Nyní se už konečně dostáváme k tomu, jaké budou praktické změny oproti dosavadnímu stavu a jaké výzvy mohou v důsledku rozšíření institutu nepřijatelnosti před NSS vyvstat.
1. Nutnost odůvodnit rozhodnutí
Jak bylo již výše uvedeno, zákon doposud umožňoval NSS odmítnout kasační stížnost pro nepřijatelnost, aniž by usnesení odůvodnil. To se od 1. 4. 2021 mění a NSS bude muset v každém rozhodnutí vysvětlit, proč právě v kontextu dané věci shledal kasační stížnost nepřijatelnou. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o zásadní změnu. Pravda je ale taková, že NSS této možnosti téměř vůbec nevyužíval a neodůvodněná usnesení představují naprostou výjimku. Tato změna je proto spíše formálního charakteru, ale reálně se v činnosti soudu nijak neprojeví. Současně ale nelze přehlédnout, že dosavadní rozhodovací praxe se i po letech existence tohoto institutu potýká s otázkou hledání míry odůvodňování a leckdy osciluje mezi přístupem omezujícím se v zásadě na pouhé uvedení odkazů na dosavadní prejudikaturu a odůvodňováním, které si rozsahem nezadá se standardním meritorním rozhodnutím či které sklouzává k hodnocení důvodnosti kasační stížnosti.
2. Nepřijatelnost a jednotlivé žalobní typy
Trochu stranou pozornosti zatím zůstává, že širší zavedení nepřijatelnosti nedopadne na všechny žalobní typy (tj. žaloba proti rozhodnutí, nečinnostní žaloba, zásahová žaloba a návrh na zrušení opatření obecné povahy). Judikatura NSS totiž na základě restriktivního výkladu dovodila, že § 31 odst. 2 SŘS vymezující věci, v nichž rozhoduje samosoudce, dopadá pouze na žaloby proti rozhodnutí, nikoli na zbývající žalobní typy. Určitě lze uvažovat, zda v důsledku zavedení nepřijatelnosti v samosoudcovských věcech nebude některý ze senátů NSS iniciovat přehodnocení tohoto názoru cestou předložení věci rozšířenému senátu. Nepřímým důsledkem širšího zavedení nepřijatelnosti totiž dochází ze systémového hlediska k nelogickému omezení přístupu k meritornímu soudnímu přezkumu pouze ve vztahu k jedinému žalobnímu typu, aniž by toto znevýhodnění stěžejního žalobního typu (tj. žaloby proti rozhodnutí) bylo dostatečně zdůvodněné a sledovalo jakýkoliv legitimní cíl.
Ba co víc, shledáváme spíše nešťastnou situaci, kdy se jednotlivec sice hypoteticky nejprve domůže podrobného meritorního posouzení nečinnosti ve své věci, ale až správní orgán rozhodnutí konečně vydá, stejné míry procesní ochrany se již žalobce v soudním řízení ve věci přezkumu daného rozhodnutí nedočká. V případě žaloby proti nezákonnému zásahu je situace z hlediska nepřijatelnosti kasační stížnosti ještě o něco absurdnější. Mnozí stěžovatelé touto cestou často brojí proti různým pochybením správního orgánu souvisejícím s vedením správního řízení, například tomu, že jim nebylo umožněno nahlížet do správního spisu. Správní soudy včetně NSS k těmto námitkám obvykle (tedy nikoliv ve výjimečných případech) uvádějí, že zásahová žaloba je ve smyslu § 85 SŘS subsidiární a procesní pochybení správního orgánu tohoto charakteru mají namítat až v žalobě proti rozhodnutí, které z daného správního řízení vzejde. Pokud se tedy stěžovatel bude proti postupu správního orgánu bránit zásahovou žalobou, NSS případnou kasační stížnost meritorně projedná [byť se bude zabývat pouze tím, zda odmítnutí bylo v souladu se zákonem, tj. naplněním důvodu kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. e) SŘS] a odkáže jej na možnost později napadnout konečné správní rozhodnutí. Pokud se však bude jednat o rozhodnutí ve smyslu § 31 SŘS, může se poměrně snadno stát, že v takovém případě NSS posoudí případnou kasační stížnost jako nepřijatelnou.
Ani z tohoto důvodu proto nepokládáme kritérium v podobě složení tělesa rozhodujícího u krajského soudu za šťastně zvolené. NSS se navíc nyní ocitá v pozici, kdy by odklon od výše uvedené judikatury sledující zavedení jednotného standardu pro všechny žalobní typy nutně vyvolával otázky z hlediska účelovosti takového postupu dále rozšiřujícího institut nepřijatelnosti i ve vztahu k dalším agendám, v nichž by si mohl „ulehčit práci“.
3. Vliv procesních vad a nepřezkoumatelnosti na přijatelnost kasační stížnosti
Zatímco první tři důvody přijatelnosti (tj. absence judikatury, její rozpornost nebo shledání potřeby judikaturního odklonu) v praxi zpravidla nečiní mnoho problémů, vnímání čtvrtého důvodu přijatelnosti již takto bezrozporné není. Právě tato čtvrtá kategorie pracující s pojmy „hrubého“ či „zásadního pochybení“ poskytuje soudcům NSS největší prostor pro uvážení.
Představy jednotlivých soudců se totiž mohou značně rozcházet v otázce, co takovým hrubým či závažným pochybením je a není. V době zavádění institutu nepřijatelnosti ve věcech kasační stížnosti si od něj V. Šimíček sliboval, že některé případy, v nichž NSS z důvodů procesních pochybení rušil napadená rozhodnutí krajských soudů, již nebudou vůbec připuštěna k meritornímu přezkumu. Jako příklad uváděl situaci, kdy krajský soud v rozporu s § 51 SŘS rozhodne bez souhlasu účastníků bez jednání. Jeho představy se ale do rozhodovací praxe nepromítly, jak ukazují například rozsudky NSS z 31. 3. 2010, č. j. 1 Azs 1/2010-67, nebo z 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 108/2018-43, ve kterých NSS shledal přijatelnost a důvodnost kasační stížnosti právě na základě Šimíčkem uváděné vady. Z rozsudků ani neplyne, že by snad stěžovatelé tvrdili, jak konkrétně se tato procesní vada údajně promítla do posouzení věci (například jaká konkrétní tvrzení či důkazní návrhy kvůli tomu nemohli vznést). Na citovaných rozhodnutích lze tak opět ilustrovat, že ne vždy NSS v praxi vyžaduje přesah vlastních zájmů stěžovatele jako nutnou podmínku přijatelnosti kasační stížnosti.
Otázkou, která by si zasloužila větší analýzu a sjednocení přístupu, je také posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. Z judikatury totiž není zřejmé, jak si tato vada ve vztahu k institutu nepřijatelnosti stojí. V judikatuře lze dohledat rozhodnutí, dle kterého námitka nepřezkoumatelnosti představuje důvod přijatelnosti kasační stížnosti, protože bylo-li by napadené rozhodnutí skutečně nepřezkoumatelné, dopustil by se městský soud závažného pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Toto pochybení nelze na úrovni posuzování přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele prima facie vyloučit, a je proto třeba kasační stížnost posoudit meritorně. Ačkoliv tomuto odůvodnění nelze upřít určitou logiku, neboť případná nepřezkoumatelnost skutečně představuje zcela zásadní vadu a posoudit důvodnost námitky nepřezkoumatelnosti by správně mělo být možné teprve u přijatelné kasační stížnosti, nemělo by vznesení námitky nepřezkoumatelnosti představovat automatickou „vstupenku“ do meritorního přezkumu (nutno dodat, že ve většině případů k tomu nedochází). Tím by institut nepřijatelnosti zcela ztratil svůj smysl.
NSS se přezkoumatelností proto zpravidla zabývá do určité míry souběžně s přijatelností. I v usneseních, jimiž kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, se tak lze setkat s de facto meritorním posouzením námitky nepřezkoumatelnosti. Jindy se omezí pouze na konstatování, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, aniž by na danou námitku podrobněji reagoval. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že zavedením institutu nepřijatelnosti nedochází k negaci § 109 odst. 4 SŘS, který vymezuje vady, jimiž se NSS zabývá i bez námitek stěžovatele. NSS proto může shledat kasační stížnost přijatelnou a napadené rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné, i když v tomto směru stěžovatel neuplatnil žádnou argumentaci.
4. Dopady nesprávného obsazení krajského soudu
Ačkoliv půjde o výjimečnou situaci, bude nutné, aby NSS vyjasnil, jaký dopad bude mít, pokud rozhodovací těleso krajského soudu nebude odpovídat zákonným pravidlům. V této souvislosti judikatura dovodila, že z hlediska zmatečnosti rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) SŘS je problematická toliko situace, kdy místo senátu rozhodne samosoudce.
Rozsah aplikace institutu přijatelnosti je vymezen tak, že jde o věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Jak jsme uvedli, v praxi mohou nastat a nastávají situace, kdy namísto senátu rozhodne samosoudce a naopak. V takové situaci použitá formulace novelizovaného § 104a SŘS nedává jednoznačnou odpověď, jaký by měl být rámec posouzení případné kasační stížnosti – zda se zabývat přijatelností kasační stížnosti, nebo ji bez dalšího posoudit meritorně. Není totiž zřejmé, zda se dané ustanovení v tomto ohledu váže na fakticitu (tj. kdo před krajským soudem v předchozím řízení skutečně rozhodoval), anebo zda je třeba jej chápat stejně, jako by znělo ve věcech, v nichž dle tohoto zákona rozhoduje před krajským soudem samosoudce.
Na základě gramatického výkladu lze dospět k závěru, že podstatné je, kdo v dané věci rozhodoval. Takový výklad by ale nejspíše neodpovídal smyslu daného ustanovení, kterým bylo zavedení nepřijatelnosti v určitých typových věcech, které jsou vymezeny jako samosoudcovské v § 31 odst. 2 SŘS. Současně lze také namítat, že není důvodu, aby pouhé poskytnutí procesního „beneficia“ v podobě širšího rozhodovacího tělesa u krajského soudu samo o sobě vedlo k poskytnutí další procesní výhody také v řízení o kasační stížnosti, kde by se stěžovatel v důsledku nesprávného procesního postupu krajského soudu vyhnul úskalím posuzování (ne)přijatelnosti. Na druhou misku vah lze ale položit zásadu in dubio pro libertate velící upřednostňovat v případě nejasností takový výklad, který je příznivější pro jednotlivce. Z judikatury NSS lze také dovodit zásadu, která by se dala zjednodušeně vyjádřit jako v pochybnostech v neprospěch zjednodušeného rozhodovacího režimu cestou nepřijatelnosti. Nelze proto předjímat, jak k takové situaci soud přistoupí, a lze si představit, že se názory na tuto otázku mohou mezi jednotlivými soudci (resp. senáty NSS) rozcházet.
5. Nejednotnost v přezkumu procesních a meritorních rozhodnutí
Výše jsme již popsali určitou nelogičnost toho, kdy se stěžovatel u NSS domůže kasační stížností v řízení o žalobě proti nečinnosti anebo nezákonnému zásahu správního orgánu meritorního přezkumu (byť poněkud omezeného), avšak v řízení o žalobě proti rozhodnutí vzešlému z téhož správního řízení (kterým se upravují práva a povinnosti stěžovatele) může s kasační stížností „ztroskotat“ na posouzení její přijatelnosti. Obdobně absurdní je situace i v případě přezkumu tzv. procesních rozhodnutí, kterými je mimo jiné i rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků anebo neustanovení zástupce. Kasační stížnost proti těmto rozhodnutím je přípustná, a i když se předmět daného řízení týká otázky, která spadá pod rozsah nepřijatelnosti, není třeba se její přijatelností zabývat. Rozšířený senát NSS totiž (prozatím pochopitelně pouze ve vztahu k mezinárodní ochraně) v usnesení z 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014-69, dovodil, že na tato procesní rozhodnutí se otázka (ne)přijatelnosti nevztahuje. Konstatoval, že kasační stížnosti směřující proti takovým procesním rozhodnutím nejsou zneužívány stejně jako ty, které směřují proti rozsudku krajského soudu, které mají ze zákona odkladný účinek. Jejich počet je zároveň naprosto zanedbatelný, nevykazují typizovaný charakter, a navíc v těchto procesních rozhodnutích nejsou řešeny otázky, na něž by bylo možné vztáhnout kritérium přijatelnosti ve smyslu tzv. Ostapenko testu (tj. přesah vlastních zájmů stěžovatele). Rozšířený senát dále uvedl, že v procesních rozhodnutích jsou řešeny zpravidla skutkové otázky individuální věci relevantní pro rozhodnutí o ustanovení zástupce v řízení (zda je žalobce nemajetný, zda je zde potřeba zastoupení). Aplikace institutu nepřijatelnosti na kasační stížnosti proti procesním rozhodnutím krajských soudů by proto byla nevhodná. […] Pokud by zákonodárce zamýšlel nepřijatelnost vztáhnout na všechny kasační stížnosti proti rozhodnutím krajských soudů vydaným v řízení o žalobách proti rozhodnutím ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, musel by tento svůj záměr v § 104a SŘS výslovně vyjádřit. Jestliže tak neučinil, je namístě aplikovat obecný princip, podle něhož je třeba výjimky omezující standard soudní ochrany a přístup k soudu interpretovat restriktivně […].
Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel napadne kasační stížností kupříkladu rozhodnutí o neustanovení zástupce, NSS jej bude přezkoumávat meritorně. Pokud následně napadne i rozsudek krajského soudu ve věci, tedy meritorní posouzení podané žaloby, NSS bude ve věcech spadajících pod § 104a SŘS u kasační stížnosti posuzovat její přijatelnost, a pokud ji neshledá, rozhodne o odmítnutí. Tak tomu alespoň bylo doposud ve věcech mezinárodní ochrany. Lze pouze spekulovat, zdali se s rozšířením agendy nepřijatelnosti přístup NSS k těmto procesním rozhodnutím změní. Samozřejmě je nutno respektovat, že o dané otázce rozhodoval rozšířený senát a jeho závěry jsou pro „malé“ senáty závazné. Zároveň je však možno argumentovat, že důvody rozšířeného senátu se vztahují specificky k rozhodnutím vycházejícím z řízení o věcech mezinárodní ochrany a v případě přezkumu samosoudcovských rozhodnutí tomu může být jinak. Nelze totiž přehlédnout, že pokud dané řízení spadá do agendy specializovaných samosoudců, rozhodují samosoudci právě i o dílčích procesních rozhodnutích (srov. § 31 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 10 a § 36 odst. 3 SŘS). V tomto směru tedy litera zákona nepřijatelnosti daných procesních rozhodnutí nebrání, navíc se s rozšířením § 104a SŘS nebude nadále jednat o zanedbatelný počet přezkoumávaných rozhodnutí (byť je jejich počet stále nízký a vysoce převažuje přezkum meritorních rozhodnutí).
Nesouhlas s meritorním posuzováním procesních rozhodnutí krajských soudů vydaných v řízení ve věcech mezinárodní ochrany vyjádřil již Zdeněk Kühn v odlišném stanovisku k výše citovanému usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Azs 66/2014-69. V něm popsal, že budou testu nepřijatelnosti před NSS podrobena finální rozhodnutí krajského soudu ve věci mezinárodní ochrany, nikoliv však různé procesní „výhonky“ v tomto řízení před krajským soudem vznikající a zdejším soudem přezkoumávané ještě předtím, než krajský soud dospěje k finálnímu rozhodnutí [typicky půjde o rozhodnutí o (ne)ustanovení advokáta]. Takovýto závěr mi přijde absurdní již jen s ohledem na to, že tzv. „vyšší“ procesní standard se přizná něčemu, co je méně významné a ve vztahu k meritu v podstatě předběžné (procesní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany), zatímco „nižší“ procesní standard je paradoxně aplikován na věc nesrovnatelně významnější […] Jinými slovy, procesní otázky typu, zda krajský soud správně rozhodl o (ne)ustanovení advokáta, přezkoumáme vždy, jsou-li jinak dány podmínky řízení, zatímco v téže věci přezkoumáme finální rozhodnutí jen tehdy, dovodíme-li, vedle podmínek řízení, též podmínky přijatelnosti vymezené judikaturou. Skutečně k tomuto (naprosto absurdnímu) závěru mohl směřovat jakýkoliv racionální zákonodárce? Podle mne nikoliv, a tomuto závěru nijak nesvědčí ani slova samotného zákona.
S citovanými výtkami se plně ztotožňujeme, tím spíše ve vztahu k širšímu pojetí „nepřijatelnostní“ agendy zahrnující veškerá samosoudcovská rozhodnutí. Na druhou stranu je nutno připustit, že ani opačný výklad by příliš logický nebyl. Pokud by totiž NSS uvedená procesní rozhodnutí vzešlá ze samosoudcovské agendy zahrnul pod přezkum přijatelnosti, byla by v důsledku různě přezkoumávána rozhodnutí se zcela stejným předmětem. Nedávalo by totiž smysl, aby v případě stěžovatele brojícího proti neosvobození od soudního poplatku v řízení spadajícím pod § 31 SŘS odmítl NSS jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost, avšak jinou kasační stížnost proti téměř shodnému rozhodnutí krajského soudu, jen vzešlého z jiného řízení, bez dalšího meritorně přezkoumal. Zvláštní by to bylo tím spíše, pokud by se jednalo o téhož stěžovatele vedoucího více různých řízení. Zároveň by zrovna na přezkumu těchto rozhodnutí (majících mnohdy významný dopad do materiálního postavení stěžovatele) neměli být kráceni například již výše zmínění důchodci anebo nemajetní cizinci, pokud by byl plný přezkum nadále připuštěn v řízeních z oblasti finančního práva. Tím by totiž mohl být částečně popřen smysl toho, proč NSS přezkum tohoto typu procesních rozhodnutí v usnesení rozšířeného senátu č. j. 3 As 125/2012-43 vůbec připustil.
6. Vrácení soudního poplatku v případě odmítnutí kasační stížnosti
Rádi bychom na tomto místě upozornili také na nedávné usnesení rozšířeného senátu NSS, které se institutu nepřijatelnosti jako takového přímo netýká, ale přesto se významně dotkne jeho praktického uplatňování. Z něj plynoucí závěry mohou mít zároveň významný vliv na rozhodování účastníků, zda kasační stížnost podat, či nikoliv.
Dosavadní praxe NSS byla taková, že v případě odmítnutí kasační stížnosti soud vždy s odkazem na § 10 odst. 3 SoudP rozhodl o vrácení soudního poplatku. Docházelo k tomu například v situaci nedoplnění blanketní kasační stížnosti nebo nedoložení povinného zastoupení. V případě odmítnutí pro nepřijatelnost se touto otázkou v minulosti zabývat nemusel, neboť cizinci žádající o mezinárodní ochranu jsou ze zákona osvobozeni od soudních poplatků. Počátkem března 2021 se ale 8. senát obrátil na rozšířený senát NSS s návrhem na změnu dosavadní rozhodovací praxe. Měl za to, že § 10 odst. 3 větu třetí SoudP je třeba vyložit tak, že „návrhem na zahájení řízení“ se v kontextu správního soudnictví rozumí pouze žaloba, nikoli již podání kasační stížnosti. V této souvislosti poukázal na praxi civilních soudů, kde v případě odmítnutí dovolání k vracení soudního poplatku nedochází, přičemž tato praxe byla aprobována také ÚS.
Rozšířený senát NSS se s návrhem 8. senátu sice v dané věci neztotožnil a rozhodl o vrácení soudního poplatku. Závěrem se však obiter dictum vyjádřil i k tomu, zda se takový postup vztáhne i na případy, kdy bude kasační stížnost odmítnuta z důvodu nepřijatelnosti. Podle rozšířeného senátu je třeba rozlišit mezi odmítnutím kasační stížnosti pro neodstranění vad podání ve smyslu § 37 odst. 5 SŘS či pro důvody stanovené v § 46 SŘS (například nedostatek podmínek řízení, opožděnost, nedostatek aktivní legitimace, nepřípustnost) a situací, kdy je kasační stížnost odmítnuta podle § 104a SŘS jako nepřijatelná. K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost totiž dochází na základě věcného, byť zjednodušeného, ale stabilní judikaturou vytvořeného kritériálního posouzení případu. V situaci, kdy se stěžovateli podle rozšířeného senátu dostane zjednodušeného meritorního přezkumu, nejsou naplněny předpoklady vrácení soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 5 SoudP.
Uvedené závěry představují vedle samotné nepřijatelnosti další podstatný faktor, který se nejspíše promítne ve statistikách nápadu u NSS. Pozitivně lze vnímat i to, že o věci rozšířený senát rozhodl mimořádně rychle a ještě před nabytím účinnosti novely rozšiřující institut nepřijatelnosti. Z hlediska účastníků řízení se však pochopitelně nejedná o vítané závěry, které může částečně vyvažovat skutečnost, že Poslanecká sněmovna začátkem roku v 1. čtení zamítla vládní návrh, v jehož důsledku by mimo jiné soudní poplatek za kasační stížnost podražil z nynějších 5 000 Kč na 10 000 Kč.
7. Přezkum rozhodnutí ve věcech přestupků
Pouze krátce zmíníme ještě jeden důsledek přijaté novely § 104a SŘS. Nejedná se sice o otázku, která by měla v budoucí judikatuře NSS činit zásadní problémy, chceme tím spíše poukázat na určitou nekoncepčnost a nedůslednost zákonodárce. Mezi samosoudcovská rozhodnutí, u nichž bude NSS nově posuzovat přijatelnost, spadají i rozhodnutí ve věcech přestupků, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je nejvýše 100 000 Kč. Určité problematické aspekty zahrnutí správního trestání pod rozsah nepřijatelnosti jsme popsali již výše. Je však třeba ještě zmínit, že ne ve všech případech stanoví zákon hranici sankce pevnou částkou, ale například procentem z obratu. K této otázce uvádí Tomáš Kocourek, že s ohledem na restriktivní judikaturu NSS ve vztahu k rozhraničení kompetence senátu a samosoudce se lze domnívat, že rozhodování o žalobách proti rozhodnutí o takovém přestupku náleží senátu, neboť horní hranice sankce může dle okolností převýšit 100 000 Kč. V této souvislosti může jako inspirativní vodítko posloužit i rozsudek NSS z 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76, v němž se soud zabýval důsledkem vymezení sazby pokuty bez předem daných hranic na délku promlčecí doby přestupku. Dovodil, že není-li taková sazba předem jasně daná, vztahuje se na věc kratší (jednoroční) promlčecí doba namísto delší (tříleté) doby, která je dána ve věcech, pro něž zákon stanoví hranici pokuty ve výši alespoň 100 000 Kč. Tento závěr NSS opřel mimo jiné i o to, že v případě nejasnosti je nutno zvolit pro žalobce výhodnější přístup.
Na základě výše uvedeného (a maje na paměti specifika správního trestání přísně vyžadujícího dodržování principu in dubio pro libertate) tak lze dovodit, že rozhodnutí ve věcech, v nichž zákon nestanoví přesnou sazbu pokuty (ale vymezuje toliko způsob jejího výpočtu), nebudou do „nepřijatelnostní“ agendy spadat. A to ani v případě, kdy uložená pokuta (anebo částka, z níž bude pokuta procentuálně vypočtena) nebude přesahovat 100 000 Kč. V důsledku toho bude docházet (nikoliv vinou soudu) k situacím, kdy v některém řízení proti udělení pokuty bude třeba posoudit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti, zatímco v případě jiné pokuty (třebas i vyšší) tomu tak nebude. To je samozřejmě přirozený důsledek výše horní hranice zákonem stanovené sazby, avšak absence jejího jasného vymezení u některých přestupků poukazuje na nedostatky zvolené varianty nepřijatelnosti (a zároveň rozdělení samosoudcovské a senátní agendy) o to více.