Klade se otázka, zda poškozený může požadovat ušlý zisk, k němuž by však bývalo došlo jednáním v rozporu se⛘zákonem nebo s dobrými mravy. Za východisko lze vzít zásadu nemo turpitudinem suam allegans auditur (nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti, viz § 6 odst. 2 ObčZ). NS např. řešil případ jednatele společnosti s ručením omezeným, který se domáhal ušlého zisku – provize ze zprostředkovatelské smlouvy, kterou však uzavřel v rozporu se zákazem konkurence podle obchodního zákoníku (§ 136 ObchZ); soud došel k závěru, že takový výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy, a ochranu mu neposkytl. Jak je však patrno z níže uvedeného, nejde o problematiku řešenou vždy jednoznačně. Srovnáme-li např. řešení, k nimž dochází PETL a DCFR, dostaneme odlišné odpovědi. Podle čl. 2:103 PETL nemohou být vymáhány škody týkající se činností nebo zdrojů, které jsou považovány za nezákonné; DCFR takové pravidlo neobsahuje.
V zahraniční literatuře se uvádí, že v případě ušlého zisku, který by mohl být dosažen v rozporu se zákonným zákazem, je třeba rozlišovat, zda porušení zákazu vede či nevede k neplatnosti jednání, na jehož základě by byl zisk dosažen. Ušlý zisk tedy nemůže být přiznán tam, je-li cílem porušeného zákazu takovému zisku zabránit. Směřuje-li naopak smysl a účel zákazu jiným směrem, ušlý zisk lze přiznat (např. jde-li o porušení tzv. pořádkového předpisu, který nemá za cíl zabránit příslušnému právnímu jednání, ale jen některým skutečnostem, které jeho vznik provázejí). K obdobnému závěru můžeme dospět i v případě bezdůvodného obohacení (§ 2998 věta první ObčZ). Jinak řečeno, je-li plnění, které by poškozený získal nebýt škodní události, vymahatelné, není důvod, aby byla odepřena jeho náhrada v podobě ušlého zisku.
Ilustrativním je případ vlastníka bytového domu, který byl poškozen výbuchy z nedalekého dolu. Poškozený požadoval náhradu škody za ušlý nájem: pronajímal byty v domě, ačkoli místnosti neodpovídaly zákonným stavebním předpisům, které upravovaly minimální výšky stropů obytných prostor. Soud rozhodl, že žalovaný odpovídá za ztrátu nájemného, přestože byty neměly minimální výšku, kterou pro obytné prostory předepisují zákonná ustanovení, neboť ta nebrání platnému vzniku nájmu. Ke stejnému závěru bychom dospěli i podle české právní úpravy: byly-li by nájemní smlouvy řádně dodrženy a nájemci za ubytování neplnili, mohl by pronajímatel nájemce úspěšně žalovat a plnění vymoci. Pak není důvodu odepřít pronajímateli i náhradu škody, která má nahradit toto ušlé nájemné.
Jiný případ řešily rakouské soudy: žalobce byl zraněn při dopravní nehodě a domáhal se náhrady ušlého zisku ze svého podnikání, k němuž však neměl příslušné živnostenské oprávnění. Soud rozhodl, že smlouva týkající se činnosti, která je sankcionovaná podle živnostenských předpisů, není automaticky neplatná podle soukromého práva. Odměna za takovou činnost je žalovatelná, a proto musí být zohledněna i při posuzování ušlého výdělku. Pro české právní prostředí k tomu srov. pravidlo v § 5 odst. 2 ObčZ.
Jiný přístup volí německá judikatura: závisí-li dovolenost určité činnosti na veřejnoprávním povolení, je ušlý zisk z takové činnosti nahraditelný, bylo-li by povolení uděleno, pokud by o ně poškozený zažádal (opačně však, pokud by poškozený takové povolení úmyslně opomněl získat). To vyplývá např. z rozhodnutí, ve kterém bylo přiznáno právo na ušlý zisk přepravci, který neměl zvláštní povolení k dálkové přepravě, přičemž byl v omluvitelném omylu, že je mít nemusí, a z rozhodnutí, v němž nebyl přiznán ušlý zisk, když poškozený věděl, že potřebuje k provedení zamýšlené transakce úřední povolení, a v době vzniku škody o ně ještě nepožádal.
Pokud jde o ušlý zisk, kterého by bylo dosaženo v rozporu s dobrými mravy, je třeba připomenout, že právní jednání v rozporu s dobrými mravy je vždy neplatné. To dává jiný rámec pro další úvahy, než tomu bylo v případě zákonných zákazů, jejichž porušení nemusí vždy vést k neplatnosti (srov. § 580 odst. 1 ObčZ). V jednotlivých případech tak bude záviset především na tom, zda určité jednání v dané společnosti považují za rozporné s dobrými mravy, případně zda taková neplatnost má za následek povinnost vydat nabyté plnění.
Německé soudy řešily případ prostitutky zraněné při dopravní nehodě. Z důvodu zranění nemohla po dobu 30 dnů pracovat, přičemž v běžný pracovní den měla 10 až 15 zákazníků, kteří platili 20 DM za „běžnou práci“ nebo 30 DM s „příplatky“. Soud rozhodl, že vzhledem k tomu, že prostituce byla v té době stále považována za rozpornou s dobrými mravy, nelze ušlý zisk přiznat. Po žalovaném nemohla požadovat náhradu škody jako náhradu zisku z takového nemorálního zaměstnání. Právní řád by si protiřečil, kdyby přiznával náhradu škody, ačkoli smlouvy s prostitutkou považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Soud však nárok prostitutky na náhradu škody zcela neodmítl. Bylo jí umožněno získat zpět svoji „mzdu“ až do výše, která by pokryla její základní potřeby a kterou by si obecně mohl vydělat každý zdravý člověk žijící v běžných podmínkách, neboť žila ze své „práce“ a byla nucena ji zanechat kvůli svému zranění. Pokud by žalovaný nemusel vůbec hradit škodu, byl by v nepřiměřeně výhodném postavení. Tento přístup však lze oprávněně kritizovat, neboť smlouva s prostitutkou je neplatná zcela, ne pouze částečně a právo na náhradu škody není veřejným právem sloužícím k sociálnímu zabezpečení.
Obdobný případ řešila i rakouská judikatura, a to s opačným výsledkem, neboť soud žalobě vyhověl. Ten, kdo utrpěl újmu na zdraví, má nárok na náhradu ušlého výdělku, přičemž „výdělek“ nesmí být definován úzce a v tomto ohledu musí pachatel deliktu vrátit poškozenou do postavení, v němž by se nacházela, kdyby újmu neutrpěla. Za výdělek je tedy třeba považovat i mzdu prostitutky. Na druhou stranu otázka, zda má být uhrazen i nelegální výdělek, v tomto případě nevzniká, neboť prostituce není v Rakousku zakázána. Otázka, zda je smlouva o prostituci v rozporu s dobrými mravy, je v daném kontextu rovněž irelevantní, neboť prostitutka rozhodně není povinna (navzdory neplatnosti smlouvy) vrátit odměnu, kterou za své služby dostala. Peníze, které skutečně získala v rámci své nikoliv nezákonné činnosti, jsou tedy právním systémem chráněny stejně dobře jako jakýkoliv jiný příjem.⛘