(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. března 2021)

V nadepsaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek je možné soudně přezkoumat úrok sjednaný ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli.

V rámci předcházejícího řízení soud prvního stupně shledal sjednaný úrok, který převyšoval běžnou úrokovou sazbu více než 15x, v rozporu s dobrými mravy. Následně však odvolací soud dospěl k závěru, že korektiv dobrých mravů nelze na výši úroku aplikovat, a to s ohledem na ustanovení § 1797 občanského zákoníku, na základě, kterého se podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání nemůže domáhat neplatnosti smlouvy podle právní úpravy lichvy v ustanovení § 1796 občanského zákoníku․ Jiný zákonný korektiv k posouzení výše sjednaného úroku neaplikoval.

S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožnil. Principy dobrých mravů se podle názoru Nejvyššího soudu uplatní i ve vztazích mezi podnikateli, přičemž v případě jejich porušení, bude právní jednání stiženo absolutní neplatností. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že závěr o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je řešením zcela výjimečným a je nutno jej odůvodnit mimořádnými okolnostmi daného případu.

Aplikace korektivu dobrých mravů zároveň nevylučuje posouzení daného vztahu také podle jiných ustanovení občanského zákoníku. Podle názoru Nejvyššího soudu je vždy třeba zkoumat, zda se například jedna ze smluvní stran nenachází při uzavírání smlouvy v postavení spotřebitele, příp. v postavení slabší smluvní strany.

Spotřebitelem je v souladu s platnou právni úpravou každý člověk, tedy i fyzická osoba - podnikatel, který uzavírá mimo rámec své podnikatelské činnosti smlouvu s podnikatelem. Osoba v tomto postavení je vždy považována za slabší smluvní stranu a zákon jí tedy nabízí zvýšenou ochranu v právních vztazích. Uzavřel-li proto podnikatel, který je zároveň fyzickou osobou, mimo rámec své podnikatelské činnosti smlouvu s jiným podnikatelem, je třeba posoudit, zda uzavřená smlouva nemá povahu smlouvy spotřebitelské. V takovém případě bude pro příslušné smlouvy uzavřené do konce roku 2016 potřeba aplikovat zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

V postavení slabší strany může být i podnikatel, který není v daném vztahu v postavení spotřebitele, a to například v důsledku jeho postavení na trhu. V takovém případě lze uvažovat o aplikaci právní úpravy adhezních smluv. Zároveň však Nejvyšší soud upozorňuje, že pouhá nepřiměřenost úroku, resp. úplaty nemůže být předmětem přezkumu dle ustanovení o adhezních smlouvách.

Lze tak shrnout, že odvolací soud postupoval nesprávně, když se soustředil pouze na korektiv dobrých mravů, resp. na jeho vyloučení a nezabýval se dalšími možnými zákonnými prostředky ochrany. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a uložil mu, aby se v dalším řízení lépe vypořádal se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o okolnostech uzavření smlouvy, ze kterých vyplývá, že žalobkyně dopředu věděla o tom, že žalovaný podnikatel dluh nesplní.