Skutečnost, že platí zákaz reformace in peius v trestním procesu, sama o sobě ještě neznamená, že by měl být přenositelný automaticky do procesu civilního, neboť obě řízení mají různé struktury a cíle. Proto musí mít teorie civilního procesu svoje vlastní odůvodnění. To lze najít v dispoziční zásadě; zákaz reformace in peius je jedním z jejích projevů. Dispoziční zásada se v odvolacím řízení totiž mimo jiné uplatňuje tím, že je jen na odvolateli, zda vůbec odvolání podá a jak v něm vymezí rozsah přezkumu odvolacímu soudu (tj․ předmět odvolacího řízení). Posledně zmíněným odvolatel vytyčuje odvolacímu soudu mantinely, ve kterých se může pohybovat, zabraňující tomu, aby odvolací soud zhoršil jeho procesní postavení. V odvolacím řízení platí vázanost odvolatelem vymezeným rozsahem odvolání (§ 212 odst. 1 věta první OSŘ), tedy odvolací soud nemůže odvolateli uložit „něco více“ nebo „něco jiného“.
To je třeba chápat zaprvé tak, že procesní strana, která podala odvolání, se nemůže v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu dostat do horšího procesního postavení, než v jakém se ocitla po vydání rozhodnutí prvostupňového. Tak např. nemůže být žalovanému, který byl odsouzen k zaplacení 40 000 Kč, uložena v odvolacím řízení platební povinnost ve výši 50 000 Kč.⛘
Zadruhé se zákaz reformace in peius projevuje i ve vztahu k nenapadené části (částem) prvostupňového rozhodnutí, která tak odděleně nabývá právní moci. Jestliže strana nepodá opravný prostředek, dává tím najevo, že si nepřeje změnu rozhodnutí, a to ani ve svůj prospěch. Projevem zákazu reformace in peius je vázanost odvolacího soudu rozhodnutím soudu prvního stupně v rozsahu, v němž nebyl napaden žádným z účastníků řízení. Proto např. odvolací soud nemůže rozhodnout o změně či zrušení nenapadené části prvostupňového rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že o nenapadené části rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolací soud oprávněn rozhodnout nejen v neprospěch odvolatele, ale ani v jeho prospěch, dovozuje se, že zákaz reformace in peius je v tomto případě dán v zájmu obou stran. V nenapadené části ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, kterou není odvolací soud oprávněn prolomit. Porušení tohoto zákazu by bylo porušením zásady ne bis in idem a mělo by za následek zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu. Obecně totiž platí, že
„nepodání odvolání proti části výroku napadeného rozhodnutí není ničím jiným, než vzdáním se práva odvolání v tomto rozsahu. V demokratickém právním státě je nepřípustné, aby veřejná moc vnucovala účastníkům řízení prostředky obrany v civilním procesu. Tento přístup by byl v příkrém rozporu s dispoziční zásadou.“
Lze proto uzavřít, že odvolací soud není v důsledku zákazu reformace in peius oprávněn zhoršit procesní postavení odvolatele, a to ať už jde o práva a povinnosti plynoucí mu z napadené nebo i z nenapadené části prvostupňového rozhodnutí. V rozsahu, v němž se na prvostupňové rozhodnutí uplatní zákaz reformace in peius, je odvolací soud povinen použít prvostupňové rozhodnutí jako základ pro své vlastní rozhodnutí.
Vázanost rozsahem odvolání ovšem platí v českém právu s výjimkami (§ 212 věta druhá OSŘ). Pokud jde o odvolací důvody a odvolací návrh, těmi – v rozporu s dispoziční zásadou – odvolací soud vázán není vůbec (§ 212a odst. 1 a § 221a OSŘ).
Kromě dispoziční zásady spojují někteří autoři uplatnění zákazu reformace in peius se zásadou projednací, neboť spolu s dispoziční zásadou představuje pronikání autonomie vůle – typické pro oblast soukromého práva, kterému se poskytuje ochrana – do civilního řízení. Vycházejí z toho, že projednací zásada znemožňuje soudu zohlednit skutečnosti nevýhodné pro odvolatele; je totiž na stranách, jaké skutečnosti do řízení přinesou; soud pak není podle tohoto názoru oprávněn v odvolacím řízení zohlednit nějaké jiné skutečnosti.
Jiní autoři poukazují na to, že odůvodňovat zákaz reformace in peius projednací zásadou je velmi pochybné, neboť se zákaz reformace in peius projevuje i v řízeních postavených na zásadě vyšetřovací, zejména v trestním řízení. Nelze se tedy domnívat, že jde o důsledek uplatnění projednací zásady. Přikláníme se spíše k tomuto názoru s ohledem na to, že se tato zásada týká spíše oblasti směřující do zjišťování skutkového stavu věci, nikoliv do oblasti způsobu rozhodnutí, na kterou míří zákaz reformace in peius. V českém právu ostatně platí tzv. modifikovaná projednací zásada, která umožňuje odvolacímu soudu – ovšem spíše výjimečně, tedy jen v mezích jejich přípustnosti dané např. koncentrací řízení nebo neúplnou apelací – zohlednit případně i skutečnosti, které mohou být pro účastníka nepříznivé, jestliže např. vyplynuly z ex offo dokazování soudem (§ 120 odst. 2 OSŘ) nebo ze splnění jeho povinnosti pravdivosti a úplnosti.