(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021)
Žalobce, společnost zabývající se poskytováním daňového, právního a podnikového poradenství, uzavřela s žalovaným mandátní smlouvu, na jejímž základě měl žalovaný poskytovat žalobkyni a jí určeným třetím osobám službu daňového, ekonomického a organizačního poradce․ Žalobkyně pověřila v roce 2013 žalovaného k poskytnutí těchto služeb dlouhodobému klientovi žalobkyně – společnosti Miele technika s. r. o. V souvislosti s poskytnutím této služby způsobil žalovaný v roce 2013 svým jednáním škodu klientovi žalobkyně, když žádost o vrácení zaplacení daně nepodal příslušným způsobem, v důsledku čehož tato daň nebyla klientovi žalobkyně vrácena. Přestože žalobkyně byla sama poskytovatelem daňového poradenství, a v roce 2014 navíc byla Specializovaným finančním úřadem na toto pochybení upozorněna, nijak na situaci nereagovala. Až v roce 2019 informovala žalobkyně společnost Miele technika s. r. o. o vzniku škody. V návaznosti na toto upozornění požadovala společnost Miele technika s. r. o. po žalobkyni náhradu škody. Žalobkyně v návaznosti na to uplatnila nárok na náhradu škody vůči pojišťovně, která uznala nárok platným a vyplatila pojistné plnění se spoluúčastí. Žalobkyně musela na pojistném plnění uhradit spoluúčast 75.000 Kč, čímž jí v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda v téže výši. Žalovaná se tak domáhala po žalovaném zaplacení této částky z titulu náhrady škody.
Vzhledem k tomu, že na pochybeni žalovaného byl klient oficiálně upozorněn až v roce 2019, přestože s ohledem na svou odbornost v oblasti daňového poradenství si žalobkyně musela být vědoma vzniku škody již v roce 2014, namítal žalovaný promlčení nároku. K námitce promlčení soud prvního stupně dovodil, že vědomost o již vzniklé škodě nabyli žalobkyně i klient nejpozději v dubnu 2016. Uzavřel, že nejpozději od tohoto okamžiku, kdy žalobkyně i klient měli k dispozici všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit jednak vznik škody, její (přibližný) rozsah a odpovědný subjekt, je třeba odvíjet počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody, a že nárok žalobkyně vůči žalovanému je k dubnu 2019 promlčen. Proto žalobu shledal nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody v plné výši, když se neztotožnil s posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně. Dle odvolacího soudu škoda vyplynula až tehdy, když pojišťovna nárok uznala (v roce 2019), jakkoliv žalobkyně věděla od počátku, že taková spoluúčast je dána fixní částkou 75.000,- Kč, neboť nebylo dostatečně zřejmé, zda k výplatě dojde.
K dovolání žalované Nejvyšší soud shledal posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné – a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel přitom z toho, že ustanovení § 2952 o. z., věta druhá, obsahuje výslovné pravidlo, dle kterého záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Nejsou tak nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Nyní zákon výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu, tedy že tato podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn. Poškozenému v případě vzniku skutečné škody, která záleží ve vzniku dluhu, svědčí právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Poškozený se dle judikatury Nejvyššího soudu dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
Jestliže tak žalobkyně již v prosinci roku 2014 věděla, respektive s ohledem na výkon své odbornosti vědět mohla a měla, o vzniku dluhu ve smyslu § 2952 o. z. vůči klientovi a o tom, že tuto škodu měl způsobit žalovaný, je ve smyslu § 620 o. z. tato vědomost okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u žalobkyní zvoleného práva na náhradu podle § 2952 věta druhá o. z. - Nejvyšší soud tedy shledal posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
