Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Soudní rozhledy 2/2022, s. 42]
Povaha rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti

JUDr. Hana Jandová, Plzeň*

I. Úvod

Právo na ochranu osobnosti a nároky z něj vyplývající zasluhují v dnešní době zvýšenou pozornost, a to nejen s ohledem na veřejný zájem o řízení zahájená na základě žalob na ochranu osobnostních práv či přímo na náhradu nemajetkové újmy s nimi korelující. V poměru k celkovému počtu zahájených civilních řízení jsou žaloby z titulu práva na ochranu osobnosti stále v bagatelním počtu.1 Přestože se jedná o specializovanou soudní agendu co do kvantity méně významnou, její obsahový aspekt je vysoce důležitý a její publicita hojná.

Předkládaný článek se zabývá následkem uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti. Jeho primárním cílem je nalézt odpověď na otázku, zda jsou rozhodnutí o těchto nárocích konstitutivní či deklaratorní povahy, neboť diferenciace působí teoretické i judikaturní aplikační problémy. Správná klasifikace rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy má přitom význam nejen teoretický, ale i z hlediska právní jistoty a správného rozsahu žalobního nároku.

II. Nejednotná teorie i soudní praxe

Kategorizace rozhodnutí o nárocích z titulu nemajetkové újmy na osobnostních právech ve smyslu § 81 a násl. ObčZ je otázkou, která působí v aplikační praxi potíže. Judikatura z formální stránky sice není pramenem práva, přestože jí § 10 odst. 2 ObčZ určuje funkci podpůrného pramene, má však autoritativní význam. Rozpolcenost rozhodnutí soudů druhé instance vyvolává nejistotu u soudů prvního stupně a zejména pak u účastníků samotných.

Důležitost jednotnosti řešení uvedené otázky přesahuje teoretickou rovinu, zásadní význam má i z hlediska rozsahu žalovaných nároků, resp. stran přiznání či nepřiznání úroků z prodlení z těchto nároků včetně počátku jejich plynutí. Nezřídka obecné soudy zamítají procesně úspěšným účastníkům jejich nárok co do úroku z prodlení z přiznaných nároků na relutární restituci s odůvodněním, že z tohoto nároku se nelze úroků z prodlení domáhat vůbec. Nebo soudy zamítají nárok na úrok z prodlení z přiznaného nároku na relutární restituci pouze částečně s tím, že se jedná o konstitutivní soudní rozhodnutí, u něhož se není možné úspěšně domáhat přiznání úroku z prodlení s placením peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu ode dne, který by předcházel datu právní moci takového rozhodnutí.

Například VS v Olomouci v rozsudku z 1․ 6. 2016, č. j. 1 Co 12/2016-593, konstatoval, že fyzická osoba domáhající se práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích z titulu práva na ochranu osobnosti (v dané věci ještě podle § 13 odst. 2 ObčZ 1964) nemůže požadovat úroky z prodlení, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 ObčZ 1964 není právem věřitele na plnění (pohledávkou) od dlužníka podle § 488 a násl. ObčZ 1964 a uspokojení tohoto práva není plněním peněžitého dluhu ve smyslu § 517 odst. 2 ObčZ 1964. VS v Olomouci dovodil, že vztah mezi fyzickou osobou, které bylo přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích z titulu práva na ochranu osobnosti, a škůdcem není závazkovým právním vztahem, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Nejedná-li se o závazkový vztah, nemohou nastat ani následky prodlení, poškozený tedy nemá právo požadovat od dlužníka vedle peněžitého plnění úroky z prodlení. Totožně se vyjádřil i NS v rozsudku z 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 2535/2013-529.2

Nutno poznamenat, že totožnou optikou na problematiku nahlížela i teorie, která byla s rozhodovací praxí soudu zajedno: „Soudní praxe vychází z názoru, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu.“3 Neexistuje-li nárok na relutární restituci do okamžiku, než jej přizná soud konstitutivním výrokem, nemůže se dlužník dostat do prodlení: „…do právní moci rozhodnutí soudu (ať nalézacího, či odvolacího) není zatím povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena; teprve stanovení této povinnosti právní mocí rozhodnutí soudu, ať nalézacího, či odvolacího, má konstitutivní charakter“.4

Odlišně k řešené otázce přistoupil NS v případě nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých, jehož vznik je spojen s usmrcením osoby blízké pozůstalému podle § 444 odst. 3 ObčZ 1964, který je speciální odškodňovací úpravou pozůstalých osob. Ve své podstatě se ale jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož uplatněním dochází ke konzumaci nároku na nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 a 3 ObčZ 1964. Pokud však toto jednorázové odškodnění nebylo dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobních právech, nebylo vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.5 Toto vymezení potvrzuje, že se jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy. NS v tomto případě6 uvedl, že vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých je spojen s usmrcením osoby jim blízké. Splatnost tohoto nároku nastává na základě výzvy oprávněné osoby, a není-li nárok uspokojen osobou odpovědnou za škodu v den následující po dni, kdy byla k plnění vyzvána, může oprávněná osoba ode dne následujícího požadovat úrok z prodlení.

III. Parametry konstitutivního rozhodnutí

Konstitutivní rozhodnutí jsou úzce spjata s požadavkem právní jistoty v právních vztazích. Na jejich vymezení lze dokonce spatřovat veřejný zájem.7 Ten spočívá ve skutečnosti, že ke změně v hmotněprávní rovině dojde až nabytím právní moci takového rozhodnutí bez přičinění protistrany. Ve vybraných případech je třeba z důvodů právní jistoty a s ohledem na veřejný zájem svěřit úpravu změn ve sféře hmotněprávních vztahů soudům. Věcný exemplární výčet konstitutivních rozhodnutí v právní nauce tradičně zahrnuje rozhodnutí o věcech osobního stavu, stejně tak jako rozhodnutí vydaná v nesporných řízeních či dokonce některá rozhodnutí v majetkových věcech, zejména ta, která se týkají zájmů vícera osob (typicky ve vztazích mezi spoluvlastníky). Rozhodnutí má konstitutivní povahu, existuje-li pro jeho vydání zákonná opora. Zákonem daný výčet konstitutivních rozhodnutí proto nemůže expandovat dohodou stran ani z vůle soudu.

IV. Povaha nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti a rozhodnutí o těchto nárocích

Předně ObčZ zajištuje ochranu osobnosti člověka ve stejném rozsahu, jakou poskytoval ObčZ 1964. Provedenou komparací by se na první pohled mohlo zdát, že ObčZ je co do prostředků ochrany osobnostních práv limitovanější. ObčZ 1964 totiž obsahoval demonstrativní výčet zvláštních občanskoprávních prostředků ochrany, ObčZ výčet uvádí v taxativní formě, ve které absentuje výslovný nárok na přiměřené zadostiučinění.

Z toho nelze dovodit, že podle § 13 ObčZ 1964 by podle okolností případu dotčená fyzická osoba mohla použít více občanskoprávních prostředků, kterými je možno napravit objektivně hrozící či již způsobenou újmu na její osobnosti neoprávněným zásahem, a podle ObčZ by byla limitována čistě prostředky ochrany uvedenými v § 82 ObčZ. Vedle prostředků uvedených v § 82 ObčZ se lze při zásahu do osobnostních práv domáhat i obecných nároků podle ObčZ. V případě splnění zákonných předpokladů se tak lze vedle výslovně uvedeného nároku zápůrčího a odstraňovacího domáhat i náhrady majetkové a nemajetkové újmy a případně vydání bezdůvodného obohacení.8

Ve vztahu k pracovněprávním vztahům je nutno pro úplnost konstatovat, že práva na náhradu újmy v těchto vztazích se lze domáhat i podle ObčZ, nicméně na tyto případy nelze aplikovat výhody pracovněprávní úpravy. Použitím ObčZ nelze například rozšiřovat okruh oprávněných osob vytyčených pracovněprávní úpravou.9

Nová systematika v ObčZ řeší doposud neutěšenou situaci souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody, kterou nejdříve podpořil NS.10 Později se rozkol pokusil vyřešit VS v Olomouci.11 Zmíněné soudy konstatovaly, že nároky z titulu práva na ochranu osobnosti nesuplují, resp. nedoplňují a nerozšiřují rozsah náhrady škody; jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení.

S odlišnou systematikou ale souvisí i odlišná povaha nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnosti člověka, který i vzhledem ke koncepci jednotného deliktního (resp. škodního) práva (srov. § 2894 ObčZ) není možné považovat za zvláštní nárok z ochrany osobnosti, a to se všemi důsledky s tím spojenými.12 Například pro vznik zvláštních občanskoprávních nároků dle § 82 ObčZ není vyžadováno zavinění (na rozdíl od vzniku nároku na náhradu nemajetkové a majetkové újmy), u těchto nároků se tedy vychází z objektivní odpovědnosti.

Nároky na peněžitou náhradu jsou bezesporu nároky majetkové povahy. Nelze ztotožňovat povahu právem chráněného statku s jednotlivými dilčími nároky z něj vyplývajícími. Z jednoho konkrétního práva (například práva na ochranu zdraví) v případě jeho porušení může vzniknout celá řada nároků s různou povahou. Nároky plynoucí z práva na ochranu osobnosti, resp. z jeho porušení, mohou mít nemajetkovou (morální) i majetkovou povahu.13

§ 82 ObčZ lze pod typické nároky nemajetkové povahy zařadit zejména nárok zápůrčí, jehož účelem je domoci se zákazu takových jednání, která v dané době ohrožují nebo zasahují do osobnosti dotčené osoby anebo v dané době takové jednání ze strany rušitele hrozí. Dále se jedná o nárok odstraňovací, jehož prostřednictvím je možno domoci se odstranění následků neoprávněného zásahu.14

Naopak typicky majetkovým nárokem, který nevyvěrá z § 82 ObčZ, avšak může vzniknout v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv, je nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu poskytnutý v penězích. Jedná se o zcela prostý majetkový nárok, který nelze posuzovat specifickou optikou oproti jiným majetkovým nárokům jen kvůli tomu, že jeho povaha vyplývá z ústavně garantovaného práva na ochranu osobnosti. Standardně se proto takový nárok, na rozdíl od nároku zdržovacího či odstraňovacího, promlčuje v obecné tříleté lhůtě bez ohledu na to, že se týká ochrany jedněch z nejdůležitějších hodnot (například práva na život či na ochranu soukromí) ve společenském i právním měřítku.

Nárok na peněžní náhradu nemajetkové újmy plynoucí z osobnostních práv je důsledek odpovědnosti za civilní delikt. To mimo jiné koresponduje i se skutečností, že ObčZ náhradu nemajetkové újmy obsahuje v hlavě III v části označené jako závazky z deliktů (§ 28943014 ObčZ). V náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět jakési pokračování práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy pokračuje subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla.15 Povinnost původce újmy plnit vzniká již z deliktu samotného, nikoli až v důsledku rozhodnutí soudu.16

Byla-li by přijata konstrukce mnohdy aplikovaná obecnými soudy, tedy že rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy jsou toliko konstitutivní, pak je nutné uvést ještě jeden negativní aspekt tohoto závěru. Plnil-li by povinný oprávněnému před právní mocí soudního rozhodnutí, pak toto plnění by představovalo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 ObčZ na straně oprávněného. Mezi oprávněným a povinným by žádný závazkový vztah neexistoval, neboť by vznikal právě až rozhodnutím soudu. Poškozený by tak byl nucen svůj nárok uplatnit o soudu, přestože by povinný chtěl svůj závazek dobrovolně uhradit a záležitost vyřešit mimosoudně s minimalizací vzniknuvších nákladů.

Osoba, které bylo zasaženo do jejího práva na ochranu osobnosti, nemůže být oproti jiným oprávněným osobám diskriminována či zkracována na svých právech. Respektive v případě prodlení dlužníka ji nelze kompenzovat méně než osobu, které vznikla faktická újma na majetku (například pro pozdní zaplacení zápůjčky).

Argument, že úrok z prodlení nelze přiznat od okamžiku porušení osobnostních práv, nýbrž až od právní moci rozhodnutí, kterým bylo o nároku rozhodnuto, protože osobnostní újma bývá zpravidla obtížněji vyčíslitelná, není možné přijmout, neboť ani tato skutečnost nemůže jít k tíži poškozeného. Povinnost povinného plnit vzniká v okamžiku zásahu do osobnostního práva oprávněného poškozeného a to, že odmítá plnit relutární satisfakci, a v důsledku toho se octne v prodlení, nelze nesankciovat ve smyslu § 1970 ObčZ, neboť dlužník je za prodlení plně odpovědný.

Povaha účastníků řízení též není relevantní. U žalující strany je ochrana osobnosti standardně poskytována všem fyzickým osobám.17 I těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav (stav duševního zdraví, úroveň vyspělosti apod.) nejsou s to plně nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti.18 U žalovaného je pak bez významu, že se jedná o právnickou osobu,19 či dokonce právnickou osobu veřejného práva, která musí zacházet s jí svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře, a může tedy odškodnit jednotlivé nároky až poté, co bude zřejmá jejich existence a výše.20

Co se týče počátku nároku na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 ObčZ, pak stejně jako u ostatních deklaratorních rozhodnutí platí, že není-li doba splatnosti stanovena právním předpisem ani není předmětem dohody mezi dlužníkem a věřitelem, vzniká již ode dne následujícího poté, co byl povinný poškozeným vyzván k úhradě. Typicky se bude jednat o výzvu v rámci předžalobní upomínky podle § 142a OSŘ či v případě nesplnění formálních požadavků o prostou výzvu či žádost k úhradě. Neučiní-li oprávněný vůči povinnému tento úkon, pak nárok na zaplacení úroků z prodlení vzniká ode dne následujícího poté, co byla žalovanému doručena žaloba, která je též považována za kvalifikovanou výzvu.21 V praktické rovině se bude většinou jednat o doručení žaloby ze strany soudu společně s usnesením, aby se žalovaný k podání žalobce ve stanovené lhůtě vyjádřil. Škůdce se dostane do prodlení, jestliže dluh nesplní v den následujícím po dni, kdy byl poškozeným o splnění požádán, a právě od toho dne poškozený může požadovat úroky z prodlení.

ÚS dokonce posuzoval, zda přiznání úroků z prodlení v případě, kdy se povinný v zásadě nevyhýbá své povinnosti plnit, nicméně výše nároku není jednoznačně zřejmá, protože například závisí na skutkově složité odborné otázce, kterou je oprávněn zodpovědět jen soudní znalec, není v rozporu s dobrými mravy.

V obecné rovině nelze vyloučit, že v některých případech existují důvody, pro které nelze právu na úroky z prodlení přiznat právní ochranu, a to i pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiznání úroků z prodlení je ovšem namístě ve zcela výjimečných případech a musí být řádně odůvodněno konkrétními okolnostmi dané věci. Těmi mimořádnými okolnostmi ale nemůže být skutečnost, že v průběhu řízení je nutno zodpovědět řadu obtížných skutkových otázek, pročež je zapotřebí provést obsáhlé dokazování, velmi často právě i znaleckými posudky. To má vliv na délku řízení. Ovšem nelze uzavřít, že přiznání úroků z prodlení za této situace neplní funkci spočívající v postihnutí dlužníka za vyhýbání se povinnosti plnit na určitou pohledávku, jejíž výše je známa, a naopak vede k navyšování nároků přiznaných žalobci, a je v rozporu s dobrými mravy.22

Ve vztahu k dobrým mravům je nutno upozornit ještě na jeden podpůrný argument. Byl-li by přijat závěr, že rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti má konstitutivní povahu, pak by žaloby o těchto nárocích nemohly být zamítnuty z důvodu, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (contra bonos mores), neboť žaloba uplatňující existující (zákonem upravené) právo na konstitutivní rozhodnutí soudu nemůže být z logiky věci zamítnuta z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.23 Aplikace § 3 odst. 1 ObčZ 196424 (analogicky § 8 ObčZ) je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících.25 Teprve na základě konstitutivního rozhodnutí se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají nová práva a povinnosti.26 Konstitutivní rozhodnutí je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto nutně spojeny účinky ex nunc a stanovit něco jiného by mohl pouze zákon.27

Oddalování aplikace satisfakční funkce a její vázání na právní moc následného soudního rozhodnutí v případě náhrady nemajetkové újmy je navíc v rozporu taktéž s tím, že k efektivní ochraně a reparaci základních práv by mělo dojít v co nejkratší době od doby, kdy došlo k jejich zásahu. Čím delší časový odstup mezi jednotlivými etapami uplyne, tím se snižuje satisfakční funkce, ale i v judikatuře existenčně sporná funkce preventivně-sankční.28

Pro úplnost je nutno závěrem dodat, že v soudní praxi převládá ve věcech z titulu práva na ochranu osobnosti rozhodování právě o žalobách na náhradu nemajetkové újmy, případně v menší míře pak o žalobách o odstraňovacích nárocích. Co se týče zdržovacích žalob, četnost ani úspěšnost těchto žalob není výrazná.29

K uplatnění zdržovacího nároku je vedle obecných hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv30 nezbytné, aby takový zásah trval nebo alespoň reálně hrozil. Žalobci většinou svojí žalobou reagují na již uskutečněný zásah do osobnostních práv nemající pokračování, resp. nemající ani předpoklad jeho reálně možného pokračování. Uplatněnému zdržovacímu nároku je možné vyhovět i tehdy, kdy závadné jednání momentálně netrvá, ale soustavně opakované jednání do budoucna reálně hrozí.31 Pro posouzení splnění druhé podmínky je rozhodný stav v době vynesení rozsudku (§ 154 OSŘ).32 Pokud je tato podmínka splněna ke dni zahájení řízení, ale v průběhu řízení zásah do osobnostních práv přestane trvat i reálně hrozit, žaloba je zamítnuta a žalobce ve věci není úspěšný. To se promítne i do nákladového výroku. Žalobce však může vzít svou žalobu (částečně) zpět (podle § 96 odst. 1 OSŘ). Pak by soud měl s odkazem na aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé OSŘ v případě (částečného) zastavení řízení přiznat právo na náhradu nákladů řízení žalobci vůči žalovanému.

V. Závěr

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti i přes judikaturní a teoretický rozkol je nárok z titulu nemajetkové újmy v důsledku neoprávněného zásahu do majetkových práv podle ObčZ i ve smyslu ObčZ 1964 prostým majetkovým nárokem, který nelze posuzovat izolovaně od jiných majetkových nároků jen proto, že koreluje s ústavně garantovaným právem na ochranu osobnosti.

Nezbývá než uzavřít, že veškeré majetkové nároky z titulu ochrany osobnosti, a to včetně náhrady nemajetkové újmy, mají deklaratorní povahu. Žádný z nich nelze separovat a posuzovat individuálně co do splatnosti a následků prodlení povinného s jejich úhradou. Odlišný přístup by nedůvodně znevýhodňoval poškozeného a na druhé straně by působil naopak demotivačně vůči povinnému.



Poznámky pod čarou:

Autorka je doktorandkou Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Od roku 2014, od něhož jsou v prvním stupni ve věcech na ochranu osobnosti věcně příslušné okresní soudy, byly u OS ve Strakonicích podány v roce 2014 2 žaloby na ochranu osobnosti z celkových 1 319 civilních žalob, v roce 2015 pak 2 žaloby z 1 018, v roce 2016 také 2 žaloby na ochranu osobnosti z 1 122 napadlých civilních žalob, v roce 2017 též 2 žaloby z celkového počtu 1 157, v roce 2018 to bylo dokonce 5 žalob na ochranu osobnosti z 1 249 žalob, v roce 2019 to byla 1 žaloba z 1 193, v roce 2020 se jednalo o 2 žaloby z 1 135 žalob a konečně v letošním roce jsou to k měsíci říjnu již 4 žaloby na ochranu osobnosti z celkového počtu 761. U OS v Písku byly za sledované období od roku 2014 do současnosti z celkových 11 747 žalob podány pouze 3 žaloby na ochranu osobnosti.

Stejné stanovisko zaujal NS i v usnesení z 12. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4757/2016.

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 201.

Knap, K. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004.

Srov. nález ÚS ze 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04.

Rozsudek NS z 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013.

Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, § 82 ObčZ, marg. č. 5.

Rozsudek NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019.

Usnesení NS z 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007.

Rozsudek VS v Olomouci z 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 (Rc 56/2011).

Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 82, marg. č. 1.

Nález ÚS z 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17.

Nález ÚS z 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13.

Jak dovodil ÚS ve svém nálezu z 22. 12. 2015, č. j. I. ÚS 2844/14-1.

Právnické osoby se mohou bránit před neoprávněnými zásahy do práva k názvu a před neoprávněnými zásahy do své pověsti a soukromí (viz § 135 ObčZ).

Rozsudek NS z 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3386/2010.

Od roku 2014, od něhož jsou v prvním stupni ve věcech na ochranu osobnosti věcně příslušné okresní soudy, byly u OS ve Strakonicích podány v roce 2014 2 žaloby na ochranu osobnosti z celkových 1 319 civilních žalob, v roce 2015 pak 2 žaloby z 1 018, v roce 2016 také 2 žaloby na ochranu osobnosti z 1 122 napadlých civilních žalob, v roce 2017 též 2 žaloby z celkového počtu 1 157, v roce 2018 to bylo dokonce 5 žalob na ochranu osobnosti z 1 249 žalob, v roce 2019 to byla 1 žaloba z 1 193, v roce 2020 se jednalo o 2 žaloby z 1 135 žalob a konečně v letošním roce jsou to k měsíci říjnu již 4 žaloby na ochranu osobnosti z celkového počtu 761. U OS v Písku byly za sledované období od roku 2014 do současnosti z celkových 11 747 žalob podány pouze 3 žaloby na ochranu osobnosti.

Rozsudek NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019.

Nález ÚS z 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20.

Rozsudek NS z 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004.

Nález ÚS z 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20.

Usnesení NS z 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, případně rozsudek NS z 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek NS z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000.

Usnesení NS z 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006.

Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1985, s. 671.

Srov. rozsudek NS z 19. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, nález ÚS z 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, případně rozsudek NS ze 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014.

Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, § 82.

Obecnými hmotněprávními předpoklady pro vznik odpovědnosti za zásah do osobnostních práv jsou:

a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,

b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně

c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a neoprávněností tohoto zásahu (srov. například rozsudek NS z 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004).

Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 154, marg. č. 8.

Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, § 82 ObčZ, marg. č. 5.

Poznámky pod čarou:
*

Autorka je doktorandkou Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

1

Od roku 2014, od něhož jsou v prvním stupni ve věcech na ochranu osobnosti věcně příslušné okresní soudy, byly u OS ve Strakonicích podány v roce 2014 2 žaloby na ochranu osobnosti z celkových 1 319 civilních žalob, v roce 2015 pak 2 žaloby z 1 018, v roce 2016 také 2 žaloby na ochranu osobnosti z 1 122 napadlých civilních žalob, v roce 2017 též 2 žaloby z celkového počtu 1 157, v roce 2018 to bylo dokonce 5 žalob na ochranu osobnosti z 1 249 žalob, v roce 2019 to byla 1 žaloba z 1 193, v roce 2020 se jednalo o 2 žaloby z 1 135 žalob a konečně v letošním roce jsou to k měsíci říjnu již 4 žaloby na ochranu osobnosti z celkového počtu 761. U OS v Písku byly za sledované období od roku 2014 do současnosti z celkových 11 747 žalob podány pouze 3 žaloby na ochranu osobnosti.

2

Stejné stanovisko zaujal NS i v usnesení z 12. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4757/2016.

3

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 201.

4

Knap, K. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004.

5

Srov. nález ÚS ze 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04.

6

Rozsudek NS z 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013.

7
8

Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, § 82 ObčZ, marg. č. 5.

9

Rozsudek NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019.

10

Usnesení NS z 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007.

11

Rozsudek VS v Olomouci z 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 (Rc 56/2011).

12

Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 82, marg. č. 1.

13

Nález ÚS z 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17.

14
15

Nález ÚS z 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13.

16

Jak dovodil ÚS ve svém nálezu z 22. 12. 2015, č. j. I. ÚS 2844/14-1.

17

Právnické osoby se mohou bránit před neoprávněnými zásahy do práva k názvu a před neoprávněnými zásahy do své pověsti a soukromí (viz § 135 ObčZ).

18

Rozsudek NS z 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3386/2010.

20

Nález ÚS z 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20.

21

Rozsudek NS z 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004.

22

Nález ÚS z 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20.

23

Usnesení NS z 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, případně rozsudek NS z 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007.

24

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

25

Rozsudek NS z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000.

26

Usnesení NS z 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006.

27

Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1985, s. 671.

28

Srov. rozsudek NS z 19. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, nález ÚS z 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, případně rozsudek NS ze 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014.

29

Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, § 82.

30

Obecnými hmotněprávními předpoklady pro vznik odpovědnosti za zásah do osobnostních práv jsou:

a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,

b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně

c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a neoprávněností tohoto zásahu (srov. například rozsudek NS z 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004).

31

Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 154, marg. č. 8.

32

Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, § 82 ObčZ, marg. č. 5.