Podle § 2944 ObčZ platí, že každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak. Cit. ustanovení představuje výsledek socialistického zákonodárství, jenž byl rekodifikační komisí pohříchu převzat do současného občanského zákoníku. Základní problémy vzbuzuje především jeho hodnotové pozadí, které nezapadá do aktuálních společenskoekonomických poměrů, jakož i jeho zjevný rozpor s jinými skutkovými podstatami zakládajícími odpovědnost za škodu.

Na některé nedostatky § 2944 ObčZ, které budou dále podrobně vylíčeny, již bylo poukazováno právní naukou. Přesto však řada autorů si jich nevšímá buď vůbec,² nebo ano, ale nijak tuto skutečnost ve svých závěrech nereflektuje.³ Setkat se lze s názorem,⁴ který de lege ferenda navrhuje odstranění cit. ustanovení bez náhrady, jakož i s názorem,⁵ který pléduje pro jeho restriktivní výklad.

Nejvyšší soud se interpretací § 2944 ObčZ prozatím nezabýval.⁶ V nedávném rozsudku⁷ pouze coby obiter dictum zdůraznil, že cit. ustanovení je s ohledem na svou historii problematické, přičemž odvolacímu soudu uložil, aby se pokusil o výklad, který přihlédne k tomu, že současné socioekonomické prostředí je již odlišné.

Centrální otázka, kterou je třeba si klást, zní, do jaké míry § 2944 ObčZ souzní s ostatními skutkovými podstatami náhrady škody, které se týkají odpovědnosti za škodu na převzaté věci, a zda cit. ustanovení představuje obhajitelnou skutkovou podstatu náhrady škody, která má v občanském zákoníku své místo.

V důvodové zprávě k ObčZ se v souvislosti s § 2944 všehovšudy věcně poznamenává, že

„[p]ředně se navrhuje doplnit úpravu o povinnost k náhradě škody vzniklé na převzaté věci. Osoba, která věc převezme k splnění svého závazku (např. převezme-li se věc k opravě), nese nebezpečí škody na věci jako schovatel.“

Ustanovení § 2944 ObčZ recipuje obsahově totožný § 421 ObčZ 1964, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.,⁸ jenž vycházel z § 237 ObčZ 1964, v původním znění.⁹ Podle naposledy cit. ustanovení odpovídá socialistická organizace za poškození, ztrátu nebo zničení věci, kterou k provedení služby od občana převzala, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle důvodové zprávy k § 237 ObčZ 1964, v původním znění, sledoval socialistický zákonodárce širokým vymezením odpovědnosti socialistické organizace zvýšení ochrany práv občanů za řádné uspokojování jejich potřeb.

Judikatura Nejvyššího soudu ČSR byla ustálena v závěru, že § 237 ObčZ 1964, v původním znění, představuje objektivní odpovědnost za škodu, která je nezávislá na porušení povinnosti a zavinění. Pro naplnění zprošťujícího důvodu obsaženého v cit. ustanovení („ledaže by ke škodě došlo i jinak“) nestačila pouhá možnost vzniku stejné škody i v případě, kdyby organizace věc převzala k provedení služby, ale bylo třeba, aby ke stejné škodě muselo nutně dojít (i kdyby věc nebyla převzata k provedení služby).¹⁰ Socialistická organizace se mohla zprostit odpovědnosti důkazem o tom, že by ke škodě došlo i jinak, např. z příčin tkvících v povaze věci anebo z příčin vnějších, jejichž vliv by způsobil škodu, i kdyby se organizace k provedení služby nezavázala.¹¹ K obdobným závěrům dospívala též literatura․¹²

Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud při výkladu § 421 ObčZ 1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb.¹³ Připomněl, že odpovědnost za škodu podle tohoto ustanovení je odpovědností objektivní a odvíjí se od existence závazkového vztahu mezi účastníky právního vztahu,⛘na jehož základě byla věc – coby předmět závazku – předána. Typicky jde o předání věci do opravy, k níž se zhotovitel zavázal, o předání materiálu ke zhotovení věci na zakázku apod. V právním vztahu vzniklém ze smlouvy, jakou je např. smlouva o dílo (§ 631 a násl. ObčZ 1964), je odpovědným subjektem za poškození, ztrátu nebo zničení věci zhotovitel, který věc převzal ke splnění svého závazku, oprávněným je objednatel, a to i když není vlastníkem věci, jež má být předmětem závazku.¹⁴

Podle judikatury NS odpovědnost za škodu podle § 421 ObčZ 1964 nebyla dána pouze v rozsahu případného zavinění poškozeného (§ 441 ObčZ 1964). Zprostit se jí bylo možné jedině z důvodu, že ke škodě na věci by došlo i jinak, buď z vnitřních příčin (spočívajících např. v povaze věci a v jejích vadách), nebo z vnějších příčin (např. při živelní pohromě), jejichž vliv by se stejnou měrou projevil, i kdyby zhotovitel věc ke splnění závazku nepřevzal.¹⁵

Výše bylo zdůrazněno, že § 2944 ObčZ má v českém právu dlouholetou tradici. Silná historická návaznost podpořená výrokem obsaženým v důvodové zprávě o věcné působnosti cit. ustanovení souzní s přístupem současné právní nauky, která navazuje na ustálenou rozhodovací praxi a starší doktrinální závěry.¹⁶

Podle zde zastávaného názoru nelze s odkazem na výrok v důvodové zprávě vyložit § 2944 ObčZ podle pravidel o odpovědnosti schovatele obsažených v § 2403 odst. 1 a § 2405 ObčZ. Prostřednictvím dotváření práva tudíž není možné doplnit do cit. ustanovení další hmotněprávní předpoklady odpovědnosti. Historická návaznost § 2944 ObčZ, včetně jeho gramatického znění a systematického zařazení, představující klíčové nástroje při hledání smyslu a účelu normy, by zůstaly zcela nepřiměřeně upozaděny; původní jazykové vyjádření pravidla by ostatně postrádalo význam.

Gramatický a systematický výklad § 2944 ObčZ, podpořený historickou návazností pravidla, vede k závěru, že cit. ustanovení vskutku vychází z přísné objektivní odpovědnosti: ten, kdo věc převzal, je povinen k náhradě za její poškození, ztrátu nebo zničení, i kdyby jednal v souladu s právem (tj. tak, jak měl) a nezaviněně (nelze mu vytknout, že nedodržel potřebný standard péče).¹⁷ Liberovat (zprostit se odpovědnosti) se přitom může jen za předpokladu, prokázal-li by, že by ke škodě došlo i jinak. Takto přísně nastavený liberační důvod znamená, že ten, kdo věc převzal, by musel prokázat, že převzetí věci nemělo z hlediska kauzality žádný vliv na poškození, ztrátu nebo zničení věci. Jinak řečeno, za škodu se neodpovídá, nebylo-li převzetí věci kauzální ke vzniku škody.¹⁸ Odpovědnost je tak dána jen na podkladě skutečnosti, že škodní událost, která věc postihla, nastala ve sféře osoby, která věc převzala.

Vztáhneme-li tyto závěry na věc posuzovanou v rozsudku NS sp. zn. 23 Cdo 1343/2022, pak platí, že žalovaná odpovídá za poškození auta, k němuž došlo během zkušební projížďky.¹⁹ Liberační důvod by byl dán jen tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že žalobce by nepochybně s autem podnikl jízdu (např. do vzdálenějšího servisu). Ustanovení § 2944 ObčZ by však založilo odpovědnost žalované i v jiných případech. Jestliže se zhotovitel zaváže k provedení zkušební projížďky, při které dodrží veškeré technické a dopravní předpisy, ale přesto dojde k poškození vozidla v důsledku dopravní nehody, výlučně zaviněné třetí osobou, tak musí zhotovitel objednateli odpovídat. Jen stěží si lze představit, že by objednatele daná škodní událost rovněž postihla. Ustanovení § 2944 ObčZ založí odpovědnost ale i tehdy, pokud do provozovny zhotovitele umístí třetí osoba bombu nebo dronem shodí raketu. Liberační důvod by byl dán jedině za předpokladu, postihla-li by tato událost i objednatele. Je nabíledni, že v daných situacích by bylo jen obtížné se liberovat. Zatímco u dopravní nehody by liberace nebyla možná nikdy, v případě bomby by tomu bylo jedině tehdy, šlo-li by o rozsáhlé bombardování lokality a auto by se v ní tak jako tak nacházelo.

1. Casum sentit dominus a důvody pro přenesení škody na jiný subjekt

Náš právní řád přiznává vlastníku nejšíře vymezené právní panství nad věcí, což se projevuje jak v partii o věcných právech, tak právu bezdůvodného obohacení. Zatímco v případě věcných práv mu náleží široká ochrana, neboť on podle § 1012 věty první ObčZ rozhoduje o tom, kdo může s jeho věcí zacházet (abstraktně „na ni působit“), tak v poměrech bezdůvodného obohacení může odčerpat majetkovou hodnotu, kterou třetí osoba získala bez právního důvodu tím, že s jeho věcí nakládala (srov. nárok z bezdůvodného obohacení z důvodu protiprávního užití cizí hodnoty podle § 2991 odst. 2 ObčZ). Vlastníka však stíhají i negativní důsledky spojené s jeho věcí. V poměrech práva na náhradu škody je výchozím subjektem, který nese škodu na věci. Pravidlo casum sentit dominus (škoda stíhá vlastníka) tedy vyjadřuje pouze druhou stranu mince vlastnického práva: tomu, komu patří zisk, náleží i ztráta.

Každá skutková podstata, která vlastníku, coby poškozenému, zakládá nárok na náhradu škody, vychází z hodnotové úvahy, že za daných okolností má škodu na věci (příp. další škodu) nést osoba od něj odlišná (tj. škůdce). Jednotlivá hodnotová odůvodnění, jimiž se přenesení škody na jiný subjekt ospravedlňují, se tradičně označují jako kritéria přičitatelnosti (Zurechnungselemente).²⁰⛘Musí jimi být odůvodněno, proč se má škoda přičíst jiné osobě než vlastníku.

Důvodem odpovědnosti bez dalšího (sic!) však nikdy nemůže být to, že třetí osoba je původcem příčiny škodní události ve smyslu teorie podmínky (conditio sine qua non).²¹ Jinak řečeno, sama skutečnost, že určitá osoba vytvoří (či se podílí) na okolnosti, která ke škodě vedla, ještě k založení odpovědnosti nepostačí. Je tomu tak proto, že škoda na věci je přičitatelná i jejímu vlastníku: nebýt existence jej a jeho věci, škoda by nevznikla. Existence vlastníka a jeho věci jsou vždy příčinou škody.

Kritéria přičitatelnosti proto musí spočívat (a také spočívají) v něčem jiném. Podle jejich podstaty (tj. hodnotové úvahy) se jednotlivé skutkové podstaty odpovědnosti řadí k těmto obecně uznávaným typům odpovědností:

Každý z těchto typů vyjadřuje základní odůvodnění, proč má být škoda, jež postihla vlastníka (resp. nositele subjektivního práva), nesena jinou osobou.

V prvním případě tyto důvody tvoří porušení právní povinnosti (protiprávnost), které lze odpovědné osobě vytknout (zavinění). Sem spadá např. úmyslné porušení dobrých mravů (§ 2909 ObčZ), odpovědnost za zaviněný zásah do absolutního práva (§ 2910 věta první ObčZ) nebo odpovědnost za zaviněné porušení ochranné normy (§ 2910 věta druhá ObčZ).

Druhý případ (tzv. odpovědnost za ohrožení) je odůvodněn tím, že určitá osoba v právním styku významným způsobem zvyšuje ohrožení právních statků ostatních. Protože čerpá z daného zvýšení rizika sama výhody, měla by nést i negativní následky. Jestliže proto v důsledku realizace daného nebezpečí vznikla třetí osobě škoda na právním statku chráněném danou skutkovou podstatou, je dotyčná osoba povinna ji nahradit, i kdyby nejednala protiprávně.²³ Pod uvedený druh spadá kupř. odpovědnost z provozu zvlášť nebezpečného (§ 2925 ObčZ) či z provozu dopravního prostředku nebo dopravy (§ 2927 ObčZ).²⁴

K situacím, které zahrnuje odpovědnost za dovolený zásah, lze subsumovat ty, v nichž právní řád za určitých okolností upřednostňuje jeden právní statek oproti jinému. Nositel právního statku je proto povinen strpět zásah do své pozice, oproti čemuž má nárok na náhradu škody, která mu tím vznikne. Škůdce zde proto nejedná protiprávně, ale dovoleným způsobem. K těmto případům patří např. odpovědnost za škodu při privilegovaných imisích (§ 1013 odst. 2 věta první ObčZ),²⁵ odpovědnost podle § 36 odst. 1 krizového zákona,²⁶ nebo také odpovědnost za škodu, která vznikla na základě nařízení předběžného opatření (§ 77a odst. 1 OSŘ).²⁷

Konečně v posledním případě²⁸ legitimizuje nárok na náhradu škody úvaha, že osoba „škůdce“ je pro poškozeného osobou jednoduše zjistitelnou, přičemž sama (škůdce) disponuje informacemi o tom, kdo škodu skutečně způsobil svým protiprávním a zaviněným jednáním. Mezi tyto situace spadá kupř. odpovědnost vlastníka za škodu způsobenou pádem nebo vyhozením věci (§ 2937 odst. 2 ObčZ), nebo u odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku pak osoby ve smyslu § 2939 odst. 1 a 2 ObčZ, které nezapřičinily, že výrobek je vadným ve smyslu § 2941 odst. 1 ObčZ. Odpovědné osoby se totiž nacházejí v typizovaném postavení subjektu, který má klíčové informace o tom, kdo danou škodní událost vskutku vyvolal. Na skutečného škůdce se pak mohou obrátit s „regresním nárokem“ podle § 2916 ObčZ.

2. Důvody § 2944 ObčZ vedoucí k přenesení škody na jiný subjekt

Také v pozadí § 2944 ObčZ se nachází (musí nacházet) hodnotové odůvodnění, proč má nést škodu na věci jiný subjekt než ten, kdo ji utrpěl. Prostřednictvím historického vývoje pravidla (viz sub II) lze doložit, že jím má být „zvýšení ochrany práv občanů za řádné uspokojování jejich potřeb.“²⁹

Takové odůvodnění je ale poplatné centrálně plánovacímu systému, jemuž ObčZ 1964 měl být nosným pilířem. Podle své preambule – odstraněné zákonem č. 509/1991 Sb. – usiloval o zakotvení a vymezení práv a povinností občanů a organizací vznikajících v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb, o ochranu těchto práv, jsou-li vykonávána v souladu se zájmy společnosti, a o přispění k důslednému dodržování socialistické zákonnosti v občanskoprávních vztazích.

V poměrech centrálního plánovacího systému snad může být obhajitelné, aby socialistická organizace, coby jediná myslitelná odpovědná osoba za škodu, byla vystavena přísné odpovědnosti. V tuto chvíli se však ratio odpovědnosti blíží pojištění: konkrétní újma, která pro život jednotlivce může mít fatální důsledky, je rozprostřena na všechny účastníky celého systému. Hodnotové odůvodnění, že škoda za daných situací přechází na socialistickou organizaci, která má svébytné postavení vykazující významné veřejnoprávní prvky, odpovídá hodnotovému nastavení socialistického práva.

Tato myšlenka je však zcela nepřenositelná do aktuálních poměrů tržního systému, v nichž vystupují právní subjekty v rovném postavením. Oproti socialistickému právu se v pozici odpovědné osoby podle § 2944 ObčZ⛘nenachází již socialistická organizace, nýbrž jednotlivec, zpravidla (nikoliv však nutně) podnikatel. Pouhá skutečnost, že věc převzal za účelem závazku, jímž může být i závazek ze zákona (tj. povinnost, která je mu oktrojována), není způsobilá dost dobře odůvodnit, proč je legitimní, aby na něj byly přeneseny negativní následky škodní události.

Nejen výše vylíčená historická návaznost, z níž lze usoudit na takřka jednoznačný úmysl zákonodárce, ale též sama formulace liberačního důvodu v § 2944 ObčZ brání tomu, aby na cit. ustanovení bylo použito jakékoliv ospravedlnění přenesení škody z vlastníka na jiný subjekt, které bylo uvedeno sub III. Hodnotové odůvodnění, které se v pozadí § 2944 ObčZ nachází, se ze zmíněných důvodů příčí tradičním hodnotám, na jejichž základě se rozhoduje o subjektu, který ponese negativní důsledky spojené se škodní událostí. Rovněž porušuje zásadu rovnosti, neboť jeden subjekt je bez „spravedlivého“ (tj. přiměřeně korektního) důvodu favorizován oproti druhému. Proč má dlužník nést dané břímě (tj. škůdce nahradit škodu), tak zůstává v rozporu s maximou oboustranného odůvodnění³⁰ neospravedlněno.

1. Obecně

Rozum zůstává stát nad samotným zněním důvodové zprávy. Navrhovatel zákona totiž nepřímo naznačuje, že § 2944 ObčZ odpovídá pravidlům o úschově a že se má použít např. v případě převzetí věci za účelem opravy. Zatímco někteří autoři se tímto pokynem patrně nechali zmást,³¹ jiní si všímají jeho nekoncepčních dopadů. Ustanovení § 2944 ObčZ totiž odporuje § 2403 odst. 1 a § 2405 a bezdůvodně se odchyluje od § 2408 ObčZ.³²

Odpovědnost podle § 2944 ObčZ se hodnotově příčí ale i jiným skutkovým podstatám náhrady škody, které by se mohly na případy upravené cit. ustanovením aplikovat. Ustanovení § 2944 ObčZ proto významně narušuje požadavek bezrozpornosti právního řádu a ze srovnání s ostatními skutkovými podstatami je patrné, že v návrhu ObčZ se ocitlo – eufemisticky vyjádřeno – „omylem“.

2. Vztah k úschově (§ 2405 ObčZ)

V české literatuře byla již opakovaně řešena otázka vztahu mezi § 2944 a odpovědností schovatele za poškození věci převzaté k opatrování.³³ Podle pravidel o úschově odpovídá schovatel uschovateli za škodu jen tehdy, uchovává-li ji v rozporu s § 2403 odst. 1 ObčZ, tedy nikoliv pečlivě a v rozporu se svými možnostmi. Tato odpovědnost je tedy závislá na porušení smluvní povinnosti.

Schovatel může odpovídat i tzv. za náhodu (§ 2405 ObčZ). Tento zpřísněný režim odpovědnosti, jenž koresponduje s § 2944 ObčZ, se ale uplatní jen za předpokladu, že schovatel užije věc v rozporu se smlouvou pro sebe, umožní jinému její užití, nebo ji dá do úschovy jinému bez svolení uschovatele nebo bez nezbytné potřeby.

Oproti § 2944 ObčZ tedy přísná odpovědnost schovatele nastupuje jen tehdy, jedná-li v rozporu se smlouvou za podmínek upravených § 2405 ObčZ, pročež uschovateli vznikne škoda.

3. Vztah k pravidlům o skladování

Odpovědnost skladovatele je upravena v § 2426 ObčZ. Podle jeho odst. 1 platí, že skladovatel nahradí ukladateli škodu vzniklou od převzetí věci do jejího vydání, neprokáže-li, že ji nemohl odvrátit. Znění odst. 1 cit. ustanovení by mohlo naznačovat, že skladovatel má povinnost nahradit ukladateli škodu bez ohledu na porušení smluvní povinnosti věc řádně opatrovat. Že tato odpovědnost za škodu má nastoupit jen v případě, kdy skladovatel porušil svou smluvní povinnost, však plyne z odst. 2 a 3.³⁴ Skutečný důvod, proč § 2426 odst. 1 ObčZ neuvádí jako předpoklad odpovědnosti porušení smluvní povinnosti (tj. řádné péče ve smyslu § 2415 odst. 1 ObčZ), spočívá v tom, že se „presumuje“, že škoda vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti. Vznikne-li tedy škoda na převzaté věci, nese skladovatel důkazní břemeno o tom, že jeho počínání bylo řádné (tj. myšlenka obráceného důkazního břemene oproti § 2913 odst. 1 ObčZ).

Ustanovení § 2944 ObčZ je s předestřenými úvahami zcela neslučitelné.

4. Vztah k odpovědnosti zhotovitele za škodu na převzaté věci (§ 2598 odst. 2 ObčZ)

Podle § 2598 odst. 2 ObčZ odpovídá zhotovitel za věc převzatou od objednatele jako skladovatel. Správný je názor, že se cit. ustanovení uplatní jen za předpokladu, že ke škodě došlo při opatrování věci.³⁵

Odkaz na pravidlo o skladování se však uplatní i v případě, že škoda vznikne na věci, která byla převzata k opravě, přičemž ke škodě došlo při opatrování (sic!) zhotovitelem.³⁶ Sama skutečnost, že § 2598 odst. 1 ObčZ hovoří oproti § 540 odst. 2 ObchZ již jen o věci opatřené k provedení díla, k opačnému závěru nepostačí. Neexistuje totiž věcný důvod, jenž by ospravedlnil, aby se uplatnil jinak přísný standard odpovědnosti, jde-li o věc, která má sloužit k provedení díla (typicky materiál), a jiný v případě věci, na které má být dílo provedeno (např. oprava součástky stroje). Odlišný charakter těchto věcí neospravedlňuje rozdílné zacházení, a tudíž je nelze dovozovat. Opačný závěr by rovněž byl v příkrém rozporu s pravidly o úschově, která se podle § 2408 ObčZ mají aplikovat přiměřeně i na případy, kdy má někdo podle smlouvy nebo podle jiných ustanovení zákona opatrovat věc pro jiného. Schovatel je tím, jehož primární smluvní povinnost spočívá v opatrování věci. Jak bychom odůvodnili, že zhotovitel, u něhož je opatrování toliko sekundární smluvní povinností, má odpovídat přísněji? Nikterak.⛘

V uvedených situacích proto § 2944 ObčZ nemůže najít uplatnění.

5. Vztah ke smluvní odpovědnosti podle § 2913 ObčZ

Byl-li učiněn závěr (sub V.4), že zhotovitel neodpovídá podle § 2944 ObčZ za škodu, která vznikla při opatrování, nabízí se jej aplikovat na škodu způsobenou prováděním díla. Tím by bylo učiněno zadost znění důvodové zprávy k § 2944 ObčZ, jakož i výše uvedeným případům (sub V.2, V.3, V.4), v nichž ustanovení nelze aplikovat. Opak je však pravdou, protože § 2944 ObčZ by i v těchto případech představoval hodnotově neodůvodnitelnou odchylku od konstrukce smluvní odpovědnosti upravené v § 2913 ObčZ.

Zatímco smluvní odpovědnost podle § 2913 ObčZ je myslitelná jen tehdy, porušil-li dlužník smluvní povinnost, pak podle § 2944 ObčZ otázka protiprávnosti nehraje vůbec žádnou roli. Odhlédnout nelze ani od toho, že u smluvní odpovědnosti se navíc dlužník může liberovat za podmínek § 2913 odst. 2 ObčZ. Naproti tomu liberační důvod § 2944 ObčZ (ke škodě by došlo i jinak) je plně uplatnitelný i v poměrech § 2913 ObčZ, neboť za takových okolností by nebylo ani porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 odst. 1 ObčZ kauzální ke vzniku škody.

Nepřiléhavost § 2944 ObčZ dokládá rovněž to, že toto ustanovení nesouzní s jinými pravidly díla. Podle § 2590 odst. 1 ObčZ je zhotovitel povinen provést dílo s potřebnou péčí. Požadavek poskytovat činnost směřující k výsledku s potřebnou péčí je třeba chápat jako zvláštní, zákonem upravený případ tzv. ochranné povinnosti, která směřuje k ochraně právních statků objednatele.³⁷ Nedodrží-li proto zhotovitel při provádění díla standard potřebné péče a zasáhne-li do právního statku objednatele, odpovídá za škodu, kterou mu způsobil. Důvodem odpovědnosti však v souladu s § 2913 ObčZ je, že zhotovitel jednal v rozporu se smluvní povinností (tj. nikoliv s potřebnou péčí), kterou mu ukládá § 2950 odst. 1 ObčZ.

6. Odpovědnost podle § 2944 ObčZ v mimosmluvních vztazích

Výše uvedené závěry (sub V.2 až V.5) naznačují, že § 2944 nelze použít ve smluvních vztazích, kde se však dle vůle zákonodárce pravidlo mělo uplatnit. Mohlo by proto být zvažováno jej aplikovat v poměrech mimosmluvních (např. škůdce převezme věc, aby ji uvedl do původního stavu za účelem splnění své povinnosti podle § 2951 odst. 1 věty první ObčZ). Ani tento závěr však nemůže obstát.

Smluvní odpovědnost se totiž od deliktní vyznačuje zvýšenou přísností odpovědnosti. Jestliže ani schovatel nebo skladovatel, který dobrovolně a za úplatu na sebe převezme povinnost opatrovat věc, neodpovídá v tak přísném režimu, jak stanoví § 2944 ObčZ (srov. sub V.2 a V.3), nelze dost dobře odůvodnit, aby ten, komu je tato povinnost stanovena právním předpisem, v takovém režimu odpovídal. Máme-li dostát požadavku na hodnotově koherentní výklad, musí být proto i v těchto případech aplikace § 2944 ObčZ vyloučena.

Ustanovení § 2944 ObčZ vychází z demokraticky neobhajitelné úvahy, která favorizuje jeden subjekt před druhým, čímž porušuje zásadu rovnosti³⁸ (sub IV), a eklatantně se protiví zásadě bezrozpornosti právního řádu,³⁹ příčí-li se bez legitimních důvodů jiným (přiměřeným) hodnotovým rozhodnutím učiněným v obdobných situacích (sub V).

Popsané nedostatky nelze řešit cestou restriktivního výkladu § 2944 ObčZ,⁴⁰ ani jeho teleologickou redukcí. Připomeňme, že naposledy jmenovaný institut, jenž představuje nástroj soudcovského dotváření práva, lze využít za podmínky, že jazykové vyjádření posuzovaného pravidla vede k nepochybnému závěru, aby se právní norma aplikovala i v rozporu s účelem, za nímž byla stanovena;⁴¹ prostřednictvím teleologické redukce se tudíž zajistí, aby pravidlo nebylo aplikováno dle svého jazykového vyjádření, nýbrž dle účelu, jejž prosazuje.

Problém, který § 2944 ObčZ při aplikaci práva vyvolává, však není jeho formulace, nýbrž jeho samotný telos, který vychází z neakceptovatelného hodnotového odůvodnění. Odnímat § 2944 ObčZ působnost, kterou mu zákon připisuje (srov. sub II a III), nelze ani prostřednictvím výkladu, ani dotvářením práva. Autoři, kteří toto činí, porušují princip dělby moci. Vytváří-li systematický a gramatický výklad ve spojitosti s historickou návazností ucelené teleologické pozadí pravidla, nemůže interpret (soudce) předkládat vlastní interpretační závěry, které této skutečnosti nedbají. Teleologický nesoulad mezi jednotlivými pravidly nelze překonávat překrucováním jejich obsahu.

Aplikace § 2944 ObčZ vede k absurdním závěrům a protiví se hodnotovému nastavení občanského zákoníku. Výtkám, které se na konto § 2944 ObčZ vznáší, lze dostát jedině tehdy, nebude-li pravidlo vůbec aplikováno, resp. bylo-li by prostřednictvím dotváření práva „přetvořeno“ do podoby, která je však „na hony“ vzdálena jeho jazykovému vyjádření a systematickému zařazení. Za těchto okolností je proto namístě iniciovat řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Odhodlal-li by se Ústavní soud pravidlo zrušit, pak zbylá ustanovení občanského zákoníku, s nimiž § 2944 ObčZ koliduje (sub V), zajistí, že žádná mezera v právním řádu nevznikne.

Podle zde zastávaného názoru představuje § 2944 ObčZ protiústavní pravidlo, které nepatří do občanského zákoníku. Ústavně konformnímu výkladu, který dbá na vyhýbání se hodnotovým rozporům a na zásadu rovnosti, by bylo lze dostát jen tehdy, nebude-li se cit. ustanovení aplikovat. Pravidlo bez aplikační působnosti a vycházející z hodnotového odůvodnění, jež neodpovídá základním principům demokratického státu, by však mělo být zákonem stanoveným způsobem z právního řádu odstraněno.⛘