Na následujících případech z praxe bych rád ukázal, jak se soudy vypořádaly se značně obecnou a neurčitou právní úpravou týkající se lehkomyslného jednání. Tyto případy představují typické situace, při kterých vyvstává nutnost posuzování lehkomyslnosti v chování dlužníka. V žádném případě ale nejde o konečný výčet všech možných situací a jednání, k nimž v rámci oddlužení dochází.
1. Zamlčení věřitelů
Nejčastější případ lehkomyslnosti dlužníka představovalo až do 31. 5. 2019 zamlčení významné části věřitelů v seznamech předkládaných společně s návrhem na povolení oddlužení. Novelou účinnou od 1. 6. 2019 zákonodárce vypustil požadavek na předložení kompletního seznamu závazků dlužníka. Vzhledem k tomu, že pro povolení oddlužení již není od účinnosti této novely nutné dokládat příjem postačující pro alespoň 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, nemá smysl požadovat po dlužníkovi doložení podrobného rozpisu veškerých jeho dluhů. Postačuje osvědčení, že se nachází v úpadku. Tuto změnu lze přivítat, jelikož pro dlužníky, kteří čelili mnohočetným exekucím spojeným s několikanásobným přeprodejem pohledávek, bylo nemyslitelné, aby měli úplný a aktuální přehled o svých dluzích. Zamítnutí oddlužení pak v těchto případech mnohdy vykazovalo znaky svévole.
2. Zamlčení majetku
Po zmíněné novele se tak na první místo v lehkomyslnosti dlužníků posunulo zamlčení části majetku při podání návrhu na oddlužení. Takové jednání dlužníků obvykle naplňuje buď definici lehkomyslnosti, nebo také nepoctivého záměru. I v těchto případech má ale dle judikatury dlužník možnost jakési liberace, pokud doloží, že zamlčením majetku nedošlo ke snížení míry uspokojení jeho věřitelů. Půjde zejména o situace, kdy dlužník zamlčel neprodejný majetek, nebo pokud bude zajištěno 100% uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka i bez zpeněžení majetku zamlčeného dlužníkem.
Rozhodovací praxe identifikovala i případy, které svou intenzitou a charakterem nedosahovaly nepoctivého záměru dlužníka. Jako příklad lze uvést např. situaci posuzovanou NS, kdy si dlužník před podáním návrhu na oddlužení nechá poskytovat
„(za úplatu) neúplné, nepřesné nebo nesprávné rady o povinnostech, které v oddlužení (a obecně v insolvenčním řízení) má, od osoby (nebo osob), která jej v insolvenčním řízení v žádné jeho fázi (byť jen pro účely sepisu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nezastupovala“, následkem čehož dlužník do seznamu majetku neuvede všechen svůj majetek.
Dlužník pak sice nejedná nepoctivě, jelikož v jeho jednání není možné spatřovat úmysl zatajit majetek před insolvenčním soudem, příp. svým insolvenčním správcem, avšak jedná lehkomyslně, protože dá na rady osob, které nejsou kvalifikovány k tomu, aby mu, resp. komukoli jinému, poskytovaly právní poradenství. Soudní praxe tedy po dlužníkovi požaduje, aby v případě, že se neorientuje v požadavcích, které na něj právní úprava oddlužení klade, vyhledal kvalifikovanou právní pomoc. Dlužník se tak nemůže vymlouvat, že využil služby pokoutníků nebo jiných osob nekvalifikovaných k poskytování právního poradenství, protože tím vlastně přiznává vlastní lehkomyslné jednání.
3. Zatajení příjmů
U zatajení příjmů se uplatní stejné principy jako u zatajení majetku dlužníka. Základním rozdílem je pouze časové hledisko, kdy k zatajení příjmů dochází obvykle během schváleného oddlužení, zatímco k zatajení jiného majetku dojde při podání návrhu na oddlužení. V případě zatajení příjmu tak bude rovněž nutné posuzovat, jak významnou část příjmů dlužník zamlčel a zda vůbec tyto příjmy mohly být použity pro uspokojení jeho věřitelů. Domnívám se, že na zatajení příjmů jsou analogicky aplikovatelné závěry týkající se zatajení majetku, tj. dlužník může své jednání napravit tím, že zatajené (resp. jim odpovídající) příjmy doplatí do majetkové podstaty.
4. Neplnění informační povinnosti
Dalšími případy lehkomyslného jednání dlužníka jsou situace, kdy dlužník opakovaně neposkytuje dostatečnou součinnost soudu a/nebo svému insolvenčnímu správci. Lehkomyslným jednáním odůvodňujícím zrušení oddlužení je až opakované neplnění informačních a ohlašovacích povinností dlužníka. Občasné nedostatky v komunikaci dlužníka se soudem a správcem totiž nedosahují takové intenzity, aby z nich bylo možné automaticky dovodit lehkomyslný přístup dlužníka. V některých případech není dle soudní praxe ani opakované porušení informačních povinností shledáno lehkomyslným, pokud dlužník projde náležitou sebereflexí a své jednání zlepší.
5. Maření zpeněžení
Rozhodovací praxe dále uznává, že lehkomyslným přístupem je také maření zpeněžování majetku. Zde opět může docházet jak k cílenému, a tedy nepoctivému maření prodeje, ale také k situacím, kdy dlužník znemožňuje prodej neúmyslně. V souvislosti s probíhající pandemií COVID-19 jsou známy opakované případy, kdy dlužník odmítá spolupracovat při zpeněžení nemovitostí (zejm. nevpouští do nemovitosti znalce, příp. zájemce o prodej) a své jednání vágně omlouvá probíhající pandemií a strachem o zdraví sebe a své rodiny. Takové chování dlužníka by podle mého názoru mělo být soudy kvalifikováno jako lehkomyslné maření prodeje, pokud dlužník nedoloží konkrétní specifické okolnosti jeho vlastní situace. Není možné, aby dlužník mařil přípravu prodeje s odkazem na pandemii, a přitom sám nevyvinul žádné kroky pro ochranu svého zdraví bez nutnosti odkladu zpeněžení.
6. Neplacení záloh
Na první pohled by se mohlo zdát, že neplacení záloh na odměnu insolvenčního správce nebude představovat žádný interpretační problém. Tuto povinnost dlužníkovi ukládá soud při povolení oddlužení s odkazem na § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v rozhodném znění.
V praxi ale nastávají problémy s obdobím mezi povolením a schválením oddlužení, které v průměru trvá přibližně půl roku. Dlužníku jsou obvykle po tuto dobu deponovány srážky z jeho příjmu. Po schválení oddlužení zaměstnavatel deponace vyplácí insolvenčnímu správci. Pro dlužníky tím ale vzniká problém v rámci řízení peněžních toků, jelikož prostředky, ze kterých by mohli hradit zálohy na odměnu insolvenčního správce, jsou blokovány u zaměstnavatele.
Dlužníci tak často svou povinnost po několik měsíců před schválením oddlužení neplní, což by mělo být při striktním výkladu zákona vnímáno jako lehkomyslné jednání dlužníka a mělo by tedy vést ke zrušení oddlužení, resp. zamítnutí jeho schválení. Vrchní soud v Praze přistoupil k takové situaci méně formalisticky a dovodil, že v případech,
„kdy zaměstnavatel dlužníka deponoval srážky ze mzdy v zákonné výši, nelze neplacení záloh na odměnu správce a na náhradu hotových výdajů poté, co jim bylo povoleno oddlužení, považovat za lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení. Protože bylo zřejmé, že po schválení oddlužení dlužníků bude z těchto srážek možné uspokojit nejen odměnu správce a jeho hotové výdaje, ale i uspokojovat pohledávky věřitelů.“
Tento výklad odvolacího soudu lze přivítat, jelikož odstraňuje zbytečnou tvrdost insolvenčních předpisů. Do budoucna by ale bylo vhodnější, aby zákonodárce jasně stanovil, že zálohy na odměnu insolvenčního správce nemusí být hrazeny do schválení oddlužení, pokud budou ihned po oddlužení uhrazeny z deponovaných prostředků.
Samozřejmě, v situacích, kdy zde nejsou žádné deponace, nebo jiné specifické okolnosti (např. nečekaný úraz či jiný krátkodobý výpadek příjmů dlužníka), a dlužník zálohy na odměnu insolvenčního správce přesto nehradí, půjde zpravidla o zřejmě lehkomyslný přístup dlužníka a důvod k zamítnutí návrhu na schválení oddlužení.