Soudní ingerence do právních poměrů společenství týkající se primárně přezkumu rozhodnutí shromáždění je nepřekvapivě oblastí, k níž se vyskytuje nejvyšší počet soudních rozhodnutí v rámci práva bytového spoluvlastnictví. Z toho důvodu by se dalo očekávat, že po téměř sedmi letech bude daná problematika již poměrně dobře a jasně autoritativně vyložena. To relativizovala již několikrát zmiňovaná novela občanského zákoníku účinná k 1. 7. loňského roku, která se v této části podle vůle zákonodárce vyjádřené v důvodové zprávě explicitně odchyluje od konstantní judikatury NS. K vyjasnění nepřispěla ani důvodová zpráva. Jak bude uvedeno dále, neodpovídá a přesahuje dle mého názoru text novelizované právní normy.
Nejprve k dosavadní soudní praxi. Do 1. 7. 2020 byla judikatura NS ustálena v názoru, že v rámci přezkumu rozhodnutí shromáždění podle tehdy účinného § 1209 odst. 1 ObčZ se lze domáhat pouze určení neplatnosti takového rozhodnutí a nikoliv např. požadovat svolání shromáždění, změnu jeho rozhodnutí apod. Současně se NS vyjádřil k možnosti subsidiární aplikace § 258, 259 a 260 ObčZ, tedy ustanovení, která upravují problematiku neplatnosti rozhodnutí orgánů spolku, a to ve vztahu k případům upraveným v § 1209 odst. 1 ObčZ. NS zde dospěl k závěru, že z důvodu speciality nelze § 258 a 259 ObčZ na případy upravené § 1209 odst. 1 ObčZ aplikovat, zatímco § 260 z důvodu absence obdobného ustanovení v části bytového spoluvlastnictví ano.
Dále se NS zabýval otázkou přezkumu platnosti rozhodnutí jiných orgánů společenství než shromáždění, ať již statutárního orgánu či orgánů fakultativně vytvořených. S ohledem na absenci zvláštní právní úpravy v části občanského zákoníku zaměřené na bytové spoluvlastnictví a v návaznosti na odkazovací normu § 1221 ObčZ dovodil NS bez jakýchkoliv pochybností nutnost subsidiární aplikace příslušných ustanovení spolkové právní úpravy regulující neplatnost rozhodnutí orgánů spolku, tedy § 258 a násl. ObčZ. Explicitně přitom uvedl, že § 1209 odst. 1 ObčZ upravuje přezkum rozhodnutí shromáždění a nikoliv orgánů ostatních. Doplnil však, že stejně jako v případě přezkumu rozhodnutí shromáždění je možné i v těchto případech vyslovit neplatnost příslušného rozhodnutí, toliko je-li pro to důležitý důvod (viz § 1209 odst. 1 větu první ObčZ), což má reflektovat zvláštní povahu společenství jako právnické osoby.
Lze shrnout, že do 1. 7. 2020 se pro případy přezkumu rozhodnutí shromáždění aplikovala pravidla zakotvená v § 1209 odst. 1 ObčZ, která soudu umožňovala případně toliko vyslovit neplatnost takového rozhodnutí. Subsidiární užití spolkové úpravy týkající se neplatnosti rozhodnutí orgánů spolku bylo judikatorně vyloučeno s výjimkou korektivu proporcionality. Naproti tomu v případech přezkumu platnosti rozhodnutí ostatních (volených) orgánů společenství bylo vyloučeno aplikovat pravidla zakotvená v § 1209 odst. 1 ObčZ s výjimkou požadavku na existenci důležitého důvodu, a tudíž musela být subsidiárně užita spolková právní úprava týkající se neplatnosti rozhodnutí orgánů spolku (§ 258 a násl. ObčZ).
Do takto vcelku logicky vyložené právní úpravy, jak bylo výše avizováno, zasáhl zákonodárce předmětnou novelou a pravidla soudního přezkumu rozhodnutí shromáždění změnil. Na první pohled se zdá, že jediná koncepční změna spočívá v rozšíření způsobu, jakým může o napadeném rozhodnutí shromáždění soud rozhodnout. Napříště má podle novelizovaného odst. 2 § 1209 ObčZ platit, že soud uspořádá právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení, pročež není omezen pouze na vyslovení neplatnosti dotčeného rozhodnutí, jak tomu bylo doposud. Důležité je rovněž zmínit, že podle dikce tohoto ustanovení není soud vázán návrhem účastníků řízení se všemi s tím spojenými důsledky. V ostatním by měla platit pravidla vytvořená či potvrzená soudní praxí zmíněná výše.
Při čtení důvodové zprávy k červencové novele občanského zákoníku lze ale nabýt dojmu, že zákonodárce zamýšlel pravidla pro přezkum rozhodnutí orgánů společenství novelou modifikovat poněkud výrazněji. Pro přehlednost cituji celé odůvodnění novelizačních bodů 47 a 48 týkajících se nového znění § 1209 ObčZ:
„K bodu 47 a 48 (§ 1209)
Navrhovaná změna reaguje na rozhodnutí NS z 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ve kterém NS dovodil, že podle stávajícího znění odst. 1 se lze dovolávat pouze neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Odchylně od závěru NS se napříště výslovně stanoví, že přehlasovaný vlastník jednotky může navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti týkající se správy domu a pozemku, a zároveň se doplňuje odst. 2, který stanoví, že soud na základě návrhu uspořádá právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení. Odst. 2 dále stanoví demonstrativní výčet způsobu, jakým může soud rozhodnout, přičemž nejde o vyslovení či nevyslovení neplatnosti rozhodnutí. Zdůrazňuje se tak, že předmětné ustanovení představuje úpravu obdobnou § 1139 obecné úpravy spoluvlastnictví, který se neomezuje pouze na prohlášení rozhodnutí za neplatné. Předmětné ustanovení představuje úpravu speciální vůči § 1139 a vylučuje v příslušném rozsahu obecnou úpravu spoluvlastnictví.
V souvislosti s navrhovanou změnou se rovněž navrhuje vyjasnit vztah § 1209 k úpravě dovolání se neplatnosti orgánu spolku (§ 258 a násl.). Proto se navrhuje v § 1221 odst. 1 výslovně stanovit, že na rozhodování v rámci společenství vlastníků se přiměřeně použijí ustanovení právní úpravy spolku o neplatnosti rozhodnutí orgánu (§ 258 a násl.) a o následcích rozporu rozhodnutí s dobrými mravy (§ 245).
Napadne-li vlastník jednotky rozhodnutí orgánu společenství vlastníků u soudu, půjde v případě návrhu na určení neplatnosti takového rozhodnutí o návrh podle § 258 a násl. a v ostatních případech, s výjimkou postupu podle § 245, o návrh podle § 1209.“
S cit. odůvodněním se zcela neztotožňuji. Zaprvé, z dikce novelizovaného § 1209 odst. 1 a 2 ObčZ dle mého soudu neplyne, že nelze navrhovat rovněž vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění. I sám zákonodárce v důvodové zprávě uvádí, že mu za inspiraci sloužil § 1139 ObčZ upravující obdobnou záležitost pro oblast podílového spoluvlastnictví, který se (dle slov zákonodárce) neomezuje pouze na prohlášení rozhodnutí za neplatné. Nadto lze poukázat i na případ projednávaný NS, který se v rámci řízení podle § 1139 ObčZ rovněž zaobíral problematikou neplatnosti napadeného rozhodnutí spoluvlastníků.
Zadruhé, nedomnívám se, že pouhým doplněním demonstrativního výčtu zakotveného v § 1221 odst. 1 ObčZ o přiměřenou aplikaci pravidel o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku a následcích jeho rozporu s dobrými mravy došlo k vyjasnění vztahu mezi § 1209 ObčZ a spolkovou úpravou neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku. Ustanovení § 1221 odst. 1 je totiž shodně uvozeno slovy:
„Nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku…“,
z čehož plyne, že zákonodárce nově explicitně nevymezil, zda vůbec a která konkrétní ustanovení § 258 a násl. ObčZ se mají vedle § 1209 ObčZ aplikovat. Stále tudíž bude třeba posuzovat vztah předmětných norem podle interpretačních zásad.
A zatřetí, v posledním výše cit. odstavci důvodové zprávy k § 1209 ObčZ zákonodárce v důsledku provedené novelizace rozlišuje mezi návrhem vlastníka jednotky na prohlášení neplatnosti rozhodnutí (jakéhokoliv) orgánu společenství, který se má řídit § 258 a násl. ObčZ, a návrhem, kterým se vlastník jednotky bude domáhat jiného způsobu uspořádání právních poměrů ve společenství, než bylo příslušným orgánem rozhodnuto, a který se má posuzovat podle § 1209 ObčZ. Domnívám se, že takový závěr z novelizované právní úpravy nelze vyvodit. Nejenže dikce § 1209 odst. 1 a 2 ObčZ nevylučuje, aby se vlastník jednotky podaným návrhem domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění, ale předně se toto ustanovení týká pouze soudní ingerence do rozhodování shromáždění, a nikoliv ostatních orgánů společenství (viz výše). Obě právní úpravy se navíc liší, např. co do otázky aktivní věcné legitimace (člen společenství nebo osoba se zájmem hodným právní ochrany/přehlasovaný vlastník) nebo objektivní lhůty pro podání návrhu, resp. její absence.
Jak tedy právní úpravu po novele vykládat? Dle mého názoru by se měla i nadále uplatnit výše uvedená judikatura NS s jedinou výjimkou, a to připuštěním více možností, jak soud o podaném návrhu (napadajícím rozhodnutí shromáždění) ve smyslu § 1209 odst. 1 a 2 ObčZ může rozhodnout, tedy nejen případným vyslovením neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Pak by platilo, že přezkum rozhodnutí shromáždění s jakýmkoliv návrhem na uspořádání právních poměrů ve společenství, včetně návrhu na prohlášení neplatnosti, by se řídil primárně § 1209 odst. 1 a 2 ObčZ, zatímco v případě napadení rozhodnutí ostatních orgánů společenství by se aplikovala právní úprava spolková, jelikož část občanského zákoníku zaměřená na bytové spoluvlastnictví obdobnou právní úpravu neobsahuje.
Je nicméně zřejmé, že finální odpověď přinese až soudní praxe, na kterou bude třeba opět poměrně dlouhou dobu čekat.
Na závěr této části považuji za vhodné předestřít pro praxi významné soudní rozhodnutí, jehož závěry by měly zůstat červencovou novelou občanského zákoníku nedotčeny. Rozhodnutí se týká charakteru soudního řízení právě podle § 1209 odst. 1 ObčZ, v rámci kterého přehlasovaný vlastník může navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění. Předmětem soudního přezkumu byla otázka, zda se při podání tohoto typu návrhu mají subsidiárně aplikovat ustanovení občanského soudního řádu, která upravují předběžná opatření (§ 74 a násl. OSŘ), jelikož je zřejmé, že účelem návrhu je zatímní upravení právních poměrů dotčených osob.
Pokud by odpověď byla kladná a subsidiárně se relevantní část občanského soudního řádu aplikovala, musel by navrhovatel mj. složit podle § 75b OSŘ jistotu, o níž se v § 1209 odst. 1 ObčZ vůbec nepojednává, objektivní odpovědnost dle § 77a OSŘ nevyjímaje.
NS a posléze i ÚS potvrdily, že subsidiární užití ustanovení o předběžných opatřeních v rámci občanského soudního řádu je namístě, jelikož samotný § 1209 odst. 1 ObčZ řadu souvisejících a zejména procesních otázek ponechává neřešených, přičemž subsidiární aplikace respektuje systematickou výstavbu právního řádu jako celku.