Pravidla počítání času při doručování do datové schránky ve správním a daňovém řízení se doposud nesystematicky odchylovala od praxe v civilním a trestním soudnictví. Tomu má však udělat přítrž nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které prolomilo nejednotu judikatury nejvyšších soudů a zavelelo k systematičtějšímu výkladu relevantních ustanovení.

Dne 26. 5. 2022 vydal Nejvyšší správní soud (NSS) průlomový rozsudek sp. zn. 4 Afs 264/2018-85 v kontextu počítání času při doručování do datové schránky. Tímto dlouho očekávaným rozsudkem NSS jednou a pro vždy systematicky sjednotil praxi v civilním a trestním soudnictvím s praxí ve správním a daňovém řízení, která doposud vycházela z odlišného právního výkladu.

V čem vlastně spočívala nejednota v judikatuře českých soudů? Konkrétně zde hovoříme o § 17 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů ve spojení s konkrétními ustanoveními upravující počítání času v jednotlivých předpisech (občanský soudní řád, trestní řád a daňový řád), přičemž nejpalčivější otázkou bylo ukončení běhu tzv․ úložní doby při doručování do datové schránky.

Podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů se v případě, že se osoba nepřihlásí do datové schránky do 10 dnů ode dne, kdy byl dokument do datové schránky dodán, považuje dokument za doručený posledním dnem uplynutí této lhůty. Na první pohled jde o jasné ustanovení, nicméně jak vyplývá ze soudní praxe, problematika je komplexnější.

Procesní, či hmotněprávní lhůta?

Gró problému spočívalo v tom, že Plénum Nejvyššího soudu (NS) v roce 2017 ve svém stanovisku Plsn 1/2015 uvedlo, že lhůta podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi představuje lhůtu procesní, jejíž běh se při doručování písemností v občanském soudním řízení počítá podle § 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 60 odst. 1 a 3 trestního řádu, přičemž připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

NSS se však již v roce 2013 v rozsudku 5 Afs 76/2012-28 vyjádřil v jiném duchu, když rozhodl, že na počítání lhůty podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů se nevztahuje pravidlo pro počítání času uvedené v § 33 odst. 4 daňového řádu. Tedy nepřihlasí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i když konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Soud svůj závěr opřel především o to, že do datové schránky je možné přihlásit se kdykoli a podání či jiný procesní úkon lze učinit jejím prostřednictvím v kterýkoli den v týdnu, takže není důvodu, aby se uvedená lhůta prodlužovala v případech, jestliže její konec připadne na den pracovního klidu nebo pracovního volna.

Desetileté status quo ukončeno

Nyní po skoro deseti letech se NSS rozhodl citovaným rozsudkem překonat dosavadní judikatorní praxi a sjednotit právní výklad s NS. Konkrétně NSS uvedl, že je třeba § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů vykládat tak, že úložní doba i její elektronický ekvivalent při doručování do datové schránky končí podle pravidel pro lhůty upravených příslušnými procesními řády. V kontextu daňového řízení to tedy znamená aplikaci § 33 odst. 4 daňového řádu, podle něhož „připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou v kratších časových jednotkách, než jsou dny“.

Závěr

Tento rozsudek představuje jednoznačně krok správným směrem, neboť jím došlo k ukončení vnitřní rozpornosti právního řádu a systematickému sjednocení pravidel pro počítání času při doručování do datové schránky napříč jednotlivými řízeními. To bezesporu povede ke zvýšení srozumitelnosti a transparentnosti pro všechny účastníky.