Právní vztahy profesionálních sportovců a sportovních klubů, jakož i právní vztahy mezi sportovními kluby navzájem jsou oproti běžným právním vztahům do jisté míry specifické. Jde totiž o oblast, která se z různých důvodů vyznačuje vysokou mírou smluvní autonomie a (více či méně dobrovolné) právní benevolence smluvních stran k úpravě vzájemných vztahů prostřednictvím tvorby konkrétních ustanovení profesionálních sportovních smluv a k jejich souladu s právním řádem. Uvedenému napomáhá zejména skutečnost, že profesionální sportovci jsou i vzhledem k jejich specifickému postavení mnohdy vnímáni jako „zboží“,² které lze běžně obchodovat a dle takové povahy s ním i nakládat.

Cílem tohoto článku je demonstrovat některá vybraná práva, která si nárokují sportovní kluby na profesionální sportovce a která jsou obsažena ve sportovních smlouvách mezi sportovními kluby navzájem, kdy taková práva a jejich úprava by níže demonstrovaným způsobem, v jiných než sportovních smlouvách, mohly být považovány za přinejmenším podivné.

Ačkoliv v tomto příspěvku pracuji s pojmem „věc“ a s věcnými právy právě v návaznosti na sportovně-právní aplikaci těchto institutů, nepokouším se v žádném případě polemizovat nad pojetím a výkladem pojmu „věc“ ani spekulovat nad povahou věcných práv. Cílem tohoto článku je však neponechat bez povšimnutí chápání těchto tradičních právních institutů pohledem sportovně-právní praxe, respektive nastínit tuto problematiku pohledem subjektů, jež v rámci sportovně-právních vztahů vystupují a na fungování těchto institutů v rámci sportovních smluv participují.

Výklad smluvních ujednání uvedený dále v tomto článku ve své krátkosti rovněž nezohledňuje a nerozlišuje ani různé varianty právního postavení profesionálních sportovců a jejich rozdílnosti, a to zejména z důvodu, že předmětem tohoto příspěvku jsou konkrétní ujednání ve sportovních smlouvách mezi sportovními kluby navzájem, kdy profesionální sportovci nejsou zpravidla subjektem (stranou) těchto smluv, ale právě jejich předmětem․³ Tento příspěvek pojednává o ujednáních, s nimiž se lze v rámci sportovně-právních vztahů mezi sportovními kluby setkat a která mohou ve vztahu k běžnému chápání těchto institutů přinášet zcela nový a odlišný rozměr, než se může na první pohled zdát, a ve vztahu k aplikaci těchto ustanovení na profesionální sportovce (osoby), mimo diskuse o platnosti takových ujednání, přinášet možná další aplikační úskalí.

Právní postavení profesionálních sportovců představuje nejen v českém právním řádu komplikovanou otázku, kterou nelze při úvahách o právních vztazích sportovních klubů a profesionálních sportovců bez dalšího pomíjet. Nelze totiž rezignovat na úvahy, v jakém postavení se tyto dva subjekty nacházejí, jaká mají vzájemná práva a povinnosti apod.

Netradiční pohled na osobnost profesionálních sportovců deklaroval i Nejvyšší soud v již odkazovaném rozsudku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4761/2010. Skutečnost, že je s hráčem (sportovcem), tj. člověkem, nakládáno jako s předmětem právních vztahů, který můžeme přirovnat k hospodářskému zvířeti či věci, však nikterak nebrání tomu, abychom hráče (sportovce) z hlediska všech ostatních právních vztahů chápali jako člověka se statusem fyzické osoby.⁴

Právní postavení profesionálních sportovců však může z těchto důvodů indikovat některé situace, které staví profesionální sportovce do pozice objektu (předmětu) právního vztahu. Jednou z takových situací může být například postupování profesionálních sportovních smluv.⁵ Co se samostatných smluvních ujednání týče, lze se v českých sportovních smlouvách setkat i s ujednáními o předkupním právu na profesionální sportovce, s výhradou zpětné koupě (nazývanou také jako právo odkupu), či s koupí na zkoušku.

Ačkoliv nelze vyloučit, že by bylo možné uvažovat o neplatnosti takového právního jednání, pokouším se v tomto příspěvku nastínit nikoliv úvahu, jež by měla legitimizovat takový postup, ale úvahu, jež by (v kontextu se specifičností sportu, sportovního prostředí a v neposlední řadě i v kontextu⛘sportovně-právní praxe) otevřela prostor diskusím, v rámci kterých by bylo možné uvažovat nad těmito konstrukcemi jako pro současnou a budoucí praxi nezbytnými. Z druhé strany výklad minimálně potvrdí, že sportovně-právní vztahy nelze skutečně jednoznačně zařadit pod již tradiční právní odvětví, respektive na ně bezvýhradně a bezrozporně aplikovat jejich právní normy.

Ustanovení § 979 ObčZ k úpravě věcných práv stanoví, že ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Je nepochybné, že věcná práva představují panství nad věcí a jako taková je nelze aplikovat na právní vztahy dvou subjektů. Sportovně-právní praxe však – s ohledem na specifičnost sportu – tak prostřednictvím mnoha netypických situací, a konečně i v kontextu výše nastíněném, představuje oblast, v níž jsou tradiční právní instituty chápány a aplikovány způsobem, který může být s povahou, smyslem a účelem těchto právních institutů, jakož i s platnou právní úpravou mnohdy v rozporu, či jsou používány nepřiléhavým způsobem. Proto tak můžeme ve sportovně-právních vztazích najít ujednání, která ačkoliv jsou s výše uvedenými korektivy v nesouladu, sportovně-právní praxe je jako taková uznává a aplikuje.

Jak již bylo naznačeno výše, v profesionálním sportu existují jednak smlouvy mezi sportovními kluby a profesionálními sportovci, které lze označit jako profesionální sportovní smlouvy,⁶ a v případě přestupu konkrétních profesionálních sportovců do jiného klubu dále smlouvy o přestupu (přestupní smlouvy), které uzavírají dosavadní sportovní kluby s kluby novými, tj. s kluby, do nichž profesionální sportovci nově přecházejí, respektive jež nově přebírají práva na tyto profesionální sportovce.

Převody profesionálních sportovců mezi sportovními kluby lze z hlediska jejich povahy, ale i z hlediska systematiky občanského zákoníku chápat jako koupi, tj. převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Z hlediska trvalého převodu práv (a povinností) na profesionální sportovce tak můžeme usuzovat právě jistou podobnost smlouvy o převodu⁷ profesionálního sportovce uzavřenou mezi sportovními kluby⁸ a kupní smlouvy ve smyslu § 2079 ObčZ. Tyto přestupní smlouvy obsahují mimo jiné i následující ujednání.

1. Právo odkupu (výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje)

Právo odkupu (jak je povětšinou v přestupních smlouvách uzavíraných mezi sportovními kluby nazýván institut výhrady zpětné koupě) je v § 2135 ObčZ vymezeno jako ujednání, z něhož vzniká kupujícímu povinnost převést na požádání věc prodávajícímu za úplatu zpět. Obdobně, v závislosti na tom, která ze smluvních stran takovým právem (eventuálně povinností) disponuje, lze vymezit institut výhrady zpětného prodeje, který ve smyslu § 2139 ObčZ spočívá v právu kupujícího na prodej věci zpět prodávajícímu.

V tomto kontextu je lhostejné, zda je smluvni vztah mezi sportovními kluby nastaven tak, že po přestupu profesionálního sportovce má (zpravidla v určité lhůtě) prodávající klub právo uplatnit tuto výhradu za kupujícím klubem, tzn. že prodávající sportovní klub kupujícímu sportovnímu klubu oznámí, že kupující sportovní klub je povinen převést profesionálního sportovce zpět prodávajícímu sportovnímu klubu, nebo že kupující sportovní klub v určité lhůtě oznámí prodávajícímu sportovnímu klubu, že aplikuje ujednání o povinnosti prodávajícího sportovního klubu profesionálního sportovce zpět odkoupit.

Zásadní je skutečnost, že předmětem této doložky je profesionální sportovec jako takový, tj. osoba, k níž na základě uzavřené profesionální sportovní smlouvy má práva jeden ze sportovních klubů, který tato práva převádí sportovnímu klubu jinému.

V přestupních smlouvách mezi sportovními kluby můžeme nacházet ujednání, v nichž je stanoveno například: „smluvní strany ve prospěch prodávajícího klubu zřizují právo na zpětný odkup hráče“, které je prodávající klub oprávněn uplatnit písemně před uplynutím předem určené lhůty s tím, že v závislosti na okamžiku uplatnění narůstá i částka, za niž je profesionální sportovec zpětně odkupován (teoreticky reflektující výkonnostní rozvoj sportovce).

Z hlediska právní úpravy je zajímavá analogická aplikace § 2136 ObčZ, kteréžto ustanovení přiznává kupujícímu nárok na náhradu nákladů na zlepšení nebo zachování věci. Sportovním klubům obvykle z profesionálních sportovních smluv plyne povinnost zajistit profesionálním sportovcům podmínky pro jejich zlepšování a rozvoj, zejména prostřednictvím potřebného vybavení pro výkon sportovní činnosti včetně zajištění odpovídajícího zázemí, což samozřejmě přináší vznikající náklady na straně sportovních klubů. Obecně, aniž by tímto bylo dotčeno právní postavení profesionálních sportovců, lze dovodit, že sportovní kluby vynakládají finanční prostředky na udržování a zlepšování dovedností profesionálních sportovců, z čehož je možné dovodit (samozřejmě s přihlédnutím k vlastnímu přičinění jednotlivého profesionálního sportovce a dalším subjektivním a objektivním předpokladům zlepšování dovedností a zvyšování výkonnosti), že sportovní kluby investují prostředky do zlepšení profesionálních sportovců.

Z tohoto hlediska je tak možné hovořit o tom, že sportovnímu klubu, jemuž plyne povinnost zpětného prodeje (ve smyslu práva prodávajícího klubu požadovat převedení⛘profesionálního sportovce zpět), by měla náležet náhrada za investici do profesionálního sportovce. Takovému ujednání sportovním klubům samozřejmě nic nebrání, otázkou však zůstává jednak (aniž by bylo dotčeno například právo na tréninkovou kompenzaci či na obdobné plnění) reálná výše takové náhrady, kdy nelze jednoznačně určit a vyčíslit právě finanční podíl nového klubu na zlepšení profesionálního sportovce, a jednak nelze pominout skutečnost, že taková finanční investice do „tréninku“ profesionálního sportovce se mohla novému sportovnímu klubu vyplatit již při působení profesionálního sportovce v tomto novém klubu, takže v určitých případech mohla být taková investice vynahrazena již přínosem profesionálního sportovce po dobu působení v novém klubu (před realizací zpětného prodeje či koupě).

2. Koupě na zkoušku

Ačkoliv právní režim institutu koupě na zkoušku je i z hlediska vymezení v občanském zákoníku institutem od předchozího odlišným, sportovně-právní praxe povahu těchto institutů obecně slučuje, když realizací záměru (tj. časově ohraničenou možností revidovat svůj záměr a profesionálního sportovce například z výkonnostních důvodů zpětně prodat či odkoupit) nevzniká potřeba sportovních klubů konstruovat ujednání o koupi na zkoušku, pokud stejnému účelu může posloužit právě institut výhrady zpětné koupě, případně zpětného prodeje.

Z hlediska právně teoretického však nelze tyto instituty zaměňovat a případně (dospějeme-li k závěru, že v tomto příspěvku zmiňované instituty jsou na převody profesionálních sportovců bez dalšího aplikovatelné) uvažovat i o vhodnosti institutu koupě na zkoušku. Ustanovení § 2150 ObčZ stanoví, že kdo koupí věc na zkoušku, kupuje s podmínkou, že věc ve zkušební lhůtě schválí.

Rovněž jako u zpětné koupě či zpětného prodeje se i zde nutně může projevit rozdílná povaha osoby profesionálního sportovce a povaha věci. Profesionální sportovec by teoreticky měl v ideálním případě v průběhu času získávat a prohlubovat svoje sportovní dovednosti a získávat zkušenosti, naproti tomu věc v právním smyslu (pomineme-li objektivní růst její hodnoty⁹) zůstává i nadále stejná, naopak je pravděpodobné, že z hlediska jejího užívání postupem času může spíše ztrácet na hodnotě.¹⁰ A právě v tomto kritériu se může projevit rozdílnost aplikace těchto institutů, byť z hlediska jejich účelu můžeme jak u profesionálního sportovce, tak u věci v průběhu zkušební lhůty zhodnotit, zda se profesionální sportovec nebo věc osvědčili.

Institut koupě na zkoušku bývá rovněž využíván například v jezdectví, kdy tento druh sportu z povahy věci vyžaduje, aby mezi jezdcem a koněm, který bude v tomto případě předmětem právního vztahu, existovala určitá synergie, kterážto je v tomto sportovním odvětví (zejména pak pro úspěch) klíčová. Ačkoliv může být tato skutečnost patrně částečně ovlivněna jezdcem samotným, vždy budou existovat objektivní okolnosti, jež budou mít na vzájemný vztah jezdce a koně vliv a budou mimo vůli konkrétního jezdce. V takovém případě je příznačné, že si strany v kupní smlouvě, jejímž předmětem je kůň, sjednají zkušební lhůtu, během níž bude jezdec schopen osvědčit, zda mezi ním a koněm žádoucí synergie vznikla a vzájemný vztah tak bude fungovat, případně bude přetaven do sportovního úspěchu.

3. Předkupní právo

Dalším institutem objevujícím se v přestupních smlouvách je předkupní právo, které upravuje § 2140 odst. 1 ObčZ tak, že ujedná-li si předkupník k věci předkupní právo, vzniká dlužníku povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě, kdy dle § 2140 odst. 2 ObčZ lze předkupní právo zvláštním ujednáním rozšířit i na jiné způsoby zcizení a ujednat i mimo souvislost s kupní smlouvou.

Ve sportovních smlouvách se rovněž můžeme setkat s ujednáními, kdy se mateřský klub zaváže, v případě zájmu o přestup jeho profesionálního sportovce do jiného klubu, nabídnout možnost přestupu právě tomu sportovnímu klubu, s nímž si mateřský klub ujednal předkupní právo na tohoto profesionálního sportovce. V případě, kdy si předkupní právo ujedná nový klub s mateřským klubem rovněž ve prospěch předkupního práva pro mateřský klub, můžeme uvažovat o výhodnosti takového ujednání z hlediska faktického postupu oproti výše zmíněným institutům, kdy opět sjednáváme právo ve prospěch jednoho ze dvou původních sportovních klubů (mateřského a nového) zpravidla při převodu (přestupu) profesionálního sportovce mezi těmito kluby.

V případě této varianty obsahují přestupní smlouvy ujednání, kdy „mateřský klub se zavazuje v případě svého zájmu o uskutečnění přestupu nebo hostování profesionálního sportovce do třetího klubu nejprve profesionálního sportovce písemně nabídnout mateřskému klubu, a to za podmínek, za jakých zamýšlí uskutečnit přestup či hostování profesionálního sportovce do třetího klubu, nebo za podmínek nabídnutých třetím klubem novému klubu na takový přestup nebo hostování profesionálního sportovce.“

Lze si povšimnout, že předkupní právo sportovní kluby uplatňují i v případě režimu hostování, tj. dočasného působení profesionálního sportovce v jiném klubu. Ačkoliv režim hostování není k předkupnímu právu v běžném slova smyslu přiléhavý, nebrání tato skutečnost aplikaci předkupního práva i v případě zájmu třetího klubu o hostování. Nicméně aplikační problémy může způsobit následující skutečnost. Pokud by nový klub¹¹ zamýšlel profesionálního sportovce nabídnout⛘třetímu klubu na hostování, nabízí se otázka, zda se vztahuje předkupní právo pouze k hostování, tj. zda je nárok mateřského klubu¹² oprávněný pouze v rozsahu hostování, nebo může mateřský klub nárokovat předkupní právo i ve vztahu k přestupu profesionálního sportovce.¹³ Tuto otázku tak v ideálním případě bude pro vyloučení pochybností vhodné výslovně upravit v přestupní smlouvě.

Výše nastíněná problematika reflektuje jistou odlišnost sportovně-právních vztahů od běžných soukromoprávních vztahů. Specifická povaha sportu a sportovně-právní reality zde ukazuje, že tradiční pojetí některých právních institutů chápe sportovně-právní (zejména smluvní) praxe v některých ohledech odlišně.

Nebylo by na tomto místě vhodné učinit závěr, že výše nastíněná aplikace některých norem musí být v každém případě a priori chybná a ujednání v rozporu s platným právem, neboť pro přijetí takového závěru je třeba bližšího zkoumání širších souvislostí takových ujednání, jakož i účelu a smyslu, pro něž jsou výše popsaná ujednání konstruována. Výše prezentované však považuji za příležitost pro zamyšlení se nad tím, jak sportovně-právní smluvní vztahy v praxi fungují, jak jsou chápány jeho účastníky a co (jaká potřeba a záměr) tyto účastníky vede ke konstrukci takových smluvních ujednání.

Pro budoucnost sportovního práva a třeba i pro budoucnost speciální sportovně-právní regulace je to však příležitost pochopit potřebu zúčastněných subjektů, realitu sportovně-právní (ale i nezanedbatelné sportovní) praxe a fungování vztahů v této oblasti, aby právě případná regulace pomohla vyplnit toto – do jisté míry – „právní vakuum“ a rozvinout nejen právní regulaci, ale hlavně sportovní prostředí a kulturu, neboť právě k tomuto by měla regulace sportu primárně sloužit. Nebylo by totiž bez dalšího přiléhavé odmítat výše uvedená ujednání s odkazem na neplatnost takových ujednání nebo nemožnost takové aplikace jen proto, že se takové chápání může vymykat smyslu a účelu citovaných ustanovení a tradičnímu právnímu vnímání.

Takový přístup by byl nejen chybný, ale i povrchní, neboť je nutné nahlížet na tuto zaběhlou praxi právě i potřebou určité funkčnosti a organizace sportovně-právních vztahů, které si při absenci jasné regulace hledají cesty, jak celý systém zachovat nejen ku prospěchu rozvoje sportu v České republice, ale právě i ku prospěchu rozvoje jednotlivců – profesionálních sportovců, kteří se následně mohou prosadit v zahraničí a reprezentovat mateřskou zemi v disciplínách mezi světovou elitou. K tomu by však měla dopomoci právě spravedlivá a efektivní právní úprava, která bude chápat a zohledňovat potřeby zúčastněných subjektů bez toho, aby nad nimi zlomila hůl jen proto, že se vymykají tradičnímu pojetí některých právních institutů, a která umožní rozvoj sportovní kultury a pomůže domácím profesionálním sportovcům uspět v konkurenci těch celosvětově nejlepších.

Konečně i náš právní řád umí reflektovat specifické případy, kdy přiznává objektům právních vztahů určité zvláštní zacházení, jež jejich specifická povaha vyžaduje. Jedná se o § 494 ObčZ obsahující úpravu, která je přizpůsobena zvláštní povaze živých zvířat jakožto smyslů nadaných živých tvorů, které zasluhují specifický přístup v případě, že je nutno s nimi jako s objekty právních vztahů nakládat. Toto ustanovení tak výslovně stanoví, že živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živá zvířata použijí obdobně jen v rozsahu, který neodporuje jejich povaze. Bez ohledu na aplikační praxi citovaného ustanovení a na ingerenci veřejnoprávní regulace zacházení se zvířaty je tato úprava důkazem, že i objekty právních vztahů mohou požívat různého druhu zacházení. Pakliže mohou mít v právní úpravě čestné místo i samy včely, jsem přesvědčen, že by si určitou pozornost zasloužili i profesionální sportovci, ačkoliv jich co do počtu bude výrazně méně.

Výše uvedená problematika se v nejryzejší podobě odvíjí od otázky, zda lze považovat profesionální sportovce v určitých případech za objekty právních vztahů a zda lze s profesionálními sportovci nakládat jako s věcmi. Na první pohled nabízející se odpověď se však dostává do rozporu s požadavky specifičnosti sportu a s potřebou sportovně-právní praxe reagovat na praktické otázky sportovně-právních vztahů zúčastněných subjektů – v tomto případě profesionálních sportovců a sportovních klubů.

Nahlížíme-li na v tomto příspěvku vznesené otázky optikou specifičnosti sportu, nelze přijmout jiný závěr než ten, že uvedený postup je přípustný, respektive pro úpravu vztahů zúčastněných subjektů nutný. A contrario, pokud bychom přijali závěr, že výše nastíněná praxe je v rozporu se zákonem s nálepkou neplatnosti (respektive že na profesionální sportovce nelze v tomto případě nahlížet jako na věci a nemohou být předmětem právních vztahů), mohlo by dojít k popření celé sportovní oblasti a k narušení dlouhodobě relativně stabilních vztahů a autonomní organizace sportu.

Závěrem prezentovaných úvah vznáším otázku, zda lze takto pojatou výše nastíněnou aplikaci některých právních institutů na sportovně-právní vztahy přisuzovat neznalosti či nerespektování právní úpravy účastníků sportovně-právních vztahů, či zda za touto praxí nestojí právě nutná potřeba sportovního práva vypořádat některé praktické situace, na které platná právní úprava neposkytuje (zejména z důvodu specifičnosti sportu jako společenské oblasti) dostatečné právní instituty, a sportovně-právní praxi konečně nezbývá nic jiného, než využít toho, co právní úprava v současnosti nabízí, a to i za cenu, že ne vždy bude aplikace tradičních právních institutů přiléhavá, nebo bude hraniční, či v krajních případech i contra legem.⛘