V rozsudku z 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022,² zaujal Nejvyšší soud významné stanovisko k aplikovatelnosti § 742 odst. 2 ObčZ. Cit. ustanovení normativně řeší pro účely vypořádání společného jmění manželů („SJM“) otázku, jak se vypočítává hodnota tzv. vnosu, tj. transferu majetkové hodnoty z výlučného (výhradního) jmění manžela do SJM, resp. ze SJM do výlučného jmění manžela.³ Podle § 742 odst. 2 ObčZ platí, že se zmíněná vynaložená majetková hodnota při vypořádání SJM započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

V důvodové zprávě⁴ se k § 742 ObčZ poznamenává, že

„je určen pro situace, kdy o vypořádání rozhoduje soud… V odstavci druhém se řeší otázka, která nikdy nebyla řešena zákonem, a po dlouhou dobu byla dostatečně řešena judikaturou. Současná doba, pro niž jsou charakteristické výkyvy cen oběma směry, vyžaduje výslovnou právní úpravu. Kromě snížení ceny se ale pamatuje i na její možné zvýšení.“

Dovolací soud se v předmětné věci vyjadřoval toliko ke zvýšení (a implicite též snížení) hodnoty majetku vynaloženého ze SJM ve prospěch výlučného jmění manžela podle růstu cenové hladiny (tzv. valorizaci), nikoliv ke snížení hodnoty zužíváním (tzv. redukci). S využitím teleologické redukce (tj. nástroje soudcovského dotváření práva) uzavřel, že k valorizaci se podle § 742 odst. 2 ObčZ přihlíží jen za předpokladu, že se tak manželé dohodli. Z jeho argumentace se podává, že stejný závěr se uplatní též pro vnosy z výhradního jmění manžela do SJM.⁵ K uvedenému závěru se záhy jeden z členů⛘rozhodujícího senátu přihlásil literárně⁶ a NS na něj opakovaně navázal v dalších věcech.⁷ Nepochybně proto lze hovořit již o ustálené rozhodovací praxi, která podává soudům nižších stupňů rozhodujícím o vypořádání SJM určující výklad.

Předmětem předkládaného příspěvku je v první řadě posoudit, zda z hlediska metodologie byly vskutku dány předpoklady k využití nástroje soudcovské normotvorby, a závěry NS tudíž dostály požadavkům dělby moci. Je třeba si uvědomit, že k dotváření práva lze přistoupit jen za velmi striktních podmínek, jejichž cílem je zamezit tomu, aby se skutečným autorem rozhodného práva nestal namísto Parlamentu ČR soud.

1. Obecně

Aby bylo možné s argumentací R 64/2023 vést srozumitelnou polemiku, je třeba jeho obsah nejprve zrekapitulovat. Následně pak prostřednictvím metodologie poukázat na úvahy (tj. vztah jednotlivých argumentů při výkladu a dotváření práva), které NS přivedly k jeho závěru. Sama skutečnost, že dovolací soud – zjevně záměrně – při řešení otázky valorizace ponechal mimo pozornost znění důvodové zprávy, přitom významně naznačuje, že upřednostňuje spíše rozumné (koncepčně vhodné) řešení než to, které co nejvíce odpovídá vůli zákonodárce.

2. Odůvodnění R 64/2023

Úvodem právního posouzení NS poznamenává, že vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) ObčZ předpokládá, že majetková hodnota náležející do SJM byla poskytnuta ve prospěch výhradního jmění manžela po dohodě obou manželů․ Pokud by k vynaložení „došlo na základě jednání jednoho z manželů bez souhlasu druhého a druhý manžel by nesouhlas vyjádřil“, pak by v okamžiku vynaložení peněžních prostředků vznikl nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Bližší argumentaci, proč se vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) ObčZ zohledňuje jen při dosažení dohody (a proč při její absenci má manžel aktivně vyjádřit nesouhlas s poskytnutím majetkové hodnoty, a tedy nestačí pouhá neexistence dohody), přitom rozhodnutí postrádá. Toliko podpůrně dovolací soud poukazuje na svoji prejudikaturu⁸ k občanskému zákoníku z r. 1964, která lakonicky uváděla, že investice ze SJM do výlučného majetku manžela mají primárně smluvní základ.

Následně NS srovnává vnosy s případy, které se s nimi dle jeho názoru principiálně shodují (příklad bezúročné zápůjčky), nebo naopak rozcházejí (úrok z prodlení jako sankce za nesplnění povinnosti). Aniž by to výslovně uvedl, snaží se jimi patrně odůvodnit, proč valorizace vnosů představuje v rámci vypořádání SJM cizorodé těleso. Uvádí, že zákon nepředpokládá jinou valorizaci nároků mezi manžely než těch, které vyplývají z vnosů, a podotýká, že v soukromém právu se v zásadě zdražování či inflace nekompenzují. Ostatně i výši náhrady škody přeci judikatura stanoví podle obvyklé ceny bez zohlednění cenových pohybů.⁹

Dovolací soud poznamenává, že mezi investicí a zvýšením ceny věci nemusí být vztah příčiny a následku, na zvýšení ceny se podílejí další objektivní okolnosti, na účastnících nezávislé. Investice do nemovitých věcí nemívají jednorázovou povahu, některé z nich jsou nutné, jiné udržovací; mohou vést ke zvýšení hodnoty věci (např. rekonstrukce nemovitosti cestou jejího rozšíření a zvětšení). Rozhodující též je, zda jde o investici do věci, kterou užívají oba manželé.

„Pro různé případy nelze stanovit stejná pravidla vypořádání; bude tedy záležet na vůli manželů, vyjádřené v dohodě o investici.“

Občanskému zákoníku je tedy cizí,

„aby se dluhy a pohledávky ‚valorizovaly‘ bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věcí, kterých se týkají. Není žádný rozumný důvod takovou zásadu stanovit jen pro případy vypořádání společného jmění… Je třeba vyjít z legitimního očekávání investujícího manžela, že v případě, že bude nucen investici (vnos) nahradit, nebude muset nahradit více, než bylo do jeho výlučného majetku vloženo. Účastníkům pak nic nebrání si v souvislosti s vnosem jeho valorizaci sjednat, případně sjednat podmínky, za kterých dojde k zohlednění zhodnocení věci.“

NS tak uzavírá, že

„[v] § 742 odst. 2 ObčZ jde o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu… Jazyková formulace § 742 odst. 2 ObčZ je velmi široká a nijak neomezuje dosah tohoto ustanovení a jeho aplikaci v různých situacích. Protože se jeho text vymyká řešení podobných situací v občanském právu a z těchto řešení vyplývajících principů zohlednění cenového vývoje na právní vztahy, je nestandardní, a tak je třeba za pomoci teleologického výkladu dospět k jeho omezení tak, že zásadně dopadá na případy, kdy se manželé ať již před vynaložením vnosu nebo kdykoliv později na valorizaci dohodli.“

3. Kritický rozbor odůvodnění

NS kvalifikoval požadavek valorizace vnosu, obsažený v § 742 odst. 2 ObčZ, jako zakrytou mezeru, jež má být „vyplněna“ dotvářením práva. Způsob provedení soudcovské normotvorby, jejích předpokladů nevyjímaje, přitom opřel o obecné odkazy na literaturu a rozhodovací praxi.

Jak nálezová judikatura Ústavního soudu,¹⁰ tak literatura citovaná v předmětném rozsudku však při teleologické redukci předpokládají, že jazykové vyjádření posuzovaného pravidla vede k nepochybnému závěru, že se⛘právní norma bude aplikovat i v rozporu s účelem, za nímž byla stanovena. Redukcí se tak zajistí, aby nikoliv „mrtvá písmena“ zákonného pravidla, nýbrž „účel“ jimi sledovaný byl tím rozhodujícím elementem při nalézání práva.

NS ale v předmětném rozsudku neuvádí, jaký účel požadavek valorizace sleduje (tj. telos § 742 odst. 2 ObčZ), stejně jako ani to, v čem se textace právní normy tomuto účelu protiví (tj. kde se účel sledovaný normou rozchází s jejím jazykovým vyjádřením). Vyjádřená výtka je však poplatná tomu, že NS neusiluje o hledání účelu valorizace vnosu. Gramatická a systematická výkladová metoda (včetně historické – kterou však NS ignoroval), které směřují k jedinému obhajitelnému závěru, že vnosy mají být ex lege valorizovány, zůstávají proto bez významu. Dovolací soud staví celou svou argumentaci na tom, že požadavek valorizace představuje nekoncepční prvek ve vypořádání SJM. Žádnou nepravou skrytou mezeru (tj. příliš širokou textaci normy, která se protiví jejímu účelu) tak vůbec neidentifikuje, nýbrž shledává samotné pravidlo o valorizaci nesprávným (resp. nerozumným či nevhodným). Jeho přístup lze proto metodologicky uchopit následovně:

„Stanovuje-li zákonné ustanovení požadavek, který plyne z jeho jazykového a systematického vyjádření, leč požadavek nekoncepční (nerozumný), pak cestou dotváření práva je potřeba jej překonat.“

Takový přístup nemůže obstát, neboť se příčí principu dělby moci. NS nejenže odmítl jasný pokyn zákonodárce (důvodovou zprávu s jednoznačným výrokem ani necitoval, natož aby se s ní vypořádal), nýbrž se pod rouškou „teleologické redukce“ uchýlil k normotvorbě, rozšířil-li skutkovou podstatu § 742 odst. 2 ObčZ o další aplikační předpoklad („dohodu manželů“), jenž však v něm není záměrně zákonodárcem stanoven. Ustanovení § 742 obsahuje pravidla pro vypořádání SJM, která se uplatní, ačkoliv si je manželé neujednali. O tom svědčí systematický, gramatický i historický výklad. Pravidlo, od něhož dovolací soud shledal důvod se odchýlit, vešlo v účinnost ani ne před jednou dekádou. O jakékoliv změně hospodářských poměrů, na kterou by zákonodárce v době přijetí pravidla nepomyslel, tudíž nebylo lze hovořit.

Za daných okolností přicházel do úvahy dvojí postup. Buď měl dovolací soud provést skutečnou teleologickou redukci, tedy pokusit se rozlišit skupiny případů, v nichž se valorizace provádí (jak stanoví § 742 odst. 2 ObčZ), a v nichž naopak nikoliv (tj. případy, které budou z § 742 odst. 2 ObčZ na základě teleologických argumentů vyňaty); srov. níže sub IV a V. Nebo měl tříčlenný senát shledat požadavek valorizace natolik nekoncepčním, že se příčí ústavnímu pořádku. Zatímco v prvním případě by NS musel přesvědčivě vysvětlit účel valorizace, který pravidlo sleduje, a proč se za některých okolností nemůže prosadit, tak v naposledy uvedeném případě by byl povinen předložit ÚS návrh na zrušení zákona pro jeho protiústavnost a řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušit. Shledal-li by přitom ÚS pravidlo protiústavním, mohl by § 742 odst. 2 ObčZ nanejvýš zrušit, nikoliv ale do něj doplnit další aplikační předpoklad.

Protože změnu rozhodovací praxe si lze s ohledem na rozvrh práce NS jen stěží představit, nezbývá než vyčkat, zda závěry R 64/2023 obstojí v přezkumu ústavnosti a nebudou ÚS shledány jako nepřípustné soudcovské dotváření práva.¹¹

1. Obecně

Česká metodologie v návaznosti na rakousko-německou tradici rozlišuje mezi výkladem práva v užším slova smyslu a dotvářením práva.¹² Ratio tohoto členění tkví v tom, že oba postupy pracují s odchylnými předpoklady a jsou jim stanoveny odlišné meze. S tímto přístupem se lze setkat též v odůvodněních celé řady rozhodnutí NS¹³ a ÚS.¹⁴

Aktuální metodologie stále navazuje na kánon výkladových metod formulovaných Savignym.¹⁵ Podle něj má být výklad prováděn podle jeho slov (dikce), systematiky, historie vzniku a účelu. Tyto jednotlivé prvky komplexního postupu (výkladu) umožňují soudci nalézt řešení, které je v souladu s právem. Je však předmětem dlouhé diskuse, jakým způsobem má být tento postup proveden.

2. Objektivní a subjektivní koncepce výkladu

S určitou mírou zjednodušení lze současné názory metodologie rozlišit na ty, které se řadí spíše k subjektivní, nebo spíše k objektivní koncepci (teorii) výkladu.¹⁶ Uvedené rozlišení se týká řešení celé řady dílčích otázek. Zde se akcentují ty zásadní – co je cílem výkladu a co se rozumí mezerou v zákoně.

Je-li cílem výkladu snaha zjistit vůli autora normy, hovoří se o tzv. subjektivní výkladové teorii. Naproti tomu přístup, který směřuje k dosažení rozumných, spravedlivých a účelných řešení (odvozených z ideje práva jako např. spravedlnosti, právní jistoty a účelnosti),¹⁷ se řadí k objektivním výkladovým teoriím. Obě koncepce lze tedy odlišit podle toho, zda výsledek výkladu je činěn (více, méně) za současné korekce vyšším právním ideálem, nebo zda se opírá o vůli zákonodárce.

Pro objektivní teorie je proto příznačné, že přiznávají zvláštní význam tzv. teleologickému výkladu (výkladu⛘podle účelu zákona):¹⁸ dovozený objektivní účel má mít přednost před účelem pravidla, který mu připisoval sám zákonodárce, jenž interpretovanou normu vytvořil a přijal. Vyjádřena je zde Radbruchova myšlenka, že zákon musí být chytřejší než zákonodárce.¹⁹ Popsaný přístup se částečně odráží v metodologii Larenze, Canarise (Německo)²⁰ nebo Bydlinskeho (Rakousko). O promítnutí právních idejí a principů usiluje též metodologie rozpracovaná Melzerem,²¹ která na cit. autory navazuje, a (nejspíše nevědomky) některá rozhodnutí ÚS.²²

V aktuální rakouské a německé literatuře se ale navrací trend tíhnoucí opět k subjektivní teorii:²³ cilem výkladu má být zjištění a uskutečnění historického účelu normy, která odráží výlučně vůli normotvůrce regulovat určitý jev. Snaha o hledání „objektivní rozumné vůle zákona“ se odmítá proto, že představuje netransparentní způsob, jímž interpret vnáší do výkladu vlastní představy, čímž ovlivňuje jeho výsledek. Existence teleologické metody výkladu jako zvláštního druhu by měla být zavržena proto, že směšuje metodu výkladu s cílem výkladu: telos normy je cíl výkladu a nemůže být současně jeho prostředkem.

Předestřené teorie mají zásadní význam též pro určení mezery v zákoně. Podle Canarise²⁴ (reprezentanta objektivní koncepce) lze mezeru definovat jako

„protiplánovou neúplnost v rámci pozitivního práva (tzn. zákona v rámci jeho možného smyslu slov a obyčejového práva) poměřovaného hlediskem celého právního řádu. Nebo: mezera je dána tehdy, pokud zákon v rámci hranic svých možných slov a obyčejového práva neobsahuje pravidlo, ačkoliv právní řád jej ve svém celku vyžaduje.“

Hlediska celého právního řádu, jimiž se posuzuje existence mezery, tvoří dle jeho názoru též obecné právní principy, právní zásady a maximy.²⁵ Předestřené vymezení mezery přejímají i někteří čeští autoři.²⁶

Naproti tomu zastánci subjektivních teorií postulují jako rozhodující předpoklad mezery to, že text zákona neobsahuje žádný výrok o tom, jak má být daný konflikt zájmů řešen, neboť jej zákonodárce (vědomě či nevědomě) neupravil. O mezeře tedy rozhoduje nedostatek vůle zákonodárce, nikoliv neúplnost právního řádu.²⁷

Ať už by NS vycházel ze subjektivní, nebo objektivní koncepce výkladu, nikdy by nemohl shledat naplnění předpokladů pro dotváření práva způsobem, jak učinil. Znění zákona, jeho systematika, rovněž i výrok v důvodové zprávě nepochybně ústí v závěr, že zákon nařizuje, aby se vnos valorizoval podle hodnoty majetkového kusu, do něhož bylo investováno, v okamžiku, kdy SJM zaniklo, bylo zrušeno nebo zúženo.

Vyjdeme-li ze subjektivní koncepce výkladu, měli bychom se ptát, co zákonodárce valorizací vnosů sleduje. V důvodové zprávě se přitom uvádí, že cílem je reagovat na „výkyvy cen“ v obou směrech. K podobnému závěru lze dospět i tehdy, jestliže bychom se ve shodě s Bydlinskim²⁸ (zastáncem objektivní koncepce) ptali: „Jaký účel člověk obecně sleduje, vydá-li za zde daných okolností danou právní normu?“ Že ustanovení má reagovat na výkyvy cen, je jedno z myslitelných (racionálních) řešení. Zohlednění růstu (poklesu) cenové hladiny při vypořádání bere v potaz z(ne)hodnocení dané investice.

Zákonodárce požadavek valorizace považoval za potřebný a spravedlivý, přičemž dosavadní soudní praxi, která (za splnění dalších podmínek) aplikovala jen princip redukce (vycházející z redukce majetkové hodnoty z důvodu opotřebení), shledal jako nevyhovující. Při výkladu § 742 odst. 2 ObčZ si však nelze vystačit se zjištěním požadavku, že se má provádět valorizace a redukce. Správná aplikace pravidla vyžaduje znalost věcných důvodů, kterými lze dost dobře ospravedlnit, proč se má valorizace a redukce provádět. Platí přitom princip rovného zacházení s vnosy do obou majetkových mas: u výpočtu náhrady vnosu nehraje roli, do které majetkové masy bylo investováno.

Významný aspekt spočívá v tom, že o vnosu rozhodují oba manželé. Vnos je výsledkem jejich realizované autonomie vůle nakládat s výhradním a společným jměním podle svých představ a zájmů. Rozhodnutí o vnosu se přitom nevyčerpává pouhou obecnou vůlí disponovat s majetkovou hodnotou, nýbrž zahrnuje též konkrétní stanovení hospodářského cíle vynaložené majetkové hodnoty. Tento aspekt se pak promítá v tom, že pokud by jeden z manželů společné peněžní prostředky převzal, leč vzájemnou dohodu o jejich využití nerespektoval, jednalo by se o bezdůvodné obohacení (tzv. kondikce ze zmařeného účelu).²⁹

Uplatnění principu redukce a valorizace v obou majetkových masách zohledňuje, že vnos (investice) může být manžely (částečně) zužitkován a může nastat pokles (či navýšení) jeho hodnoty. Aby oba manželé nesli tyto následky nezávisle na tom, do které majetkové masy byl vnos vynaložen, musí být tento závěr hodnotově⛘ospravedlnitelný. Tak je tomu tehdy, je-li vnos dle dohody manželů učiněn k pořízení (údržbě) věci, která má sloužit oběma (byť i jen zčásti): věc má být jimi užívána a případně zkonzumována.

Autonomie vůle obou manželů zahrnující též určení hospodářského cíle vnosu sloužit oběma je tedy základním (imanentním) předpokladem pro uplatnění obou principů stanovených v § 742 odst. 2 ObčZ:³⁰ principy valorizace a redukce stanoví mechanismus, kterým se vypořádává hodnota věci, jež nadále nemůže sloužit společnému užívání, a který zajišťuje, že investující ponese poměrné riziko poklesu (růstu) cenové hladiny.

Zkonzumovala-li se proto investice v souladu s dohodou manželů, pak účel stanovený jejich dohodou o vnosu byl dosažen (věc, která měla sloužit společným účelům, jim vskutku sloužila).^31,32 Vnos, který byl takto zcela zkonzumován, lze proto (podle okolností) zohlednit toliko skrze § 742 odst. 1 písm. f) ObčZ. Byla-li by však investice zkonzumována v rozporu s dohodou manželů, půjde v dané části o bezdůvodné obohacení (tzv. kondikce ze zmařeného účelu).

Za předpokladu, že věc k zániku (zrušení, změně) SJM zkonzumována nebyla, pak cíl předpokládaný dohodou o vnosu nebyl dosažen, resp. byl dosažen jen zčásti. Uvedeným okamžikem nastává tedy událost, se kterou se nepočítalo („změna okolností“ původní dohody): věc určená ke společnému užívání již nemůže původnímu záměru sloužit (odpadá její účel). Kombinací principů valorizace a redukce se zajistí, aby nezužitkovaný prospěch byl vypořádán se zřetelem k aktuální cenové hladině a spotřebovanému rozsahu. Valorizací a redukcí bude z majetkové masy odčerpána výhoda, která byla poskytnuta na úkor druhé majetkové masy pro společné účely obou manželů, a způsobem, že investující manžel (příp. manželé) nadále ponese riziko poklesu (růstu) cenové hladiny.³³

Princip valorizace dává dobrý smysl rovněž u vnosů do věcí, které nepodléhají opotřebení (např. koupě uměleckého díla). Vnosem se manžel (resp. manželé) nezbaví hospodářského rizika spojeného s investicí. Sám přeci rozhodl o tom, jak jeho prostředky budou využity. Požadavek valorizace je zde tak jen druhou stranou mince realizované autonomie vůle „rozhodovat svobodně o svém jmění“: zápočet na vnos do věci, která opotřebení nepodléhá, se díky přihlédnutí k cenové hladině k rozhodnému okamžiku vypočítá včetně zvýšení (či snížení) její tržní hodnoty.

Naproti tomu je-li učiněn vnos ze SJM do výhradního jmění manžela ve prospěch věci, která má sloužit výlučně jemu (např. investice do věci sloužící jeho podnikatelské činnosti), pak chybí odůvodnění, proč by se v době vypořádání SJM mělo přihlížet k opotřebování věci (zužitkování), stejně jako k růstu cenové hladiny. Účel, který manželé dohodou o vnosu sledovali, zde nebyl zánikem (zrušením, zúžením) SJM nijak dotčen; bylo jej již v momentě vynaložení dosaženo.³⁴ Pro uplatnění principů obsažených v § 742 odst. 2 ObčZ zde chybí věcné odůvodnění.

Vzhledem k tomu, že § 742 odst. 2 ObčZ mezi jednotlivými vnosy nerozlišuje, ačkoliv jejich rozdílná povaha odlišné zacházení vyžaduje, je třeba požadavek rozdílného zacházení zajistit prostřednictvím teleologické redukce. Takový závěr je slučitelný nejen s objektivní koncepcí výkladu, ale též se subjektivní, neboť z důvodové zprávy (či zbylých ustanovení občanského zákoníku) nelze dedukovat závěr, že by zákonodárce § 742 odst. 2 ObčZ zamýšlel jako jediné paušální pravidlo pro všechny vnosy, bez ohledu na to, komu měla investice sloužit. Popsaná teleologická redukce se přitom opírá o věcné ospravedlnění valorizace a redukce, je tedy činěna vskutku na základě účelu pravidla.

Rozsah, v jakém má být vnos započten, tedy proveden jeho výpočet, musí respektovat v první řadě to, v jaké míře byl účel stanovený dohodou o vnosu dosažen (tj. v jakém rozsahu byla investice zkonzumována). Podle § 742 odst. 2 ObčZ musí být dále zohledněna cenová hladina v době, kdy SJM zaniklo, bylo zrušeno či zúženo.

K principům redukce a valorizace lze přitom přihlížet jen za předpokladu, že podle dohody o vnosu má věc sloužit oběma manželům. Má-li sloužit jen jednomu z nich, chybí věcné odůvodnění, proč oba principy aplikovat (srov. IV). Za těchto okolností tak musí být vrácen peněžní ekvivalent, jenž odpovídá poskytnuté hodnotě. Toliko v těchto situacích lze shledat mezi vnosem a bezúročnou zápůjčkou společné prvky, a tudíž lze podle zásady stejného zacházení s oběma případy nakládat stejně. Přihlížet k vývoji cenové hladiny, jakož i k případnému zužitkování, je proto vyloučeno.

Naproti tomu tam, kde vedle samotného poskytnutí hodnoty figuruje též dohoda o společném užívání, již paralela k bezúročné zápůjčce nepřesvědčí. Investice je totiž činěna za společným účelem a s cílem sloužit oběma manželům. Jinak řečeno, mezi investicí a očekáváním budoucího užívání existuje určitá vzájemnost („synallagma“) a jde o zásadně „trvalé“ poskytnutí hodnoty, nikoliv o dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání⛘bez určení účelu. Tyto aspekty jsou oproti zápůjčce natolik odlišné, že takový vnos s ní nelze vůbec poměřovat. Prvek vzájemnosti a svobodného rozhodnutí o společném využití majetkové hodnoty přitom rozumným způsobem odůvodňují, proč se má zohlednit jak princip redukce, tak valorizace.

Podle charakteru vnosu dává dobrý smysl členit vnosy podle toho, zda podléhají zužitkování (opotřebování). Tam, kde byl užitek přivozený investicí spotřebován, byl účel stanovený v dohodě o vnosu dosažen. Za těchto okolností proto musí vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) a c) ObčZ odpovídat nule. Jestliže by však šlo o vnos, který by opotřebení nepodléhal vůbec (např. obraz), věc je stále způsobilá sloužit svému účelu.

Zohlednění růstu (poklesu) cenové hladiny slouží k tomu, aby při vypořádání vnosu nebyla druhému manželu poskytována jen jeho nominální hodnota. Společná investice se totiž z tržního hlediska může ukázat stejně tak dobře výhodnou jako ztrátovou. Protože oba manželé rozhodli o účelu investice, je legitimní, aby poměrně nesli růst (pokles) její hodnoty, kterou přinese tržní vývoj. Ideálním kritériem je obvyklá cena věci (investice) v době zrušení, zániku, či zúžení SJM. Oproti tomu zohlednit pouhou inflaci investované částky (vnosu) by bylo postupem neobhajitelným: ten, kdo poskytne vnos, by nesl jen následky spojené s vynaloženou hodnotou peněz, nikoliv s konkrétně uzavřeným obchodem. Jeho autonomie vůle se však nerealizovala jen se zřetelem k poskytnutí peněz, nýbrž zahrnovala i účel, za kterým byly dány.

Výše náhrady vnosu podle § 742 odst. 2 ObčZ se vypočítá podle obvyklé ceny v době zrušení, zániku, či zúžení SJM s přihlédnutím k poměru k celkové investici a podle povahy investice též k tomu, v jakém rozsahu byla spotřebována.

Příklad: Ze SJM je uhrazena výměna kotle nemovitosti, jejímž vlastníkem je jen jeden z manželů. V této nemovitosti manželé bydlí. Užitek, který má vnos přinášet, zde bude zásadně odpovídat životnosti daného kotle, a to do jeho úplného zkonzumování (ledaže bude prokázáno jiné účelové určení v dohodě manželů o vnosu). Má-li být SJM vypořádáno po 10 letech od pořízení kotle, má se pro účely vypořádání započítat jako vnos peněžní ekvivalent, který odpovídá nezužitkované hodnotě kotle. Valorizace se provede tím, že se vyjde z obvyklé ceny nového kotle (příp. nového kotle s obdobnými vlastnostmi) v době zrušení, zániku, nebo zúžení SJM. Činila-li životnost kotle 20 let a byl-li pořízen výlučně z prostředků SJM, bude na vnos započítáno 50 % této obvyklé ceny. Byl-li však vnos poloviční (druhá polovina byla hrazena z výlučných prostředků manžela), bude výpočet vnosu činit 25 % z obvyklé ceny (tj. 1/2 z 1/2).

Naproti tomu má-li být vypořádán vnos u věci, která zkonzumování nepodléhá (např. obraz), provede se výpočet obdobně (obvyklá cena v době zrušení, zániku, nebo zúžení SJM) bez jakéhokoliv snížení. Činil-li vnos toliko polovinu pořizovací ceny obrazu, musí být na vnos započítána polovina jeho obvyklé ceny.

Určení způsobu výpočtu má charakter právních otázek, které nelze přenechat znalci.³⁵ Jeho pomoci lze (a je třeba) využít k určení životnosti opatřené věci (resp. předmětu investice), pro zjištění, v jakém rozsahu je zkonzumována a kolik činí obvyklá cena investice v době zrušení, zániku, či zúžení SJM.

Otázka, zda investice byla nutná, udržovací, či na okrasu a zda zhodnotila určitou věc (nebo nikoliv), musí zůstat bez významu. Rozhodující – s ohledem na výše dovozené předpoklady (vůli manželů a určení účelu investice ke společnému užívání) – však bude míra, v níž byla investice k rozhodnému dni zužitkována. Jak investice na okrasu (např. přelakování auta na oblíbenou barvu), tak udržovací investice (např. výměna oleje auta) totiž mohou podléhat zužitkování. Valorizace dané investice bude i zde určena tak, že se vyjde z její obvyklé ceny k okamžiku zániku (zrušení, změny) SJM. Uvedené platí mutatis mutandis též u vnosu, kterým bude financována smlouva o dílo ve prospěch druhé majetkové masy (např. oprava střechy domu). I zde musí být provedena úvaha, v jaké míře bylo provedené dílo („opravená střecha“) zužitkováno a kolik činí obvyklá cena těchto prací, a to k okamžiku zániku (zrušení, změny) SJM. Vzhledem k tomu, že investující má stále nést riziko své investice, musí se při výpočtu přihlédnout též k individuálnímu užitku věci (zohlednit příp. jeho vady a nedostatky).

Princip valorizace (a rovněž i princip redukce) se má uplatnit v řízení o vypořádání SJM nezávisle na tom, zda se manželé na něm dohodli. Naznal-li dovolací soud, že „pokyn“ právní normy představuje nekoncepční řešení a vyvolává v řízení o vypořádání SJM složitosti, nic to nemění na tom, že je stále vázán pokynem zákona. Výtky, které se k § 742 odst. 2 ObčZ vznáší, nejsou nic jiného než právně-politické námitky. Samy o sobě mohou být nanejvýš cenným podnětem k novelizaci zákonného pravidla, k jeho překroucení však posloužit nemohou.

I kdyby NS doložil, že neexistuje žádný případ, ve kterém by valorizace vnosu dávala dobrý smysl (vedla k přiměřenému řešení konkrétní kolize zájmů, které pravidlo řeší), není oprávněn skutkovou podstatu § 742 odst. 2 ObčZ rozšířit o předpoklad „dohody manželů“. Svým přístupem dle zde zastávaného názoru porušil systém dělby moci, neboť přehodnotil a dotvářel právní normu („tvořil právo“) v rozporu s cílem, který sleduje. Korektní postup vyžadoval, aby byl k abstraktní kontrole normy povolán ÚS. Jediný zákonem upravený postup, jak nezdařilou normu, kterou zákonodárce přijal, bylo možné odstranit, vedl tedy skrze řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho výsledkem by přitom nikdy nemohlo být rozšíření zákonné skutkové podstaty o další předpoklad, ale toliko zrušení právní normy.

Výklad § 742 odst. 2 ObčZ, který dbá základních výkladových kánonů a aktuální metodologie, nemůže vyústit v jiný závěr, než že při vypořádání vnosu má být aplikován princip valorizace a redukce. To ovšem nutně neznamená, že se tak má stát u všech vnosů bez rozdílu.

Podle zde dovozeného názoru jsou oba principy ospravedlnitelné jen u vnosu (investice), který se zakládá na dohodě obou manželů a který jim má sloužit. Aplikace principů redukce a valorizace zajistí, aby za vynaložený vnos byl poskytnut ekvivalent odpovídající míře nespotřebovaného užitku, kterého mělo být vnosem dosaženo, a to podle jeho obvyklé ceny v době zániku, zrušení, nebo zúžení SJM. Na vnos má být započítán nespotřebovaný užitek dané investice proto, že v tomto rozsahu nebylo dosaženo účelu, který dohoda manželů o vnosu stanovila. Zohledněním obvyklé ceny opatřené věci (předmětu⛘investice) v momentě zániku, zrušení, nebo zúžení SJM je pak zajištěno, aby případný zisk, či ztráta se promítly též do započteného vnosu, neboť ten, kdo vnos poskytl, z něj sám měl mít užitek a rozhodoval o jeho účelu. Srovnání této situace s bezúročnou zápůjčkou proto stojí na „hliněných nohou“.

V případě, kdy vnos je učiněn do věci, která má sloužit jen jednomu z manželů, tak zánikem (zrušením, nebo zúžením) SJM nenastává zmaření stanoveného účelu; není proto věcně odůvodnitelné aplikovat při vypořádání § 742 odst. 2 ObčZ. V tomto rozsahu proto musí být cit. ustanovení teleologicky redukováno.