Cílem předloženého příspěvku je na základě analýzy rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19² („rozebíraný nález“) objasnit kategorizaci soudních řízení s ohledem na vliv principu nejlepšího zájmu dítěte na soudní rozhodnutí, její východiska a zasazení do kontextu současného stavu doktríny. Navazuje zhodnocení praktického významu této kategorizace na základě analýzy rozhodnutí soudů různých instancí, která nález, v období od r. 2020 až do června 2023, citují, dostupných z databáze beck-online.

Princip nejlepšího zájmu dítěte je základním pilířem, který přesahuje do všech oblastí týkajících se práv dětí. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte („Úmluva“) musí být zájem dítěte

„předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány“.

Výbor pro práva dítěte definuje nejlepší zájem dítěte jako trojjediný koncept, a to jako hmotné právo, interpretační zásadu a procesní pravidlo.³ Definici či obsahové vymezení samotného zájmu dítěte v obecné rovině však v Úmluvě ani jiném právním předpise nenalezneme.

Neurčitost pojmu je často označována jako základní problém koncepce, a tudíž jí byla doktrínou věnována největší pozornost. S ohledem na univerzálnost Úmluvy a její aplikaci v různých právních, kulturních a sociálních prostředích může být neurčitost tohoto pojmu problematická.⁴ Zuklínová upozorňuje na problém významu zájmu dítěte s ohledem na překladové rozdíly z anglického textu samotné Úmluvy i související cizojazyčné literatury a na to navazující rozdílné chápání tohoto pojmu.⁵ Problematika neurčitosti pojmu nejlepšího zájmu dítěte je doktrínou často stavěna do paralely s jeho obecností, která je dána už tím, že

„každé dítě je osobností s vlastními zájmy, potřebami a schopnostmi, které se případ od případu liší a nelze je paušalizovat nebo zobecňovat“.⁶

Důvodem je také „dynamičnost“ pojmu, díky níž lze prizmatem nejlepšího zájmu dítěte posuzovat veškeré okolnosti každého konkrétního případu.⁷ Jako záruka ochrany před svévolným výkladem a aplikací nejlepšího zájmu dítěte má přitom sloužit procesní stránka konceptu – vymezení postupu jeho zjišťování (posuzování a určování).⁸ Nejlepší zájem dítěte jako procesní pravidlo zahrnuje dva požadavky, a sice vyhodnocení potenciálního pozitivního či negativního vlivu při každém rozhodnutí, které ovlivní konkrétní dítě skupinu blíže určných nebo neurčených dětí, na toto dítě nebo děti (jak v individuálních případech, tak v rámci obecných opatření) a požadavek na odůvodnění takového rozhodnutí, z něhož musí být zřejmé, jak byl nejlepší zájem dítěte zohledněn a jak se jeho zohlednění v rozhodnutí promítlo.⁹ Ve smyslu procesního pravidla tak má zájem dítěte sice sloužit jako záruka před svévolným naplňováním tohoto pojmu v hmotněprávní rovině, avšak i ve vztahu k procesní stránce konceptu vyvstává řada otázek, jejichž řešení dosud není v praxi jednotné․

Mezi často zmiňované problematické aspekty tak spadá i otázka vyvažování nejlepšího zájmu dítěte s jinými v konfliktu stojícími zájmy nebo i přáními dítěte a jeho právem na sebeurčení. Důraz je kladen na skutečnost, že ačkoli má být zájem dítěte prvotní (of primary consideration), není vždy pravdou, že by byl – bez dalšího – zájmem převažujícím zájmy ostatní. Nový k interpretaci čl. 3 Úmluvy v kontextu mezinárodních únosů dětí zdůrazňuje, že soud musí zvažovat zájmy dítěte a vyvažovat je se „zájmy všech zúčastněných osob, tj. rodičů a také státu, přičemž musí mít na zřeteli, že zájem dítěte je prvotní“, za určitých okolností však může být převážen jiným zájmem.¹⁰

Jednou z klíčových otázek zůstává, kterých řízení se požadavek zohlednění nejlepšího zájmu dítěte týká a jakým způsobem má být zohledněn. Komentář Výboru pro práva dítěte k Úmluvě uvádí, že je třeba jej zohlednit v řízeních, která mají na dítě vliv jak přímo, tak i nepřímo, okruh řízení je přitom třeba chápat široce, přesto nemusí zohlednění zájmu dítěte v každém případě zahrnovat „úplný a formální postup posuzování a určování⛘nejlepšího zájmu dítěte“, jako je tomu u rozhodnutí, která mají na dítě „zásadní dopad“.¹¹ S ohledem na širokou definici řízení, která se mohou dítěte týkat, bude otázka nejlepšího zájmu dítěte relevantní v řadě řízení, přičemž přístup k jeho posuzování se bude lišit v závislosti na tom, jakou mírou může rozhodnutí do života dítěte zasáhnout – kde bude mít rozhodnutí na život dítěte zásadní význam, jsou na proces určování a hodnocení nejlepšího zájmu dítěte kladeny vyšší požadavky než v řízeních ostatních.

Na tuto problematiku reaguje ÚS v rozebíraném nálezu. Požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte přitom ÚS zdůrazňuje již od přijetí Úmluvy Českou republikou,¹² avšak zpočátku převážně ve vztahu k řízení o péči o nezletilé dítě a o styku s ním. Ve vztahu k jiným druhům řízení uplatňovala judikatura ÚS požadavek zohlednění nejlepšího zájmu dítěte později zejména ve vztahu k možnosti uložení trestu odnětí svobody rodiče pečujícího o dítě.¹³ Komentářová literatura však upozorňuje na nejednotnost soudní praxe (včetně judikatury ÚS) v přístupu ke zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v různých druzích řízení. Doktrínou byla problematika míry významu nejlepšího zájmu dítěte doposud rozebírána zejména v souvislosti s otázkou, zda se má v řízeních týkajících se dítěte jednat o zájem přední či nejvyšší [v souladu s anglickým zněním v závislosti na členu – neurčitém (of a primary consideration) jako předního zájmu, či určitém (of the primary consideration) jako zájmu nejvyššího].¹⁴ Pokus o sjednocení soudní praxe v otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte představuje právě v rozebíraném nálezu provedená kategorizace řízení, v níž ÚS s ohledem na nejlepší zájem dítěte vymezil 4 kategorie řízení v závislosti na tom, jakým způsobem mohou jednotlivá rozhodnutí z nich vyplývající ovlivnit život dítěte.

Otázkou zohlednění nejlepšího zájmu dítěte se ÚS v nálezu zabýval v souvislosti s ústavní stížností, kterou stěžovatel namítal, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo mimo jiné do jeho práva na soukromý a rodinný život. V řízení předcházejícím ústavní stížnosti byl stěžovatel odsouzen za spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) TrZ. Soud prvního stupně, v souladu s § 39 odst. 1 TrZ, při stanovení druhu a výměry trestu přihlédl i k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele.

Pachatel v tomto případě je otcem nezletilého dítěte a živitelem rodiny, z jehož příjmů byly placeny splátky hypotéky na rodinné bydlení. Soud prvního stupně shledal tyto okolnosti, výslovně také s ohledem na nejlepší zájem dítěte, důvodem pro mimořádné snížení trestní sazby pod zákonnou dolní hranici umožňující podmíněný odklad výkonu trestu na zkušební dobu s dohledem probačního úředníka. Odvolací soud však neshledal tyto okolnosti natolik významnými, rozhodnutí soudu prvního stupně proto částečně zrušil a stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 6 let, tedy bez možnosti podmíněného odkladu výkonu trestu. Soudem prvního stupně uložený trest shledal odvolací soud nepřiměřeně mírným, jelikož se „osobní poměry stěžovatele nijak neliší od běžné populace“; uvedl, že dítě pachatele „netrpí žádnou závažnou chorobou“ a jeho celkový zdravotní stav odpovídá jeho věku. Bez významu shledal odvolací soud také argumentaci finančními závazky stěžovatele s tím, že si při jejich převzetí musel být vědom, „že nesmí činit nic, co by splácení tohoto úvěru ohrožovalo“. S názorem odvolacího soudu se pak Nejvyšší soud odmítnutím dovolání ztotožnil, proti čemuž podal stěžovatel ústavní stížnost. ÚS sice ústavní stížnost odmítl, vyjádřil se však k otázce aplikace čl. 3 Úmluvy, k čemuž uvedl, že s ohledem na různorodost řízení, na která je ustanovení třeba aplikovat, musí být činěna jistá distinkce v přístupu ke zohlednění zájmů dítěte v řízeních, která se práv a povinností dítěte týkají přímo, a v řízeních, která mají na dítě dopad toliko nepřímý. Ani ve druhé zmíněné skupině řízení přitom nelze nejlepší zájem dítěte v žádném případě přehlížet.

První kategorie zahrnuje řízení, která přímo směřují k úpravě práv a povinností dítěte, které mu náleží právě kvůli jeho statusu dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním). V těchto řízeních je nejlepší zájem dítěte „rozhodujícím“ kritériem, které musí příslušný orgán vzít v úvahu. Ani to však neznamená, že by nebylo možno přihlédnout i k jiným zájmům, nejlepší zájem dítěte však bude mít mezi dotčenými zájmy „rozhodující“ význam.

Do druhé kategorie spadají řízení, která se také přímo týkají práv a povinností dítěte, avšak jeho práv a povinností obecně, nikoli které mu náleží, protože je dítětem. Musí se přitom jednat o přímý vliv rozhodnutí na dítě, které je v těchto řízeních účastníkem. Tato kategorie zahrnuje např. řízení o závazcích ze smluv, trestní řízení proti mladistvému pachateli (což reflektuje i zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže, který stanoví požadavek zohlednění zájmu nezletilého), častým případem v judikatuře ÚS jsou např. řízení týkající se dluhů nezletilých z důvodu jízdy načerno.¹⁵

Do třetí kategorie pak již spadají řízení, která mají na dítě vliv nepřímý, dítě tedy není jejich účastníkem a jejich účelem není zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech). Přesto však mají na dítě zprostředkovaný dopad, neboť na jejich výsledek navazuje změna právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění osoby pečující o dítě, na něž navazuje buď řízení o změně péče o dítě, či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu).

Ke druhé i třetí kategorii přitom ÚS uvádí, že nejlepší zájem dítěte je v těchto řízeních

„zcela zásadním kritériem, nicméně může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem⛘veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spachal mimořádně závažné provinění)“.

Ačkoli má být význam zájmu dítěte v obou těchto kategoriích „zcela zásadní“, dle ÚS se liší tím, že u řízení v rámci třetí kategorie je

„širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů“.¹⁶

V případě druhé kategorie by tak měl být zájem dítěte jedním z hlavních v kolizi stojících zájmů, které budou soudy muset vyvažovat, zatímco u řízení v třetí kategorii je zájem dítěte pouze jedním z mnoha dotčených zájmů, k nimž musí soud přihlédnout. Přesto by však v obou těchto kategoriích měl být zájem „zcela zásadní“. Pokud bychom rozuměli vymezení „zcela zásadního“ postavení ve smyslu výsadního (resp. nadřazeného) postavení mezi v kolizi stojícími zájmy, otázkou zůstává, jaký smysl má rozlišování mezi druhou a třetí kategorií řízení jako takové (zda existují nějaké stupně nadřazenosti jiným zájmům) a jak se může jejich použití lišit v soudní praxi.

V poměrech věci projednávané v nálezu ÚS dovodil, že řízení, v němž soudy rozhodují o ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o dítě, patří do třetí kategorie, jelikož v případě uložení tohoto trestu bude mít zásadní dopad na život dítěte. Obdobně Komentář Výboru pro práva dítěte k čl. 3 výslovně uvádí, že tento se uplatní i ve vztahu k dětem, jejichž rodiče se ocitli v konfliktu se zákonem.¹⁷ Ostatně požadavek na zohlednění zájmu dítěte, resp. rodinných poměrů pachatele, soudům výslovně ukládá i § 39 odst. 1 TrZ. Zda má být v těchto řízeních zohledňován zájem dítěte, je tudíž právní úpravou postaveno najisto a bylo již mnohokrát potvrzeno judikaturou ÚS.¹⁸ V posledně cit. nálezu shledal ÚS důvodnou námitku ochrany nejlepšího zájmu dítěte stěžovatele – jakožto překážky uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody rodiči dítěte – z důvodu výjimečně negativních dopadů uložení tohoto trestu na jeho nezletilé dítě, k jejichž určení vycházel ze zpráv orgánu sociálněprávní ochrany dětí a vyjádření dalších osob. To však neznamená, že skutečnost, že je pachatel rodičem pečujícím o nezletilé dítě, uložení těchto druhů trestu vylučuje, nýbrž toliko to, že k této skutečnosti musí soud přihlédnout a uložit jí náležitý význam spolu s jinými dotčenými zájmy, které mohou zájem dítěte převážit (typicky v trestním řízení se bude jednat o veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele s ohledem na závažnost činu, jeho následky a další okolnosti). I v takových případech však musí být skutečnost, že soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a jakým způsobem jej zohlednil, patrná z odůvodnění rozhodnutí. Kromě nepodmíněného trestu odnětí svobody se ÚS, s ohledem na kritérium zájmu dítěte, zabýval v minulosti také možností uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou rodiči nezletilého dítěte, k němuž uvedl, že při zvažování tohoto trestu musí soudy zohlednit i „dopad uložení tohoto trestu na blaho rodiny odsouzeného“.¹⁹ S ohledem na to, jaký zásadní dopad tato rozhodnutí mají na soukromý a rodinný život odsouzeného a jeho rodiny, tudíž byla potřeba zohlednění jeho dopadů případně i na dítě odsouzeného dovozována již před vydáním nálezu.

Ačkoli ÚS již dříve požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v těchto řízeních vyslovil, až v rozebíraném nálezu upřesnil, že jej jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody osobě pečující o dítě zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:

„míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému; míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě, atd.“.²⁰

ÚS tak poskytl demonstrativní výčet kritérií, která mohou sloužit jako polehčující či přitěžující ve vztahu k možnosti uložení tohoto trestu rodiči dítěte. Není tak vyloučeno, že i s ohledem na ochranu zájmů dítěte soudy dospějí k závěru, že mu odpovídá právě oddělení tohoto dítěte od svého rodiče.²¹

Ve čtvrté – poslední – kategorii jsou řízení, která nijak nezasahují do právního postavení dítěte (přímo ani nepřímo), ale jejich výsledek má faktický vliv na poměry dítěte. Jako příklad uvádí ÚS řízení týkající se výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku nedochází ke změně právního postavení dítěte, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny. V rámci této kategorie dle ÚS zásadně není povinností soudu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy to pozitivní právní úprava výslovně vyžaduje. Sporným však zůstává, o jaké případy by se v rámci českého právního řádu jednalo, nehledě na to, že sám čl. 3 Úmluvy již klade na soudy a jiné orgány požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte „při jakékoli činnosti týkající se dětí“.

Z výše uvedeného vyplývá, že u první kategorie řízení má být význam zájmů dítěte „rozhodující“, u druhé a třetí kategorie má být „zcela zásadní“ a u čtvrté kategorie pak má zájem dítěte význam, jen pokud to právní úprava (pravděpodobně odlišná než samotný čl. 3 Úmluvy) výslovně vyžaduje; praktický význam rozlišování některých těchto pojmů ze strany ÚS však není jasný. Způsob, jakým obecné soudy s kategorizací, resp. s nálezem ÚS, pracují, byl proto podroben analýze v rozhodnutích obecných soudů, která nález citují. Za období mezi datem vydání nálezu a koncem června 2023 bylo nalezeno 101 takových soudních rozhodnutí.²² Co se jejich rozdělení do kategorií týče – 3 rozhodnutí spadají do první kategorie (řízení o péči o dítě a mezinárodní únos dítěte), žádné rozhodnutí do druhé kategorie, charakteristiku třetí kategorie naplňovalo 96 rozhodnutí (24 z nich trestní řízení s osobou pečující o dítě s možností uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a 72 správních řízení týkajících se pobytu cizinců na území ČR) a pouze 1 rozhodnutí spadá do čtvrté kategorie (trestní řízení s možností uložení jiného trestu).²³⛘

Z výše uvedeného vyplývá, že kategorizace našla nejširší využití v soudní praxi pro řízení v rámci třetí kategorie.²⁴ Soudy v těchto rozhodnutích převzaly argumentaci ÚS aplikovanou v rozebíraném nálezu – požadavkem zvláštních okolností. Právě z důvodu absence zvláštních okolností neshledal ÚS v nálezu stížnost opodstatněnou, jelikož uvedl, že v daném případě se dopady na dítě stěžovatele

„nijak nevymykají tomu, co lze v podobných případech běžně očekávat“, tudíž nedovodil, že by v tomto případě byly dány „zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život nezletilé dcery stěžovatele zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly“.²⁵

V těchto intencích pak soudy ke zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v trestním řízení s jeho rodičem přistupují. Požadavek „zcela mimořádných okolností“ pro které by nejlepší zájem dítěte převážil nad zájmem společnosti na potrestání pachatele, zdůraznil NS s odkazem na nález také v několika usneseních.²⁶ Jakkoli tak soudy nemají důvod zásadně pochybovat o negativním vlivu nepřítomnosti jednoho z rodičů dítěte a tudíž jeho nemožnosti podílet se na výchově dítěte pro význam zájmu dítěte, je třeba, aby se dopad tohoto trestu na život nezletilých dětí vymykal běžným situacím, kdy jeden z rodičů vykonává trest odnětí svobody a péči o děti zajišťuje druhý z rodičů.²⁷

Poněkud nejasným zůstává, co tyto mimořádné okolnosti představují. Z analyzované judikatury k tomu poskytují vodítko pouze dvě rozhodnutí. V usnesení sp. zn. 3 Tdo 578/2022 NS uzavřel, že skutečnost, že je obviněná/obviněný osobou pečující o nezletilé dítě, tuto mimořádnou okolnost nepředstavuje. NS k tomu konstantně v judikatuře uvádí, že samotná povinnost dítě vyživovat a vychovávat není specifickou okolností, nýbrž pravidlem.²⁸ O jiný případ by se však pravděpodobně jednalo, pokud by šlo o jedinou osobu způsobilou o dítě pečovat. NS totiž uvedl, že se o mimořádné okolnosti nejednalo, jelikož nešlo o dítě bez péče obviněného odkázané např. na ústavní výchovu.²⁹ Z toho vyplývá, že pokud by nezletilým dětem v případě odsouzení pečujícího rodiče ústavní výchova skutečně hrozila, mohla by tato skutečnost představovat mimořádný dopad na dítě obviněného, ochrana jehož zájmu by mohla svědčit pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Druhým případem je usnesení,³⁰ v němž mimořádnými okolnostmi shledal NS okolnosti „osoby se zdravotním postižením odkázané na péči obviněného“ (v posuzované věci závažně psychicky nemocného syna), přičemž zohlednil také „možnost zhoršení jeho stavu“, a to i přesto, že se již nejednalo o dítě ve smyslu čl. 1 Úmluvy.³¹ NS – s odkazem na rozebíraný nález – dovodil požadavek přiměřené aplikace závěrů nálezu i na takové případy.

Poněkud zvláštní výklad rozebíraného nálezu zaujal NS v řízení sp. zn. 3 Tdo 578/2022, když dovodil, že se jeho závěry uplatní pouze na obviněné v obdobné situaci, a sice na dosud netrestané pachatele. Dle NS je totiž vyvažování nejlepšího zájmu dítěte

„třeba věnovat podstatně větší pozornost v případech pachatelů dosud netrestaných“.³²

S tímto výkladem však nelze souhlasit, jelikož recidivu, jakožto samostatný – pro trestní řízení, zejména rozhodnutí o trestu, nepochybně relevantní – aspekt, by měl soud brát v úvahu až při samotném vyvažování v konfliktu stojících zájmů. Skutečnost, že je rodič dítěte opakovaně trestně stíhán, by tak neměla být omezením samotného zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Nelze proto souhlasit s názorem, že v případě recidivy pachatele je možné ochraně zájmu jeho dítěte věnovat menší pozornost, ale až v rámci onoho vyvažování zájmů přistoupí recidiva jakožto samostatný aspekt svědčící pro převážení zájmu dítěte, a tím uložení přísnějšího trestu.

Obdobně jako v trestním řízení přistupují soudy, v rámci řízení spadajících do třetí kategorie, k zájmu dítěte v azylových řízeních, kde má zohlednění zájmu dítěte zásadní význam v souvislosti s právem na sloučení rodiny. Klíčovou je v těchto řízeních

„závislost dětí, občanů EU, na jejich rodičích, příslušnících třetích zemí, jako klíčového faktoru pro určení, zda odmítnutí udělit povolení k pobytu takovému rodiči zbavuje jeho děti (občany EU) práva pobývat v EU“.³³

Závěry rozebíraného nálezu pro účely správního řízení o vyhoštění rodiče nezletilého dítěte dále ve své judikatuře rozvedl Nejvyšší správní soud.³⁴ V jeho judikatuře je také zdůrazňována skutečnost, že povinnost zohlednit zájem dítěte je povinností procesní, nejedná se tudíž o povinnost ve výsledku podle zájmu dítěte rozhodnout, pokud převáží

„veřejný zájem sledovaný opatřením k ukončení pobytu cizince... na území České republiky“.³⁵

Je totiž nepřípustné, aby v důsledku zájmu dítěte

„cizinci založením rodiny v ČR vznikla faktická imunita proti pořádkovým opatřením cizineckého práva a státu byla vzata možnost prostředky cizineckého práva regulovat pobyt cizinců na území v případech, kdy tito závažně narušují veřejný pořádek“.³⁶

O jediné rozhodnutí v rámci čtvrté kategorie³⁷ se jednalo v trestním řízení vedeném s rodičem dítěte, jako u řízení spadajících do třetí kategorie. Rozdíl zde však spočívá ve druhu trestu, který soudy zvažovaly. V rámci třetí kategorie se jedná o rozhodnutí mající na život dítěte takový vliv, že je následováno změnou jeho právního statusu, a contrario potom spadají veškerá ostatní řízení (jejichž důsledkem není změna právního statusu dítěte) do kategorie čtvrté. V projednávané věci se jednalo o trest zákazu řízení motorových vozidel, k čemuž NS s odkazem na nález uvedl, že⛘

„na rozdíl od uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo trestu vyhoštění, které s sebou nesou také nutnost změny právního postavení dítěte (svěření do péče jiné osoby, změna místa bydliště), je podle názoru NS nutno uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel řadit do kategorie čtvrté ve smyslu výše citovaného nálezu, neboť jde o situaci, kdy dopady trestu na nezletilé děti jsou pouze faktické a nepřímé, jejich právní postavení se v důsledku uložení trestu nezmění“.

V závislosti na druhu možného uloženého trestu tudíž dle NS může trestní řízení spadat buď do třetí, nebo čtvrté kategorie, což má zásadní vliv na způsob, jakým soud zájem dítěte zohlední.

Kategorizace představuje jeden z pokusů o sjednocení soudní praxe v otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v různých druzích soudních řízení. Zda se jedná o pokus úspěšný, zůstává sporným jak s ohledem na východiska a samotné vymezení kategorizace, tak co se jejího praktického dopadu týče.

Ze zkoumaných rozhodnutí je zřejmé, že praktické využití kategorizace bylo doposud jen omezené, a to téměř výlučně pro třetí kategorii řízení, tedy řízení mající na dítě nepřímý vliv, který je však natolik zásadní, že ovlivňuje právní postavení dítěte. Z výše uvedeného se podává, že pouhá skutečnost, že je osoba rodičem dítěte, nemusí být dostačující pro závěr o převážení zájmů dítěte nad jinými v konfliktu stojícími zájmy, ale soudy konstantně vyžadují existenci mimořádných okolností případu, v jejichž důsledku by negativní vliv určitého trestu uloženého rodiči dítěte na život dítěte přesahoval míru, již lze za takových okolností běžně očekávat (a připustit). Pokud se však podíváme na způsob, jakým soudy na rozebíraný nález odkazují, nejedná se o systematický přístup využívající kategorizace k určení způsobu zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, ale spíš potvrzení, že zájem dítěte má být předmětem zkoumání i v těchto řízeních.

Nález tak sice své místo v soudní praxi má, nikoli však jako nástroj sjednocení soudní praxe napříč různými druhy řízení. Nadto samotné vymezení kategorizace přináší řadu nejasností, nejen co se praktického využití týče, ale i otázku, z čeho provedená kategorizace vychází; v české doktríně se obdobná kategorizace, jež by mohla být rozvinuta judikaturou, neobjevuje a podobné rozdělení, jak bylo výše uvedeno, nevyplývá ani z Úmluvy či komentářů Výboru pro práva dítěte. Otázkou také zůstává, zda je možné v rámci kategorií vymezených ÚS přistupovat k zájmu dítěte jednotně, kupř. do druhé kategorie bude spadat řada řízení s významem zásahu do života dítěte od minimálního a dočasného po zásadní s dlouhodobými následky. Zdá se proto, že kategorizace sama o sobě přináší více otázek než objasnění pro soudní praxi. Jako přínosný však lze vyzdvihnout demonstrativní výčet skutečností, které míru vlivu nejlepšího zájmu dítěte na soudní řízení v řízeních mající na dítě nepřímý vliv (v rámci třetí, případně čtvrté kategorie) zesilují a zeslabují. Tím totiž ÚS nejen objasnil, jak má být k zájmu dítěte v takovém řízení přistupováno a co mají soudy posuzovat, ale také tím přispěl ke sjednocení soudní praxe v otázce zohlednění zájmu dítěte (alespoň v rámci této jedné kategorie). Kategorizace by tak mohla sloužit jako východisko pro další specifikaci a objasnění postupu soudů v závislosti na druhu řízení, jež má vliv na život dítěte, jako taková však dosud nepůsobí účelně.