Výše uvedené vady právního jednání spočívající v absenci vůle a v její nevážnosti se týkaly vůle, požadavek určitosti a srozumitelnosti se týká jejího projevu. Jak dovodil NS,
„základním předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům.“
Je-li projev vůle určitý a srozumitelný, je z něho zřejmé, jaké právní následky má způsobit, tj. která práva a které povinnosti má založit, změnit, nebo zrušit. Aby však bylo možné zjistit, jaké právní následky má právní jednání způsobit, je nezbytné projevenou vůli, tedy projev vůle, nejprve vyložit. Skutečnou vůli totiž není možné jinak poznat, nežli skrze projev, neboť se jedná o vnitřní psychický stav člověka a ten jako takový je okolnímu světu nepoznatelný. Právní jednání může být tedy sankcionováno zdánlivostí pro neurčitost či nesrozumitelnost pouze za předpokladu neúspěšného pokusu o výklad projevu vůle. Tedy i v případě, že se prima facie jeví projev vůle jako neurčitý nebo nesrozumitelný, není možné právní jednání označit za zdánlivé, dokud se snaha o jeho výklad neukáže zbytečnou.
Právní jednání se má vykládat podle interpretačních pravidel § 555 a 556 ObčZ, která kombinují objektivní a subjektivní metodu výkladu. Subjektivní metoda spočívá v tom, že právní jednání se posoudí podle úmyslu jednajícího. Podle objektivní metody se právní jednání posoudí podle toho, jaký význam by mu přisuzovala průměrná osoba ve stejném postavení, ve kterém jsou smluvní strany. Při výkladu se rovněž zohlední již zavedená praxe stran a to, co předcházelo jednání, jakož i následné chování stran. Při výkladu právního jednání se též přihlédne k jeho účelu (§ 1749 odst. 2 ObčZ).
1. Nesrozumitelnost právního jednání
Projev vůle je nesrozumitelný, jestliže není možné ani jeho výkladem zjistit obsah projevené vůle. Proto tedy nelze zjistit, jaká byla vůle jednajícího, tj. to, co chtěl jednající projevit. Srozumitelnost se týká výrazové stránky projevu vůle. Z jazykového hlediska je srozumitelný projev takový, kterému lze rozumět. O nesrozumitelný projev jde např. tehdy, je-li písmo nečitelné při písemném projevu, při ústním projevu je nesrozumitelný zvuk, resp. hlas jednajícího (např. v důsledku poruchy telefonu, či vady řeči jednajícího).
Právní teorie rozlišuje nesrozumitelnost absolutní a relativní. Absolutně nesrozumitelný projev vůle je nesrozumitelný každému, relativně nesrozumitelný je nesrozumitelný jen některým osobám, resp. existují osoby, a může jich být i velmi málo, kterým projev vůle srozumitelný je. Relativně nesrozumitelné je právní jednání, kterému nerozumí jeho adresát. Jedná se např. o použití cizího jazyka, kterému adresát právního jednání nerozumí, nebo o použití právního pojmu, kterému nerozumí laická veřejnost.
Problematika použitého jazyka nemá však vliv pouze na případnou nesrozumitelnost projevu. V případech, kdy jednající jedná jazykem, kterému sám nerozumí, např. uzavře smlouvu v písemné formě v jemu neznámém jazyce, nemá tato skutečnost vliv na srozumitelnost, ale na vážnost projevené vůle. Podepsal-li jednající smlouvu v cizím jazyce a adresátovi je, nebo musí být známo, že jazyku, ve kterém je napsána, nerozumí, není projevená vůle jednajícího vážná. Pokud však adresát neví a ani vědět nemusí, že jednající nezná jazyk, ve kterém je smlouva napsána, je právní jednání platné. Např. v ČR se lze legitimně domnívat, že kontrahent bude znát český jazyk a že bude umět číst, což jsou schopnosti průměrného člověka v ČR (§ 4 odst. 1 ObčZ), a naopak nelze se domnívat, že rozumí např. svahilsky. Nelze proto souhlasit s výrokem NS, dle kterého
„(o) nesrozumitelný projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž je projev vůle učiněn, je nesrozumitelný druhému účastníku právního vztahu, jemuž byl adresován“.
Nesrozumitelné není ani ujednání, které obsahuje matematický vzorec, jsou-li pojmy, které obsahuje, definovány ve smlouvě (či všeobecných obchodních podmínkách).
Dle F. Melzera je relativní nesrozumitelnost relevantní především u adresovaných právních jednání, kde je důležité postavení adresáta. U neadresovaných právních jednání má význam pouze absolutní nesrozumitelnost. Např. u závěti sepsané cizím jazykem nelze uvažovat o nesrozumitelnosti jen proto, že dědici cizí jazyk neznají. Oproti tomu M. Zuklínová zastává názor, že význam má pouze absolutní nesrozumitelnost, neboť jinak se vždy najde někdo, kdo pomocí výkladových prostředků (soud, rodilý mluvčí, odborník na šifry apod.) bude právnímu jednání rozumět. S tímto názorem se lze ztotožnit, neboť není zvláštní důvod chránit adresáta právního jednání, které je mu nesrozumitelné. To lze demonstrovat na výše uvedeném případu, kdy adresát oferty podepíše jemu předloženou smlouvu, aniž by rozuměl jazyku, ve kterém je sepsána. Rozhodující není skutečnost, že smlouvě nerozumí, ale že jeho vůle nemůže být vážná.
2. Neurčitost právního jednání
Slovo „určitý“ z jazykového hlediska znamená přesný, jasný, zřejmý, jistý, mající přesnou podobu a pro právní texty též jednoznačný, nepochybný. Požadavek určitosti se týká obsahové stránky projevu vůle, oproti požadavku srozumitelnosti, který se týká formální (výrazové) stránky projevu vůle. Neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, ale jeho obsah je nejistý.
Právní jednání je určité tehdy, lze-li jednoznačně určit, jaká konkrétní práva a povinnosti mají vzniknout (změnit se, zaniknout) a lze-li jednoznačně identifikovat předmět právního jednání. Předmět právního jednání je dostatečně určitý tehdy, když jej lze odlišit od jiných předmětů, což se projeví zejména u právního jednání, jehož předmětem jsou nemovité věci zapsané do katastru nemovitostí, kde identifikace těchto věcí musí odpovídat požadavkům zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon; „KatZ“), na přesné vymezení věci.
Bude-li vůle jednajícího dostatečně určitá, nebude už nutné výslovně označit druh právního jednání, neboť to bude vyplývat z předmětu právního jednání a z ujednaných práv a povinností. Rovněž tak skutečnost, že právní jednání je označeno jinak, než jak takové právní jednání označuje zákon (např. pacht je chybně označen jako nájem), nemá na určitost právního jednání vliv, protože právní jednání se posuzuje dle svého obsahu (§ 555 odst. 1 ObčZ).
Neurčitost právního jednání často mívá hlubší důvod než pouhé neurčité vyjádření jednajícího. Velice pravděpodobně totiž byla i neurčitá vůle jednajícího, který ani sám nevěděl, jaké právní následky si přeje, přičemž výklad právního jednání na tom nemůže nic změnit. Obdobně též vnitřní rozpor právního jednání činí právní jednání neurčitým.
2.1 Výklad právního jednání odstraňující neurčitost
Při výkladu právního jednání je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, zejména k praxi zavedené mezi stranami, k tomu, co právnímu jednání předcházelo a co následovalo, jaký obsah právnímu jednání samy strany přikládají a jaké následky plynou ze zákona, dobrých mravů a zvyklostí (§ 545 a § 556 odst. 2 ObčZ). Obsah právního jednání tedy nemusí vyplývat pouze z projevu vůle, z právního jednání samého. Při jeho výkladu se zohlední i další kritéria, podle kterých se výklad provádí. Z toho vyplývá, že se napříště již neuplatní závěr dlouhodobě zastávaný soudní praxí, podle něhož je-li předepsána písemná forma pro právní jednání, musí být vůle jednajících objektivně zjistitelná z textu obsaženého v listině a nestačí, že smluvní strany znají svoji vůli a vědí, jak chtějí právně jednat.
Podle jednoho z nedávných rozhodnutí NS je v případě jednostranného adresovaného právního jednání právní jednání určité tehdy, jestliže je objektivně pochopitelné; tedy jestliže může typický adresát právního jednání vůli jednajícího bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat.
Ze skutečnosti, že při výkladu právního jednání je třeba zohlednit, jaké následky plynou ze zákona, je též zřejmé, že neurčité nebude právní jednání ani v případě, kdy v něm nebude vyjádřena některá z náležitostí, kterou zákon subsidiárně upravuje. Např. pokud není v kupní smlouvě ujednána kupní cena, použije se subsidiárně § 1792 ObčZ, dle kterého platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy.
Neurčité nebude ani právní jednání, ve kterém si smluvní strany ujednaly, že některá náležitost bude dodatečně upřesněna, a to stranami, třetí osobou, nebo soudem (např. strany si ujednaly, že výše ceny bude stanovena znaleckým posudkem, který bude dodatečně vyhotoven). Právní jednání se v tomto případě stává perfektním až v okamžiku, kdy budou všechny takové náležitosti dostatečně určité, ledaže by si strany ujednaly jinak.
Rovněž není neurčité ani ujednání smluvních stran o tom, že nabyvatelé v případě stáří či nemoci poskytnou postupitelce
„veškeré zaopatření tak, jak si toho slušný způsob života žádá“.
Na neurčité právní jednání nelze usuzovat ani tehdy, když je obsah právního jednání nepochybný a pouze jsou snížené jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání neodporujícími chybami vzniklými při vytváření textu. Typicky se jedná o překlepy nebo chyby při výpočtu.
Ovšem výkladem není možné napravit nedostatečně určitý předmět právního jednání, pokud jde o nemovitou věc a zákon pro takové jednání předepisuje obligatorně písemnou formu, která ale schází. Z toho důvodu § 553 odst. 2 ObčZ upravuje dodatečné vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného projevu vůle, avšak chybně (srov. níže). Obdobně také nedochází ke „konvalidaci“ podle § 582 odst. 1 ObčZ v případě „dodatečného zhojení“ neplatného (absolutně i relativně) právního jednání pro nedostatek formy, neboť ve skutečnosti nejde o konvalidaci, ale o nové právní jednání.
2.2 Částečná neurčitost a nesrozumitelnost
Nesrozumitelné nebo neurčité nemusí být celé právní jednání, ale pouze jeho část. V takovém případě je třeba posoudit, zda je možné zbývající část právního jednání oddělit, a konstatovat, zda může obstát jako samostatné právní jednání. V případě, že zbývající část právního jednání splňuje potřebné náležitosti, je možné některé jeho části nahradit subsidiárními ustanoveními zákona, zvyklostmi nebo zavedenou praxí mezi stranami (§ 545 ObčZ).
3. Dodatečné vyjasnění nesrozumitelnosti nebo neurčitosti
Dodatečné vyjasnění nesrozumitelnosti nebo neurčitosti upravené v § 553 odst. 2 ObčZ má dle důvodové zprávy zmírnit „striktní následek neexistence právního jednání“. Vzorem pro úpravu tohoto institutu byl § 31 odst. 2 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu, „ZMO“). ObčZ počítá s fikcí existence právního jednání ex tunc poté, co si strany dodatečně vyjasní neurčitý nebo nesrozumitelný obsah právního jednání (srov. k tomu ale níže).
Předpokladem pro použití tohoto pravidla je neúspěšný výklad právního jednání, totiž že výkladem nebylo zjištěno, že právní jednání existuje. Dodatečné vyjasnění je tedy novým právním jednáním, ve kterém je nově ujednáno to, co je obsahem původního právního jednání, které ale neexistuje, nejde o právní jednání. Dodatečné vyjasnění projevu vůle se tak odlišuje od opakování právního jednání.
Mohlo by se zdát, že úprava dodatečného vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného projevu vůle je poměrně jednoznačná, ovšem dle velké části odborné veřejnosti obsahuje několik závažných problémů, a to v rovině teoretické i praktické.
3.1 Teoretické problémy institutu dodatečného vyjasnění projevu vůle
Při dodatečném vyjasnění neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního jednání by se nemělo dle výše cit. ustanovení přihlížet k vadě právního jednání, ale mělo by se dotyčné právní jednání považovat za existující (již) od počátku. Teoretický problém však představuje skutečnost, že zákon přiznává existenci něčemu, co z hlediska práva ani nevzniklo, neexistovalo a dosud neexistuje. Zákon tedy zpětně (ex tunc) tvoří něco z ničeho; přiznává tomuto fingovanému právnímu jednání, které původně neexistovalo, stejné právní účinky (následky) jako řádnému, tj. existujícímu, právnímu jednání. Stejného omylu se dopustila i novela ZOR z r. 1992 (srov. výše), týkající se sňatků uzavřených v cizině církevní formou, když uznala za platná manželství, která dle československého právního řádu vůbec neexistovala.
Zákonodárce odkazuje v důvodové zprávě k ObčZ (jak již bylo zmíněno) na ZMO, avšak zcela nepřípadně, neboť ten upravoval dodatečné schválení, příp. vyjasnění, pouze relativně neplatného právního úkonu.
Chybou je také mluvit v případě dodatečného vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného právního jednání o konvalidaci. Konvalidace se totiž týká případů, kdy má být právní jednání (stav) zhojeno, např. jako manželství dotčené překážkou věku.
3.2 Praktické problémy institutu dodatečného vyjasnění projevu vůle
Praktický problém § 553 odst. 2 ObčZ spočívá v tom, že není zřejmé, v jakých situacích se předmětné pravidlo uplatní.
Úprava dodatečného vyjasnění projevu vůle se nebude moci použít u právních jednání, u kterých je zapotřebí rozhodnutí orgánu veřejné moci, typicky u právních jednání, jejichž předmětem je věc evidovaná ve veřejném seznamu, zejména tedy věc nemovitá. Dodatečné vyjasnění projevu vůle tedy nepřipadá v úvahu u smluv, jimiž se zřizuje právo zapisované do katastru nemovitostí (stejné platí u všech veřejných seznamů). Opačný závěr by nepřiměřeně zasahoval do právní jistoty třetích osob a rovněž tak by byl v rozporu s požadavkem § 561 odst. 2 ObčZ, dle kterého musejí být projevy smluvních stran na téže listině, když dodatečný projev vůle o vyjasnění právního jednání by byl na samostatné listině. Rovněž tak podle KatZ by k dodatečnému vyjasnění projevu vůle v průběhu katastrálního řízení nebylo možné přihlížet, protože podle § 17 odst. 5 KatZ se smlouva posuzuje ve stavu, jaký tu byl v době podání návrhu na vklad.
Další problematickou situací je, když jednající mají podle neurčité nebo nesrozumitelné smlouvy okamžitě plnit. Není však zcela jasné, co je předmětem smlouvy. Po nějaké době si smluvní strany ujasní, co konkrétně bylo předmětem smlouvy (co si konkrétně ujednaly). Tím, že zákon finguje účinky vyjasnění ex tunc, může se stát, že ten, kdo měl plnit, se mezitím mohl dostat do prodlení.
Dle F. Melzera je v tomto případě třeba zohlednit zájmy stran, přičemž těžko lze někomu přičítat k tíži, že se ocitl v prodlení. Podle jeho názoru tedy v takových případech dojde k uzavření nové smlouvy s účinky ex nunc. Zároveň připouští možnost, že strany vyjasní právní jednání s tím, že odloží jeho účinky až do okamžiku jeho vyjasnění nebo i na později. Cit. autor dále zdůrazňuje nezbytnost ochrany třetích osob, s odkazem na ochranu veřejného pořádku, přičemž takové ujednání by mohlo být stiženo absolutní neplatností právě pro rozpor s veřejným pořádkem.
Rovněž v případě, kdy je ujednání stran neurčité, např. kupní cenu si ujednají jako „slušnou“ (nepoužije se tedy subsidiárně § 1792 odst. 1 ObčZ) a následně plní tak, že prodávající předmět koupě předá kupujícímu a ten mu za to zaplatí určitou částku. Zaplacením a převzetím konkrétní částky dojde k vyjasnění, pokud jde o výši ceny, a k uzavření smlouvy v okamžiku zaplacení kupní ceny. Právní jednání se stane perfektním v okamžiku zaplacení kupní ceny a nemá smysl uvažovat o jeho „dodatečném vyjasnění“. Účinky tak nastávají ex nunc, nic však nebrání smluvním stranám ujednat si účinky ex tunc (typicky např. při dodatečném uzavření nájemní smlouvy v písemné formě k věci, kterou nájemce nejdřív užíval bez právního důvodu). Zároveň si smluvní strany mohou v takových případech upravit práva a povinnosti spojené s užíváním věci bez právního důvodu, a není proto žádný důvod, proč by měl zákon dodatečnému vyjasnění projevu vůle stanovovat účinky ex tunc. Opačný závěr by vedl k situaci, že obě smluvní strany by byly v prodlení – pronajímatel s přenecháním věci nájemci a nájemce s placením nájemného.
Rovněž v případě jednostranného adresovaného právního jednání není možné, aby jednající dodatečně vyjasnil neurčitost právního jednání, a tím zasáhl do právní jistoty adresáta právního jednání. Např. v případě, kdy je mezi pronajímatelem a nájemcem uzavřeno několik nájemních smluv a pronajímatel vypoví jednu z nich, aniž by z výpovědi bylo zřejmé, kterou, a až následně by vyjasnil, kterou smlouvu vypovídá, není možné fingovat účinky výpovědi ex tunc. Nelze totiž po nájemci spravedlivě požadovat, aby se zachoval v souladu s původně zdánlivou výpovědí, když ani neví, kterou věc má předat (vrátit) pronajímateli.
Obdobně též v případě jednostranného jednání, které je neurčité (např. zůstavitel odkáže dědici jeden ze svých domů, souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním sídla společnosti), dochází jeho dodatečným vyjasněním pouze k dovršení právního jednání. V těchto případech nemá smysl fikce zpětné existence právního jednání, neboť je třeba upravit právní poměry pro futuro.
J. Handlar uzavírá, že § 553 odst. 2 ObčZ je třeba vykládat dle jeho smyslu, a nikoliv dle jazykového znění, a chápat ho jako doplnění obsahu právního jednání o původně neurčitý nebo nesrozumitelný obsah, kterým by byl dovršen vznik právního jednání, a to s účinky ex nunc. Takovýto výklad vyplývá z povahy těchto vad a právní úprava na tom nemůže nic změnit. S uvedeným závěrem by se bylo možné ztotožnit, pokud bychom chtěli dát cit. ustanovení alespoň nějaký normativní význam. Ovšem odchýlení tohoto závěru od psaného textu zákona je natolik excesivní, že se – podle mého názoru – jeví jako vhodnější konstatovat, že § 553 odst. 2 ObčZ nemá právní relevanci.