(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022, sp. zn. 21 Cdo 1316/2021)
Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově se žalobce domáhal po žalované zaplacení 7 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 10. 8. 2017 do zaplacení s tím, že od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2015 byl žalovaný u žalobce zaměstnán na pozici provozní ředitel. Přestože žalovaný věděl (musel vědět), že se na něj vztahuje zákaz konkurence mimo jiné podle § 432 o. z., vykonával od 18․ 1. 2011 funkci jednatele společnosti A., která měla působit jako konkurent žalobce. Tuto skutečnost zjistil žalobce v březnu 2017. Protože žalovaný neměl k výkonu této činnosti souhlas žalobce, porušil své povinnosti vyplývající ze zákazu konkurence, a tím způsobil žalobci škodu, jejíž výše se rovná zisku, který společnost A. dosáhla v letech 2013, 2014 a 2015.
Okresní soud v Prostějově žalobu zamítl. Uzavřel, že dozvěděl-li se žalobce o konkurenční činnosti žalovaného v březnu 2017, počala tím běžet tříměsíční lhůta pro uplatnění práv podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z., nicméně objektivní lhůta uplynula již dříve, měl-li se žalovaný dopouštět konkurenčního jednání od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015. Dále soud prvního stupně uzavřel, že podnikatel se práva na náhradu škody může domáhat namísto práva podle § 432 odst. 2 o. z., proto zaniklo-li právo podle § 432 odst. 2 o. z. neuplatněním ve lhůtě, nemůže se žalobce domáhat náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť se „zcela ztotožňuje se závěrem prvoinstančního soudu o prekluzi [...] nároku žalobce na náhradu škody“. Náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z. se může žalobce domáhat jen tehdy, je-li původní nárok (podle § 432 odst. 2 o. z.) nárokem existujicím. Zanikla-li práva podle § 432 odst. 2 o. z. prekluzí, nemůže se žalobce místo těchto práv domáhat po žalovaném nároku na náhradu škody.
Dovolací soud judikoval, že z hlediska výkladu systematického je významné, že v ustanovení § 432 o. z. se jedná o tři samostatná práva (resp. tři samostatné skupiny práv). Pouze u práv podle odstavce 2 je výslovně upraven jejich zánik, pokud nebyla uplatněna ve stanovené (subjektivní a objektivní) lhůtě. Přitom podle ustanovení § 654 odst. 1 o. z., jež upravuje prekluzi, platí, že nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně. U náhrady škody navíc nelze shledat žádný smysl v tom, aby oprávněná osoba měla takto velmi zpřísněné postavení, zejména ve srovnání s jinými oprávněnými osobami u ostatních případů náhrad škod.
Z uvedeného výkladu vyplývá závěr, že právo na náhradu škody způsobené podnikateli porušením zákazu konkurence jeho zástupcem nezaniká, zanikne-li právo podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z. prekluzí, a že toto právo na náhradu škody není nutné uplatnit ve lhůtách uvedených v ustanovení § 432 odst. 2 o. z.
