(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 418/2022 ze dne 17. května 2022)
Žalobkyně se prostřednictvím žaloby domáhala po žalované náhrady škody ve výši 265.000 USD s příslušenstvím s tím, že v důsledku podvodného jednání třetí osoby, spočívajícího v zaslání pokynu k přesměrování platby žalobkyně v rámci obchodní transakce s partnerem se sídlem v Dubaji do České republiky, zaslala na běžný účet, který si u žalované o několik dní dříve otevřela osoba, která se prokázala britským pasem, jenž byl nahlášen jako ztracený, částku 265.000 USD, a že z tohoto účtu byly peníze obratem odeslány do Nigérie na účty několika dalších osob. Škoda ve výši 265.000 USD měla žalobkyni vzniknout v příčinné souvislosti s porušením povinností, které žalované ukládá zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML“)․
Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, nicméně odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dovodil, že s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi případným porušením povinností stanovených v § 8 odst. 1 písm. a), odst. 9 a § 15 AML žalovanou a vznikem škody, která žalobkyni v daném případě vznikla, nelze dovodit odpovědnost žalované za tuto škodu podle § 2910 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož je škůdce povinen nahradit škodu, kterou poškozenému způsobil tím, že vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem, a zasáhl tak do absolutního práva poškozeného. Dovození odpovědnosti žalované podle § 2910 věty první občanského zákoníku bylo dle názoru odvolacího soudu vyloučeno vzhledem k tvrzenému mechanismu vzniku škody, kdy došlo k zásahu do práva relativní povahy.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém vymezila zejména 2 dovolací otázky, a to (i) zda zásah do práv k pohledávce může být zásahem do absolutního práva dle § 2910 věty první občanského zákoníku a (ii) zda AML chrání individuální zájmy osob poškozených trestnou činností, a proto je ve smyslu § 2910 věty druhé tzv. ochrannou normou ve vztahu k žalobkyni.
Ve vztahu k prvně uvedené dovolaci otázce Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3320/2020 ze dne 30. srpna 2021, kde dovodil, že peněžitá pohledávka není absolutním právem ve smyslu § 2910 věty první občanského zákoníku. Peníze na bankovním účtu jsou pohledávkou majitele účtu za bankou. Taková pohledávka je svojí povahou relativním (obligačním) právem, a zásah do takového práva je tak zásahem do práva relativního (obligačního). Odvolací soud tedy rozhodl správně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, že povinnost žalované k náhradě škody podle § 2910 věty první občanského zákoníku není dána.
Skutková podstata druhé věty § 2910 občanského zákoníku je podle dovolacího soudu dána tehdy, je-li porušena právní norma, jejíž obsah je zaměřen na ochranu před vznikem určité újmy, aniž by došlo k přímému zásahu do absolutního práva. Porušení takové normy je však relevantní pouze v tom případě, pokud vede k újmě, které má zabránit (tj. porušení ochranného účelu daného pravidla).
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „porušení právní normy zakládá povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé občanského zákoníku pouze tehdy, když je tato norma zaměřena na ochranu osob, k nimž poškozený náleží (osobní oblast ochrany), když je újma právě toho druhu, jakému má právní norma zabránit (věcná oblast ochrany), a když k újmě dojde právě tím způsobem, kterému chce právní norma čelit, resp. musí nastat riziko, na které je ochranná norma zaměřena (modální oblast ochrany)“.
Konečně dovolací soud zhodnotil, že „AML není zaměřen na ochranu fyzických či právnických osob před vznikem újmy způsobené podvodným jednáním osob vstupujících do bankovních převodů, nýbrž jeho účelem je zabránit zneužití finančního systému státu k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu“. Jelikož AML neslouží k ochraně individuálních zájmů osob poškozených trestnou činností, Nejvyšší soud uzavřel, že AML není ve vztahu k žalobkyni tzv. ochrannou normou ve smyslu § 2910 věty druhé občanského zákoníku, a ze všech výše uvedených důvodů dovolání zamítl.
