Ustanovení § 1977 ObčZ zakládá právo odstoupit od smlouvy v případech prodlení, které představuje podstatné porušení smlouvy. Toto právo však podmiňuje tím, že odstupující strana oznámí odstoupení prodlévající straně bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.

Přirozeně pak mohou nastávat situace, kdy oprávněná strana promešká lhůtu stanovenou v § 1977 ObčZ a včas (ve lhůtě bez zbytečného odkladu) neoznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje. V tomto směru se nabízí prostá otázka, jaké jsou následky nedodržení uvedené lhůty. Odpověď na ni však zdaleka není banální a neobejde se bez důkladné analýzy celé problematiky.

Značnou spornost řešení uvedeného problému přitom podtrhují i rozcházející se názory komentářové literatury a recentní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.² V tomto příspěvku se tak pokusím při současné reflexi nauky a judikatury nalézt přesvědčivou a argumentačně obhajitelnou odpověď na vymezenou otázku.

Nejprve je vhodné vymezit právní rámec celé problematiky. Krom výše zmiňovaného klíčového § 1977 ObčZ jsou pro posouzení nastolené otázky relevantní i další ustanovení občanského zákoníku. Hned následující § 1978 odst. 1 ObčZ totiž stanoví, že zakládá-li porušení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani⛘v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.

Vedle toho nelze pomíjet ani obecnou úpravu odstoupení od smlouvy v § 2001 a násl. ObčZ. V tomto směru stojí za zmínku zvláště skutečnost, že podle obecné úpravy lze ex lege odstoupit jen v případě podstatného porušení smlouvy (§ 2002 ObčZ). Značné výkladové potíže pak může v nastoleném kontextu působit především § 2003 odst. 2 ObčZ, podle něhož

„mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany“.

Důvodová zpráva k současné úpravě odstoupení pro případ prodlení uvádí, že

„vychází z pojetí v dosud platném obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá“.

K obecné úpravě odstoupení pak konstatuje, že se

„inspiruje pojetím obsaženém v platném obchodním zákoníku, bere však zřetel i na standardní zahraniční úpravy“, přičemž „respektuje autonomii vůle stran, bere však v úvahu i racionální vyznění normativní úpravy, šetřící jistotu smluvních stran a bránící neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu“.³

Na tomto místě ovšem nelze přehlédnout, že v § 345 odst. 3 ObchZ, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, bylo normováno, že nevyužije-li oprávněná strana včas právo odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení zakládajícího podstatné porušení, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení. Současná úprava již ale toto pravidlo explicitně nepřevzala.

Nicméně i tehdejší úprava v obchodním zákoníku byla podle slov důvodové zprávy inspirována již zákonem č. 109/1964 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu, „ZMO“),

„který byl přizpůsoben potřebám tržního charakteru obchodních vztahů a jehož podstatná část může být do nové právní úpravy převzata“.⁴

Pravděpodobně se inspirace zákoníkem mezinárodního obchodu projevila i v již zmiňované úpravě odstoupení od smlouvy v obchodním zákoníku (srov. především § 345 a 346 ObchZ), neboť úprava v § 235–237 ZMO se od pozdější úpravy v ObchZ příliš neliší. Za zmínku stojí v této souvislosti především fakt, že i ZMO obsahoval pravidlo výslovně formulované v § 237 odst. 2, podle něhož příslušelo v odst. 1 blíže specifikované oprávnění odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení zakládajícího nepodstatné porušení smluvní povinnosti i osobě, která při podstatném porušení smluvní povinnosti včas neodstoupila nebo na smlouvě setrvala.

Historicky tedy v tuzemském právním řádu platilo, že při včasném neuplatnění práva odstoupit pro prodlení zakládající podstatné porušení smlouvy (případně i tehdy, oznámila-li oprávněná strana druhé straně, že na splnění závazku nadále trvá) docházelo ke konverzi tohoto práva v právo odstoupit od smlouvy způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smlouvy.

Jelikož občanský zákoník nepřevzal ustanovení výslovně stanovující, že v případě včasného neuplatnění práva odstoupit z důvodu podstatného prodlení má oprávněná strana právo od smlouvy odstoupit způsobem stanoveným pro nepodstatné prodlení, je třeba se zabývat výše uvedenou otázkou následků nedodržení lhůty podle § 1977 ObčZ․

1. Odborná literatura

Odborná literatura v poměrech aktuální právní úpravy nabízela doposud obecně dva možné přístupy k řešení nastoleného problému. Podle prvního z přístupů má promeškání lhůty k odstoupení podle § 1977 ObčZ za následek pozbytí práva odstoupit pro toto konkrétní porušení (prodlení) s tím, že pokud by oprávněná strana následně chtěla odstoupit, může tak učinit pouze v situaci předvídané § 2003 odst. 2 ObčZ (tj. později s odkazem na obdobné jednání druhé strany). Podle druhého z přístupů pak promeškání lhůty podle § 1977 ObčZ sice působí zánik práva odstoupit pro podstatné prodlení podle § 1977 ObčZ, nevylučuje však možnost odstoupení od smlouvy pro totéž porušení smlouvy podle § 1978 ObčZ zakotvujícího právo odstoupit z důvodu nepodstatného prodlení.

Část komentářové literatury se bez podrobnější argumentace přiklání k prvnímu z přístupů. J. Šilhán uvádí, že pokud oprávněné straně marně uplyne lhůta bez zbytečného odkladu a tato strana by poté přesto chtěla odstoupit, může tak učinit pouze v režimu obecného odstoupení podle § 2003 odst. 2 ObčZ s odkazem na obdobné jednání druhé strany (opakované porušení smlouvy). Není-li žádné takové další jednání, pak podle tohoto autora není možné práva odstoupení opožděně využít. Ze skutečnosti, že současná právní úprava již nepřevzala předchozí úpravu obchodního zákoníku (kde včasné nevyužití práva pro podstatné porušení znamenalo nastoupení práv pro nepodstatné porušení), je dovozováno, že současná právní úprava sankcionuje nedodržení lhůty pro odstoupení z důvodu prodlení zakládajícího podstatné porušení přísněji.⁵ K uvedeným závěrům se bez bližší argumentace hlásí též P. Horák.⁶ Závěry těchto autorů tak implikují, že při nedodržení lhůty podle § 1977 ObčZ již s ohledem na nepřevzetí výše komentovaného pravidla z dosavadní úpravy nepřichází do úvahy možnost odstoupení způsobem pro nepodstatné porušení, přičemž právo odstoupit z důvodu podstatného porušení marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu zaniká.

Obdobně A. Bányaiová ze znění § 1977 ObčZ dovozuje, že oprávněná strana právo odstoupit od smlouvy ztrácí, pokud je v uvedené lhůtě nevyužije. Doplňuje přitom, že takové pojetí

„odpovídá i koncepci PECL, podle jejichž čl. 9:303 odst. 2 dotčená strana ztrácí právo odstoupit od smlouvy, pokud oznámení o odstoupení neučiní v rozumné době poté, kdy se o porušení dozvěděla nebo měla dozvědět“.

Vysvětlení podle této autorky spočívá v poctivém uspořádání vztahů, přičemž je reagováno na případnou⛘nejistotu (zda bude odstoupeno, či nikoli, tj. zda v případě prodlení oprávněná strana plnění přijme), kterou by vyvolávala u porušující strany pasivita oprávněné strany. I podle A. Bányaiové se tak pojetí v § 1977 ObčZ liší od pojetí vyjádřeného v obchodním zákoníku (přestože důvodová zpráva hovoří o přejímání jeho myšlenkového základu).⁷ Naproti tomu však tato autorka ve vztahu k § 1978 ObčZ dovozuje, že i v případě podstatného porušení může dotčená strana čekat po dobu přiměřenou k plnění a teprve po jejím uplynutí od smlouvy odstoupit, aniž by zmeškala lhůtu uvedenou v § 1977 ObčZ. Tuto konkluzi opírá o skutečnost, že § 1978 ObčZ umožňuje dotčené straně, aby poskytla lhůtu k dodatečnému plnění i mlčky.⁸ Blíže se však již nezabývá otázkou, zda je i v případech podstatného porušení naplněna hypotéza § 1978 ObčZ, která explicitně pracuje jen s porušením nepodstatným. Přesto lze mít právě z těchto závěrů za to, že uvedená autorka se kloní ke druhému ze zmíněných přístupů.

2. Judikatura NS

Rozhodovací praxe se patrně vydala třetí cestou. NS nejprve⁹ s odkazem na důvodovou zprávu bez podrobnějšího zdůvodnění uvedl, že závěry formulované při výkladu § 345, 346 a 350 ObchZ se prosadí i v poměrech právní úpravy odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1. 2014. Pokud tak prodlení nadále trvá, považuje NS za nevýznamné, zda bylo odstoupeno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, či po jejím marném uplynutí.¹⁰ Tyto závěry by mohly implikovat, že se NS přiklonil spíše ke druhému z přístupů. Ostatně zjevně nepřikládal význam změně právní úpravy, když převzal závěry dosavadní judikatury, podle kterých případné nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení z důvodu podstatného porušení

„má za následek jen to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti“.¹¹

Následně ovšem v nedávném rozsudku¹² NS dospěl sice k obdobnému výsledku,¹³ avšak neučinil tak na základě totožných důvodů. Senát 33 v příslušném rozhodnutí sice na straně jedné (oproti závěrům výše cit. rozhodnutí senátu 29) akceptoval závěr komentářové literatury (J. Šilhána), že ObčZ již nepřevzal úpravu ObchZ (tj. při marném uplynutí lhůty pro podstatné porušení nenastupují práva pro porušení nepodstatné¹⁴), a s odkazem na § 2003 odst. 2 ObčZ konstatoval, že nevyužila-li strana svého práva odstoupit pro podstatné porušení, nebrání jí to v pozdějším odstoupení s odkazem na obdobné jednání druhé strany. Na straně druhé ovšem dovodil (již ve shodě se závěry rozhodnutí senátu 29), že v případě trvajícího prodlení je případné nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty vyvolá právní následky předvídané § 2004 odst. 1 ObčZ. Lhůta v § 1977 ObčZ má tak podle NS význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní před tím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje.¹⁵ V posledně zmíněném závěru však senát 33 poněkud posunul rozhodovací praxi oproti předešlému rozhodnutí senátu 29, neboť svoje závěry (oproti předcházejícímu rozhodnutí) neopřel o kontinuitu s dosavadní judikaturou (resp. právní úpravou), nýbrž je patrně založil na tom, že při marném uplynutí lhůty podle § 1977 ObčZ oprávněná strana nepozbývá své právo od smlouvy odstoupit (podle tohoto ustanovení), pokud prodlení nadále trvá (dlužník neplnil před tím, než mu bylo doručeno oznámení o odstoupení). Jinými slovy, v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 tak NS již nevyšel z toho, že pozbytí práva pro podstatné porušení nemá fakticky význam, neboť (stejně jako tomu bylo v dosavadní právní úpravě a judikatuře) oprávněný může nadále od smlouvy odstoupit způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení, nýbrž (oproti všem názorům z komentářové literatury a patrně¹⁶ i výše cit. rozhodnutí senátu 29) dovodil, že právo odstoupit podle § 1977 ObčZ marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu vůbec nezaniká, pakliže je dlužník nadále v prodlení.

Pro zodpovězení nastolené otázky následků marného uplynutí lhůty podle § 1977 ObčZ je zapotřebí vyřešit hned několik dílčích problémů. Řada z nich již byla naznačena ve výše cit. pasážích z komentářové literatury či rozhodovací praxe NS. Teprve po provedení jejich komplexní analýzy se patrně můžeme dobrat uspokojivého (argumentačně obhajitelného) výsledku.

1. Význam lhůty „bez zbytečného odkladu“ v § 1977 ObčZ

Nejprve je třeba si položit otázku, z jakého důvodu je vlastně odstoupení podle § 1977 ObčZ vázáno na lhůtu „bez zbytečného odkladu“. Je nabíledni, že možnost okamžitého odstoupení od smlouvy, aniž by oprávněná strana dala prodlévající straně možnost jakékoli nápravy, představuje vskutku velmi silné oprávnění prodlením dotčené strany.⛘

Nelze ani odhlížet od skutečnosti, že k takto silnému zásahu do závazku stran (tj. k okamžitému vyvázání se ze slibů, které si strany při uzavírání smlouvy závazně poskytly) dochází jednostranně, tedy jen z vůle jedné ze stran. Druhá strana – jakmile se již (ať již vlastní vinou či nezaviněně) ocitne ve stavu prodlení zakládajícího podstatné porušení – nedisponuje proti učiněnému odstoupení působícímu okamžitý zánik závazku¹⁷ žádným efektivním prostředkem, kterým by jeho účinky mohla zvrátit.

V této souvislosti je třeba zkoumat, zda prodlévající strana v popsaném postavení zasluhuje určitou ochranu, když je to právě ona, kdo jako první porušil smlouvu. Již kvůli tomu přirozeně musí být každá její ochrana značně omezená (neboť pokud by sama smlouvu neporušila, oprávněné straně by právo vůbec nevzniklo). Přesto nelze pominout, že otázka podstatnosti prodlení je velmi komplexní a není vázána pouze na prosté plynutí času. Zatímco tak v některých případech může být podstatné i jednodenní prodlení, v jiných případech nemusí být považováno za podstatné prodlení kupř. v řádu měsíců.¹⁸ S ohledem na zjevnou pestrost situací spadajících pod režim § 1977 ObčZ tak přirozeně může v praxi docházet k tomu, že dojde k odstoupení od smlouvy třeba i krátce před tím, než by dlužník (opožděně) splnil. Zmaření závazku v daný okamžik pak může mít za následek marné vynaložení nákladů na straně prodlévajícího bez možnosti jakékoli jejich kompenzace. Obdobný problém se pojí i se situacemi, kdy dlužník ve stavu prodlení sice ještě žádné náklady nevynaložil, avšak nachází se ve stavu nejistoty spojené s nevědomostí, zda stihne plnění dodat dříve, než věřitel od smlouvy odstoupí (a plnění už od něj po právu nepřijme).

Právě z těchto důvodů se prodlévající straně dostává částečné ochrany alespoň prostřednictvím v zákoně stanovené lhůty bez zbytečného odkladu vázané na okamžik vědomosti oprávněné strany o prodlení. Takto krátkou lhůtou se minimalizuje míra nejistoty na straně prodlévající a akcentuje se požadavek na oprávněnou stranu, která – cítí-li se být porušením natolik podstatně dotčena ve svých zájmech – by měla svého práva využít v podstatě bezodkladně.¹⁹

Lze tedy uzavřít, že lhůta užitá v § 1977 ObčZ je stanovena na ochranu prodlévajícího, přičemž její legitimita pramení ze skutečnosti, že oprávněná strana může svého práva podle § 1977 ObčZ využít s okamžitým účinkem, aniž by druhé straně musela dát jakoukoli možnost nápravy.

Obdobně i v unifikačních projektech²⁰ bývá smysl obecně krátkých lhůt pro oznámení odstoupení druhé straně spatřován v ochraně dlužníka, který v situaci, kdy právo oprávněné straně vznikne, čelí nejistotě spojené s tím, zda věřitel bude nadále trvat na plnění, či zda bude preferovat vyvázání se ze smlouvy na základě odstoupení. V takové situaci totiž postavení dlužníka závisí zcela na úvaze (rozhodnutí) věřitele. Věřitel je tak veden k tomu, aby na úkor dlužníka nepřiměřeně nespekuloval nad svým dalším postupem, a aby byl tak dlužník ušetřen od případných marných nákladů, které musí vynakládat, aby byl schopen v budoucnu svoji povinnost splnit, případně aby se v důsledku nejistoty s tím spojené nemusel vzdávat jiných příležitostí.²¹ Obdobný účel směřující k ochraně dlužníka před spekulativním oddalováním zrušení²² smlouvy věřitelem a ochraně legitimních zájmů dlužníka sleduje i úprava v CISG (srov. čl. 49 odst. 2).²³

Sluší se ovšem podotknout, že unifikační projekty (podobně jako CISG²⁴) vážou časové omezení práva odstoupit na skutečnost, že dlužník svoji povinnost před (včasným) oznámením odstoupení splnil, případně věřiteli alespoň nabídl plnění. Pokud dlužník dosud neplnil, případně nenabídl věřiteli plnění (jeho prodlení nadále trvá), nemůže věřitel pozbýt právo odstoupit ani tehdy, pokud svého práva nevyužije v rozumné době poté, co se o porušení dozvěděl (či měl dozvědět). Podobně zjevně uvažoval i NS v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 456/2021, když dovodil, že v případě trvajícího prodlení věřitel právo nepozbývá a případné uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu je bez právního významu. Unifikační projekty (jakož i CISG) ovšem na rozdíl od NS nedovodily tento závěr výkladem ze smyslu či účelu samotné lhůty, neboť uvedené pravidlo je obsaženo přímo v příslušných ustanoveních.²⁵ Třebaže se jednotlivá pravidla v dílčích aspektech odlišují, shodují se obecně v tom, že se časové omezení práva odstoupit zásadně neuplatní, pokud dlužník věřiteli dosud neplnil, či nenabídl plnění.²⁶

Pro závěr NS o omezeném významu v § 1977 ObčZ uvedené lhůty „bez zbytečného odkladu“ by proto musely vést argumenty, které lze však v podminkách tuzemské právní úpravy jen stěží nalézt. Ostatně i historický vývoj právní úpravy nasvědčuje závěru, že marné uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu vede k pozbytí práva odstoupit pro podstatné prodlení podle § 1977 ObčZ. Nelze bez dalšího dovozovat, že účel lhůty v § 1977 ObčZ by byl natolik marginální, že by byl vázán pouze na případy, kdy dlužník před oznámením odstoupení svoji povinnost splní. Taková podmíněnost lhůty stanovené v § 1977 ObčZ na ochranu dlužníka zkrátka z ničeho neplyne. Domnívám se, že nesprávnost uvedeného závěru nadto podtrhuje i skutečnost, že v režimu odstoupení podle § 1977 ObčZ nastávají účinky okamžitě, aniž by oprávněná strana musela protistraně dávat šanci svoji smluvní povinnost dodatečně splnit. Je-li účelem lhůty ochrana dlužníka před nejistotou a motivace věřitele k bezodkladné volbě svého práva, která má zabránit⛘spekulativnímu chování, pak se při výkladu zastávaném NS tento účel pohříchu zcela vytrácí. Jsem proto přesvědčen, že s přihlédnutím k účelu lhůty stanovené v § 1977 ObčZ, jakož i s přihlédnutím k charakteru odstoupení od smlouvy jako velmi silného nástroje, který umožňuje jednostranně se vyvázat ze smluvního závazku, a to v tomto případě dokonce okamžitě, bez povinnosti poskytnutí jakékoli lhůty k nápravě, je vhodnější dané ustanovení vykládat tak, že marné uplynutí lhůty bez dalšího vede k zániku práva podle § 1977 ObčZ. Tím se ovšem současně nevylučuje, že by oprávněná strana v případě trvajícího prodlení a pozbytí práva podle § 1977 ObčZ nemohla odstoupit od smlouvy pro totéž porušení na základě jiného zákonného pravidla (k tomu viz níže).

2. Specifika odstoupení od smlouvy podle § 1978 ObčZ

Ustanovení § 1978 ObčZ se krom toho, že je jeho hypotéza vázána na prodlení zakládající nepodstatné porušení smluvní povinnosti, od § 1977 ObčZ odlišuje i ve dvou dalších aspektech. Zaprvé je odstoupení podle § 1978 ObčZ vázáno na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění. Zadruhé pak u odstoupení podle § 1978 ObčZ není stanoveno, že oprávněná strana musí prodlévající straně oznámit odstoupení bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (přesněji řečeno, v poměrech § 1978 ObčZ poté, co marně uplynula dodatečná lhůta). Zjištění smyslu a účelu § 1977 ObčZ přitom vyžaduje, abychom se zabývali rovněž systémem a koherencí²⁷ celé úpravy odstoupení od smlouvy pro případ prodlení (případně obecně úpravy odstoupení).

2.1 Význam dodatečné lhůty k plnění

Jaký má tedy účel dodatečná lhůta k plnění podle § 1978 ObčZ a proč v § 1977 ObčZ tato lhůta absentuje?

Zahraniční nauky dovozují, že stanovením dodatečné lhůty je dlužník upozorněn na vážnost situace (notifikační či varující funkce) a současně má poslední možnost splnit dluh bez rizika, že věřitel dříve od smlouvy odstoupí.²⁸ Dodatečná lhůta tak chrání dlužníka tím, že mu poskytuje příležitost napravit své porušení smlouvy a docílit zachování (hospodářské podstaty²⁹) závazku.³⁰ Tento účel dodatečné lhůty je reflektován i v tuzemské literatuře³¹ a víceméně i v judikatuře NS.³²

Zahraniční úpravy či unifikační projekty se dále mohou lišit v tom, zda marným uplynutím dodatečné lhůty dochází k odstoupení automaticky, nebo je zapotřebí následné odstoupení věřitelem. V doktríně pravděpodobně převažuje názor, že automatické odstoupení není vhodné, neboť může vést k nepřiměřeným důsledkům a příliš svazovat věřitele. Naopak druhý z přístupů vede k tomu, že věřitel si i po uplynutí dodatečné lhůty může vybrat, které ze svých práv využije. Současně se poukazuje, že se tím zvyšuje právní jistota, neboť se minimalizují spory o to, zda věřitelovo poskytnutí dodatečné lhůty skutečně představovalo podmíněné odstoupení.³³ Úprava v občanském zákoníku přitom vychází primárně z tohoto přístupu, neboť vyžaduje, aby po uplynutí dodatečné lhůty k plnění věřitel ještě učinil „úkon“ odstoupení.³⁴ Výjimku představuje pouze § 1978 odst. 2 ObčZ, kde zákon počítá s tím, že věřitel může dlužníkovi oznámit, že mu určuje dodatečnou lhůtu, kterou již neprodlouží – v takovém případě nastanou účinky odstoupení automaticky. S tímto pojetím nicméně souvisí další problém, a to v jaké lhůtě po marném uplynutí musí oprávněná strana odstoupení od smlouvy druhé straně oznámit (k tomu podrobněji viz IV.2.2).

Výše uvedené povaze dodatečné lhůty pak v našich podmínkách patrně odpovídá, že dodatečná lhůta musí být věřitelem dlužníkovi skutečně poskytnuta. Nepostačí, pokud věřitel zůstane pasivní a jen se bez dalšího bude spoléhat na to, že dlužník svůj závazek dodatečně splní.³⁵ Ostatně i zákon v § 1978 odst. 1 ObčZ explicitně hovoří o „poskytnutí“ lhůty. Třebaže současně uvedené ustanovení hovoří o poskytnutí lhůty „mlčky“, lze mít za to, že tento pojem je třeba vykládat ve smyslu konkludentního poskytnutí lhůty, nikoli tak, že věřitel může mlčet a zůstat pasivní.³⁶ Historicky v našem právním řádu nebylo (v textaci zákona) rozlišováno mezi tím, zda musí být uvedená lhůta poskytnuta výslovně, nebo postačí i její konkludentní poskytnutí.³⁷ Judikatura nicméně v minulosti v některých rozhodnutích dovozovala, že

„na základě jazykového výkladu slovních spojení ‚poskytnout dodatečnou lhůtu‘ lze dospět k názoru, že musí jít o výslovný úkon, z něhož bude patrno, jak je dodatečná lhůta dlouhá a zda je povaze smluvní povinnosti a všem okolnostem případu skutečně přiměřená“.³⁸

Jelikož důvodová zpráva k ObčZ bližší vodítko neposkytuje, můžeme se jen domnívat, zda právě v reakci na tyto judikatorní závěry zákonodárce do právní úpravy zakotvil, že lhůta může být poskytnuta „výslovně nebo mlčky“.³⁹ Možnost poskytnutí lhůty stricto sensu mlčky (nikoli jen konkludentně) ovšem příliš nesouzní⛘s účelem uvedené lhůty, na jejímž základě by se měl dlužník moci spolehnout na to, že věřitel ještě do nějakého určitého data počítá s dodatečným splněním smlouvy dlužníkem. V zahraniční literatuře je nadto poukazováno na skutečnost, že dlužník musí být schopen snadno rozpoznat, kdy nastává počátek a konec přiměřené lhůty.⁴⁰ Potřeba rozpoznatelnosti počátku a konce lhůty je akcentována i ve většině unifikačních projektů,⁴¹ jakož i v CISG (tam je dovozováno, že pro účinnost stanovení dodatečné lhůty nepostačuje, pokud není zřejmé, dokdy má dlužník nejpozději svou povinnost splnit).⁴²

V podmínkách ObčZ není podle mého názoru nezbytně nutné, aby dlužník byl schopen přesně rozpoznat, kdy nastává počátek a konec lhůty. Tím by došlo k nepřiměřenému zúžení možnosti poskytnutí lhůty „mlčky“ (konkludentně), s čímž však zákon výslovně počítá. Postačí tedy, pokud dlužník mohl z chování věřitele rozpoznat, že mu dodatečnou lhůtu ke splnění poskytuje. Tak zůstane zachován výše popsaný notifikační či varovný účel dodatečné lhůty. Ochrana dlužníka při nevědomosti délky poskytnuté lhůty pak není krácena ani proto, že § 1979 ObčZ počítá se situacemi, kdy je dlužníkovi poskytnuta buďto příliš krátká lhůta, nebo dokonce žádná. V takových případech se uplatní lhůta, která měla být dlužníku poskytnuta jako (objektivně) přiměřená. Jinými slovy, dlužník je chráněn i v případech, kdy neví, jak dlouhá lhůta mu byla poskytnuta, neboť i kdyby věřitel odstoupil před uplynutím (objektivně) přiměřené lhůty, tak účinky odstoupení mohou nastat teprve po marném uplynutí lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta jako přiměřená.

Lze tedy uzavřít, že lhůta podle § 1978 ObčZ musí být druhé straně skutečně poskytnuta. Věřitel tak lhůtu může poskytnout i konkludentně, nemůže však zůstat zcela pasivní a následně odstoupit (s okamžitým účinkem), aniž by dal dlužníkovi jakkoli najevo, že mu z jeho strany již přiměřená lhůta byla poskytnuta.

Na situace, kdy věřitel dlužníkovi lhůtu vůbec neposkytne (případně poskytne lhůtu příliš krátkou), pamatuje § 1979 ObčZ, podle něhož účinky odstoupení nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené doby, která měla být dlužníku poskytnuta. Tato přiměřená lhůta počne běžet nejprve od okamžiku, jakmile věřitel upomene dlužníka o plnění (či jiným způsobem mu dá najevo, že mu poskytuje dodatečnou lhůtu k plnění), případně od doručení oznámení o odstoupení od smlouvy (podle toho, která z těchto skutečností nastala dříve). Patrně by bylo možné uvažovat i o výkladu, že přiměřená lhůta podle § 1979 ObčZ počne běžet již okamžikem prodlení. Takový výklad však považuji za nesprávný, neboť by zcela vyprazdňoval význam § 1978 ObčZ. Pokud by přiměřená lhůta měla běžet již od okamžiku prodlení, zcela by se vytrácela potřeba poskytnutí lhůty podle § 1978 ObčZ, neboť pro věřitele by bylo z časového hlediska výhodnější lhůtu neposkytnout, když účinky odstoupení by nastaly vždy po uplynutí přiměřené lhůty po prodlení. Tím by ostatně nebyl reflektován ani notifikační účel poskytnutí dodatečné lhůty. Účelu právní úpravy v ObčZ proto naopak odpovídá výše prosazovaný výklad, u nějž bude notifikační účel poskytnutí dodatečné lhůty vyplývající z § 1978 ObčZ zachován samotným úkonem odstoupení, jehož účinky mohou podle § 1979 ObčZ nastat nejdříve po uplynutí přiměřené lhůty, která počne běžet právě od této notifikace (oznámení odstoupení).

Konečně je třeba zodpovědět výše položenou otázku, proč v § 1977 ObčZ požadavek na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty absentuje. Z výše rozebraného smyslu a významu dodatečné lhůty je nyní zřejmé, že u prodlení zakládajícího podstatné porušení by tato lhůta již nemusela plnit svůj účel. Jelikož podstatné porušení představuje mnohem větší (intenzivnější) zásah do zájmů poškozené smluvní strany, je zcela legitimní umožnit takto dotčené straně reagovat na vzniklou poruchu zpravidla okamžitě. Zákon tak u podstatného porušení vychází z toho, že věřitel nemusí dlužníkovi poskytovat dodatečnou šanci závazek splnit a může přivodit účinky odstoupení zpravidla okamžitě. Na druhou stranu je toto silné oprávnění limitováno požadavkem, že věřitel musí svého práva využít bez zbytečného odkladu poté, co se dozví o prodlení.

2.2 Absence lhůty bez zbytečného odkladu?

Vzhledem k tomu, že v § 1978 ObčZ nutnost odstoupení ve lhůtě bez zbytečného odkladu absentuje, nabízí se přirozeně otázka, zda toto právo vůbec podléhá nějakému časovému omezení.

Jak již bylo řečeno výše, lhůta v § 1977 ObčZ je stanovena na ochranu dlužníka a její marné uplynutí by proto mělo vést k pozbytí práva odstoupit podle tohoto ustanovení. U nepodstatného prodlení, kde je požadavek na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, by se však význam této lhůty vytrácel. Leckdo by sice mohl namítnout, že poté, co marně uplyne dodatečná lhůta, čelí dlužník stejné nejistotě jako na počátku (resp. jako je tomu v situacích předvídaných § 1977 ObčZ). Takové tvrzení by bylo však příliš zjednodušující. Ačkoli je pravdou, že i v takovém momentu bude dlužník čelit určité míře nejistoty spojené s tím, že neví, zda vůbec, případně kdy, se oprávněná strana rozhodne využít svého práva odstoupit, postavení dlužníka v daném okamžiku již zdaleka není totožné jako v případech předvídaných § 1977 ObčZ. Je tomu tak proto, že dlužník již byl jednou upomenut věřitelem a dostal tak šanci splnit v dodatečné lhůtě, kterou opět nevyužil. Současně platí, že míra nejistoty je po marném uplynutí dodatečné lhůty nižší, neboť při zohlednění určité racionality věřitele lze spíše (s větší pravděpodobností) očekávat, že po uplynutí lhůty a marném domáhání se splnění smlouvy dlužníkem věřitel zpravidla upřednostní možnost se z takto poruchového závazkového vztahu vyvázat. Důvody pro ochranu dlužníka jsou proto již kvůli tomu značně sníženy.

Na straně druhé, jednostranné právo od smlouvy odstoupit zajisté nemá sloužit k tomu, aby věřitel spekuloval nad tím, jak naloží s „osudem“ závazku,⁴³ který třímá ve svých rukou. Jakkoli právo věřitele není omezeno nějakou specifickou zákonnou lhůtou (vyjma lhůty promlčecí), je bezesporu žádoucí, aby s uplatněním svého práva na úkor druhé strany příliš neprodléval. Požadavek na rychlé uplatnění práva nesporně rezultuje⛘i z požadavku poctivosti stanoveného v § 6 ObčZ. Uplatnění práva od smlouvy odstoupit pak rovněž musí podléhat kontrole podle § 8 ObčZ.

3. Vztah § 1977 a 1978 ObčZ

Otázkou tedy nadále zůstává, zda v případě zániku práva podle § 1977 ObčZ pro marné uplynutí lhůty tam stanovené může věřitel pro stejné porušení smlouvy (prodlením) od smlouvy odstoupit podle § 1978 ObčZ. Hypotéza § 1978 ObčZ totiž výslovně počítá s porušením nepodstatným. V tomto ohledu je tak problematická otázka (ne)podstatnosti porušení smluvní povinnosti prodlením, resp. vzájemného vztahu kategorií podstatného a nepodstatného porušení. Pro úplnost je třeba na úvod dodat, že v literatuře není sporu o tom (a není důvod tento závěr jakkoli zpochybňovat), že pro posouzení, zda se jedná o prodlení podstatné či nepodstatné, se uplatní shodná kritéria jako pro posouzení podstatnosti porušení smlouvy (srov. § 2002 odst. 1 ObčZ).⁴⁴

V situacích, kdy oprávněná strana svého práva včas nevyužila, může být sporné posouzení, zda se skutečně jednalo o podstatné porušení. Bylo by totiž možné namítnout, že pokud oprávněná strana nevyužila svého práva odstoupit okamžitě podle § 1977 ObčZ, avšak později chtěla odstoupit z důvodu stejného (trvajícího) porušení smlouvy podle § 1978 ObčZ (nepodstatné prodlení), patrně pro ni příslušné prodlení nebylo natolik podstatné, aby vůbec odůvodnilo vznik práva podle § 1977 ObčZ. Tato úvaha je jistě legitimní, avšak nekoresponduje s tím, jak je podstatnost porušení posuzována v občanském zákoníku.

Podle současné právní úpravy je třeba podstatnost porušení zkoumat z horizontu porušující strany. Právě z jejího pohledu se totiž konstruuje hypotetická úvaha, zda porušující strana věděla nebo musela vědět, že druhá strana by smlouvu neuzavřela, pokud by porušení předvídala. Neméně problémů přináší skutečnost, že posouzení podstatnosti porušení není vázáno na okamžik porušení smlouvy, ale na okamžik jejího uzavření.⁴⁵

Výše nastíněná úvaha je pak s tímto posouzením v příkrém rozporu, neboť bere v potaz chování věřitele po uzavření smlouvy, resp. dokonce po jejím porušení. Dochází tak k určitému paradoxu, neboť v uvedeném kontextu, kdy věřitel svým následným chováním zjevně dává najevo, že pro něj příslušné porušení ve skutečnosti „podstatné“ není, lze jen stěží argumentovat ve prospěch podstatnosti porušení ve smyslu § 2002 odst. 1 ObčZ. Jinými slovy, hypotetický závěr, že porušující strana při uzavírání musela vědět, že by při předvídání takového porušení smlouvu neuzavřela, se v daném případě dostává do rozporu s objektivní realitou, v níž se porušením dotčená strana chová zjevně opačně, tj. se zájmem pokračovat ve smluvním vztahu (resp. dát druhé straně možnost nápravy) i v případě takového porušení. Zákonodárcem zvolená časová vázanost posouzení podstatnosti porušení smlouvy podle § 2002 odst. 1 ObčZ nicméně uvedený argument zcela vyprazdňuje. Je však otázkou, zda teleologie § 1978 ObčZ nepokryje i případy porušení, které oprávněná strana zjevně sama nepovažovala za podstatné.

Podobně problematické mohou být i situace, kdy se prodlení stane podstatným teprve v čase. Nepochybně lze uvažovat o situacích, kdy několikadenní prodlení ještě nemusí nijak zvlášť závažně zasahovat do zájmů věřitele, zatímco od určitého okamžiku se intenzita narušených zájmů věřitele výrazně zvýší (např. v důsledku povinnosti věřitele plnit třetí osobě, kdy takové plnění věřitele je závislé na plnění prodlévajícího). V takových případech může být značně nejasné, od jakého okamžiku počne běžet příslušná lhůta stanovená v § 1977 ObčZ. Příslušné ustanovení přitom váže počátek běhu na vědomost oprávněné strany o prodlení, nikoli o jeho podstatnosti.

Z právě nastíněných úvah je více než zřejmé, že v praxi se mohou obě strany smluvního závazku (věřitel i dlužník) nacházet v nejistotě ohledně toho, zda se jedná o porušení podstatné, nebo nepodstatné. Charakter posuzování podstatnosti porušení vnáší do dané problematiky ještě celou řadu dalších pochybností, neboť nezřídka může vést k objektivnímu rozporu s realitou. Tento rozpor mezi hypotetickou situací (jak mohl porušitel v době uzavření smlouvy očekávat, že by se druhá strana zachovala, předvídala-li by ono porušení smlouvy) a objektivní realitou (jaký význam druhá strana onomu porušení ve skutečnosti přikládá) by však právo mělo být schopno racionálně vyřešit. Možná i pod vlivem těchto pochybností panujících ohledně toho, zda se v konkrétním případě mají prosadit práva pro podstatné, nebo nepodstatné porušení, formuluje zákonodárce v § 2002 odst. 1 ObčZ in fine vyvratitelnou domněnku nepodstatnosti porušení.

I touto optikou je pak potřeba nahlížet na vzájemný vztah § 1977 a 1978 ObčZ. Kategorie podstatného a nepodstatného porušení sice představují dvě kategorie, které jsou definičně odlišeny, na straně druhé nelze však pomíjet, že se od sebe liší v zásadě jen v intenzitě. Jinak řečeno, kategorie podstatného porušení pouze reflektuje silnější zásah do zájmů oprávněné strany, s čímž se obecně pojí „silnější“ právo od smlouvy odstoupit. V kontextu § 1977 a 1978 ObčZ se tato skutečnost projevuje v tom, že pro případ podstatného prodlení může oprávněná strana přivodit odstoupením bezprostřední zánik závazku a domoci se tak ochrany svých zájmů okamžitým a nepodmíněným jednostranným právním jednáním. Právo podle § 1978 ObčZ je naproti tomu oslabeno nutností poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty, v rámci které může dlužník dokonce následný vznik práva odstoupit zvrátit tím, že ve stanovené lhůtě svůj dluh splní.

V daném ohledu se vytváření jakékoli silné (nepropustné) hranice mezi právy podle § 1977 a 1978 ObčZ jeví spíše jako umělé. Logicky nelze ospravedlnit, aby nesplnění podmínek vyžadovaných hypotézou § 1977 ObčZ mělo při splnění jedné z nich (kategorie podstatnosti porušení) vést automaticky k vyloučení možnosti uplatnění práva podle § 1978 ObčZ. Dovozuji proto, že vztah obou norem je spíše komplementární,⁴⁶ než aby potenciální použitelnost jedné z norem vylučovala aplikovatelnost té druhé. V situacích, kdy dojde k podstatnému porušení, nedává rozumný smysl, aby bylo⛘oprávněné straně zapovězeno zvolit si postup podle § 1978 ObčZ a poskytnout prodlévající straně dodatečnou možnost splnění. Takový přístup by byl ostatně v rozporu se zákonným akcentem na zásadu pacta sunt servanda, jakož i myšlenkovým poselstvím zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě, že odstoupení nemá vést k maření účelu smlouvy bez racionálního podkladu.

Ostatně, pokud bychom připustili výklad opačný, praktickým důsledkem by byla skutečnost, že prodlévající by se vůči oprávněnému (jemuž marně uplynula lhůta podle § 1977 ObčZ) bránil tvrzením, že neporušil smlouvu nepodstatně, nýbrž podstatně, a že z toho důvodu oprávněný své právo pozbyl. Jinými slovy, bylo by pro něj příznivější prokázat, že způsobil závažnější porušení své smluvní povinnosti, než o které opírá své právo odstoupit oprávněný. Takový postup by nesporně narážel i na obecný soukromoprávní korektiv vyjádřený v § 6 ObčZ.

Opačný výklad postrádá jakoukoli racionalitu především v případech, kdy se věřitel ze své dobré vůle sám rozhodne nezpůsobit okamžitý zánik závazku odstoupením podle § 1977 ObčZ a (aniž k tomu byl povinen) poskytne dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění. V takovém případě se tudíž zjevně vzdal okamžitého práva odstoupit podle § 1977 ObčZ, nečinil tak však zjevně s tím, že po marném uplynutí jím poskytnuté dodatečné lhůty by se navždy ocitl v zajetí svého smluvního partnera, neboť by se již z důvodu pozbytí práva podle § 1977 ObčZ nemohl z poruchového závazku nikdy vyvázat.

Domnívám se proto, že připuštění opačného výkladu z výše uvedených důvodů není žádoucí.

Lze tak uzavřít, že vznikne-li věřiteli právo odstoupit od smlouvy z důvodu podstatného prodlení podle § 1977 ObčZ, není tím současně vyloučeno, aby věřitel namísto práva podle § 1977 ObčZ uplatnil právo podle § 1978 ObčZ. Daný výklad podle mého názoru respektuje teleologii úpravy odstoupení od smlouvy pro případ prodlení a eliminuje riziko vzniku absurdních situací, kdy by se věřitel v případě trvajícího podstatného porušení (prodlení) za současného zániku práva podle § 1977 ObčZ z důvodu marného uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu nacházel v horším postavení, než kdyby dlužník působil méně intenzivnější (nepodstatnou) poruchu.

4. Význam § 2003 odst. 2 ObčZ v kontextu obecné úpravy odstoupení a v kontextu § 1977 ObčZ

Na uvedených závěrech pak ničeho nemění ani § 2003 odst. 2 ObčZ, z něhož bývá dovozováno, že strana, která nevyužije své právo odstoupit pro podstatné porušení (prodlení), své právo odstoupit pro toto konkrétní porušení smlouvy nenávratně pozbývá.⁴⁷

Uvedené ustanovení je systematicky zařazeno do obecné úpravy odstoupení. Podle obecné úpravy odstoupení nelze odstoupit od smlouvy pro nepodstatné porušení smlouvy, ale jen pro porušení podstatné. Lze proto usuzovat, že i v tomto kontextu je nutno nahlížet na výklad § 2003 odst. 2 ObčZ. Skutečnost, že strana včasným nevyužitím práva odstoupit od smlouvy pozbývá toto své právo, vyplývá totiž již ze samotného § 2002 odst. 2 ObčZ ve spojení se skutečností, že pro nepodstatné porušení ex lege odstoupit nelze. V opačném případě by lhůta „bez zbytečného odkladu“ v příslušném ustanovení nedávala vůbec smysl. Ustanovení § 2003 odst. 2 ObčZ proto nelze podle mého názoru interpretovat tak, že by normovalo pozbytí práva odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení v případech (včasného) nevyužití tohoto práva. Na tento následek § 2003 odst. 2 ObčZ nesměřuje. Komentované ustanovení naopak explicitně řeší toliko situace dalších obdobných porušení smlouvy druhou stranou. Jinými slovy, pouze stanoví, že v případě opakovaného podstatného porušení vzniká oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy znovu, tj. jeho vznik (uplatnění) není vyloučen předchozím zánikem práva odstoupit pro jeho nevyužití ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Za opakované porušení smlouvy přitom nelze považovat trvající prodlení dlužníka. Prodlení není jednorázovým, nýbrž trvajícím (jediným) porušením smlouvy.⁴⁸ Tím se však prodlení výrazně odlišuje od opakujícího se porušení smlouvy, na které dopadá právě komentovaný § 2003 odst. 2 ObčZ.

Lze tudíž uzavřít, že § 2003 odst. 2 ObčZ směřuje na situace dalších (budoucích či jiných) porušení smlouvy, nevztahuje se tak k původnímu porušení smlouvy a následkům neuplatnění práva z tohoto porušení (vztahujícím se právě k tomuto porušení, nikoli k dalším budoucím porušením smlouvy obdobného charakteru).⁴⁹

Zasadíme-li tak uvedené ustanovení do kontextu § 1977 ObčZ, je zřejmé, že z něj nelze bez dalšího dovozovat zánik práva odstoupit. Domnívám se proto, že neplatí teze, že

„nevyužije-li oprávněná strana včas své právo odstoupit podle § 1977 ObčZ, může později odstoupit od smlouvy jen s odkazem na obdobné jednání druhé strany podle § 2003 odst. 2 ObčZ“.⁵⁰

Taková teze totiž zcela opomíjí specifika úpravy pro odstoupení od smlouvy prodlením (především, že právo odstoupení nevázané na lhůtu bez zbytečného odkladu vzniká i v méně závažných případech – tj. za podmínek § 1978 ObčZ v případech nepodstatného prodlení) a přikládá § 2003 odst. 2 ObčZ jiný význam (význam normy působící zánik práva).

Výše cit. závěry literatury se přitom vyznačují tím, že se nijak nevypořádávají se specifiky úpravy odstoupení pro případ prodlení, a zejména tak s možností odstoupit pro prodlení nepodstatné. Přitom právě skutečnost, že § 2003 odst. 2 ObčZ nevylučuje (nikoli umožňuje) možnost oprávněné strany odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany, ještě nikterak neodpovídá na otázku, zda nevyužití práva odstoupit podle § 1977 ObčZ brání druhé straně v odstoupení na základě téhož porušení podle § 1978 ObčZ.⛘

Z provedené analýzy vyplývají tyto dílčí poznatky:

Syntézou výše uvedených závěrů lze proto zodpovědět v úvodu vymezenou otázku tak, že včasné nevyužití práva podle § 1977 ObčZ nemá současně za následek zánik práva podle § 1978 ObčZ.