V loňském roce jsme v rámci uvedeného příspěvku probrali tři klíčová rozhodnutí vážící se k SJM:
| a) | problematiku změny tzv. oceňovacích pravidel, |
| b) | právní charakter finančních prostředků opatřených závazkem jednoho z manželů netvořícím součást SJM, |
| c) | střet dobrověrného nabyvatelství a ochrany tzv. opomenutého manžela k majetku v SJM. |
1. Právní charakter finančních prostředků opatřených závazkem jednoho z manželů netvořícím součást společného jmění
Tuto problematiku jsme podrobně probrali v minulém článku v návaznosti na východiska formulovaná v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, podle kterého majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí SJM. Součástí SJM nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Byly-li na pořízení majetkových hodnot v SJM použity prostředky opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, nezakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. K výlučnému závazku manžela, který takto majetkové hodnoty ve prospěch SJM opatřil, může soud přihlédnout při vypořádání SJM, například při úvaze o disparitě podílů.
V mezidobí bylo rozhodnutí schváleno k uveřejnění a také uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a představuje tak oficiální směr judikatury NS. Závěry v něm formulované se vztahovaly k právní úpravě obsažené v ObčZ 1964, nicméně při přípravě tohoto rozhodnutí byl formulován předpoklad, že se stejné závěry prosadí i v poměrech ObčZ.
Navazujícím rozhodnutím (rozsudek NS z 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021) byla shodná otázka řešena již v poměrech ObčZ. Podstata závěrů formulovaných v Rc 44/2021 nebyla dovolatelem rozporována, z uvedeného rozhodnutí vyšel i odvolací soud a pro dovolací přezkum z něj vycházel i soud dovolací. Nesouhlas dovolatele se pojil výslovně se způsobem, kterým odvolací soud aplikoval princip disparity, v Rc 44/2021 výslovně připuštěný. Dovolací soud především konstatoval, že závěry vyplývající z Rc 44/2021 lze považovat za doplnění existující judikatury k disparitě podílů z důvodu tzv. zásluhovosti. Oproti Rc 44/2021 rozhodnutí sp․ zn. 22 Cdo 3187/2021 především precizuje a upřesňuje podmínky, kdy lze o disparitě podílů v těchto typových situacích uvažovat. Dovolací soud zdůraznil, že z Rc 44/2021 vyplývá, že k dluhu jednoho z manželů má soud přihlédnout například v rámci úvahy o disparitě podílů při vypořádání SJM, jestliže v konkrétním případě existuje „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Dovolací soud proto připustil možnost zohlednit individuální okolnosti případu tak, aby celkové vypořádání odpovídalo rozumnému uspořádání právních poměrů; to však neznamená, že takové řešení mají soudy volit bez dalšího vždy v situaci, kdy se v průběhu trvání SJM jeden z manželů zaváže v rámci právního jednání způsobem, který povede k nabytí aktiv do SJM. Takový postup by totiž pouze nepřímo obcházel pravidlo zakotvené v § 710 písm. b) ObčZ, resp. § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964. V rámci hledání spravedlivého řešení při vypořádání SJM tak soudy možnost rozhodnout o disparitě podílů mají, avšak jejich závěr musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu.
Smyslem závěrů uvedených v Rc 44/2021 ve vztahu k disparitě je dosáhnout vyváženého vypořádání SJM, jehož některé součásti se staly součástí SJM na základě závazkového právního vztahu, v němž je pouze jeden z manželů výlučným dlužníkem. Podstata formulovaného požadavku na spravedlivé uspořádání právních poměrů bývalých manželů spočívá v tom, aby byla uvedena do „rovnováhy“ jednak okolnost, že právním jednáním jednoho z manželů byla nabyta aktiva do SJM, a jednak okolnost, že tento manžel je výlučným dlužníkem z příslušného závazkového právního vztahu. Nástrojem, prostřednictvím kterého má být této rovnováhy dosaženo, může být závěr soudu o disparitě podílů, která zohledňuje přínos manžela o nabytí součástí SJM se současným zohledněním výlučného závazku, ze kterého byly získány prostředky tvořící součást SJM. Současně však z uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá, že jenom samotné nabytí věcí (finančních prostředků) na základě závazkového právního vztahu, v němž jeden z manželů figuruje jako výlučný dlužník, důvodem pro disparitu podílů samo o sobě bez dalšího není. V Rc 44/2021 se formuluje jako jedna z možných úvah o disparitě situace, kdy získaný majetek rozšířil masu SJM a zavázaný manžel výlučný dluh uhradil nebo bude muset reálně uhradit ze svého výlučného majetku. Tím je jasně naznačen spravedlnostní požadavek spočívající v tom, aby vypořádání SJM neproběhlo tak, že aktiva budou rozdělena mezi manžele každému jednou polovinou, ale jeden z manželů bude povinen uhradit dluh (nebo již uhradil) ze svých výlučných prostředků, čímž dojde k odčerpání jeho výlučných finančních prostředků bez adekvátního odrazu této skutečnosti při vypořádání SJM.
Důvodem pro disparitu podílů však není samotná okolnost, že závazkem jednoho z manželů byly opatřeny finanční prostředky použité na nabytí věci tvořící součást SJM, a už vůbec nelze klást rovnítko mezi celkovou sumu takto opatřených prostředků a disparitu podílů v tomto rozsahu. Jestliže by totiž zavázaný manžel své závazky nesplnil či splnit nemusel, a přesto by soudy uplatnily disparitu v rozsahu nabytých prostředků, znamenalo by to, že zavázaný manžel získá ze SJM částku odpovídající svým dluhům, a navíc také ještě polovinu zbylého SJM. Takové řešení by pak podstatně zvýhodnilo zavázaného manžela a jen stěží by ho bylo možné považovat za spravedlivé. Jinak řečeno zásluhovost spočívající v zásluze na rozšíření masy SJM sama o sobě důvodem pro disparitu není.
Aby dovolací soud naznačil směr svých úvah ohledně možné disparity, zdůraznil, že důvod pro disparitu podílů jistě nebude dán v případech, kdy je zavázanému manželu dluh prominut (viz § 1995 a násl. ObčZ) či jeho dluh – závazek v užším slova smyslu – zanikne bez uspokojení věřitele z jiného právního důvodu, případně dlužník z jiného důvodu nebude muset dluh hradit (například promlčený dluh). Obdobně hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů nebude vyžadovat úvahu o disparitě v poměrech individuálních, jestliže výlučným závazkem opatřené finanční prostředky manžel použil pro svou osobní potřebu, na úhradu svého výlučného dluhu apod.
Naproti tomu o disparitě je možné uvažovat kupříkladu tehdy, pokud jsou nabyté finanční prostředky po dohodě s druhým manželem použity na zahraniční studia společných dětí a zavázaný manžel dluh uhradí ze svého výlučného jmění. Bude-li dále například výhradní dluh zavázaného manžela uhrazen z prostředků SJM, nemuselo by být s ohledem na okolnosti konkrétní věci spravedlivé, aby byl zavázaný manžel povinen odpovídající finanční prostředky do SJM vrátit v rámci vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na úhradu výhradního dluhu právě pro okolnosti použití získaných finančních prostředků ve prospěch rodiny či SJM.
Zcela aktuálně se věc původně vedená pod sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 (Rc 44/2021) objevila u NS opětovně pod sp. zn. 22 Cdo 1576/2022, kde však v rámci dovolání byly uplatněny především námitky týkající se procesu hodnocení důkazů. Problematiky disparity se týkala fakticky jediná námitka, že odvolací soud nereagoval na právní závěry uvedené v Rc 44/2021; v této souvislosti pak NS uvedl, že v této věci již nešlo o vypořádání SJM, ale o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pohledávka v SJM se vzhledem k uplynutí zákonné domněnky pro její vypořádání (§ 150 odst. 4 ObčZ 1964) stala pohledávkou společnou, stojící mimo režim SJM a nepodléhající vypořádání; proto nebylo možné závěry uvedeného rozhodnutí, vztahující se na vypořádání SJM, použít. Soudy rozhodovaly podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, která možnost moderace či disparity neobsahují.
2. Vypořádání společných dluhů v řízení o vypořádání společného jmění manželů
Problematika vypořádání společných dluhů postupně vytvořila v soudní praxi – do značné míry v důsledku jistého nepochopení vysvětleného dále – svého času poměrně složitou otázku, kterou novější judikatura reviduje a v jednom základním ohledu řeší odlišně. Rozhodovací praxe NS vždy zdůrazňovala, že základním principem vypořádání má být přikázání společného dluhu bývalým manželům rovným dílem už jenom z toho důvodu, že rozhodnutím soudu o vypořádání společného dluhu se nijak nemění vztah manželů coby dlužníků vůči věřiteli.
Základním rozhodnutím, které soudní praxi výrazně ovlivnilo, byl rozsudek NS z 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, ve kterém byly formulovány některé základní principy vypořádání společných dluhů, ale z nichž část byla soudní praxí následně nesprávně pochopena. Dovolací soud především zdůraznil, že není-li ke dni vypořádání SJM společný dluh uhrazen, přikáže jej soud některému z účastníků (nebo účastníkům rovným dílem) ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství. Tím NS reagoval na postup soudu odvolacího, který nezohlednil změny ve výši dluhu od zániku SJM do dne rozhodování soudu o vypořádání SJM. Současně pak NS reagoval na postup odvolacího soudu, kdy byl předmětem řízení učiněn úročený dluh, ale odvolací soud o části tohoto dluhu nerozhodl. NS zdůraznil, že v dané věci nesplacenou část úvěru ke dni zániku SJM představovalo vedle jistiny a již splatných úroků ještě další příslušenství (úroky splatné v budoucnu), o něž se dluh postupem času zvyšoval. Soudy však o tomto příslušenství společného dluhu nijak nerozhodly, ač měly. NS zdůraznil, že dluh u nesplaceného úvěru, který měl soud vypořádat, představovaly i úroky, jejichž výši či nárůst v budoucnu nelze s určitostí určit, přičemž nelze vypořádat jenom splatnou část dluhu, aniž by bylo vypořádáno i příslušenství, byť se splatným ještě nestalo, jestliže i toto dosud nesplatné příslušenství dluhu tvoří součást nevypořádaného SJM.
Současně pak NS zdůraznil, že byl-li společný dluh splacen až po zániku SJM, pak v připadě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z bývalých manželů se dluh k zaplacení nepřikazuje, což je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek – nelze tedy rozhodnutím soudu přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé ObčZ 1964. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich podílů.
Na základě toho pak NS uzavřel, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dluhu dochází, při zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, a aby rozhodl i o dosud nesplatném příslušenství vypořádávané částky. Stal-li se tedy předmětem vypořádání SJM ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh, vypořádá soud nejenom splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku SJM do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu.
Právě poukaz dovolacího soudu na to, že má být vypořádáno i dosud nesplatné příslušenství, se v praxi ukázal jako kámen úrazu, neboť jej praxe pochopila jako direktivu k tomu, aby se snažila kapitalizovat i příslušenství, které se stane splatným teprve v budoucnu. Takový požadavek však z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 vůbec nevyplýval, což bylo jasně patrné ze zdůraznění NS, že tuto část dluhu nelze dopředu kvantifikovat co do výše ani přesně určit dobu jejího splacení, i z toho, že kapitalizováno mělo být pouze příslušenství splatné ke dni rozhodování soudu. Apel NS na to, aby soud rozhodoval i o nesplatném příslušenství ke dni svého rozhodování, tak nevyjadřoval nic jiného než to, aby se i tato část dluhu stala předmětem výroku rozsudku.
V praxi se však začalo ukazovat, že tuto část soudního rozhodnutí chápala soudní praxe tak, že je nucena zjišťovat a kvantifikovat i tu část příslušenství, které ještě splatné není, což zejména u hypotečních úvěrů ani z povahy věci nebylo možné vzhledem k průběžnému konci tzv. fixačních období, možnostem předčasných splátek úvěru apod. Korekci tohoto přístupu pak udělal NS v usnesení z 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012, kde právě s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 zdůraznil, že nelze-li výši budoucích úroků zjistit, nelze je vypořádat, protože není zřejmá částka k vypořádání, ale je třeba dluh přikázat manželům rovným dílem; pokud bude jeden z nich platit úroky, bude mít nárok na příslušnou náhradu, který bude moci uplatnit v samostatném řízení. To vyplývá i z toho, že vypořádání SJM nemá vůči věřiteli – v daném případě hypoteční bance – účinky, dlužníky i nadále bez ohledu na způsob vypořádání zůstávají oba manželé, a uplatní se tak ustanovení o společných závazcích (§ 145 odst. 2, § 511 odst. 3 ObčZ 1964).
Protože však v soudní praxi stále přetrvával trend „věštění z křišťálové koule“ ohledně vyčíslení budoucího příslušenství, reagoval na něj NS podrobným výkladem v rozsudku z 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016. V uvedeném rozhodnutí NS sumarizoval dosavadní judikaturu NS (mimo jiné i rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2939/2012) a dále podrobně vysvětlil, že soud v rámci vypořádání společného jmění bývalých manželů vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky zatížený vyšším příslušenstvím zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou (srov. například rozsudek NS z 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, SR 3/2002 s. 85). Není ovšem vyloučeno, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí.
Právě s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 pak NS dále uvedl, že pokud nelze „výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat“, neboť není zřejmá částka k vypořádání. Tím však NS nevyjádřil, že by o tomto příslušenství vůbec nemělo být ve výroku rozhodnutí soudu rozhodnuto, ale vystihl skutečnost, že výši těchto objektivně neurčitelných budoucích úroků nelze promítnout do vypořádání potud, že by v případě jejich přikázání některému z bývalých manželů byla druhému manželovi uložena povinnost v rámci vypořádání podílet se na těchto úrocích konkrétně stanovenou částkou, k jejímuž zaplacení vůči druhému manželovi by byl zavázán. Uvedenými závěry chtěla judikatura dovolacího soudu zdůraznit skutečnost, že je třeba vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Judikatura ovšem nechtěla vést soudy k tomu, že by vedle zjištění aktuální výše dluhu a výše příslušenství, které vzniklo (případně přirostlo k jistině) ode dne zániku SJM do dne rozhodnutí, měly složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení úvěru. Bez ohledu na obtíže s tímto zjišťováním jakkoliv spojené je nutno upozornit zejména na skutečnost, že úvěrové produkty často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které neumožňují ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství. Pokud by pak došlo například k dřívějšímu splacení úvěru, pak by ten manžel, kterému byl přikázán nejen dluh, ale i příslušenství v dopředu odhadnuté a do vypořádacího podílu posléze zahrnuté výši, dostal v konečném důsledku na vypořádání SJM více, než by mělo přináležet. Vzhledem k tomu jsou soudy při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání SJM), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu.
Kapitalizace nesplatného příslušenství pak v praxi měla ještě jeden nenápadný, ale zásadní dosah. Pakliže soudy přistupovaly k přikázání dluhu pouze jednomu z manželů a tento dluh kapitalizovaly celkovou částkou včetně ještě nesplatného příslušenství a v tomto celkovém rozsahu přikázaly dluh jednomu z manželů, současně ukládaly druhému manželu tzv. náhradovou pohledávku, tj. ukládaly povinnost jednou polovinou takto vyčísleného dluhu „přispět“ manželovi, kterému byl dluh přikázán. V praxi pak vznikala paradoxní situace, neboť manžel či manželka, kterému nebyl dluh přikázán, zůstával ve vztahu k věřiteli pořád v pozici dlužníka, a na tom vypořádání dluhu nemohlo nic změnit, a současně v rámci vypořádání platil polovinu celkového dluhu k rukám druhého manžela, ačkoliv nešlo vůbec o dluh splatný, protože splatnost nastupovala pravidelně v měsíčních splátkách. Takový manžel nabýval po rozhodnutí soudu přesvědčení (nesprávné), že již dlužníkem ve vztahu k věřiteli není. V tom ho ujišťovalo samotné rozhodnutí soudu, které ve výroku ukládalo povinnost k úhradě dluhu druhému manželovi, tak samotná platební povinnost vůči tomuto manželovi. Navenek se tak zdálo, že pro takového manžela je rozhodnutí soudu výhodné, ale opak byl pravdou.
Naproti tomu se na první pohled zdálo postavení manžela, kterému byl dluh přikázán, jako méně výhodné, protože „převzal“ celý dluh. To však bylo pouze zdánlivé, protože vůči věřiteli byli dlužníky stále oba manželé a manžel, kterému byl dluh přikázán, obdržel od druhého manžela v rámci vypořádání SJM polovinu celkové částky dluhu. Nebylo pak nic jednoduššího než z těchto prostředků provést předčasnou úhradu celého dluhu, odklidit často existující právní závadu na nemovité věci v podobě zástavního práva a mít nemovitost přikázanou „manželovi dlužníkovi“ bez právní závady za finančního přispění od druhého manžela. Oba manželé tak paradoxně odcházeli od soudního jednání s pocitem, že rozhodnutí vyznívá v jejich prospěch, a proto také fakticky nikdy neměl dovolací soud možnost tyto praktické souvislosti v některém ze svých rozhodnutí vysvětlit. Pokud byla předmětem vypořádání často i nemovitost, ve vztahu ke které byl úvěr poskytnut, vznikala situace o to paradoxní, že často byla její cena ovlivněna právní závadou v podobě zástavního práva, tj. snižovala se výše přiměřené náhrady tomu z manželů, kterému nebyla přikázána, ale tento manžel „zaplatil“ k rukám druhého manžela polovinu celkové částky dluhu, ač stále zůstával dlužníkem, ale spoluvlastníkem nemovité věci již nikoliv. Velmi často se pak stávalo, že manžel, kterému nebyl dluh přikázán, v rámci vypořádání pozbýval spoluvlastnický vztah k nemovité věci, ale ve svém výsledku nejenom že v rámci vypořádání nedostával žádnou „viditelnou“ finanční náhradu, ale naopak sám ještě v rámci vyrovnání podílů doplácel manželovi, kterému dluh přikázán byl, právě pro existenci tzv. náhradové pohledávky. Jestliže pak z prostředků této náhradové pohledávky manžel uhradil celou část jistiny a příslušenství, zaplatil tak dluh vůči bankovnímu ústavu fakticky druhý manžel. Tento paradox byl umocňován tím, že na první pohled nebyl z výroku rozhodnutí soudu patrný, neboť se fakticky promítl pouze ve výroku o vyrovnání podílů. Protože však zpravidla jednotliví účastníci nebyli schopni v celém rozsahu posoudit dosah vypořádání dluhů, pak ani dovolací soud tyto naznačené otázky v praxi neřešil. Manžel, kterému dluh přikázán nebyl, byl přesvědčen o tom, že již ve vztahu k věřiteli dlužníkem není a toto přesvědčení bylo umocněno platební povinností z tzv. náhradové pohledávky; zpravidla s takovým způsobem vypořádání k návrhu druhého manžela souhlasil. Manžel, kterému naopak dluh přikázán byl, obdržel v rámci tzv. náhradové pohledávky částku, ze které bez obtíží úhradu celého dluhu provedl.
Tyto důsledky však byly spojeny pouze s případy, kdy soud provedl vypořádání dluhu tak, že jej nepřikázal každému z manželů jednou polovinou, ale celý dluh přikázal jednomu z manželů. Praktické dopady naznačené výše se pak promítly již v poměrech ObčZ do řešení téže otázky, tj. do vypořádání společných dluhů v rozsudku NS z 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020. Rozhodnutí formuluje základní principy vypořádání společných dluhů a byť ve srovnání s předchozí rozhodovací praxí na první pohled nevykazuje zásadní změny, a v některých ohledech dosavadní praxi potvrzuje, jednu zásadní změnu tento nový koncept obsahuje. A tím je vyloučení tzv. náhradové pohledávky; soudy tedy již nebudou ukládat manželovi, kterému dluh přikázán nebude, aby konkrétní částkou na úhradu tohoto dluhu v rámci vypořádání druhému manželovi „přispěl“. Tato zásadní koncepční změna je vyjádřena již přímo v právní větě rozhodnutí, podle které v řízení o vypořádání SJM má soud společné dluhy přikázat zásadně oběma manželům rovným dílem, nejsou-li tu výjimečné okolnosti odůvodňující přikázání dluhu jen jednomu z nich nebo každému z manželů v jiném než rovnodílném poměru. Je-li v řízení o vypořádání SJM přikázán společný dluh jen jednomu z manželů, nelze zásadně druhému z nich uložit povinnost uhradit peněžitou částku v rozsahu poměrné části přikázaného dluhu.
Tyto závěry jsou odrazem právní úpravy obsažené v § 737 odst. 2 ObčZ, podle které má vypořádání dluhů účinky jen mezi manžely. V řízení o vypořádání SJM je u společných dluhů tvořících součást SJM na základě rozhodnutí soudu stanoven podíl každého z manželů na společných dluzích jen ve vnitřním poměru mezi manžely. Vypořádáním dluhů tvořících součást SJM nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům; vypořádání společných dluhů manželů náležejících do SJM je tak důležité zejména pro tzv. předběžný a následný regres ve smyslu § 1876 ObčZ. Společný dluh tvořící SJM lze vypořádat jeho přikázáním oběma manželům rovným dílem, nebo – ve výjimečných případech (viz dále) – jen jednomu z manželů. Vzhledem k tomu, že podle § 737 odst. 2 ObčZ má vypořádání dluhů v rámci řízení o vypořádání SJM účinky jen mezi manžely, nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům. Již jen z tohoto důvodu by měly být společné dluhy v rámci řízení o vypořádání SJM zásadně přikázány oběma manželům rovným dílem.
Vypořádání, na základě kterého je dluh soudem přikázán jen jednomu z manželů, totiž neznamená pro druhého manžela úplné zbavení se dosud existujícího dluhu. Ani při takovém způsobu vypořádání nezaniká bez dalšího manželovi, kterému dluh nebyl přikázán, povinnost hradit dluh věřiteli. Povinnost uhradit celý dluh jedním z manželů je založena pouze ve vztahu mezi manželi navzájem. Věřitel v tomto směru není povinen respektovat obsah soudního rozhodnutí o vypořádání dluhu a nadále je oprávněn požadovat jeho splnění po kterémkoliv z manželů. S ohledem na tyto důsledky mají soudy zásadně vypořádávat společné dluhy jejich přikázáním oběma manželům rovným dílem. Jen tímto způsobem vypořádání lze minimalizovat negativní následky situace, kdy úhradu dluhu provede z různých příčin nakonec zcela nebo z větší části jen jeden z bývalých manželů. Navíc v okamžiku rozhodování soudu o vypořádání společného dluhu nejsou často ani známy veškeré údaje o jeho konečné výši – především vzhledem k jeho příslušenství (například úroky či úroky z prodlení), jehož obsah i výše se může v průběhu času měnit, což je typické u hypotečních úvěrů či jiných dlouhodobých závazků. Jestliže soud rozhodne o vypořádání dluhu rovným dílem, je tím zabezpečeno i „spravedlivé“ vypořádání v budoucnu splatných, v době rozhodování soudu „nejistých“, částí společného závazku; to i s ohledem na případný následný regres.
Přesto nelze zcela vyloučit, že ve výjimečných případech, ve kterých pro to budou dány okolnosti konkrétní projednávané věci, bude společný dluh náležející do SJM přikázán jen jednomu z manželů. Podmínkou takového postupu bude zpravidla souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu, které přikázání celého dluhu jen jednomu z manželů odůvodňují. Za takovou mimořádnou okolnost lze v poměrech konkrétního případu označit například situaci, kdy společný dluh vznikl v souvislosti s pořízením věci, která je také předmětem vypořádání, ale její obvyklá cena je snížena právní závadou (například zástavním právem). Vzhledem k tomu bude snížena i náhrada za přikázání věci jednomu z manželů. V takovém případě se může (po zvážení všech okolností případu – například délky předpokládaného splácení dluhu) jevit jako nespravedlivé, aby dluh související s vypořádávanou věcí byl přikázán oběma manželům rovným dílem.
Je-li dluh tvořící SJM přikazován pouze jednomu z manželů, není zásadně namístě, aby byla při určení vypořádacího podílu stanovena povinnost druhého z manželů zaplatit manželovi, kterému byl dluh přikázán, polovinu výše jistiny dluhu, případně i splatného, avšak dosud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu. Jinými slovy, při přikázání společného dluhu jednomu z manželů zásadně nevzniká tzv. kompenzační pohledávka manžela, kterému byl dluh přikázán, vůči druhému manželovi ve výši jedné poloviny dluhu (v tomto smyslu tedy není nadále použitelná judikatura řešící otázku vypořádání dluhu tvořícího SJM formulovaná v intencích ObčZ 1964). Jestliže je soudním rozhodnutím uloženo splnit společný dluh jen jednomu z manželů, nemá nadále druhý z nich s účinky mezi manželi navzájem povinnost dluh hradit. Není tedy ani důvod, aby soud v této souvislosti zakládal novou povinnost k úhradě nějaké peněžité částky mezi manželi, například z titulu regresu. Vznik kompenzační pohledávky by ani nebyl (na rozdíl od regresního nároku) vázán na splnění dluhu druhým z manželů nebo alespoň na uplatnění pohledávky ze strany věřitele (v případě předběžného regresu). Nelze rovněž opominout, že v případě vzniku kompenzační pohledávky by nemohl druhý z manželů uplatnit vůči tomu, který dluh splnil, své námitky, které by měl vůči věřiteli. V případě přikázání celého společného dluhu jednomu z manželů tak dochází k založení nestejné velikosti podílů, tedy disparity svého druhu (společný dluh má uhradit jen jeden z manželů; druhý manžel není ve vztahu mezi manželi nadále povinen dluh plnit, a jestliže přesto na dluh následně něčeho zaplatí, vznikne mu regresní nárok podle § 1876 odst. 2 ObčZ). Přikázat společný dluh jen jednomu z manželů lze proto jen tehdy, kdy mimořádné okolnosti případu takové vypořádání odůvodňují.
Dochází-li v rámci vypořádání SJM k vypořádání dluhu, je nezbytné vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu, a nikoliv v době zániku SJM; v případě, že o věci rozhoduje odvolací soud, je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne jeho rozhodnutí. Jestliže některý z manželů po zániku SJM hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má při vypořádání SJM právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) ObčZ. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů (srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Rc 63/2019). Soudy jsou povinny vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Soudy však nemohou vedle zjištění aktuální výše dluhu a rozsahu splatného, avšak doposud neuhrazeného příslušenství, složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení dluhu. Pomine-li dovolací soud obtíže s tímto zjišťováním spojené, je nutno upozornit i na skutečnost, že například úvěrové produkty (na jejichž základě společné dluhy vznikají) v současnosti často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které brání ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství.
Souhrnně řečeno, vyloučení náhradové pohledávky tak mění „rozdání karet“, neboť znamená, že manžel, kterému bude dluh přikázán, od druhého manžela na úhradu tohoto dluhu již žádnou částku neobdrží a naopak pokud druhý manžel ze svých výlučných prostředků dluh uhradí, bude v rámci regresu požadovat nikoliv polovinu, ale celou zaplacenou částku. Pro manžela, kterému bude dluh přikázán, tak situace již není zdaleka tak výhodná jako v poměrech ObčZ 1964, a proto je také tento způsob vypořádání vázán zpravidla na jeho souhlas, resp. na vysvětlení od soudce, co ve skutečnosti takový způsob vypořádání dluhu v praxi bude znamenat.
3. Společné jmění manželů a bydlení po zániku manželství
Třetí rozhodnutí vztahující se k SJM se týká úpravy nového institutu, jímž je úprava bydlení po zániku manželství. V poměrech ObčZ 1964 soudní praxe vycházela z toho, že pokud měli manželé nemovitost v SJM, která v rámci vypořádání byla přikázána jednomu z manželů, a druhý z manželů obdržel přiměřenou náhradu, sloužila tato náhrada k zajištění potřeb bydlení.
Současná právní úprava v rámci úpravy bydlení po zániku manželství v § 768 odst. 1 a 2 ObčZ normuje, že zaniklo-li manželství rozvodem a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné nebo společné právo a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle 1 rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; § 767 odst. 2 platí obdobně.
Toto ustanovení bylo od počátku v literatuře nahlíženo s určitými pochybnostmi, přesto však ve vazbě na institut podílového spoluvlastnictví a SJM byla naznačována jeho alespoň částečná použitelnost.
Aktuální rozhodnutí NS (rozsudek NS z 23. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021) však v této souvislosti zaujalo kategorické stanovisko promítnuté do závěru, že samostatná úprava vypořádání SJM a úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví použití § 768 ObčZ neumožňuje. Tento kategorický závěr byl výsledkem úvah nad konkrétními praktickými postupy, možnostmi, důsledky a dopady, přičemž převládl názor, že úprava vypořádání SJM a zrušení a vypořádání spoluvlastnictví fakticky nároky podle § 768 ObčZ svým obsahem konzumuje.
Ustanovení § 768 ObčZ řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 ObčZ 1964, přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Jako náhrada je výslovně zmíněna náhrada ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založením práva bydlení a v zákonem předpokládaných případech dokonce ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, ale může jít i o náhradu finanční (v penězích), jak naznačuje důvodová zpráva, což při současných ekonomických poměrech bude zřejmě forma nejčastější, a to i proto, že ObčZ bytové náhrady nyní neupravuje a blíže nespecifikuje. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 ObčZ) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, čemuž nasvědčují hlediska uvedená v § 768 odst. 1 větě za středníkem ObčZ, ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcněprávní tituly (například společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě v SJM či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů.
NS zdůraznil, že řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání SJM nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem (rozsudek NS z 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4820/2016) ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za jeho ztrátu. V případě SJM však návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li SJM v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství, a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Samostatně nelze podat ani návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví je nedílně spjato s jeho vypořádáním (§ 1143 ObčZ), přičemž možné způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí stanoví zákon (srov. například rozsudek NS z 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Ustanovení § 768 ObčZ by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem.
