že „žalobkyně se v důsledku organizačního opatření žalovaného spočívajícího ve zrušení pracovního místa ředitele pobočky úrovně L2 XY s účinností od 15. 1. 2016 nestala nadbytečnou zaměstnankyní, neboť nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) se nestal druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěné žalobkyně a žalovaná měla nadále možnost plnit povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy i ve svém novém (organizačním opatřením změněném) organizačním uspořádání“. Důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl tedy naplněn a výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 12. 2016 je absolutně neplatná. Nejvyšší soud proto ve stejném duchu změnil rozhodnutí odvolacího soudu
