Žadatel musí v žádosti specifikovat důvod pro dělení nebo scelení pozemku. Nestačí však uvést obecný důvod (například budoucí samostatné užívání pozemků) bez další specifikace; stavební úřad nemůže bez dalšího dovozovat, že důvodem dělení je například majetkové vypořádání spoluvlastnictví. Zejména je nutné konkretizovat předpokládané budoucí užívání pozemku.
Zákon neupravuje, z jakého důvodu je možné žádosti vyhovět. Uvedení důvodu v žádosti proto napomáhá posouzení souladu dělení nebo scelování s podmínkami podle § 90 StavZ. Logicky tak může obstát jakýkoliv důvod, který není s podmínkami podle § 90 StavZ v rozporu. Dělení a scelování pozemků každopádně není prostředkem k napravení chyb stavebníka nebo stavebního úřadu. Důvodem jeho povolení by tak nemělo být řešení situace, kdy například dojde k realizaci záměru na pozemcích, které nejsou v rozhodnutí o umístění stavby uvedené (ovšem po scelení by skutečné provedení odpovídalo povolení).
Vedle důvodu uvedeného žadatelem je možné zohlednit i skutečný cíl žádosti, který odpovídá okolnostem (zjištěnému stavu věci). Takový cíl může naznačovat snahu o faktickou změnu druhu pozemku a jeho stávajícího využití, která může být zejména v rozporu s požadavky územního plánu, a tím pádem i důvodem pro nevyhovění žádosti.
Dobrou ilustraci v tomto ohledu poskytují rozsudky NSS z 12. 8. 2004, č. j. A 4/2003-53, a MS v Praze z 29. 4. 2015, č. j. 9 A 21/2012-44. Oba soudy posuzovaly dělení pozemku, který byl zahradou k bytovému domu. Žádosti o dělení byly zamítnuty ze stejného důvodu, protože využití zeleně pro zahrádky k jednotlivým bytům nebylo podle stavebního úřadu v souladu s využitím stanoveným územním plánem a nebylo ani vhodné z hlediska urbanistického. Oba soudy však rozhodly věc odlišně.
NSS závěry správního orgánu nepotvrdil, protože návrh v dané věci spočíval pouze v rozdělení pozemkové parcely, aniž by se tím nějak měnilo její využití, a rozhodnutí pouze spekuluje s tím, že by došlo k jinému využití, a to dokonce k využití narušujícímu zájem na ochraně zeleně. (…) Žalovaný rozšířil důvody o argumentaci, že po rozdělení pozemku by docházelo k oplocování jednotlivých částí, zřizování různých drobných staveb a k nejednotnému uspořádání jednotlivých částí děleného pozemku. Žalovaný tedy rovněž nevychází ze zjištěných skutečností, ale ze spekulací, k čemu by mohlo rozdělení pozemku vést. Jistě nelze vyloučit takovou snahu vlastníků částí rozděleného pozemku, ovšem tomu lze v souladu se zákonem zabránit.
MS v Praze se naopak ztotožnil se závěrem, že dělení zahrady bytových domů může být v rozporu s územním plánem. Zjištěné skutkové okolnosti, zejména již provedená realizace předzahrádek, totiž podle soudu naznačovaly, že cílem, jehož chtěli žadatelé rozdělením pozemku dosáhnout, byla i faktická změna druhu pozemku a jeho stávajícího využití: Z pozemku, jehož druh je v katastru nemovitostí označen jako „ostatní plocha“, se způsobem využití „zeleň“, přes který je zajištěn přístup do domu a který zároveň slouží pro výsadbu zeleně mezi stávající komunikací a bytovým domem, čímž pro všechny obyvatele činžovního domu plní funkci zkrášlující zeleně v zástavbě, hodlali vytvořit samostatné „privátní“ předzahrádky náležející pouze ke dvěma konkrétním bytům v domě a užívané výlučně obyvateli těchto bytů. Právě to bylo důvodem, proč stavební úřad v zamítavém rozhodnutí argumentoval rozporem žádosti s územním plánem, který shledal v tom, že samostatné zahrádky mohou být dle platného územního plánu umísťovány pouze do ploch s funkčním využitím PZO – zahrádky a zahrádkové osady, což však není případ dané lokality, která se nachází v území čistě obytném (OB) a všeobecně obytném (OV).
Soudy tak naznačují, že pokud není zřejmé, že dělení pozemku povede k využití území, které je v rozporu s územním plánem nebo urbanistickými hodnotami, je v zásadě třeba respektovat volnost vlastníků při nakládání se svým majetkem (v mezích zákona). V praxi samozřejmě může nastat složitější situace, než jakou je posuzovaní otázky, zda dělení pozemku odpovídá klasickému pojetí urbanisticky hodnotné blokové činžovní zástavby v dané lokalitě. Například dělení pozemků v ploše pro hromadnou rekreaci, kde se nacházejí chaty, za účelem výstavby a prodeje dalších chat, může naznačovat fragmentaci území a příklon k individuální rekreaci. Ovšem podle citovaných závěrů patrně nelze bez dalšího takovému dělení zamezit, zejména pokud zůstávají zachovány podmínky pro hromadnou rekreaci (například sportoviště, budovy pro společné stravování apod.). Stavební úřad by neměl dovozovat, že není možné pozemek rozdělit, výhradně na základě domněnky, že menší pozemky bude například jednodušší prodat, protože i kdyby pozemek zůstal nerozdělen, nic nebrání (z občanskoprávního hlediska) tomu, aby jako celek byl prodán. Neobstojí ani snaha stavebního úřadu zachovat situaci stejnou jako u jiných pozemků, pokud není výsledek relevantní z hlediska urbanistických důvodů. Jasné a zásadní omezení pro dělení pozemků tak představují spíše konkrétní regulativy územně plánovací dokumentace (viz níže) nebo požadavky na ochranu zemědělské a lesní půdy nebo ochranu přírody (zejména mimo zastavěné území a zastavitelné plochy), které vyplývají ze složkových předpisů.