Zákaz reformationis in peius (tj. zákaz změny k horšímu, zákaz „reformace in peius“) bývá nejčastěji spojován s trestním řízením, popř. správním řízením trestním, neboť pro oba zmíněné typy řízení je v zákoně výslovně upraven.² Zapomíná se, že se vztahuje – byť s určitými výjimkami – i na soudní řízení civilní, ačkoliv v předpisech civilního práva procesního upraven není.³

Již meziválečný Nejvyšší soud Československé republiky uvádí v jednom ze svých rozhodnutí, že zákaz reformace in peius se vztahuje i na civilní proces. Reformaci in peius považoval za nepřípustnou, s odkazem na skutečnost, že

„je to něco právnímu cítění tak odporujícího, že to každý právní řád musí odmítnouti“.⁴

Štajgr k tomuto uvádí, že

„rozhodnutí, která by se zabývala problémem reformationis in peius jest pokud jde o oblast civilního práva procesního, mizivý počet. Avšak právě tato jejich kvantitativní chudoba jest pro tento problém příznačná. Vidím v ní doklad toho, že se zákaz reformationis in peius vžil tak, že se skutečně stal u nás obsahovou náplní právního cítění, jemuž se vzpírati jeho porušováním není téměř odvahy.“⁵

Dodává, že zákaz reformace in peius má svůj ekvivalent i v hmotném právu, neboť není ničím jiným než procesním vyjádřením obecné zásady zachování práv nabytých v dobré víře:

„V obou případech jde o výraz jedné a téže myšlenky. Rozdíl se ukazuje, jakmile se na věc podíváme s opačného stanoviska: Porušiti nebo odníti nabyté materiální právo může buď stát nebo jeho orgán nebo soukromá osoba, kdežto porušiti zákaz reformationis in peius v řízení, tedy přivoditi změnu k horšímu v situaci strany v řízení může jen soud.“⁶

Zákaz reformace in peius lze v širším smyslu chápat jako zvláštní typ obecného zákazu dopouštět se bezpráví, adresovaný soudům.⁷ Nejvýrazněji se projevuje v opravných řízeních, typicky v řízení odvolacím.⁸ Reformaci in peius zde lze definovat jako

„změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí k tíži toho, kdo podal opravný prostředek“.⁹

Jinými slovy je reformace in peius chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz je adresovaný soudu, který by jinak byl v rámci řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu.¹⁰

Skutečnost, že platí zákaz reformace in peius v trestním procesu, sama o sobě ještě neznamená, že by měl být přenositelný automaticky do procesu civilního, neboť obě řízení mají různé struktury a cíle.¹¹ Proto musí mít teorie civilního procesu svoje vlastní odůvodnění. To lze najít v dispoziční zásadě;¹² zákaz reformace in peius je jedním z jejích projevů.¹³ Dispoziční zásada se v odvolacím řízení totiž mimo jiné uplatňuje tím, že je jen na odvolateli, zda vůbec odvolání podá a jak v něm vymezí rozsah přezkumu odvolacímu soudu (tj․ předmět odvolacího řízení). Posledně zmíněným odvolatel vytyčuje odvolacímu soudu mantinely, ve kterých se může pohybovat, zabraňující tomu, aby odvolací soud zhoršil jeho procesní postavení.¹⁴ V odvolacím řízení platí vázanost odvolatelem vymezeným rozsahem odvolání (§ 212 odst. 1 věta první OSŘ), tedy odvolací soud nemůže odvolateli uložit „něco více“ nebo „něco jiného“.

To je třeba chápat zaprvé tak, že procesní strana, která podala odvolání, se nemůže v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu dostat do horšího procesního postavení, než v jakém se ocitla po vydání rozhodnutí prvostupňového. Tak např. nemůže být žalovanému, který byl odsouzen k zaplacení 40 000 Kč, uložena v odvolacím řízení platební povinnost ve výši 50 000 Kč.⛘

Zadruhé se zákaz reformace in peius projevuje i ve vztahu k nenapadené části (částem) prvostupňového rozhodnutí, která tak odděleně nabývá právní moci. Jestliže strana nepodá opravný prostředek, dává tím najevo, že si nepřeje změnu rozhodnutí, a to ani ve svůj prospěch.¹⁵ Projevem zákazu reformace in peius je vázanost odvolacího soudu rozhodnutím soudu prvního stupně v rozsahu, v němž nebyl napaden žádným z účastníků řízení. Proto např. odvolací soud nemůže rozhodnout o změně či zrušení nenapadené části prvostupňového rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že o nenapadené části rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolací soud oprávněn rozhodnout nejen v neprospěch odvolatele, ale ani v jeho prospěch, dovozuje se, že zákaz reformace in peius je v tomto případě dán v zájmu obou stran.¹⁶ V nenapadené části ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, kterou není odvolací soud oprávněn prolomit.¹⁷ Porušení tohoto zákazu by bylo porušením zásady ne bis in idem a mělo by za následek zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu.¹⁸ Obecně totiž platí, že

„nepodání odvolání proti části výroku napadeného rozhodnutí není ničím jiným, než vzdáním se práva odvolání v tomto rozsahu. V demokratickém právním státě je nepřípustné, aby veřejná moc vnucovala účastníkům řízení prostředky obrany v civilním procesu. Tento přístup by byl v příkrém rozporu s dispoziční zásadou.“¹⁹

Lze proto uzavřít, že odvolací soud není v důsledku zákazu reformace in peius oprávněn zhoršit procesní postavení odvolatele, a to ať už jde o práva a povinnosti plynoucí mu z napadené nebo i z nenapadené části prvostupňového rozhodnutí.²⁰ V rozsahu, v němž se na prvostupňové rozhodnutí uplatní zákaz reformace in peius, je odvolací soud povinen použít prvostupňové rozhodnutí jako základ pro své vlastní rozhodnutí.²¹

Vázanost rozsahem odvolání ovšem platí v českém právu s výjimkami (§ 212 věta druhá OSŘ). Pokud jde o odvolací důvody a odvolací návrh, těmi – v rozporu s dispoziční zásadou – odvolací soud vázán není vůbec (§ 212a odst. 1 a § 221a OSŘ).

Kromě dispoziční zásady spojují někteří autoři uplatnění zákazu reformace in peius se zásadou projednací, neboť spolu s dispoziční zásadou představuje pronikání autonomie vůle – typické pro oblast soukromého práva, kterému se poskytuje ochrana – do civilního řízení. Vycházejí z toho, že projednací zásada znemožňuje soudu zohlednit skutečnosti nevýhodné pro odvolatele; je totiž na stranách, jaké skutečnosti do řízení přinesou; soud pak není podle tohoto názoru oprávněn v odvolacím řízení zohlednit nějaké jiné skutečnosti.²²

Jiní autoři poukazují na to, že odůvodňovat zákaz reformace in peius projednací zásadou je velmi pochybné, neboť se zákaz reformace in peius projevuje i v řízeních postavených na zásadě vyšetřovací, zejména v trestním řízení. Nelze se tedy domnívat, že jde o důsledek uplatnění projednací zásady.²³ Přikláníme se spíše k tomuto názoru s ohledem na to, že se tato zásada týká spíše oblasti směřující do zjišťování skutkového stavu věci, nikoliv do oblasti způsobu rozhodnutí, na kterou míří zákaz reformace in peius. V českém právu ostatně platí tzv. modifikovaná projednací zásada, která umožňuje odvolacímu soudu – ovšem spíše výjimečně, tedy jen v mezích jejich přípustnosti dané např. koncentrací řízení nebo neúplnou apelací – zohlednit případně i skutečnosti, které mohou být pro účastníka nepříznivé, jestliže např. vyplynuly z ex offo dokazování soudem (§ 120 odst. 2 OSŘ) nebo ze splnění jeho povinnosti pravdivosti a úplnosti. ²⁴

Samozřejmě existují argumenty pro uplatnění reformace in peius v civilním soudním řízení, nicméně podle našeho názoru nejsou v civilním sporném procesu obhajitelné. Prvním argumentem je, že zákaz reformace in peius podporuje frivolní podávání opravných prostředků – odvolateli je známo, že opravný soud může jím napadené rozhodnutí pouze „vylepšit“, nikoliv zhoršit v jeho neprospěch. Nezdráhá se proto opravný prostředek podat a zatěžuje soudy.

Druhým argumentem je to, že zákaz reformace in peius brání průchodu spravedlnosti v tom smyslu, že ospravedlňuje existenci nesprávných rozhodnutí. I když je odvolacímu soudu v odvolacím řízení zřejmé, že podle jeho zjištění má být uložena žalovanému vyšší povinnost, nemůže to zohlednit.

K těmto argumentům lze uvést následující: Frivolnímu podávání opravných prostředků odvolatelem brání především pravidla nákladového práva. Rozhodne-li se odvolatel pro podání odvolání s vědomím, že odvolací soud nemůže jeho procesní postavení zhoršit, musí počítat s tím, že i v odvolacím řízení se uplatňuje zásada úspěchu ve věci.²⁵ Nedosáhne-li zlepšení svého procesního postavení, bude v obecné rovině povinen protistraně nahradit náklady řízení. Ve vztahu k věcné správnosti rozhodnutí je pak třeba uvést, že naopak obava, že se k odvolání zhorší její právní postavení, vede procesní stranu k tomu, opravný prostředek nevyužít,²⁶ pročež existuje značné riziko, že nesprávné rozhodnutí zůstane nenapadeno. To by znamenalo pro stranu překážku přístupu k efektivní soudní ochraně a mělo by samozřejmě obecnější negativní důsledky.

Zákaz reformace in peius se netýká případů, kdy je odvolací soud povinen zohlednit zmatečnostní vadu, kterou trpí rozhodnutí soudu prvního stupně, příp. řízení mu předcházející. V takovém případě odvolací soud zruší napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 219a OSŘ), čímž se může zhoršit i postavení odvolatele. V poměrech českého práva se to může ovšem týkat i jiných⛘než zmatečnostních vad, např. nedostatku věcné příslušnosti soudu.²⁷ Obecně lze vyslovit, že zákaz reformace in peius se může týkat pouze případů, kdy odvolací soud rozhoduje věcně o návrzích odvolatele, nikoliv případů, kdy ex offo zohledňuje nějaké skutečnosti (zejména procesní vady).

Vzhledem k tomu, že se zákaz reformace in peius týká pouze věci samé, nevztahuje se ani na otázku náhrady nákladů řízení. To koreluje s § 151 odst. 1 větou před středníkem OSŘ, podle které soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení není vázán návrhem stran.

Zákaz reformace in peius se neuplatní²⁸ ani v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno řádným a včasným odvoláním oběma stranami sporu.²⁹ Je to ale spíše důsledkem toho, že se zákaz reformace in peius právě uplatní, ale vztahuje se na obě strany (samozřejmě za předpokladu existence procesní újmy).³⁰ Riziko zhoršeného postavení totiž s ohledem na rovnost zbraní není možné přenést ani na jednu ze stran. Např. pokud je žalovanému z žalované častky 100 000 Kč uložena k zaplacení částka 40 000 Kč a žaloba je v rozsahu 60 000 Kč zamítnuta, může podat žalovaný odvolání co do 40 000 Kč, žalobce pak odvolání v zamítavém rozsahu 60 000 Kč. Pokud by soud nemohl zhoršit pozici ani jednoho z odvolatelů, ztratilo by odvolací řízení svůj smysl, protože by musel uvedený výrok v každém případě zůstat nezměněn.³¹

Další otázkou je, zda se zákaz reformace in peius vztahuje pouze na výrokovou část rozhodnutí, anebo je širší.

Praktické je to zejména v případě, kdy žalobce podá „předčasnou“ žalobu (např. z žalobních tvrzení vyplývá, že pohledávka žalobce ještě není splatná), a soud prvního stupně ji proto zamítne. Odvolací soud nicméně dospěje k závěru, že žaloba je v každém případě nedůvodná, např. proto, že pohledávka žalobce ani nevznikla. Jestliže soud zamítl žalobu v prvním stupni jako předčasnou, je otázka, zda ji může odvolací soud zamítnout „jednou pro vždy“ z pohledu, že se tím zhorší postavení odvolatele. Odvolatel totiž v takovém případě nemůže žalobu znovu podat (brání tomu překážka věci pravomocně rozsouzené) např. v případě, kdy má za to, že splatnost pohledávky následně nastala.

Otázkou tedy je, zda může odvolací soud žalobu zamítnout pouze „pro tentokrát“, nebo ji může zamítnout „jednou pro vždy“.³²

Jestliže jsme výše odvodili zákaz reformace in peius z dispoziční zásady, platilo to v poměrech českého práva pouze pro rozsah odvolání, nikoliv pro odvolací důvody a odvolací návrh. Z toho soudíme, že důvod, pro jaký odvolací soud žalobu zamítne, není pro posouzení reformace in peius podstatný – jím odvolací soud vázán není a rozsudek soudu prvního stupně může jako věcně správný potvrdit i na základě jiného právního posouzení (a z toho vyplývajících skutkových okolností do řízení přinesených nebo soudem zjištěných). Jiný přístup by také znamenal, že by součástí napadeného výroku, kterou je v rámci přezkumu odvolací soud vázán, by bylo odůvodnění, což je v civilním procesu nepřípustné.³³ Navržený závěr lze podpořit i úvahou, že v případě předčasných žalob získává žalobce rozsudek, ve kterém je v podstatě konstatováno, že mu nyní není možné nárok přiznat, ale možná později. Pokud na tomto trvá a podává odvolání, žádá, aby v každém případě bylo plnění přiznáno nyní. Potom se nemůže divit, pokud odvolací soud rozhodne – v žádném případě, ani teď, ani později.

Pro úplnost lze – s ohledem na zásadu iura novit curia – dodat, že právní posouzení zákazu reformace in peius nepodléhá, tj. soud může posoudit žalobcem vymezený předmět sporu i jinak (méně výhodně), než žalobce požadoval.³⁴ Rovněž zohlednění pro odvolatele nepříznivých skutečností (srov. výše), jakož ani hodnocení důkazů v neprospěch odvolatele není vyloučeno.³⁵ Uvedené se však nemůže promítnout ve změně napadeného rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

To, co bylo výše nastíněno, platí pro sporné řízení. Jestliže mají strany ve sporném řízení především prostřednictvím dispoziční a projednací zásady výrazný vliv na řízení, není důvod návrhy stran nerespektovat i v odvolacím řízení (mimo jiné) skrze zákaz reformace in peius.³⁶ Tím nebude obvykle narušeno ani zajištění materiální spravedlnosti, protože v každém řízení proti sobě stojí dvě strany, takže zpravidla ta strana, která byla odsouzena neprávem, podá opravný prostředek. Ostatně odvolání může podat i druhá strana, pokud ve vztahu k ní rozhodnutí není rovněž vyhovující.

V případě nesporných řízení je ovšem hledání odpovědi na otázku zákazu nebo připuštění reformace in peius složitější, neboť se různá nesporná řízení mohou ve svých východiscích a struktuře podstatně lišit.³⁷ Jejich paleta sahá od řízení, které ovládá zásada oficiality a vyšetřovací, až po řízení, která lze zahájit pouze na návrh a kde lze pozorovat spíše více prvků projednací zásady. Proto se může lišit odpověď na otázku přípustnosti reformace in peius.

Podobně, jako je tomu u řízení sporného, ani v právní úpravě nesporného řízení (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) není upravena otázka přípustnosti nebo nepřípustnosti reformace in peius.⛘

Podle § 20 odst. 1 ZŘS platí, že soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Ustanovení § 26 ZŘS pak umožňuje překročení návrhu účastníků, nicméně pouze v řízeních, která by bylo možné zahájit i bez návrhu.

V řízeních ovládaných zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací ustupuje zákaz reformace in peius do pozadí.³⁸ Zásada oficiality vyjadřuje, že řízení může být zahájeno i bez iniciativy kohokoliv, z úřední povinnosti soudu. To pak současně znamená, že soud není vázán návrhy stran.³⁹ Pro řízení není určující systém dvou stran v kontradiktorním postavení, často se řízení účastní pouze jedna osoba, nebo pokud se účastní více osob, nemají obvykle kontradiktorní postavení. Ale i kdyby zde prvky kontradiktornosti byly, nemohou účastníci přesto ovlivnit – jako ve sporném řízení – předmět řízení. Týká se to i opravných řízení; v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, má odvolání z pohledu účastníků pouze funkci zahájit odvolací řízení. Odvolacím návrhem a rozsahem ale odvolací soud vázán není (§ 26 a § 28 odst. 2 ZŘS). Jestliže tedy odvolatel nemá vůbec žádný nebo jen naprosto podřazený vliv při určování, co bude obsahem odvolacího rozhodnutí, resp. to není závislé na jeho návrzích, nemá zákaz reformace in peius žádné vnitřní opodstatnění – lze jen obtížně obhájit, že v takových řízeních může odvolací soud ponechat nedotčené nesprávné rozhodnutí jen proto, že nemohlo být rozhodnuto v neprospěch odvolatele.⁴⁰

V řízeních, která lze zahájit pouze na návrh, kde mají účastníci kontradiktorní postavení a ovládají řízení především v tom smyslu, že rozsah soudcovské činnosti je dán jejich návrhy, mohou disponovat řízením a jeho předmětem, je s ohledem na podobnost jejich postavení spornému řízení třeba aplikovat zákaz reformace in peius.⁴¹ V těchto řízeních zákonodárce přiřknul návrhu jako procesní podmínce⁴² význam v tom, že rozhodující vliv na řízení ponechal vůli účastníků, přičemž veřejný zájem je zde minimální.

Určité – byť spíše obecnější – indicie pro nebo proti zákazu reformace in peius může skrývat i struktura a hmotněprávní materie každého z typů nesporných řízení. Tam, kde nejde o majetkové záležitosti soukromých osob, ale naopak o otázky, kde se silněji promítá veřejný zájem⁴³ a kde účastníci nemají rozhodující vliv na řízení a činnost soudu, je účelné připustit reformaci in peius. Podobně uvádí Macur, že pokud převažuje v řízení prvek veřejnoprávní ingerence, zužuje se prostor pro aplikaci zákazu reformace in peius. Pokud veřejnoprávní oblast převáží beze zbytku, přestane mít zásada zákazu reformace in peius v takovémto řízení místo. Strany řízení totiž nebudou oprávněny disponovat s předmětem řízení, podstatnou se stane vůle orgánu vykonávajícího veřejnou moc a reformace in peius ztratí povahu bezpráví.⁴⁴ Jestliže ale proti sobě stojí strany v kontradiktorním postavení a mají obě možnost podat opravný prostředek, je namístě zákaz reformace in peius připustit.

V nedávné době se otázkou zákazu reformace in peius zabýval český Nejvyšší soud.⁴⁵ Řešil případ, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů bylo založeno na závěru o rovnosti podílů obou účastníků. K odvolání žalovaného dospěl odvolací soud k závěru o disparitě podílů v neprospěch žalovaného (odvolatele) v rozsahu 30 % ku 70 %. Tím došlo ke změně výše vypořádacího podílu, který měla žalobkyně žalovanému vyplatit, tak, že podíl byl snížen. NS se přihlásil k použitelnosti zásady zákazu reformace in peius v civilním soudním řízení. Odkázal na českou literaturu, která zákaz reformace in peius vztahuje i na věci, v nichž z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.⁴⁶

NS opřel svoje úvahy o § 212 písm. c) OSŘ, který je třeba cestou systematického a teleologického výkladu chápat tak, že nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo. Uvedené ustanovení vztáhl k § 153 odst. 2 OSŘ, který je třeba podle jeho názoru vykládat spíše restriktivně včetně respektování zákazu reformace in peius. NS zdůraznil, že řízení o vypořádání společného jmění je řízením sporným. Pokud by se zde měla prosadit reformace in peius, bylo by to v rozporu s dispoziční zásadou a rovněž se smyslem a účelem opravných prostředků. V odůvodnění přitom mj. přihlédl i k tomu, že text § 153 odst. 2 OSŘ vznikal ve společensky a politicky odlišné době a jeho výklad je tomu třeba nutně přizpůsobit.

Nastíněné rozhodnutí se pokusilo z pohledu zákazu reformace in peius uchopit jednu z kategorie věcí, které se projednávají ve sporném řízení, je zde kontradiktorní postavení obou stran, ale přesto soud není vázán rozsahem odvolání (podobně jako není vázán návrhem v žalobě).

Výše bylo uvedeno, že právě na prvním místě dispoziční zásada odůvodňuje použitelnost zásady reformace in peius v civilním soudním řízení. Ta se ovšem v těchto věcech v odvolacím řízení v zásadě projevuje pouze v tom, že odvolací řízení lze zahájit jen na návrh, který může vzít procesní strana zpět, ovšem pokud jde o rozsah odvolání, odvolací důvody nebo odvolací návrh, těmi odvolací soud vázán není, tedy zde se dispoziční zásada neuplatňuje. Pro posouzení připuštění nebo nepřipuštění reformace in peius je ovšem zásadní, zda je soud vázán rozsahem odvolání, nebo nikoliv (viz výše).

Je tedy třeba vyšetřit, zda se zákaz reformace in peius v těchto typech řízení podává z něčeho jiného. Předně je třeba zdůraznit, že jde podle současné právní situace o sporné řízení. Pokud jde o předmět odvolacího řízení, bylo uvedeno, že rozsahem odvolání není odvolací soud s ohledem na § 212 písm. c) OSŘ vázán, což ale neplatí zcela, protože s ohledem na § 153 odst. 2 OSŘ, v jehož kontextu je třeba uvažovat, je (odvolacímu) soudu umožněno přiznat „více nebo něco jiného“, než účastník požaduje, nikoliv však méně. Může tedy rozhodnout pro odvolatele „lépe“, nikoliv však „hůře“.⛘

Dále lze vyjít z poznatků, které byly získány rozborem zákazu reformace in peius v nesporných řízeních. Předně z pohledu obecného byla zkoumána povaha předmětu řízení. V řízeních o vypořádání SJM jde výhradně o majetkové nároky, veřejný zájem se zde neprojevuje. Obě strany mají kontradiktorní postavení a obě mají možnost podat opravný prostředek, případně mají možnost s ním disponovat (např. vzít ho zpět). Tím se řízení o vypořádání SJM přibližuje řízením nesporným, která jsou výlučně návrhová a kde lze o zákazu reformace in peius uvažovat. Nutno ovšem dodat, že v nesporných návrhových řízeních je dána obecná vázanost rozsahem odvolání (§ 28 odst. 2 ZŘS), která je vzhledem k § 212 písm. c) OSŘ v řízení o vypořádání společného jmění vyloučena.

Vzhledem k uvedenému považujeme rozhodnutí NS za správné, byť ve vztahu k rozsahu odvolání je nelze – jak by bylo teoreticky správnější – opřít o dispoziční zásadu, projevující se vázaností rozsahem odvolání. Ač má řízení o vypořádání SJM svá specifika oproti klasickému nastavení sporného řízení, nelze tedy v obecné rovině uvažovat o tom, že by se zákaz reformace in peius neuplatnil. NS však v dané souvislosti poukázal na to, že může být někdy obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí SJM oproti soudu prvního stupně). Bude namístě posuzovat konkrétní okolnosti dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.

Uvedené poznatky lze patrně vztáhnout i na ostatní věci, ve kterých z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky.⁴⁷

Ve sporném civilním soudním řízení se uplatňuje zákaz reformace in peius, který se projevuje především v odvolacím řízení v tom, že odvolací soud nemůže zhoršit procesní postavení odvolatele proti stavu nastolenému rozhodnutím soudu prvního stupně. Zákaz reformace in peius se odvozuje z dispoziční zásady, konkrétně z vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání. To se však týká pouze rozhodování meritorního.

U nesporných řízení je třeba závěr o přípustnosti nebo nepřípustnosti reformace in peius učinit na základě úvah ve vztahu ke každému jednotlivému typu nesporného řízení. Na tuto otázku totiž není možné odpovědět jednotně. Bude záležet mimo jiné na účelu řízení v tom smyslu, zda sleduje veřejný zájem nebo spíše soukromý zájem jednotlivců, resp. který z těchto zájmů je převažující.

Jestliže je v nesporném řízení rozhodnutí závislé na požadavku navrhovatele, předpokládá ho jako procesní podmínku, strany v řízení uplatňují protichůdné zájmy, je nasnadě, že bude dán zákaz reformace in peius, i kdyby řízení vedle soukromých zájmů sledovalo i zájmy veřejné. Jestliže jsou naopak v řízení sledovány zájmy veřejné, musí odvolatel počítat s tím, že jim bude dána přednost před ním samým a že se může jeho postavení zhoršit, jinak by nemohlo být tohoto účelu řízení dosaženo.

Zvláštní kategorii pak tvoří spory, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Ty se sice řídí pravidly sporného řízení, nicméně s určitými výjimkami. Především je podstatné, že soud není vázán rozsahem odvolání. I přesto však lze v obecné rovině zákaz reformace in peius dovodit z jiných ustanovení občanského soudního řádu (§ 153 odst. 2 OSŘ), jakož i z povahy materie, která je v řízení projednávána (soukromoprávní věc bez uplatnění veřejných zájmů), a typu řízení (sporné řízení) včetně postavení účastníků (kontradiktorní postavení).