Pro inspiraci přiblížíme přístup německé, rakouské a polské dogmatiky a judikatury. Úvodem je vhodné předznamenat, že v žádné z uvedených jurisdikcí není přesný obsah čekatelství ustálen; jeho kontury jsou však v zásadě vymezeny.
1. Německo
Německá doktrína a judikatura pracují s pojmem Anwartschaft (čekatelství), resp. přesněji Anwartschaftsrecht (čekatelské právo); čekatelství je totiž dle převažujícího mínění chápáno jako subjektivní právo (ke sporům o povahu tohoto práva viz níže).
Přitom je vhodné již nyní zdůraznit, že nejde o terminologii zákonnou; německý BGB pojem čekatelských práv nezná. Jde o konstrukci vytvořenou doktrínou, která byla posléze akceptována a převzata judikaturou.
Zdůrazňuje se ekonomická hodnota čekatelství, která však z důvodu nedostatku právně-formálního uchopení institutu původně ztrácela na svém praktickém významu. Proto existoval silný zájem, učinit popsanou ekonomickou hodnotu objektem právního obchodu.
Shoda je na tom, že čekatelství má své zásadní místo především v rámci kategorie věcných práv. Prakticky nejvýznamnější je jeho role v podobě čekatelství práva vlastnického, resp. čekatelství jiných věcných práv.
Je přirozené, že definice (resp. explikace) pojmu čekatelství (čekatelského práva) jsou u různých autorů rozdílné. Co do svého základu zde však panuje shoda; odlišnosti jsou především v detailech.
Raiser poukazuje na to, že k odlišení čekatelství od čistě faktických nadějí (vyhlídek) na nabytí lze přistupovat dvojím způsobem – pomocí formálních nebo materiálních kritérií. Formální kritéria představují určitý formální prvek, který charakterizuje danou právní pozici. Příkladem formálního pojetí je chápání čekatelského práva podle toho, zda k naplnění skutkové podstaty pro nabytí plného práva absentuje již jen jeden, poslední předpoklad, případně zda naplnění této skutkové podstaty závisí jen na vůli čekatele, případně třetí osoby, nebo na plynutí času. Naproti tomu materiálním kritériem míní Raiser hodnocení hospodářských a společenských faktorů, zejména pak to, do jaké míry uznává existující právní řád samostatnost dané právní pozice. Sám Raiser zastává názor, že je třeba se vzdát představy o jednoznačném rozlišení čekatelství a pouhé naděje na nabytí, přičemž upřednostňuje materiální kritéria.
Zdá se však, že moderní dogmatika se snaží hledat spíše kritéria formální povahy. Upřednostněn byl pravděpodobně požadavek jednoznačnosti závěru o určité pozici jako čekatelského práva. Důraz se klade na fakt, že právní pozice čekatele již nemůže být jednostranně zmařena ze strany dosud oprávněné osoby. Z moderních autorů tak např. Weber tvrdí, že o čekatelství lze mluvit jen tehdy, když
„z více jednotlivých prvků skutkové podstaty nutných pro vznik určitého práva jich bylo splněno již tolik, že lze mluvit o zajištěné právní pozici nabyvatele, kterou zcizitel již nemůže jednostranným prohlášením [jednáním – pozn. aut.] zmařit… Čekatelské právo je něco víc než jen pouhý výhled na nabytí práva (Erwerbsaussicht), ale zároveň méně než plné právo, tedy jakýsi předstupeň tohoto práva (eine Vorstufe zum Erwerb an einem Recht).“
Dle jiného názoru
„Jako čekatelské právo je označována taková právní pozice, která náleží nabyvateli při vícestupňovém (zejména podmíněném) nabytí práva před dokončením tohoto nabytí. Příznačné je, že tato právní pozice nabyvatele již nemůže být zmařena výlučným jednáním převodce a tedy dokončení nabytí práva je závislé výlučně na jednání oprávněného [nabyvatele – pozn. aut.].“
Podobně se k věci staví německá judikatura, která definuje čekatelství následovně:
„Čekatelské právo je předstupeň k nabytí práva (např. vlastnického práva k věci), které vzniká tehdy, když z více jednotlivých prvků skutkové podstaty nutných pro vznik určitého práva jich bylo splněno již tolik, že zcizitel již nemůže jednostranně zasáhnout (zmařit) právní pozici nabyvatele.“
Z přikladů uvedených definic je patrné, že o čekatelství lze mluvit pouze tam, kde proces vzniku (nabytí) určitého práva (zejména věcného) není okamžitý (jednorázový), ale rozpadá se do více fází. Tento předpoklad však nelze automaticky ztotožnit s vícestupňovým procesem nabývání (věcného) práva – tedy např. smlouva – odevzdání věci, smlouva – intabulace apod.
O čekatelství jakožto zvláštní – zajištěné – právní pozici nabyvatele lze tedy dle německých názorů mluvit pouze v případech, kdy splnění zbývající podmínky (zbývajících podmínek) pro nabytí práva je již jen v moci nabyvatele, nikoli převodce, resp. jiných osob (k příkladům viz níže). Je patrné, že tam, kde např. nabytí vlastnického práva na základě smlouvy vyžaduje odevzdání věci převodcem nabyvateli, nelze mluvit o čekatelském nároku v okamžiku prostého uzavření smlouvy – splnění poslední podmínky pro nabytí vlastnického práva (tj. předání věci) totiž není plně v moci nabyvatele, nýbrž naopak převodce. Nabyvatel zde má „jen“ obligační právo na nabytí věci, nikoli zvláštní pozici čekatelskou.
Tím spíše je zřejmé, že do uvedené skupiny nelze řadit případy, kdy někomu svědčí pouhá naděje (šance, vyhlídka) na budoucí nabytí subjektivního práva (Erwerbsaussicht). Jde o situace, kdy vůbec není jisté, zda bude určité právo v budoucnosti skutečně nabyto; potenciálně oprávněnému zde proto nesvědčí žádný (např. ani obligační) titul. Pouhá naděje na budoucí nabytí práva není žádnou zvláštní hodnotou; proto jí právní řád neposkytuje ochranu.
Příklad č. 1: Zemře-li otec, přechází jeho jmění na syna v důsledku zákonné dědické posloupnosti (§ 1635 odst. 1). Toto právo syna (jako dědice) vzniká teprve v okamžiku smrti otce (jako zůstavitele); § 1479. Za života otce nemá jeho syn žádné dědické právo. Má pouhou naději, že v okamžiku smrti otce mu dědické právo vznikne; nemá však žádnou jistotu, že toto právo skutečně získá. Může se totiž stát, že syn svého otce předemře (tedy nedožije se otcovy smrti); že otec svého syna vydědí; že otec pořídí o celé své pozůstalosti závětí ve prospěch někoho jiného (stranou nyní ponecháváme institut nepominutelného dědice); že zde k okamžiku smrti otce nebudou žádná aktiva ani pasiva, která by bylo možno dědit, apod.
Příklad č. 2: Vlastník obrazu řekne osobě O, že v případě, že ho obraz přestane těšit, daruje ho této osobě. Osoba O nemá žádné právo na nabytí obrazu; má pouze naději, že obraz přestane v budoucnosti vlastníka těšit a ten jí ho daruje. Zda se tak ovšem stane, není jisté.
V případě čekatelství jde sice rovněž o naději na nabytí práva, ovšem již o „kvalifikovanou šanci“; tato naděje má povahu zajištěné pozice nabyvatele.
Pokud jde o povahu čekatelského práva, v německé dogmatice je dlouhodobě sporná. Obecně se diskutuje o tom, zda čekatelství má povahu samostatného subjektivního práva, odlišného od „definitivního“, tj. plně nabytého práva, či zda jde pouze o určitou vývojovou fázi jednoho a téhož práva (již uváděný „předstupeň“ – Vorstufe – k nabytí plného práva). Specificky se tento problém projevuje ve vztahu k čekatelskému právu k nabytí vlastnického práva (Eigentumsanwartschaft), popř. jiných věcných práv, v souvislosti s principem uzavřeného výčtu věcných práv (numerus fixus). Princip uzavřeného výčtu věcných práv platí shodně i v polském právu a rovněž zde se o uvedeném problému diskutuje. Právě zásada numerus clausus je jedním z důvodů, proč je konstrukce čekatelských práv jako samostatných (věcných) práv některými autory kritizována.
Část autorů zastává názor, že čekatelství věcného práva (zejména práva vlastnického) svojí povahou odpovídá tomuto právu s tím, že vůči plnému právu má jen „určité minus“ (doslova se používá spojení „wesengleiches Minus zum Vollrecht“), tedy že jde sice o méně, než je plné právo, avšak svojí povahou jsou obě práva shodná. Jinými slovy, svojí povahou je čekatelství identické s plným právem, jen mu „něco chybí“. V závislosti na povaze plného práva tak může mít čekatelské právo např. povahu absolutního majetkového práva (právního panství) nebo relativního obligačního nároku. Čekatelství vztahující se k nabytí věcného práva je tak dle těchto názorů řazeno na úroveň jiných věcných práv. Závěr, že čekatelské právo je samostatným věcným (resp. kvazivěcným) právem (eigenständiges dingliches Recht), se může jevit jako rozporný s právě uváděným principem uzavřeného výčtu věcných práv. Polská doktrína se s tímto problémem vypořádává tak, že
„čekatelství není výjimkou ze subjektivního [věcného – pozn. aut.] práva, nýbrž jeho specifickou podobou, chránící zájmy subjektu spojené s očekáváním, že v budoucnosti nabyde subjektivní právo v plném rozsahu a definitivně“.
Princip numerus clausus tak podle této koncepce není narušen.
Dle odlišných mínění není čekatelství vůbec věcněprávní pozicí a lze naopak vycházet pouze z obligačních účinků tohoto institutu.
Konečně existuje řazení čekatelství jako „hybridního mezistupně mezi obligačním základem a věcněprávní pozicí“ – mluví se o právu sui generis.
Přes různost uvedených názorů však panující mínění v německém právu dospívá k zásadně sdílenému závěru, že
„blízkost čekatelství a plného práva, pravidelně práva vlastnického, nutí přinejmenším k tomu, aby se s čekatelskými právy zacházelo stejně jako s právy věcnými“.
2. Rakousko
Také rakouská panující nauka uznává existenci čekatelského práva (Anwartschaftsrecht). Byť je sporná jeho věcná povaha, akceptuje se jako subjektivní právo, které je dědičné a podle věcněprávních zásad i převoditelné (včetně pravidel o nabytí od neoprávněného), a je způsobilou majetkovou hodnotou, ze které se mohou uspokojit věřitelé. Ochrana vůči třetím osobám je oprávněnému poskytována zejména prostřednictvím publiciánské žaloby (§ 372 OZO).
3. Polsko
Polská doktrína a judikatura používají výrazu ekspektatywa (čekatelství). I zde se jedná primárně o teoreticky vymezenou konstrukci, následně převzatou a rozvíjenou judikaturou.
Význam čekatelských práv se obvykle zdůrazňuje (shodně jako v Německu) především ve vztahu k nabytí vlastnického práva. O čekatelském právu se rovněž často uvažuje jako o součásti společného majetku manželů (ekspektatywa je pravidelně řazena do majetku manželů jako společné aktivum).
Ani v Polsku neexistuje jednotné nahlížení na zkoumaný institut. Slovy Pyziak-Szafnické:
„V zásadě všichni autoři píšící o subjektivních právech akceptují zvláštní kategorii čekatelství, ačkoli jak definice tohoto pojmu, tak i jeho přesný význam jsou rozdílné.“
Dle názoru Gandora, autora monografie věnující se čekatelským právům, je čekatelství subjektivním právem, „odděleným“ od práva, které připravuje (doslova „które przygotowuje“). Čekatelství vlastnického práva nelze dle cit. autora chápat jako určitou specifickou konstrukci vlastnického práva „rozděleného v čase“. Shodně tak ani podmíněné obligační právo nepředstavuje speciální druh pohledávky.
Gwiazdomorski – v rámci recenze na právě uvedené Gandorovo dílo – mluví o
„právním očekávání v přesném smyslu slova“ s tím, že funkcí této figury je „příprava a zabezpečení [nabytí – pozn. aut.] budoucího subjektivního práva v situaci, kdy jeho vznik (nabytí) má dynamický charakter a nenastupuje tedy v důsledku jen jedné právní skutečnosti“.
Radwański vysvětluje čekatelská práva jako
„taková subjektivní práva, jejichž funkce spočívá v přípravě a zabezpečení nějakého budoucího práva… Chrání očekávání subjektu na nabytí takového definitivního práva.“
Rudnicki píše, že ekspektatywa v právním pojetí
„označuje ‚právní očekávání‘ ve smyslu dočasné právní situace subjektu, která vede ke vzniku subjektivního práva v okamžiku nastoupení chybějícího elementu... Je to konstrukce vytvořená teorií (a uznaná judikaturou), která není chápána zcela shodně, jejíž funkcí je ochrana uvedené [dočasné – pozn. aut.] právní situace, s cílem zabezpečení vzniku budoucího práva.“
O uznání právní situace jako čekatelství rozhoduje dle Rudnického fakt, že
„doplnění této situace o další, chybějící prvek je způsobilé přeměnit ji v plné, definitivní právo. Čekatelstvím není aktuálně existující právo, které ke své realizaci vyžaduje jedině ingerenci zákonodárce v podobě vydání prováděcích předpisů.“
Byť to z výše uvedených příkladů zcela jednoznačně neplyne, i v Polsku je do značné míry akcentován prvek čekatelství, který spočívá ve výlučné (či alespoň převážné) moci čekatele způsobit vznik budoucího práva.
„Zásadní význam má okolnost, zda nabytí práva je závislé na svobodné vůli (rozhodnutí) jiného subjektu [než čekatele – pozn. aut.], nebo – opačně – zda čekatel disponuje právními prostředky, které jsou způsobilé zabránit druhé straně v nesplnění podmínek nutných pro nabytí plného práva… Ve všech těchto případech [kdy je plné nabytí práva v moci jiné osoby než čekatele – ať již soukromého subjektu nebo orgánu veřejné moci – pozn. aut.] je pozice čekatele nejistá, neboť závislá na rozhodnutí jiného; nelze proto mluvit o tom, že by mu náleželo čekatelské právo.“
Polská dogmatika důsledně zastává mínění, že neplatná či neexistující smlouva (obecně jakýkoli právní titul) nemůže založit subjektivní právo; tím nemůže vést ani k založení čekatelské pozice. Stejně tak je převážně uznáváno jak čekatelství věcných práv, tak i práv obligačních (např. čekatelství pohledávek).
O čekatelství v širším smyslu lze však jistě hovořit i tam, kde je nabytí určitého práva závislé již pouze na uplynutí doby stanovené právním jednáním (časové určení, doložka času) či právním předpisem, aniž by čekatel musel zároveň plnit další podmínky. Zde je čekatel v ještě výhodnější pozici než při podmíněném nabytí práva, neboť ani on již nemusí nijak jednat a nabytí plného práva je pouze odloženo v čase. V tomto ohledu tedy ani nejde o podmínku, neboť nastoupení následku v podobě prostého uplynutí doby je jisté.
V této souvislosti je možno připomenout výše cit. nález českého ÚS, který řešil transformaci práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Podobné závěry o intertemporální ochraně legitimního očekávání (v podobě čekatelských práv) lze nalézt i v judikatuře polského Trybunału Konstytucyjnego. Soud opakovaně vyslovil názor, že ústavní garanci požívají vedle již nabytých práv též „ekspektatywy maksymalnie ukształtowane“ (doslova přeloženo jako „čekatelská práva maximálně zformovaná, resp. ztvárněná“). Pojetí „ekspektatywy maksymalnie ukształtowane“ vyjasnil polský TK tak, že jde o
„právně relevantní situaci, vyznačující se existencí zřejmých (jasných) zárodků budoucího subjektivního práva, jehož vznik a následně realizace, mají nastoupit teprve v budoucnosti, v okamžiku vzniku rozhodných skutečností“.