1. Sloučení opatrovnického soudního řízení a soudního řízení o rozvodu
„Mnozí účastníci si kladou otázku, proč není možné, aby soud rozhodující ‚v prvém řízení‘ o poměrech dítěte pro dobu před a po rozvodu mohl – při splnění dalších podmínek – manželství také rozvést tak, jak tomu bylo u nás před rokem 1998.“
Rodinní advokáti i opatrovničtí soudci na tuto otázku trpělivě odpovídají, že rozdělení těchto řízení vyplývá ze zákona a tato zákonná úprava měla za cíl zklidnění opatrovnického řízení. Otázku si ale kladou stejně jako účastníci.
Opatrovnické řízení se oddělením od řízení rozvodového neoprostilo od řešení jiných než opatrovnických otázek, naopak se stalo prvním „nárazníkem“ emocí, místem, kde se poměřují procesní síly, a řízením, do kterého se, byť mimo protokol a obsah předložených důkazů, propisuje tlak na budoucí uspořádání života po rozvodu, ať již co se bydlení nebo vypořádání společného jmění manželů („SJM“) týče. „Bitva“, která se u tohoto soudu vede, má někdy dítě jen jako vedlejšího „přihlížitele“, nutně dotčeného jejím výsledkem. Řízení o rozvod se naopak postupem času a vývojem společenského nahlížení na rozvod vyprázdnilo, co se obsahu týče. Veškeré názorové a emoční bitvy se přenesly do řízení o úpravu péče o nezletilé dítě a k rozvodovému řízení účastníci přicházejí již jako k řízení, kde se jen konstatuje porážka či výhra jednoho či druhého. I ten z manželů, který původně nesouhlasil s rozvodem, často třeba i kvůli dětem – a nehovořím zde o tvrdostní klauzuli, ale o přirozené potřebě zachovat rodinu kvůli dětem – považuje po vydání rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí situaci za nastolenou a neměnnou. Ustanovení o tom, že soud usiluje o smíření manželů v rámci rozvodového řízení, se míjí účinkem.
Mé úvahy o potřebě zjednodušení celého rozvodového procesu začínaly u rozvodu tzv. nesporného (§ 757 ObčZ), ve kterém se s ohledem na společnou vůli manželů nejenom se rozvést, ale i uspořádat porozvodové otázky, jevilo dvojí soudní řízení jako zcela neadekvátní a v určitém ohledu kontraproduktivní. Důraz na společnou vůli rodičů a podpora jejich schopnosti řešit situaci bez zásahu soudu do úpravy poměrů by se měly projevit i v systémovém zjednodušení jejich postavení během řízení. Dvojí účast na soudním jednání se v takovém případě nejeví jako účelná, nehledě na zatížení justičního systému a prodloužení řízení. Nicméně jeví-li se rozdělení řízení o úpravě poměrů a řízení rozvodového jako neúčelné v případě rozvodu tzv. nesporného, je možné též přemýšlet o tom, zda je účelné v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Hlavním hlediskem úvah by zde mohla být rychlost, neboť v případě, kdy není možné rozvod vyslovit bez zjišťování příčin rozvratu manželství, lze předpokládat, že není shoda nejenom na otázce úpravě poměrů dětí, kterou ovšem soud řeší přednostně, a tedy v okamžiku vyslovení rozvodu je v každém případě již pravomocná, ale nemusí existovat také shoda na vypořádání SJM. Důvodem mohou být složité majetkové vztahy, nemožnost dosáhnout shody nebo nutnost vyčkat na ocenění různých majetkových hodnot tvořících součást společného jmění. Žádný z těchto důvodů se ovšem nezdá být odpovídajícím důvodem pro oddělení výše uvedených řízení. Právě naopak. Vůle některých účastníků oddálit okamžik vypořádání SJM, především v těchto komplexních případech, může být důvodem k prodlužování řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí či řízení o rozvodu. Spojení řízení tak, aby opatrovnický soud po právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí mohl vynést i rozsudek o rozvodu, naopak umožňuje zkrátit poměrně složité období, během kterého je již manželům určeno výživné, žijí v oddělených domácnostech, a přesto veškeré jejich ekonomické počínání, jakkoliv již oddělené, vytváří SJM. Komplikovat se tak může nabytí nemovitosti jedním z manželů za účelem zajištění bydlení po rozpadu domácnosti nebo pravidelné platby úvěrů činěné jedním z manželů.
Pro spojení řízení o úpravě poměrů a řízení o rozvodu ve všech případech svědčí i skutečnost, že koncepce⛘ českého rozvodového práva je založena na jednom typu rozvodu. Procesně odlišný postup je poté odůvodnitelný jen částečně. Stejně tak by se v případě, že by spojení řízení bylo umožněno jen rozvodům tzv. nesporným, pokládala otázka prostupnosti procesních pravidel mezi řízením spojeným a nespojeným v případě, že se původní shoda manželů během řízení změní, nebo naopak manželé dospějí ke společnému řešení až v průběhu řízení.
Jako zcela zásadní před dalšími argumenty svědčícími pro a proti spojení řízení je třeba uvést jeden základní předpoklad pro to, aby takové spojení splnilo svůj účel. Tímto předpokladem je, že opatrovnická řízení, a tedy i opatrovnická řízení spojená s řízeními rozvodovými, budou i nadále soudit opatrovničtí soudci. Vycházíme-li z toho, že celý rozvodový proces by měl být založen především na autonomii vůle a ochraně slabší strany, tak právě specialita opatrovnického soudce umožňuje v odpovídajícím rozsahu zohlednit ochranu slabší strany, kterou je v tomto případě zcela nesporně dítě rozvádějících se rodičů. Jakkoliv rozvrh práce závisí na předsedech soudů a zákon jen obtížně ukotví tento požadavek, lze doufat, že s ohledem na zájem zachovat kvalitu a specialitu opatrovnických řízení by i justiční praxe tento předpoklad a požadavek byla schopná v rozvrhu práce zohlednit.
I v případě spojení řízení je však nutné respektovat určitou míru odlišnosti obou řízení. Na straně jedné jde o skutečnost, že nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu je možné až po nabytí právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí. Opačný přístup by byl v rozporu se zájmy dětí a mohl by naopak vést k letitým a ničím neohraničeným opatrovnickým sporům. Dále je třeba i v rámci spojeného řízení vzít v potaz některé procesní odlišnosti ovládající každé ze spojených řízení. Předně se jedná o odlišný rozsah účastníků, když nezletilé dítě není účastníkem rozvodového řízení. Obě řízení se také liší co do zásad ovládajících dokazování. Pro řízení o rozvod manželství platí zásada projednací s modifikací týkající se zájmů nezletilých dětí účastníků řízení a řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno vyšetřovací zásadou. Nedomnívám se, že by tato disparita měla být překážkou pro spojení obou řízení. Projednací zásada se uplatňuje na zjištění kvalifikovaného rozpadu, zatímco otázky souhrnně zahrnující zájem dětí a jejich potřeby soud zkoumá z moci úřední, i nad rámec předložených tvrzení a navržených důkazů. Další z procesních aspektů, které je nutné při úvaze o spojení řízení zohlednit, je místní příslušnost. Pokud na jedné straně je k řízení ve věcech péče o nezletilé příslušný soud dle místa bydliště dítěte, na straně druhé je místní příslušnost k řízení ve věcech rozvodu určena místem posledního společného bydliště manželů nebo obecným soudem jednoho z manželů. V případě, že by opatrovnický soud mohl rozhodovat také o rozvodu, nabízí se upravit místní příslušnost soudu příslušného k řízení o rozvodu tak, aby se shodovala s místní příslušností soudu příslušného k úpravě poměrů nezletilých dětí.
2. Upuštění od zjišťování příčin rozvratu manželství
Hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat manželství, jehož obnovení nelze očekávat, je dle zákona podmínkou pro rozvod manželství. Vedle zjišťování této podmínky, která je stanovena jako jediná pozitivní hmotněprávní podmínka pro vyslovení rozvodu, je soudu ještě uložena povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství. Výjimkou jsou rozvody tzv. nesporné, ve kterých jsou manželé kromě samotné existence rozvratu schopni se dohodnout i na porozvodovém uspořádání poměrů dětí a majetku.
Jakkoliv důvody zjišťování příčin rozvratu manželství tkví především v historii a postupném vývoji rozvodového práva, současně je předestíráno, že jejich zjišťování může mít v určitých případech psychologický očišťující účinek rozvádějících se manželů, a to především ve vztahu k tomu, kdo rozvod nezavinil či si jej nepřál. Dovolím si přesto tvrdit, že tyto důvody nejsou s ohledem na dnešní požadavky liberalizace řízení a snahu o posilování smíru mezi manžely dostatečné pro zachování požadavku na zjišťování příčin rozvratu manželství. Svůj názor a z něj pramenící návrh na vypuštění § 756 z občanského zákoníku opírám o následující argumenty.
Důkazní prostředky disponibilní ke zjišťování příčin rozvratu manželství se omezují na často protichůdné výpovědi, velmi intimní a zcela subjektivní povahy, podané rozvádějícími se manžely v rámci jejich výslechu před soudem, eventuálně vyjádřené v písemném podání. Vzhledem k povaze rodinného soužití i příčin rozvratu manželství je obtížné, ne-li nemožné, jejich objektivní doložení i zjištění. Soud tak de iure není schopen dostát zákonnému požadavku na zjištění příčin rozvratu manželství, má-li se jednat o příčiny objektivní.
Zjišťování příčin rozvratu manželství vede ke zvýšení napětí mezi rozvádějícími se manžely a znovuotevírání, tentokrát veřejně, minulých křivd. I účastník, který nemá zájem na „praní špinavého prádla“ veřejně, je donucen v důsledku předložení verze druhé strany reagovat a uvést svou verzi. Situace v aktuální legislativě může vést k velmi negativním zásahům do křehce nastoleného smírného fungování rodiny po sporném a náročném řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí. Zjišťování příčin rozvratu manželství je tedy jednoznačně negativní pro nastolení porozvodového míru.
Zjištěné příčiny navíc nemají vliv na výsledné znění rozsudku o rozvodu a projeví se výhradně v odůvodnění rozhodnutí. Dokument, který může být emocionálně neutrální a omezovat se na matriční aspekt statusového práva „rozvádí se“, se tak stává naopak zdrojem dalších emocí, povětšinou negativních, když vzájemné nevraživosti, které navíc časem mají pravděpodobnost vyprchat, aby se mohlo vzpomínat na to dobré, se stanou součástí oficiálního dokumentu navždy. Přínos uvedení příčin rozvratu manželství je pro účastníky velmi omezený.
Zjištěné příčiny rozvratu manželství nemají přímou souvislost s tzv. tvrdostními klauzulemi (§ 755 odst. 2 ObčZ), které bráni vyslovení rozvodu. Tyto musí být prokázány samostatně. Samotné prokázání příčin rozvratu manželství je nedostatečné pro jejich uplatnění. S ohledem na jejich velmi omezenou působnost také rozhodně existence tvrdostních klauzulí nesvědčí pro zachování zjišťování příčin rozvratu manželství ve všech případech rozvodu. ⛘
Pojmy zavinění a zásluhovost, tedy pojmy do určité míry zohledňující a zahrnující příčiny rozvratu manželství, zůstávají i v dnešním pozitivním právu zachovány při uplatnění tzv. disparity při vypořádání SJM nebo v řízení o výživné rozvedeného manžela. Pro uplatnění obou nároků je ovšem nutné prokázat dané skutečnosti v samostatném řízení, pouhý odkaz na část odůvodnění rozsudku o rozvodu shrnující příčiny rozvratu manželství není dostatečný. Ani v jednom případě, krom zcela extrémních případů, jako je gamblerství, drogová závislost, nebo domácí násilí, nejsou příčiny rozvratu manželství samostatně dostačující pro vznik práva na disparitu při vypořádání SJM a nároku na výživné rozvedeného manžela. Opět se nezdá důvodné zachovat povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství ve všech řízeních, když mohou být podstatné pouze pro úzkou výseč případů, a v nich navíc musí být zavinění prokázáno samostatně. Současně je možné uvést, že v těchto extrémních případech je často kladen důraz především na rychlost rozvodového řízení, mnohdy i z důvodu bezpečnosti účastníků, a zjišťování příčin rozvratu manželství poté může být kontraproduktivní. Buď z důvodu, že případný viník použije argument, že jeho zavinění nebylo v rozsudku o rozvodu doloženo, nebo proto, že řádné zjištění příčin zásadním způsobem oddálí vydání rozsudku.
Praxe navíc sama postupně od opravdového zjišťování příčin odstupuje a velmi často se soudce spokojí s lakonickým, byť velmi elegantním řešením, že příčinou rozvratu manželství je trvalý nesoulad povah a zájmů. Ze zákonného požadavku se tak (oprávněně) stal obtěžující formalismus.
Upuštěním od povinnosti soudu zjišťovat příčiny rozvratu manželství bude konečně dokončen postupný vývoj legislativy směřující k jedinému objektivnímu důvodu rozvodu, a tím je kvalifikovaný rozvrat.
3. Zavedení smluveného rozvodu
Posilování autonomie vůle rozvádějících se rodičů a jejich rodičovské odpovědnosti je výrazným trendem opatrovnické justice posledních let, úzce souvisejícím s principy vycházejícími z Cochemského modelu. Snaha přenést odpovědnost za průběh rozvodového a především opatrovnického řízení od soudů zpět na rozvádějící se rodiče je posilována různými sociálními projekty a zapojením do procesu podpůrných profesí v rámci interdisciplinarity. Tento trend se daří a více než tři čtvrtiny rozvodů jsou dnes tzv. nesporné.
Hlavním motivem pro rozvádějící se rodiče dosáhnout společné vůle je fungující porozvodové soužití. Hlavním motivem pro opatrovnickou justici, proč podporovat společnou vůli rodičů, je snížení zátěže pro soudní soustavu. Přesto se domnívám, že procesní úprava žádný zvláštní, pozornosti hodný prvek motivující rodiče ke smírné formě řešení rozvodové situace neobsahuje. Rozdíl mezi rozvodem sporným a tzv. nesporným spočívá pouze ve zjišťování či nezjišťování příčin rozvratu manželství, které se stejně v praxi raději nezjišťují.
Mezi motivační prvky, které by bylo možné zvážit kvůli podpoře společné vůle manželů při řešení otázek souvisejících s rozvodem a porozvodovým uspořádáním, patří z mého pohledu minimálně čtyři následující.
Předně se jedná o odstranění podmínky absence společného manželského života. Cílem této legislativní podmínky tzv. nesporného rozvodu mělo být zabránit nepromyšleným, unáhleným rozvodům. Nicméně i v tomto případě, stejně jako v případě příčin rozvratu manželství, praxe ukázala její nadbytečnost. Její prokazování je totiž velmi obtížné. Společné soužití se neomezuje pouze na sdílení společného obydlí, ale vyžaduje absenci manželského a rodinného sdílení. V praxi se někdy také omezuje na skutečnost, zda spolu manželé žijí intimně, což také není správný výklad, o to více, že zrovna tento druh informace nepotřebuje advokát nebo soudce získat (byť i přesto tomu často neunikne…). Důležité je ovšem, že se musí jednat o takovou absenci sdílení, „že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce“. Předně se jedná minimálně pro účely tzv. nesporného rozvodu o zcela zbytečnou podmínku, neboť pokud se rozvádějící manželé shodli na všem, od principu samotného rozvodu po úpravu poměrů dětí a vypořádání společného majetku, jsou schopni se domluvit i na tom, že soudu potvrdí absenci společného manželského života. Poučení v tomto smyslu poskytuje na chodbě před jednací síní každý příčetný advokát. Soudci se ověřování podmínky absence půlročního společného života elegantně vyhýbají.
Vedle aplikačních problémů se podmínka ukazuje také jako de facto diskriminační, jelikož manželé se v daném okamžiku mohou rozvést se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Důsledná aplikace této podmínky tedy rodiče spíše od uzavření dohod a postupu smírnou cestou demotivuje, než motivuje. A to i v případech, kdy sice v okamžiku podání návrhu na rozvod sdíleli společnou domácnost i se jako manželé alespoň částečně chovali, třeba již jen z úcty k sobě, ale rozvrat manželství je dán.
Výše uvedené mě vede k závěru, že zrušení této podmínky nezvýší počet unáhlených rozvodů, neboť tento cíl zákonodárce podmínka v praxi nenaplňuje, a sníží náročnost soudního řízení; tedy další krok k objektivizaci rozvodového důvodu, kterým má být kvalifikovaný rozvrat. Podmínku obsaženou ve stejné větě související s ročním trváním manželství je naopak právě z důvodu poměrně jednoduchého prokázání i díky své objektivní povaze vhodné zachovat, jakkoliv ani její nesplnění nemůže z principu zabránit rozvodu jako takovému, neboť u rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství tato podmínka chybí.
Dalším procesním prvkem, který může rozvádějící se rodiče podpořit v rozhodnutí hledat společné řešení, je rychlost řízení. Jak již bylo zmíněno výše, možnost sloučení řízení opatrovnického a rozvodového je jedním⛘ z kroků tímto směrem. V případě, že jsou rodiče dohodnuti, je možné, aby soudce schválil předloženou dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte, je-li v souladu s nejlepším zájmem dítěte, již na prvním jednání, konstatoval shodu na rozvratu manželství a existenci řádně uzavřené dohody o vypořádání SJM. Celý rozvodový proces tak pro rozvádějící se rodiče nezletilých dětí může znamenat pouze jednu „návštěvu“ soudu. Oproti tomu v případě, kdy dohody na prvním jednání uzavřeny nejsou, soudce musí nařizovat další jednání, nebo doporučit účastníkům využití podpůrných služeb mediace či terapie za účelem nalezení společné shody. Nepřímo zde takové doporučení vyhledat odbornou pomoc a pracovat na shodě, spojené eventuálně s přerušením řízení, může fungovat jako katalyzátor vůle dohodnout se, je-li zájem na rychlém řešení. Tato teze samozřejmě platí jako motivační prvek pouze v případě, že jsou rodiče o tomto možném postupu a následcích absence dohody soudem řádně poučeni a mají prostor zvážit důsledky a přijmout rozhodnutí.
Obecně by však doporučení k využití odborné pomoci za účelem nalezení společné vůle mělo být spíše motivací pozitivní, tedy procesem, ve kterém bude účastníkům poskytnuta podpora a pomoc otevírající cestu ke společné vůli, než motivací negativní, odrazující svou délkou, eventuálně dalšími náklady. Úsilí soudů zapojit do svých činností širokou škálu rodinných terapeutů, psychologů, mediátorů a rodinných center vítám a považuji za krok správným směrem – směrem k justici podporující porozvodový mír a stabilizaci rodinné situace. Dovolím si zde ještě poznámku související s povahou práce opatrovnického soudce, která je v mnoha ohledech odlišná od práce soudců jiných oddělení. Pokud se totiž traduje, že soudce má především rozhodovat, tak v případě opatrovnických soudců je nebo by mělo být autoritativní rozhodnutí vždy až posledním řešením, založeným buď na okamžité potřebě upravit rodinnou situaci, nebo reagujícím na neschopnost účastníků vyřešit svou situaci dohodou, která bude soudem pouze schválena. Mezi zahájením řízení a autoritativním rozhodnutím ve věci samé jsou poté opatrovničtí soudci vedeni k mnoha procesním opatřením podporujícím smír a dohodu mezi účastníky, právě ve snaze vyhnout se autoritativnímu zásahu do rodinných záležitostí.
Účastníci, kteří projeví svou schopnost a odpovědnost řešit záležitosti související s rozvodem dohodou, by také měli být zvýhodněni finančně. Tento argument nevychází z laciné potřeby ulevit někomu, ale taktéž ze zcela racionálního základu, že rodiče, kteří soudní justici vyčerpávají méně, do ní mohou také méně přispívat. Smluvený rozvod by poté mohl podléhat sníženému soudnímu poplatku. V případě, že podmínky pro smluvený rozvod budou splněny až po zahájení řízení, soud příslušnou část poplatku vrátí navrhovateli.
Poslední aspekt smluveného rozvodu zde sice uvedu mezi argumenty motivačními, ale jeho právní a logický základ je širší než samotná potřeba rozvádějící se rodiče motivovat k dohodě, a zasluhoval by vlastní článek. Všechna opatrovnická řízení jsou založena na vzniku automatické kolize zájmů mezi rodiči jako zákonnými zástupci dítěte a dítětem (§ 469 ZŘS). Tato právní fikce střetu zájmů vede ke jmenování kolizního opatrovníka, jímž je nejčastěji orgán sociálně právní ochrany dětí („OSPOD“) ve všech řízeních o péči o nezletilé. Mám za to, že tato fikce není správná v situaci, kdy jsou splněny následující předpoklady:
– | rodiče se dohodli na úpravě poměrů nezletilého dítěte; |
– | soud má alespoň za osvědčené, že rodiče seznámili nezletilé dítě, které je schopno pochopit situaci, se soudním řízením a jeho dopady na jeho život; |
– | v případě, kdy je dítě schopno realizovat aktivně svá participační práva, je vyslechnuto soudem a jeho výpověď je soudem zhodnocena jako umožňující schválit dohodu o úpravě poměrů předloženou rodiči; |
– | dohoda byla po přezkoumání soudem shledána jako respektující nejlepší zájem dítěte; |
– | soud neshledá jiné důvody svědčící pro kolizi zájmů mezi rodiči a nezletilým dítětem ani jiné důvody, pro které by byl nejlepší zájem dítěte ohrožen. |
Za splnění všech výše uvedených předpokladů je dle mého názoru možné, aby nezletilé dítě v řízení o úpravu poměrů, jeho poměrů, bylo zastoupeno svými zákonnými zástupci nebo jedním z nich. A to až do okamžiku, kdy by soud dospěl k názoru, že rodiče nejsou ve vzájemné shodě ohledně zájmů a potřeb dítěte, či by vznikl jiný důvod svědčící pro možný vznik kolize zájmů mezi rodiči a nezletilým dítětem.
Důvody vedoucí k této úvaze o možné změně koncepce kolizního opatrovnictví jsou dvojího rázu. Předně teze o potřebě zasahovat do rodinných záležitostí, byť řešených soudní cestou, jen v nutné míře. Dále zkušenosti z praxe ukazující na velmi omezený přínos účasti OSPOD na jednáních, na kterých se schvaluje dohoda rodičů o úpravě poměru nezletilých dětí. Tento přínos je velmi omezený i proto, že výkon kolizního opatrovnictví je v těchto případech omezen na nutné minimum, resp. na minimum, které popírá jeho samotnou existenci. OSPOD nikdy dítě neviděl a nehovořil s ním, rodiče vidí poprvé v soudní síni a jeho stanovisko je téměř vždy pouze podporující uzavřenou dohodu. Rozhodně nechci tvrdit, že to tímto způsobem (ne)funguje vždy a všude, ale dovolím si tvrdit, že tento postup a průběh jsou pravidlem. Neznamená to zároveň kritiku práce OSPOD (alespoň v těchto případech), jen to poukazuje na skutečně omezený přínos a vlastně jen fiktivní zastoupení dítěte, které reálně nadále vykonávají zákonní zástupci, byť co se obsahu dohod týče, pod kontrolou soudu. Právě intervenci soudu, jako státní autority, považuji za dostatečnou ochranu zájmů dítěte v případech, kdy jsou rodiče ve vzájemné shodě. Uvolnění kapacit OSPOD v těchto řízeních by současně umožnilo zcela a plně se soustředit na řízení, ve kterých vzájemná shoda mezi rodiči není a zájmy dítěte jsou ohroženy nejenom na základě zákonné fikce, ale skutečně a je třeba věnovat maximální úsilí, jak právní, tak sociální, na zastupování dítěte. V případech právně závažnějších by bylo vhodné uvažovat i o rozšíření kolizních opatrovníků z řad advokátů tak, aby se dítě neocitalo v situaci nejenom slabé strany, ale ještě strany s nejméně kvalifikovaným právním zastoupením. Věřím, že i tyto systémové otázky je nutné zohlednit.
4. Vlídná rozvodová justice
V interním dokumentu zpracovaném Ministerstvem spravedlnosti na téma opatrovnické justice se uvádí, že cílem dobré opatrovnické praxe je „projednání případu právně správně při zachování dobrých vztahů v rodině“. Plně se s tím ztotožňuji. Současně se v poslední době⛘ ve veřejném prostoru objevují debaty a argumenty ohledně toho, že povinné soudní řízení vnáší do rozvodového procesu ještě více stresu a traumat. Soudní příslušnost k projednání opatrovnických a rozvodových věcí považuji za správnou a více se tomuto budu věnovat níže, ale problematiku, zda je průběh soudního řízení přizpůsoben charakteristice rodinných sporů, považuji za aktuální. Zavedení interdisciplinární spolupráce společně s úsilím Justiční akademie vzdělávat opatrovnické soudce i v jiných oborech, než je právo (zejména psychologie, psychiatrie, sociální práce), umožňuje vznik opravdu dobrých příkladů dobré opatrovnické praxe. Některé další kroky směrem k odborné, ale vstřícné a přátelské opatrovnické justici jsou ale dále ke zvážení, přičemž uvádím některé z nich.
První setkání rozvádějících se manželů či rodičů po návštěvě u advokáta proběhne, krom situací při předávání dětí, v soudní síni. Tato není z principu uzpůsobena svými pravidly fungování, ale ani svým vlastním mobiliárním zařízením, k vlídnému přijetí motivujícímu dohodu. Účastníci sedí proti sobě a jakkoliv již nejsou dle zákona o zvláštním řízení soudním označováni jako žalobce a žalovaný, toto uzpůsobení sezení, stejně jako požadavky na protokolaci a vyvýšené postavení soudu, vytváří spíše atmosféru vhodnou pro sporné řešení případů. Legislativní zavedení jiného soudního roku pro první jednání v rozvodovém procesu, tedy v řízení, ve kterém je spojeno řízení o péči o nezletilé a rozvodové řízení, by pomohlo ukotvit praxi, která je již dnes doporučována v rámci tzv. Cochemské praxe. Ne všechny soudy mají možnost setkat se s rodiči v jiných prostorách než v soudní síni, ale především menší soudy tuto možnost mají a soudci se v některých případech již s účastníky opatrovnického řízení setkávají ve své kanceláři. Jiný soudní rok by v takovém případě musel vést soudce. Oprávnění vyloučit veřejnost považuji za vhodné zachovat, neboť podporuje neformálnost takového setkání s rodiči a eventuálně i s dítětem. V rámci jiného soudního roku soud projde s účastníky předložené listiny, v ideálním případě předložené dohody, zjistí jejich stanoviska a stanovisko dítěte, v případě absence shody rodičů soud rodiče vede ke smíru a společnému řešení, případně doporučí využití odborné pomoci. Závěrem jiného soudního roku může být buď schválení dohody a odročení jednání pouze za účelem vyhlášení rozsudku, který musí být vyhlášen veřejně na jednání, nebo odročení za účelem dokazování na následující jednání, přičemž soud účastníky poučí o procesních povinnostech či jim uloží doplnit některá tvrzení či skutečnosti. Méně formální způsob se jistě lépe propůjčuje k hledání společných řešení.
Dále navrhuji zvážit operativnější a vlídnější formu komunikace některých sdělení ze strany soudu. S ohledem na povahu a předmět řízení by předvolání účastníků velmi pomohla možnost soudu komunikovat s účastníky také formou telefonátů nebo e-mailu. Vložení těchto údajů do návrhu se jeví jako ne příliš zatěžující účastníky, ale naopak umožňující rychlou a efektivní komunikaci soudu s účastníky, např. v případě, kdy je nutno rychle rozhodnout o neodkladné záležitosti týkající se dítěte. Komunikace touto formou nemůže nahradit doručování dle zákona, nicméně může je vhodně doplnit.
Dnešní řízení o rozvodu se zakládá na procesní podmínce povinného výslechu manželů. Odborná veřejnost tento požadavek rozporuje jako ne nezbytný a někteří soudci jej obchází rozšířením aplikace výjimky „je-li takový výslech spojen s nepřiměřenými obtížemi“. Vzhledem k předmětu dokazování, které probíhá na soudním jednání o rozvodu manželství a které je omezeno v rámci pozitivního práva na zjištění kvalifikovaného rozvratu, případně jeho příčin, se zdá požadavek na osobní účast manželů jako přepjatý procesní formalismus, je-li možné jejich shodné stanovisko zjistit z písemných podání a soud o pravosti a pravdivosti těchto tvrzení nemá pochybnosti. Vyloučit nutnou osobní účast manželů na jednání v případech tzv. dohodnutých bezdětných rozvodů se mi zdá jako přiměřeně „vlídný“ krok justice. Současně podotýkám, že zrušením požadavku na osobní účast manželů na soudním jednání o rozvodu není dotčena soudní praxe vyžadující výslech rozvádějících se rodičů v rámci řízení o úpravě péče o nezletilé a není dotčen ani požadavek na konání soudního jednání jako takového. Na tomto ovšem mohou zastoupit účastníky jejich právní zástupci.
Uchopení opatrovnického řízení ze strany soudu jako multidisciplinární problematiky zahrnující nejen právo, ale i práci s rodinou, a především slabší stranou, bylo posíleno projektem Soudních sociálních pracovníků zavedeným v r. 2020 u devíti okresních soudů. Prozatímní hodnocení tohoto projektu je veskrze pozitivní a je zjišťováno a ověřováno, jak zajistit další financování a případné rozšíření do justiční sítě. Působení soudních sociálních pracovníků usnadňuje kontakt a komunikaci dětí a dalších zranitelných osob s formálním soudním prostředím, soudní sociální pracovník se zaměřuje na podporu řešení rodičovských sporů. Tato forma přístupu ke zranitelným účastníkům soudních řízení, v rozvodových procesech především k dětem, je jednoznačně krokem k vlídné rozvodové justici a rozšíření soudní sociální práce je záhodno další podpory, legislativní i finanční.