(Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3962/18, ze dne 6. dubna 2021)

V nedávné době se Ústavní soud vyjádřil k otázce přezkumu uzavření rozhodčí smlouvy v exekučním řízení a její provázaností se smlouvou o revolvingovém úvěru. Stěžovatelka uzavřela dne 18. března 2016 spotřebitelskou smlouvu o revolvingovém úvěru („smlouva“), přičemž následně téhož dne uzavřela rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení před jedním z třinácti vyjmenovaných rozhodců.

Stěžovatelka se následně dostala do prodlení se splátkami, na což ji úvěrová instituce opakovaně upozorňovala․ V důsledku prodlení stěžovatelky se splátkami došlo k zesplatnění celé pohledávky, nicméně ani po upozornění na tuto skutečnost stěžovatelka dluh ani z části nesplnila. V důsledku jednání stěžovatelky následně podala úvěrová instituce žalobu k rozhodčímu soudu a vyrozuměla stěžovatelku o jejím právu zvolit si rozhodce, který by měl vzniklý spor ve věci dle ujednání rozhodčí smlouvy rozhodnout. Stěžovatelka ani na toto vyrozumění nijak nereagovala. V rozhodčím řízení byla pohledávka přiznána, a protože stěžovatelka dále svůj dluh neplnila, podala úvěrová instituce exekuční návrh.

Soud nařídil exekuci na stěžovatelku, avšak ta navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - nicotného rozhodčího nálezu. Dle jejího tvrzení neměl rozhodce dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť jak smlouva rozhodčí, tak smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Exekuční soud následně exekuci zcela zastavil.

Úvěrová instituce podala proti usnesení exekučního soudu odvolání a odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí ze strany exekučního soudu a dále o princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu.

Stěžovatelka tvrdila, že považuje smlouvu za neplatnou pro nesoulad s dobrými mravy, když celý smluvni konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému obohacení vedlejší účastnice. Stěžovatelka argumentovala jednak výší úrokové míry, která činila 152,50 % p. a., dále smluvními pokutami, které dle jejího názoru postrádají smysl a účel, pro jaký jsou smluvní pokuty ujednávány, neboť úvěrová instituce tyto pokuty zakomponovala do smlouvy nikoli proto, aby posílila své postavení, nýbrž aby se dále dodatečně obohatila nad rámec sjednané úplaty za poskytnutý úvěr, a v zásadě držela stěžovatelku v dluhové pasti.

Podle stěžovatelky se názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 o tom, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva. Stěžovatelka uvedla, že skutečnost, že se jedná o rozhodčí smlouvu, a nikoliv o doložku je pouze splněním zákonem požadované formy, a tedy na toto posouzení nemá vliv, neboť smlouva a rozhodčí smlouva tvoří spolu jeden obchodní konstrukt. Nadto byla rozhodčí smlouva podepsána ve stejný den jako návrh na uzavření smlouvy, a tedy byla rozhodčí smlouva podepisována předem.

Ústavní soud uvedl, že z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami přitom není rozhodující, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení.

Dále Ústavní soud uvedl, že jeho názor vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12, tedy že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky se uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku. Pokud tedy odvolací soud argumentoval principem oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, nutno přihlédnout k tvrzení stěžovatelky, že smlouva a rozhodčí smlouva spolu v této věci tvoří jeden obchodní konstrukt. Jen z důvodu toho, že rozhodčí smlouva byla sjednána na samostatné listině, nelze v daném případě z ústavněprávního hlediska rezignovat na přezkoumání celého kontraktačního procesu, včetně rozhodčí smlouvy. Přístup odvolacího soudu v dané věci byl v tomto projevem přehnaného právního formalismu, který by se zejména v obdobných případech, kdy je jedna strana zjevně ve slabším postavení, neměl v demokratickém právním státě uplatňovat.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecný soud, rozhodující ve věci, porušil práva stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu, zaručená v čl. 11 odst 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.