(rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. listopadu 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021)
Ke konci minulého roku byla před Nejvyšším soudem ČR projednávána do té doby v rozhodovávání dovolacího soudu neřešená právní otázka, jejímž předmětem bylo to, zda lze ujednáním stran zcela vyloučit možnost odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud uvedl, že pro řešení této právní otázky je nejprve namístě zkoumat povahu norem upravujících případy, ve kterých lze odstoupit od smlouvy, jejich smysl a účel a v případě zjištění, že nebrání odchylnému ujednání (tedy že jsou svou povahou dispozitivní), následně hodnotit, zda způsob, jakým se strany v konkrétním případě od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům․
Nejvyšší soud tedy vyložil, že účastníci soukromoprávních vztahů se mohou smluvně odchýlit od důvodů odstoupení od smlouvy uvedených v ustanovení §§ 1977, 1978 a 2002 občanského zákoníku či takové důvody odstoupení od smlouvy vyloučit, neboť jde o právní normy dispozitivní, a nikoliv absolutně kogentní.
Zároveň však Nejvyšší soud rovněž uvedl, že dispozitivnost právních norem zakládajících možnost odstoupení od smlouvy neznamená možnost odchýlit se od těchto právních norem bez dalšího vždy, neboť v konkrétním případě může být smluvní ujednání vylučující aplikaci těchto zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy shledáno neplatným vzhledem k okolnostem věci jako zákonem zakázané (z jiného důvodu) nebo se příčící dobrým mravům.
Závěrem k tomuto uzavřel, že pro posouzeni, zda je konkrétní ujednání vylučující zákonné důvody pro odstoupení v rozporu s dobrými mravy, je vždy zapotřebí důkladně uvážit celkový kontext daného závazkového vztahu i důvody, které strany ke sjednání takové odchylky od zákona vedly. Je nezbytné přihlédnout i k ochrannému účelu zákonné úpravy odstoupení od smlouvy. Za nemravné by tak kupříkladu bylo možno považovat ujednání, které by bez relevantního důvodu zbavovalo věřitele možnosti ochrany jeho práv a neumožňovalo by vyvázání ze smlouvy za žádných okolností. Nelze též opomenout, že zániku závazku jednostranným právním jednáním (tj. hlavního účelu odstoupení od smlouvy) lze docílit i jinými právními nástroji. Vyloučení zákonné úpravy odstoupení od smlouvy se tak zpravidla nebude příčit dobrým mravům tehdy, disponuje-li oprávněná strana (ať už podle smlouvy, nebo podle jiných zákonných ustanovení) jinými nástroji, kterými může sledovaného účelu dosáhnout. Tuto roli může v závazkových vztazích plnit například výpověď, sjednané odstupné, či jiné smluvené nástroje. Pro posouzení mravnosti konkrétního smluvního ujednání pak hraje roli rovněž skutečnost, jakou dobu má smlouvou založený závazek trvat. Zatímco u dlouhotrvajících závazků (či závazků uzavřených na dobu neurčitou) je třeba zvláště zohledňovat zájem oprávněného na možnosti vyvázat se z takového závazku a nebýt nucen v něm i přes jeho porušování druhou stranou dlouhodobě setrvávat, u krátkodobých závazků může být tento zájem upozaděn. Vedle toho mohou mít význam i další okolnosti (např. povaha hlavních povinností ze závazku, či charakter a způsob plnění, z nichž lze usuzovat na důvody ospravedlňující vyšší, či naopak nižší potřebu stability daného závazku; ale i jiné okolnosti zde neuvedené).
