Jak již bylo naznačeno výše, v profesionálním sportu existují jednak smlouvy mezi sportovními kluby a profesionálními sportovci, které lze označit jako profesionální sportovní smlouvy, a v případě přestupu konkrétních profesionálních sportovců do jiného klubu dále smlouvy o přestupu (přestupní smlouvy), které uzavírají dosavadní sportovní kluby s kluby novými, tj. s kluby, do nichž profesionální sportovci nově přecházejí, respektive jež nově přebírají práva na tyto profesionální sportovce.
Převody profesionálních sportovců mezi sportovními kluby lze z hlediska jejich povahy, ale i z hlediska systematiky občanského zákoníku chápat jako koupi, tj. převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Z hlediska trvalého převodu práv (a povinností) na profesionální sportovce tak můžeme usuzovat právě jistou podobnost smlouvy o převodu profesionálního sportovce uzavřenou mezi sportovními kluby a kupní smlouvy ve smyslu § 2079 ObčZ. Tyto přestupní smlouvy obsahují mimo jiné i následující ujednání.
1. Právo odkupu (výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje)
Právo odkupu (jak je povětšinou v přestupních smlouvách uzavíraných mezi sportovními kluby nazýván institut výhrady zpětné koupě) je v § 2135 ObčZ vymezeno jako ujednání, z něhož vzniká kupujícímu povinnost převést na požádání věc prodávajícímu za úplatu zpět. Obdobně, v závislosti na tom, která ze smluvních stran takovým právem (eventuálně povinností) disponuje, lze vymezit institut výhrady zpětného prodeje, který ve smyslu § 2139 ObčZ spočívá v právu kupujícího na prodej věci zpět prodávajícímu.
V tomto kontextu je lhostejné, zda je smluvni vztah mezi sportovními kluby nastaven tak, že po přestupu profesionálního sportovce má (zpravidla v určité lhůtě) prodávající klub právo uplatnit tuto výhradu za kupujícím klubem, tzn. že prodávající sportovní klub kupujícímu sportovnímu klubu oznámí, že kupující sportovní klub je povinen převést profesionálního sportovce zpět prodávajícímu sportovnímu klubu, nebo že kupující sportovní klub v určité lhůtě oznámí prodávajícímu sportovnímu klubu, že aplikuje ujednání o povinnosti prodávajícího sportovního klubu profesionálního sportovce zpět odkoupit.
Zásadní je skutečnost, že předmětem této doložky je profesionální sportovec jako takový, tj. osoba, k níž na základě uzavřené profesionální sportovní smlouvy má práva jeden ze sportovních klubů, který tato práva převádí sportovnímu klubu jinému.
V přestupních smlouvách mezi sportovními kluby můžeme nacházet ujednání, v nichž je stanoveno například: „smluvní strany ve prospěch prodávajícího klubu zřizují právo na zpětný odkup hráče“, které je prodávající klub oprávněn uplatnit písemně před uplynutím předem určené lhůty s tím, že v závislosti na okamžiku uplatnění narůstá i částka, za niž je profesionální sportovec zpětně odkupován (teoreticky reflektující výkonnostní rozvoj sportovce).
Z hlediska právní úpravy je zajímavá analogická aplikace § 2136 ObčZ, kteréžto ustanovení přiznává kupujícímu nárok na náhradu nákladů na zlepšení nebo zachování věci. Sportovním klubům obvykle z profesionálních sportovních smluv plyne povinnost zajistit profesionálním sportovcům podmínky pro jejich zlepšování a rozvoj, zejména prostřednictvím potřebného vybavení pro výkon sportovní činnosti včetně zajištění odpovídajícího zázemí, což samozřejmě přináší vznikající náklady na straně sportovních klubů. Obecně, aniž by tímto bylo dotčeno právní postavení profesionálních sportovců, lze dovodit, že sportovní kluby vynakládají finanční prostředky na udržování a zlepšování dovedností profesionálních sportovců, z čehož je možné dovodit (samozřejmě s přihlédnutím k vlastnímu přičinění jednotlivého profesionálního sportovce a dalším subjektivním a objektivním předpokladům zlepšování dovedností a zvyšování výkonnosti), že sportovní kluby investují prostředky do zlepšení profesionálních sportovců.
Z tohoto hlediska je tak možné hovořit o tom, že sportovnímu klubu, jemuž plyne povinnost zpětného prodeje (ve smyslu práva prodávajícího klubu požadovat převedení⛘profesionálního sportovce zpět), by měla náležet náhrada za investici do profesionálního sportovce. Takovému ujednání sportovním klubům samozřejmě nic nebrání, otázkou však zůstává jednak (aniž by bylo dotčeno například právo na tréninkovou kompenzaci či na obdobné plnění) reálná výše takové náhrady, kdy nelze jednoznačně určit a vyčíslit právě finanční podíl nového klubu na zlepšení profesionálního sportovce, a jednak nelze pominout skutečnost, že taková finanční investice do „tréninku“ profesionálního sportovce se mohla novému sportovnímu klubu vyplatit již při působení profesionálního sportovce v tomto novém klubu, takže v určitých případech mohla být taková investice vynahrazena již přínosem profesionálního sportovce po dobu působení v novém klubu (před realizací zpětného prodeje či koupě).
2. Koupě na zkoušku
Ačkoliv právní režim institutu koupě na zkoušku je i z hlediska vymezení v občanském zákoníku institutem od předchozího odlišným, sportovně-právní praxe povahu těchto institutů obecně slučuje, když realizací záměru (tj. časově ohraničenou možností revidovat svůj záměr a profesionálního sportovce například z výkonnostních důvodů zpětně prodat či odkoupit) nevzniká potřeba sportovních klubů konstruovat ujednání o koupi na zkoušku, pokud stejnému účelu může posloužit právě institut výhrady zpětné koupě, případně zpětného prodeje.
Z hlediska právně teoretického však nelze tyto instituty zaměňovat a případně (dospějeme-li k závěru, že v tomto příspěvku zmiňované instituty jsou na převody profesionálních sportovců bez dalšího aplikovatelné) uvažovat i o vhodnosti institutu koupě na zkoušku. Ustanovení § 2150 ObčZ stanoví, že kdo koupí věc na zkoušku, kupuje s podmínkou, že věc ve zkušební lhůtě schválí.
Rovněž jako u zpětné koupě či zpětného prodeje se i zde nutně může projevit rozdílná povaha osoby profesionálního sportovce a povaha věci. Profesionální sportovec by teoreticky měl v ideálním případě v průběhu času získávat a prohlubovat svoje sportovní dovednosti a získávat zkušenosti, naproti tomu věc v právním smyslu (pomineme-li objektivní růst její hodnoty) zůstává i nadále stejná, naopak je pravděpodobné, že z hlediska jejího užívání postupem času může spíše ztrácet na hodnotě. A právě v tomto kritériu se může projevit rozdílnost aplikace těchto institutů, byť z hlediska jejich účelu můžeme jak u profesionálního sportovce, tak u věci v průběhu zkušební lhůty zhodnotit, zda se profesionální sportovec nebo věc osvědčili.
Institut koupě na zkoušku bývá rovněž využíván například v jezdectví, kdy tento druh sportu z povahy věci vyžaduje, aby mezi jezdcem a koněm, který bude v tomto případě předmětem právního vztahu, existovala určitá synergie, kterážto je v tomto sportovním odvětví (zejména pak pro úspěch) klíčová. Ačkoliv může být tato skutečnost patrně částečně ovlivněna jezdcem samotným, vždy budou existovat objektivní okolnosti, jež budou mít na vzájemný vztah jezdce a koně vliv a budou mimo vůli konkrétního jezdce. V takovém případě je příznačné, že si strany v kupní smlouvě, jejímž předmětem je kůň, sjednají zkušební lhůtu, během níž bude jezdec schopen osvědčit, zda mezi ním a koněm žádoucí synergie vznikla a vzájemný vztah tak bude fungovat, případně bude přetaven do sportovního úspěchu.
3. Předkupní právo
Dalším institutem objevujícím se v přestupních smlouvách je předkupní právo, které upravuje § 2140 odst. 1 ObčZ tak, že ujedná-li si předkupník k věci předkupní právo, vzniká dlužníku povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě, kdy dle § 2140 odst. 2 ObčZ lze předkupní právo zvláštním ujednáním rozšířit i na jiné způsoby zcizení a ujednat i mimo souvislost s kupní smlouvou.
Ve sportovních smlouvách se rovněž můžeme setkat s ujednáními, kdy se mateřský klub zaváže, v případě zájmu o přestup jeho profesionálního sportovce do jiného klubu, nabídnout možnost přestupu právě tomu sportovnímu klubu, s nímž si mateřský klub ujednal předkupní právo na tohoto profesionálního sportovce. V případě, kdy si předkupní právo ujedná nový klub s mateřským klubem rovněž ve prospěch předkupního práva pro mateřský klub, můžeme uvažovat o výhodnosti takového ujednání z hlediska faktického postupu oproti výše zmíněným institutům, kdy opět sjednáváme právo ve prospěch jednoho ze dvou původních sportovních klubů (mateřského a nového) zpravidla při převodu (přestupu) profesionálního sportovce mezi těmito kluby.
V případě této varianty obsahují přestupní smlouvy ujednání, kdy „mateřský klub se zavazuje v případě svého zájmu o uskutečnění přestupu nebo hostování profesionálního sportovce do třetího klubu nejprve profesionálního sportovce písemně nabídnout mateřskému klubu, a to za podmínek, za jakých zamýšlí uskutečnit přestup či hostování profesionálního sportovce do třetího klubu, nebo za podmínek nabídnutých třetím klubem novému klubu na takový přestup nebo hostování profesionálního sportovce.“
Lze si povšimnout, že předkupní právo sportovní kluby uplatňují i v případě režimu hostování, tj. dočasného působení profesionálního sportovce v jiném klubu. Ačkoliv režim hostování není k předkupnímu právu v běžném slova smyslu přiléhavý, nebrání tato skutečnost aplikaci předkupního práva i v případě zájmu třetího klubu o hostování. Nicméně aplikační problémy může způsobit následující skutečnost. Pokud by nový klub zamýšlel profesionálního sportovce nabídnout⛘třetímu klubu na hostování, nabízí se otázka, zda se vztahuje předkupní právo pouze k hostování, tj. zda je nárok mateřského klubu oprávněný pouze v rozsahu hostování, nebo může mateřský klub nárokovat předkupní právo i ve vztahu k přestupu profesionálního sportovce. Tuto otázku tak v ideálním případě bude pro vyloučení pochybností vhodné výslovně upravit v přestupní smlouvě.