Podívejme se ovšem nyní na předestřenou judikaturu blíže.
V prvé řadě je nutno podotknout, že soudy příliš argumentů nepředložily. Vycházejí jednoduše z toho, že tím, že se v řízení rozhoduje o platnosti usnesení, jež je „projevem vůle společnosti“, rozhoduje se o právech a povinnostech této společnosti a nikoho jiného. Ostatní osoby mohou být dotčeny jen v režimu jakéhosi „nepřímého dopadu“, který účastenství podle definice § 6 odst. 1 ZŘS nezakládá. To je ovšem úvaha sporná hned z několika úhlů pohledu.
Především není docela jasné, o jakých právech nebo povinnostech společnosti vlastně má být při rozhodování o platnosti usnesení její valné hromady jednáno. Podívejme se v tomto směru na jednotlivé případy pravomoci valné hromady, jak jsou např. pro akciové společnosti vypočteny ve výčtu § 421 ZOK.
1. Rozhodování o právech nebo povinnostech společnosti?
Prozkoumáme-li daný výčet, konstatujeme nejprve, že ve valné většině případů nebude v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení rozhodováno o právech nebo povinnostech společnosti vůči třetím osobám, neboť je usnesení valné hromady jakožto interní akt zásadně založit nemůže. Výjimkou by byla otázka platnosti usnesení o převzetí účinků jednání učiněných jménem předspolečnosti a snad ještě případy, kdy je rozhodováno o platnosti usnesení, jímž byl udělen zákonem předvídaný souhlas s nějakým jednáním ve smyslu § 48 ZOK, neboť takový souhlas je podmínkou těchto (navenek zavazujících) jednání a tím i existence z nich plynoucích práv a povinností pro společnost [v cit. výčtu § 421 půjde o písm. m), n) a o)].
I případy, kdy by bylo rozhodováno o právech a povinnostech společnosti vůči společníkům nebo členům orgánů, ovšem budou spíše výjimkou; krom rozdělení zisku podle písm. h) a schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku z písm. l) cit. výčtu půjde vlastně jen o případy volby a odvolávání členů orgánů [písm. e), f) a k)].
Ovšem dokonce i pokud zvolíme velmi volný výklad sousloví práva a povinnosti a doplníme do něj i otázky právního postavení, nepodaří se nám tím zdaleka obsáhnout celou zákonem předvídanou působnost valné hromady. Pod tuto kategorii totiž můžeme zařadit jen rozhodnutí o zrušení společnosti (s likvidací či bez), tedy písm. j) a q) uvedeného výčtu.
Zbyde nám tak více než třetina výčtu pravomocí valné hromady [písm. a) až d), g) a i)], které povedou k přijetí usnesení, jež pod pojem rozhodování o právech nebo povinnostech společnosti nedovedeme zařadit ani při nejvolnějším výkladu: tak např. bude-li prohlášeno za neplatné usnesení, kterým se schválila účetní závěrka společnosti, nebude to mít na její práva nebo povinnosti ani na její právní postavení vskutku vůbec žádný dopad.
Jsme si vědomi, že s jednotlivými právě uvedenými závěry by bylo možné polemizovat a nalézat další situace, kdy případná neplatnost usnesení valné hromady tak či onak práva nebo povinnosti ovlivní, na platnost závěru celkového to ovšem podle našeho přesvědčení nemá vliv: je zřejmé, že v nezanedbatelném počtu případů se v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nerozhoduje o žádných právech nebo povinnostech předmětné společnosti.
Za povšimnutí v dané souvislosti stojí závěr učiněný ÚS v prvním z cit. rozhodnutí: zde se účastenství v řízení domáhaly osoby, které byly napadeným usnesením jmenovány členy (statutárního) orgánu předmětné společnosti. Přesto ÚS uzavřel, že o jejich právech ani povinnostech v řízení jednáno není, neboť určení jejich práv ani povinností není předmětem řízení. Tím ovšem ÚS nejen přehlédnul, že mezi účastníky řízení podle předmětné definice jsou v naší procesualistice řazeni i
„ti, o jejichž právech a povinnostech se nebude rozhodovat přímo ve výroku, avšak v řízení se o jejich právech a povinnostech přesto jedná a jejich práva a povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny“.
Zejména však vytvořil poněkud paradoxní situaci, kdy vztah mezi společností a členem jejího orgánu se zdá být z jedné strany nazírán jako soubor práv a povinností, o němž je v řízení o platnosti nominačního usnesení valné hromady rozhodováno, z druhé ale nikoliv. To je ale logicky nemožné: Buď budeme chápat účastenství podle předmětné definice tak, jak je v naší procesualistice obvyklé, pak budou podle této definice účastníkem společnost i jmenovaný člen orgánu, neboť případným vyslovením neplatnosti nominačního usnesení bude implicite konstatována neexistence jejich vzájemných práv a povinností. Nebo se přikloníme k zužujícímu pojetí, pak ale nezbude než konstatovat, že přímým předmětem řízení tato práva a povinnosti nejsou, v tom případě ale nemůže být účastníkem podle takto pojímané definice nejen daný člen orgánu, ale ani společnost sama.
2. Projev vůle společnosti?
NS si byl zřejmě této argumentační slabiny vědom a pokusil se ji v navazujících rozhodnutích překlenout poukazem na to, že jde o „projev její [společnosti] vůle“. To se zdá být logické: Je-li přezkoumávána platnost právně relevantniho projevu vůle (záměrně se tu vyhýbáme termínu právní jednání, abychom úvahu zbytečně neomezovali), musí tím být přece tak či onak rozhodováno o právním postavení jeho autora. Je-li takový projev vůle právně relevantní, znamená to, že působí právní následky, tedy nějak mění něčí práva, povinnosti nebo právní postavení; z principu rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů potom v zásadě plyne, že musí jít alespoň částečně o práva, povinnosti nebo právní postavení autora takového projevu vůle.
Otázkou ovšem je, zda je usnesení valné hromady „projevem vůle společnosti“ v právě popsaném smyslu. Prima facie se nabízí zamítavá odpověď: Ani rekodifikace nic nezměnila na pojetí, ve kterém je jednatelské (nebo zástupčí) oprávnění svěřeno statutárnímu orgánu a ten tedy projevuje navenek vůli společnosti; jiné orgány společnosti tak mohou činit jen výjimečně, podle převažujícího mínění jen v případech zákonem zvlášť stanovených. Ostatně NS to konstatoval v již klasickém rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 88/97:
„Z ustanovení § 20 a 22 a násl. obč. zák. a § 13 obch. zák. vyplývá, že právní úkony jménem obchodní společnosti činí statutární orgány či jejich členové a že za právnickou osobu mohou činit právní úkony též zmocněnci. Usnesení valné hromady tedy nemůže být právním úkonem akciové společnosti, protože valná hromada není způsobilá činit jménem společnosti právní úkony.“
Na uvedené lze v prvé řadě namítnout, že ve vnitřních vztazích tato výhrada neplatí a že tedy usnesení jednotlivých orgánů společnosti může přímo působit na práva a povinnosti mezi společností a členy jejího personálního substrátu. Tak pokyn valné hromady představenstvu způsobí (za určitých podmínek) povinnost představenstva (a zjednodušeně i jeho členů) k určitému chování, přičemž odpovídající právo budeme zřejmě přičítat z nedostatku lepšího bodu přičitatelnosti společnosti samé; usnesení valné hromady o rozdělení zisku vytvoří právo společníků na jejich podíl na rozdělované částce, a to právo vůči společnosti. V těchto případech lze tedy skutečně hovořit o tom, že jde o „projev vůle společnosti“ působící vznik nebo změnu jejích práv nebo povinností.
Další zkoumání dané námitky by nás ovšem zavedlo daleko od vytyčeného tématu; pro naše účely postačí, že platí jen pro část (ba dokonce pro menšinu) usnesení valné hromady a že tedy přetrvává nepřehlédnutelná množina usnesení, jež tímto způsobem za projev vůle společnosti prohlásit nelze a u kterých se nám dosud nepodařilo uspokojivě zkonstruovat účastenství společnosti v řízení o jejich neplatnosti.
Druhou možnou námitkou je, že usnesení valné hromady sice možná neprojevují vůli společnosti navenek ve zrovna uvedeném smyslu, o výron (byť ne projev) vůle společnosti se ale přece jedná: valná hromada je orgánem společnosti a tedy také vůle, která se na valné hromadě utvoří, nemůže být vůlí nikoho jiného než společnosti. Takto ostatně ve svých úvahách pokračoval NS v již cit. rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 88/97:
„… Usnesení valné hromady však nemůže být ani právním úkonem akcionářů, neboť usnesení nepřijímají akcionáři jako fyzické či právnické osoby, ale přijímá je valná hromada, tedy orgán společnosti. Při posuzování usnesení valné hromady nelze odhlížet od toho, že valná hromada jako orgán společnosti, i když je složena ze všech akcionářů, má jinou kvalitu než neformální seskupení akcionářů, kteří nejsou konstituováni zákonem stanoveným postupem v orgán společnosti. Jakmile však k takovému konstituování došlo, nelze již formulování rozhodnutí tohoto orgánu zaměňovat za jednání jeho jednotlivých členů. Ti se již pouze, zákonem stanoveným způsobem, podílejí na vytváření takového rozhodnutí, tj. na formování vůle společnosti.“
S tím lze (byť možná s jistými výhradami) souhlasit. Jde-li však jen o takový vnitřní výron formující se vůle, neplatí ona základní úvaha předestřená výše: právní relevance takové právní skutečnosti je zcela odlišná a neplatí o ní, že by nutně měnila práva, povinnosti nebo právní postavení společnosti, v níž se odehrála, naopak bude mít takový účinek spíše výjimečně.
Stále tedy platí, že zde máme množství usnesení valné hromady, u kterých nedokážeme říci, že se v řízení o jejich neplatnosti jedná o právech nebo povinnostech dané společnosti, a tedy zkonstruovat její účastenství v takovém řízení.
3. Právo společnosti na autonomii?
Ve skutečnosti se ovšem možná v poukazu NS na to, že jde o „její [společnosti] vůli“, odráží něco jiného: fakt, že rozhodováním o platnosti usnesení valné hromady je zasahováno do jejích vnitřních záležitostí (v některých případech půjde o proces tvorby vůle, vzhledem k omezené působnosti valné hromady to ale nebude pravidlem, což je důvod, proč volíme termín širší).
Můžeme v této souvislosti hovořit o právu společnosti, aby k takovým zásahům nedocházelo? Nedomníváme se. Judikatura sice hovoří o zásadě nebo doktríně „minimalizace zásahů do vnitřních poměrů společnosti“, jde ovšem vskutku jen o zásadu, nikoliv subjektivní právo či svobodu, jež by společnosti svědčila. V ústavní rovině potom můžeme hovořit o právu na sebeurčení nebo svobodě autonomie, toto právo či svoboda se nám ovšem jeví z našeho hlediska neutrální. Připomeňme, že důvodem pro dovolávání se neplatnosti bude obvykle tvrzené porušení pravidel organizace společnosti (vnějších nebo vnitřních); v závislosti na pravdivosti tohoto tvrzení potom bude jednou svoboda autonomie chráněna vyslovením neplatnosti (a tím poskytnutím sankce porušeným pravidlům organizace společnosti), podruhé zachováním platnosti (a tím respektování rozhodnutí o vnitřních záležitostech přijatého v souladu s těmito pravidly).
4. Závěr k účastenství společnosti
Přesto je však zřejmé, že projednává-li soud otázku platnosti takového vnitřního organizačního opatření, jde o věc dané společnosti a je nepředstavitelné, že by společnost nebyla účastníkem takového řízení. Chtěli jsme ovšem ukázat, že se naše soudy při určení účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady sice dovolávají tzv. třetí definice účastenství podle dnešního § 6 odst. 1 ZŘS, ve skutečnosti se od ní ale velmi vzdálily a účastenství společnosti přiznávají jaksi intuitivně, mimo text zákona. Jsou-li ovšem směrem k jednomu typu účastníka takto velkorysé, je neudržitelné, aby jedním dechem zároveň jiné možné typy účastníků odmítaly na základě argumentů, jež sotva lze označit jinak než jako formalistické. Platí to tím spíše, že právě oni ve skutečnosti budou této definici účastenství mnohem blíže, ba ji často budou beze zbytku splňovat.
5. Účastenství dalších osob?
Zamyslíme-li se totiž nad otázkou, o čích právech se vlastně v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jedná, uvidíme, že, bez ohledu na to, co je předmětem přezkoumávaného usnesení, jsou to společníci, kteří výkonem hlasovacích práv na valné hromadě realizují jedno ze svých základních práv, právo podílet se na řízení společnosti (jak dnes říká výslovně § 167 ZOK). Je-li potom přezkoumávána platnost přijatého usnesení, je tím rozhodováno o tomto právu (jeho konkrétním výkonu), neboť pokud bude shledána neplatnost usnesení, bude tím společníkům, kteří pro ně hlasovali, právo takto se podílet na řízení společnosti popřeno. Obrazně řečeno, přetahují-li se námořníci o kormidlo, nebojuje se přece o nějaké právo lodi na to, aby byla řízena, ale o právo námořníků ji řídit.
Pokud se dále podíváme na předmět řady usnesení valných hromad, zjistíme, že povětšinou je i z hlediska obsahu usnesení rozhodováno o právech společníků, ať již konkrétních (např. nesouhlas se zastavením podílu daného společníka) nebo všech (např. změna společenské smlouvy a přidání požadavku souhlasu s převodem podílu mezi společníky). V tomto kontextu pak může rovněž jít o práva jiných osob, zejména jiných členů personálního substrátu společnosti (např. jmenování nebo odvolání člena orgánu).
Práva společníků jsou tedy ve skutečnosti přímým předmětem zkoumaného řízení v podobě práva na účast na řízení společnosti a velmi často i jeho nepřímým předmětem. Za situace, kdy práva nebo povinnosti společnosti nejsou předmětem takového řízení ve většině případů vůbec, se nám jeví současný přístup k vymezení okruhu účastníků jako neudržitelný.
Na druhou stranu lze souhlasit s NS, že v řízeních, ve kterých se jedná o společnosti se stovkami společníků, by opačný závěr, že účastníky jsou kromě navrhovatele a společnosti též všichni společníci, skutečně mohl vést k tomu, že by „řízení reálně nebylo možné vést“ a ve svém důsledku by navrhovateli nebylo možné poskytnout soudní ochranu. Vzhledem k rozebrané neuspokojivosti ostatních důvodů se nám přitom zdá, že skutečnou motivací stávající judikatury je právě tato obava.
Nelze se však nezeptat – kolik takových společností v českém prostředí existuje? Není daleko více společností tvořených dvěma společníky, než těch tvořených více než deseti společníky?
Za povšimnutí v dané souvislosti stojí, že ve všech dosud citovaných případech se jednalo o společnosti s několika málo (nejčastěji dvěma) společníky a uvedená obava tak zůstávala jen v abstraktní rovině. Ostatně nahlédneme-li do statistických údajů obchodního rejstříku, zjistíme, že z celkového počtu 428 199 evidovaných společností s ručením omezeným jich 257 849 mělo jediného společníka (60 %), 116 375 dva (27 %), 30 779 tři (7 %), jen 2 063 více než 10 (0,5 %) a žádná více než 50. U akciových společností bohužel stejné údaje z obchodního rejstříku zjistit nelze, ze zkušeností ovšem víme, že po vlně squeeze-outů v 10. letech tohoto stol. jsou u nás akciové společnosti s rozptýlenou akcionářskou strukturou (pohříchu) vzácností. Odpovídají tomu údaje z pražské burzy: v lednu 2021 se tam (na všech trzích) obchodovalo s pouhými 21 domácími akciovými tituly. Vzhledem k tomu, že veřejná nabídka cenných papírů okruhu širšímu než 150 osob mimo kvalifikované investory vyžaduje přípravu prospektu, nelze přitom předpokládat, že by někde stranou pozornosti existovalo významnější množství dalších akciových společností s tak rozptýlenou strukturou, že by hrozilo, že by „řízení reálně nebylo možné vést“.
Hypotetická situace, jež se zdá být základním motivem pro odepření účastenství společníků v předmětných řízeních, se tak reálně týká jen několika promile z celkového počtu kapitálových společností. Opravdu může být takové hypotetické nebezpečí důvodem pro odepření přístupu k soudu?
Připomeňme přitom, že neúnosná mnohost účastníků řízení se tu a tam může vyskytnout snad ve všech právních oblastech, aniž by kdy vedla k závěru byť o konkrétní, natož obecné, redukci účastenství v takovém typu řízení: tak známe z praxe insolvenční řízení s tisícovkami věřitelů (a znali jsme i taková řízení za bývalého zákona o konkursu a vyrovnání, který zdaleka nenabízel dnešní prostředky, jak s velkou masou účastníků pracovat), trestní nebo civilní sporná řízení se stovkami poškozených. A ani zákon o zvláštních řízeních soudních se v ustanoveních, kde vymezuje účastníky řízení výslovně, na jejich počet neohlíží: tak namátkou v řízení ve věcech svěřenského fondu budou účastníky podle § 95 mimo jiné všichni obmyšlení nebo v řízení o pozůstalosti všichni pravděpodobní dědicové, někteří věřitelé a další osoby (§ 110 a násl. ZŘS).