Dne 1. 1. 2022 vstoupil v účinnost bod 28 čl. CXLII zákona č. 261/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci („třetí změnový zákon“). Tímto bodem byl změněn § 18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o elektronických úkonech“, „ElÚkon“), a to tak, že zavedl fikci doručení tzv. poštovní datové zprávy.¹

V reakci na tuto novelu byl v literatuře publikován názor, že uvedená úprava není nejšťastnější. A. Jareš² poukazuje na to, že zákon o elektronických úkonech jakožto lex specialis k občanskému zákoníku vylučuje teorii dojití, ze které občanský zákoník vychází, a zavádí vlastní úpravu, která však nemusí být pro odesílatele výhodná.

Předložený příspěvek na výše cit. článek naváže v oblastech, které v něm byly spíše jen nastíněny. První z nich je otázka, jak se k probírané úpravě postaví judikatura, přičemž pro porovnání bude rozebrána i judikatura k předchozí právní úpravě. Druhou otázkou, která byla nastíněna v cit. článku, je úmysl zákonodárce. Tento text se však neomezí pouze na nastíněnou otázku vztahu zákona o elektronických úkonech a občanského zákoníku, ale rozebere a kriticky zhodnotí další argumentaci zákonodárce ohledně vhodnosti přijatého řešení a navrhne řešení rozdílné. Pro doplnění kontextu bude také popsán vývoj právní úpravy tzv. poštovních datových zpráv.

Zákon o elektronických úkonech v době svého přijetí problematiku tzv. poštovních datových zpráv vůbec neupravoval. V té době totiž byly datové schránky koncipovány jako nástroj výhradně určený ke komunikaci mezi občany a orgány veřejné moci a mezi orgány veřejné moci navzájem.³ Koneckonců můžeme konstatovat, že tento „veřejnoprávní“ charakter u datových schránek převažuje doposud.⁴

Institut tzv. poštovních datových zpráv byl zaveden do zákona o elektronických úkonech poprvé zákonem č. 190/2009 Sb.⁵ („první změnový zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2009. Tímto zákonem byl do zákona o elektronických úkonech přidán v tomto příspěvku zkoumaný § 18a.

Ve svém původním znění § 18a ElÚkon upravoval doručování poštovních datových zpráv tak, že nejdříve explicitně vyloučil, aby se u nich použila úprava „veřejnoprávních“ datových zpráv, která doručení upravovala tím způsobem, že dokument se považuje za doručený okamžikem přihlášení osoby, která má k dokumentu přístup, a zároveň zavedl desetidenní fikci doručení v případě, že se v této době daná osoba nepřihlásila.⁶ Místo toho stanovil, že dokument se považuje za doručený až v okamžiku, kdy příjemce odesílateli doručení potvrdil prostřednictvím Informačního systému datových schránek (ISDS).⁷

Již z názvu prvního změnového zákona lze vytušit, že úprava institutu tzv. poštovních datových zpráv nebyla jeho účelem. Jak ostatně vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu,⁸ byla jím podrobnější úprava vedení spisové služby v elektronické podobě a zpřesnění některých nejasných ustanovení. Proto ani není překvapivé, že důvodová zpráva neobsahuje komentář k ustanovení, které přidává do zákona o elektronických úkonech § 18a.

Toto ustanovení se totiž do prvního změnového zákona dostalo až na základě pozměňovacího návrhu poslance O. Vojíře.⁹ Zmíněný dokument však neobsahuje žádné odůvodnění tohoto návrhu, proto je potřeba hledat odůvodnění ve stenografickém protokolu z 56․ schůze Poslanecké sněmovny (5. volební období), na které proběhlo 2. čtení tohoto zákona. Při rozpravě se však poslanec Vojíř pouze „přihlašuj[e] ke svému pozměňovacímu návrhu, který je identifikován [jeho] jménem a podpisem“, a žádné bližší podrobnosti k němu neuvádí.¹⁰

Úprava okamžiku doručení tzv. poštovní datové zprávy byla změněna čl. III bodem 6 zákona č. 263/2011 Sb.¹¹ („druhý změnový zákon“), který vstoupil v účinnost dne 29. 11. 2011. Podle této právní úpravy se dokument zaslaný prostřednictvím tzv. poštovní datové zprávy považoval za doručený okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla k dokumentu přístup.¹² Byl tedy odstraněn požadavek na potvrzení doručení adresátem prostřednictvím ISDS, avšak stále se zde neuplatňuje žádná fikce doručení, na rozdíl od současného stavu.

Přestože již z názvu druhého změnového zákona je patrné, že změna zákona o elektronických úkonech byla jedním z jeho hlavních účelů, ani jeho důvodová zpráva se o změně okamžiku doručení tzv. poštovních datových zpráv nezmiňuje. Novela se měla ve své původní verzi totiž ve vztahu k datovým schránkám týkat společného přihlašování do datových schránek a jiných internetových služeb. Co se týče tzv. poštovních datových zpráv, úprava se měla týkat pouze způsobu, jakým budou hrazeny.¹³

Úprava okamžiku doručení tzv. poštovních datových zpráv se do druhého změnového zákona dostala až na základě pozměňovacího návrhu výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, jak vyplývá ze sněm. tisku, který shrnuje podané pozměňovací návrhy.¹⁴ Tento dokument neobsahuje žádné odůvodnění změny, proto je potřeba přistoupit opět ke stenografickému protokolu z 19. schůze Poslanecké sněmovny (6. volební období), kde byl návrh zákona projednáván. Zde dne 17. 6. 2011 vystoupil zpravodaj výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj J. Bureš, který se však ke změně okamžiku doručení tzv. poštovní datové zprávy nijak nevyjádřil.

Důvod, proč bylo druhým změnovým zákonem upuštěno od nutnosti potvrzovat změnu, se podaří vyčíst až z důvodové zprávy ke třetímu změnovému zákonu. Zde se uvádí, že cílem úpravy bylo

„odstranit anomálii v určení okamžiku doručení v soukromoprávních vztazích a [uvést do souladu] okamžik doručení soukromoprávního dokumentu dodaného prostřednictvím datové schránky s převládající teorií i praxí“.¹⁵

V důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu se pak dozvíme i důvody, které vedly zákonodárce ke sjednocení okamžiku, kdy jsou doručeny jak „veřejnoprávní“ datové zprávy, tak i tzv. poštovní datové zprávy. Ke stavu před změnou je uvedeno, že stanovení okamžiku odeslání až na okamžik přihlášení osoby, která má k dokumentu přístup, znevýhodňuje datové schránky oproti jiným způsobům doručování, navíc může vést až k situacím, kdy adresáti schválně zmařují dojití ve lhůtě tím, že se do datových schránek přihlašují pozdě.

Na druhou stranu však důvodová zpráva tvrdí, že pokud by se mělo postupovat podle obecných pravidel soukromého práva, byla by úprava soukromoprávního doručování přísnější než úprava doručování veřejnoprávního. To by prý mohlo vést k tomu, že by se v případech, kdy doručuje veřejnoprávní odesílatel soukromoprávní zprávu, mohl adresát mylně domnívat, že na přečtení zprávy má 10 dní, což by pro něj mohlo mít neblahé následky. Dále se uvádí, že zatímco při doručování orgány veřejné moci je tendence dobu před nastoupením fikce doručení prodlužovat, úprava spojující okamžik doručení s okamžikem dodání¹⁶ „by preferovala pouze zájmy odesílatele“.¹⁷

Na základě výše uvedeného tedy zákonodárce došel k závěru, že by bylo vhodnější sjednotit pravidla pro doručování všech datových zpráv. Ve zvláštní části důvodové zprávy pak nejsou podány žádné nové informace.

Při zkoumání judikatury k § 18a ElÚkon bude pozornost zaměřena na to, zda soud akceptuje vztah speciality zákona o elektronických úkonech k občanskému zákoníku jakožto zákonu obecnému, nebo zda ji neakceptuje a tím pádem rozhoduje podle obecné úpravy občanského zákoníku, který vychází z teorie dojití. Zkoumána budou jak rozhodnutí, která vycházejí z právního stavu po účinnosti třetího změnového zákona, tak i rozhodnutí podle předchozí právní úpravy. Rozhodnutí pocházejí z právních informačních systémů a byla vybrána tak, že v těchto systémech byla nejdříve vyhledána judikatura k § 18a ElÚkon, nalezená rozhodnutí pak byla manuálně analyzována; do výběru byla zařazena podle toho, zda nějakým způsobem řešila okamžik doručení/dojití tzv. poštovní datové zprávy.

Nalezená soudní rozhodnutí lze rozdělit do 2 kategorií podle toho, zda byla vydána soudy v civilním nebo správním soudnictví. Přestože téma tohoto příspěvku je jistě občanskoprávní, zařazení rozhodnutí správních soudů není od věci. Zákon o elektronických úkonech je totiž právní předpis s převažujícím veřejnoprávním charakterem,¹⁸ mj. F. Melzer a F. Korbel ve svém komentáři jedním takovým rozhodnutím argumentují.¹⁹

Nejdříve probereme rozhodnutí civilních soudů, která vycházejí z předchozí právní úpravy, přičemž je lze zařadit do několika kategorií. První kategorií jsou rozhodnutí, která plně respektují vztah speciality zákona o elektronických úkonech k občanskému zákoníku. Do této kategorie patří několik rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7, které pocházejí od stejné samosoudkyně a týkají se skutkově velmi podobné věci.²⁰ K těmto rozsudkům pak lze zařadit i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, který sice pochází od jiného samosoudce, ale je rovněž ve skutkově velmi podobné věci.²¹

V těchto případech soud posuzuje, kdy byla doručena výzva k úhradě smluvní pokuty tzv. poštovní datovou zprávou, a konstatuje, že vzhledem k tomu, že jako důkaz bylo předloženo pouze potvrzení o dodání tzv. poštovní datové zprávy, nikoliv však potvrzení o doručení (které vzhledem k předchozí právní úpravě nemohlo nastat fikcí – pozn. aut.), nepovažuje výzvu za doručenou. Dále pak uvádí, že se nemůže použít § 573 ObčZ, který upravuje domněnku doby dojití při zaslání poštou, jelikož doručování datovou schránkou není doručováním s využitím poštovních služeb. Soud tedy plně akceptuje vztah speciality zákona o elektronických úkonech a vychází z pravidel, která stanoví tento zákon, a nikoliv z obecných pravidel dle občanského zákoníku. S tímto řešením není v odůvodnění nijak polemizováno, navíc zde je ještě nad rámec zkoumání tohoto příspěvku posuzován vztah k § 573 ObčZ.

Dále lze do první kategorie soudních rozhodnutí zařadit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, který se týká odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.²² Soud zde musel vyřešit důvodnost námitky promlčení, přičemž posuzoval, kdy skočilo předběžné projednání nároku, během kterého promlčecí doba neběžela. Konstatoval, že skončilo dnem, kdy bylo stanovisko žalované doručeno žalobci do datové schránky. Jako okamžik doručení určil přihlášení do datové schránky podle § 18a ElÚkon. Pravidla pro veřejnoprávní doručování se podle soudu neuplatnila, protože zde stát jednal v soukromoprávní věci.

Druhou kategorií rozsudků jsou ty, které sice zmiňují obecná pravidla okamžiku dojití, odvolávají se však i na zvláštní úpravu. Tuto kategorii tvoří rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž soud posuzoval, jestli byla žalobcem žalované (právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku) řádně zaslána výzva k úhradě [rozhlasového²³] poplatku.²⁴ Soud zde nejdříve argumentuje tím, že podle teorie dojití byla výzva doručena okamžikem, kdy se dostala do výlučné sféry dispozice žalované, ale obratem uvádí, že doručeno bylo

„tím spíše, že výzva byla doručena přihlášením oprávněné osoby ve smyslu § 18a odst. 2 [ElÚkon]…“.²⁵

Soud tedy v odůvodnění jednak naznačuje, že by mohla platit teorie dojití, ale na druhou stranu se odkazuje i na zvláštní úpravu. Otázkou je, jestli tím soud sledoval vyjádření svého názoru ke vztahu teorie dojití a zvláštní úpravy pro tzv. poštovní datové zprávy, nebo jestli se snažil pouze podtrhnout, že žalovaná o výzvě věděla tím spíše, že se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba, a pouze pro uvedení kontrastu uvádí, že podle obecných pravidel by bylo doručení posuzováno podle objektivního a nikoliv subjektivního hlediska. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu se lze domnívat, že druhá varianta je pravděpodobnější. Pak tedy musíme konstatovat, že soud akceptuje specialitu zákona o elektronických úkonech.

Třetí kategorii tvoří rozsudek Okresního soudu v Mostě, který se přiklání k názoru, že se má uplatnit obecná úprava vycházející z teorie dojití, a ne úprava zvláštní.²⁶ V tomto případě soud posuzoval, kdy se dlužník dostal do prodlení. Počátek prodlení pak stanovil na okamžik, kdy se žalovanému dostala do dispozice žaloba, která byla doručována tzv. poštovní datovou zprávou, k čemuž mělo dojít okamžikem jejího dodání. Soud zde odkazuje i na starší judikaturu týkající se okamžiku dojití. Tato judikatura sice pochází z období před účinností § 18a ElÚkon, dle soudu je nicméně stále použitelná, jelikož situaci, kdy by mohl dlužník oddalovat své prodlení nevyzvednutím si datové zprávy, považuje za neúnosnou.

V právnich informačních systémech je zatím dostupné pouze jedno civilní soudní rozhodnutí, které pracuje s právním stavem po účinnosti třetího změnového zákona. Pochází od Okresního soudu v Chomutově,²⁷ který v něm řešil okamžik, kdy byly žalované doručeny výzvy k zaplacení dlužné částky za rozhlasové poplatky, přičemž dospěl k závěru, že to bylo po 10 dnech od dodání – uplatnila se tedy fikce doručení.²⁸ Soud v odůvodnění s použitím zákona o elektronických úkonech namísto obecných pravidel nijak nepolemizoval, proto lze uzavřít, že vycházel z toho, že zákon o elektronických úkonech je ve vztahu k občanskému zákoníku úpravou zvláštní.

Z rozhodnutí správních soudů je potřeba poukázat na dvojici prvostupňových rozhodnutí Krajského soudu v Brně,²⁹ které pak ve svých 2 rozsudcích přezkoumával Nejvyšší správní soud.³⁰ Oba případy jsou velmi podobné a podobné jsou i rozsudky. Otázka, kterou soud posuzoval, je doručení stejnopisu návrhu na přezkum postupu zadavatele veřejné zakázky Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zadavateli ve smyslu § 114 odst. 4 předchozího zákona o veřejných zakázkách.³¹

Krajský soud v Brně rozhodl, že vůči zadavateli doručuje stěžovatel v režimu soukromého práva. Dovodil sice, že by se měl použít § 18a ElÚkon,³² nicméně odmítl aplikovat v něm uvedené pravidlo o okamžiku doručení, místo kterého aplikoval obecnou úpravu občanského zákoníku z r. 1964, která vycházela z teorie dojití; rozhodný tedy byl okamžik dojití do výlučné adresátovy sféry.

NSS výše zmíněné rozsudky při svém přezkumu nezrušil, ale ani se plně neztotožnil s argumentací KS v Brně. Uvedl totiž, že přestože je zadávání veřejných zakázek soukromoprávní vztah, v tomto případě se jedná o doručování veřejnoprávní, a proto se má uplatnit § 18 ElÚkon, ze kterého vyplývá, že orgánu veřejné moci je doručeno okamžikem dodání datové zprávy.

Z výše představených soudních rozhodnutí lze učinit závěr, že soudy za předchozí právní úpravy spíše akceptovaly vztah speciality zákona o elektronických úkonech a že tak budou nejspíše postupovat i za úpravy nové. Tento závěr je patrný zejména z rozhodnutí civilních soudů, kde rozsudky, ve kterých soud akceptuje vztah speciality zákona o elektronických úkonech, převažují.

Zajímavá je situace, která se naskytla ve správním soudnictví. Krajský soud zde vychází z toho, že se jedná o doručování soukromoprávní, a teleologickou redukcí dochází k závěru, že se mají spíše použít obecná pravidla občanského zákoníku. NSS však je toho názoru, že se jedná o doručování veřejnoprávní, a aplikuje k tomu se vztahující pravidla; efekt je však stejný jako v rozsudcích KS v Brně. NSS tedy neříká, jestli je teleologická redukce provedená krajským soudem správná, nebo nikoliv. Pro úplnost je však nutno uvést, že stejný názor o okamžiku doručení (resp. dojití) byl publikován i v literatuře, a to i s odkazem na první cit. rozsudek KS v Brně.³³ Z výše předloženého přehledu rozsudků civilních soudů ale plyne, že v praxi těchto soudů je názor zastávaný Krajským soudem v Brně v menšině.

Závěrem této části je potřeba upozornit na jisté limity výběru civilních rozhodnutí, kterými je v tomto textu argumentováno. Prvním z nich je fakt, že rozhodnutí pocházejí od prvostupňových soudů, takže v nich obsažené právní názory neprošly přezkumem. Skutečnost, že v právních informačních systémech zatím není dostupná judikatura vyšších soudů, neznamená, že tyto v budoucnu nemohou zaujmout jiné stanovisko. Dalším limitem je, že otázka okamžiku doručení tzv. poštovní datovou zprávou není v daných případech hlavní otázkou sporu; jedná se spíše o otázku vedlejší, jejíž řešení nedopadá na řešení případu jako celku, ale pouze na řešení některé vedlejší otázky. Nedostatkem zde prezentovaného výběru judikátů může být též skutečnost, že obsahuje pouze jedno rozhodnutí, které pracuje s právní úpravou až po účinnosti třetího změnového zákona. Na závěr je potřeba upozornit, že ve výběru jsou zahrnuty 4 rozsudky OS pro Prahu 7 pocházející od jedné samosoudkyně, které se navíc týkají téměř identických případů.

Výběr rozhodnutí správních soudů není limitován absencí rozhodnutí vyšších soudů. Nelze ani očekávat, že by do tohoto výběru mělo do budoucna přibýt více rozhodnutí. Z dostupné judikatury NSS je totiž zřejmé, že v případech, které zatím NSS vzhledem k tzv. poštovním datovým zprávám řešil, se uchyluje k závěru, že v dané věci se jedná o doručování veřejnoprávní.³⁴

I přes výše zmíněné limity je však možné závěr o současné rozhodovací praxi učinit. Do budoucna však bude potřeba sledovat, jestli budou soudy i nadále postupovat způsobem, který byl popsán výše, nebo jestli nedojde ke změně rozhodovací praxe, třeba i v důsledku rozhodnutí vyššího soudu.

1. Vztah k obecné úpravě

Z důvodové zprávy k návrhu třetího změnového zákona jasně vyplývá, že zákonodárce považuje úpravu obsaženou v zákoně o elektronických úkonech za

„zvláštní právní úpravu doručování, která se uplatní přednostně před obecnými pravidly pro doručování v soukromoprávních vztazích“.³⁵

Takto se vyjádřil v části důvodové zprávy, kde je zhodnocován současný stav právní úpravy (stav před přijetím třetího změnového zákona). Zákonodárce tedy nemá pochyb, že se tato úprava měla uplatnit přednostně před úpravou v občanském zákoníku a že se tak má dít i do budoucna. Ostatně, pokud bychom přistoupili k závěru, že úprava není k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, došlo by, jak upozorňuje A. Jareš,³⁶ k tomu, že tato úprava by byla zcela nadbytečná.

2. Možnost zneužití předchozí úpravy

V důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu zákonodárce upozorňuje na možnost zneužití pravidla, že tzv. poštovní datová zpráva je doručena až okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má k této zprávě přístup. Jako příklad uvádí úmyslné zmaření doručení nabídky ve lhůtě při zadávání veřejných zakázek.³⁷ Na riziko zneužití upozorňuje i OS v Mostě, který konstatoval, že

„[n]ení možné akceptovat výklad, na jehož základě by si dlužník nevyzvednutím zásilky z datové schránky oddaloval či zcela znemožňoval počátek prodlení“.³⁸

Pokud však máme přisvědčit argumentaci zákonodárce, je vhodné nejdříve prozkoumat, zda právo již nenabízí způsoby, jak zneužití zabránit i bez jeho zásahu.

Občanský zákoník v § 570 odst. 1 větě za středníkem zavádí fikci dojití v případě, že adresát vědomě zmařil dojití. Pokud budeme vědomé zmaření dojití chápat jako „úmyslné jednání adresáta, jehož cílem je zabránit dojití“,³⁹ bude posouzení konkrétní situace záviset na několika okolnostech. Nejdříve si představme situaci, že se adresát přihlašuje do datové schránky zhruba jednou za 10 dní, jelikož to je doba, po které se uplatní fikce doručení u „veřejnoprávních“ datových zpráv.⁴⁰ Pokud spoléhá ať už na předchozí právní úpravu, která u tzv. poštovních datových zpráv žádnou fikci doručení nestanoví, nebo na právní úpravu se sjednocenou fikcí, nebylo by správné hovořit o úmyslném zmaření dojití. Tento adresát totiž spoléhal na pravidla stanovená v zákoně; pokud bychom toto jednání označili za úmyslné zmaření dojití, byla by zklamána jeho důvěra v právo.

Nyní si ale představme situaci, kdy adresát čeká, že mu bude věřitelem doručena upomínka ke splnění dluhu, jelikož ví, že je v prodlení, avšak úmyslně se do datové schránky nepřihlásí, aby své prodlení oddálil. Za předpokladu, že by se podařilo tento úmysl prokázat, je namístě fikci dojití podle § 570 odst. 1 ObčZ aplikovat. Situace by totiž byla velmi podobná případům, kdy adresát úmyslně nepřebírá poštu, což je příklad, který uvádí komentářová literatura.⁴¹

Nyní si ale představme situaci, kdy adresát sice neočekává právní jednání, jehož dojití by měl potřebu oddalovat, ale o jeho dodání do datové schránky se dozví jiným způsobem než přihlášením do datové schránky, tedy zasláním ať už e-mailové notifikace, SMS notifikace nebo třeba notifikace do mobilní aplikace Mobilní klíč.⁴² Můžeme se spokojit s konstatováním, že zaslání notifikace je nerozhodné, protože § 18a ElÚkon spojuje úspěšné doručení s jinou právní skutečností? Nebo máme přistoupit k teleologické redukci, jelikož jinak bychom aplikovali odlišná pravidla pro situaci, kdy je adresátovi doručen celý projev vůle e-mailem, a jiná pravidla pro situaci, kdy se v e-mailu dozví, že se s projevem vůle odesílatele může seznámit ve své datové schránce? V tomto případě je vina na straně adresáta, který věděl o možnosti seznámit se s jemu adresovaným právním jednáním, ale neučinil tak. Proto bychom takovou situaci nemohli vykládat v jeho prospěch, resp. v neprospěch odesílatele.

Nová úprava s fikcí doručení tzv. poštovních datových zpráv však má potenciál některé ze sporných situací eliminovat. V prvním z výše uvedených příkladů se nic nemění, jelikož adresát kontroluje svou datovou schránku pořád stejně často. V příkladu druhém již nemůže adresát donekonečna odkládat doručení, vzhledem k explicitní úpravě však musí odesílatel počítat s tím, že pokud zvolí tzv. poštovní datovou zprávu, bude doručeno nejpozději za 10 dní. Pak se nebude moci ani muset dovolávat úmyslného zmaření doručení. V třetím případě zase můžeme konstatovat, že odesílatel musí počítat s 10denní lhůtou, kdy má adresát čas na seznámení se s došlou zprávou a notifikace mu slouží k tomu, aby si uvědomil, že má 10 dní na seznámení se s došlou zprávou; pokud tak neučiní, musí počítat s případnými negativními následky.

3. Preference zájmů odesílatele

V důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu je dále uvedeno, že

„změna spočívající ve stanovení okamžiku doručení na okamžik dodání dokumentu do datové schránky by preferovala pouze zájmy odesílatele“.⁴³

Z důvodové zprávy však není jasné, jakým způsobem mají být dle názoru zákonodárce teorií dojití preferovány (můžeme říci zvýhodňovány) zájmy odesílatele. Při posouzení věci optikou soukromého práva, kdy teorie dojití je normou, lze naopak dojít k závěru, že úpravou v zákoně o elektronických úkonech jsou bez zjevného důvodu preferovány zájmy adresáta. V krajním případě se lze i domnívat, že touto úpravou může být chráněn stav, kdy adresát řádně nedbá o správu svých vlastních záležitostí tím, že nekontroluje svou korespondenci, což je v rozporu se zásadou soukromého práva vigilantibus iura scripta sunt.

K výše zmíněnému je dále v důvodové zprávě uvedeno, že v rámci doručování orgánů veřejné moci existuje spíše snaha prodloužit lhůtu, než se uplatní fikce doručení. Jak však upozorňuje M. Zuklínová, občanský zákoník nepoužívá pojem doručení, ale dojití, což může být tím, že doručení je od dojití koncept odlišný. Doručování se totiž uplatňuje v rámci řízení před orgány veřejné moci.⁴⁴

Funkci doručování v rámci komunikace s orgány veřejné moci lze vymezit např. tak, že

„[p]odstatou doručování je vzájemná komunikace a zprostředkování určitého sdělení jeho adresátovi“.⁴⁵

Vhodné může být rovněž upozornění na význam, který doručování v rámci řízení před orgány veřejné moci má. Doručování může mít závažné procesní důsledky, ať už vzhledem k právům účastníků, ale i co se týče veřejného zájmu na minimalizaci obstrukcí.⁴⁶ Na druhou stranu, dojití je u adresovaných právních jednání podmínkou jejich perfekce, a tím pádem i existence jako právní skutečnosti.⁴⁷ Argumentace zákonodárce trendem prodlužování lhůty pro uplatnění fikce ve veřejnoprávním doručování je tedy s ohledem na výše popsaný rozdíl mezi dojitím a doručováním nepřiléhavá.

S ohledem na vymezení právního jednání literaturou – jako projevu vůle jednající osoby⁴⁸ – je dobré zvážit, s jakou skutečností je vhodné spojit uznání tohoto projevu vůle jakožto právní skutečnosti. Kromě teorie dojití existují i teorie projevení, teorie odeslání a teorie seznámení se.⁴⁹ Řešení obsažené v datových schránkách se pak zdá být jakousi kombinací teorie dojití a teorie seznámení se. Úspěšné doručení sice striktně vzato nespojuje s tím, že adresát otevře konkrétní datovou zprávu, ale pouze s přihlášením se do datové schránky, na druhou stranu spojuje doručení a tím pádem zřejmě i perfekci právního jednání s volním činem jiné osoby (odhlédneme-li od nově zavedené fikce doručení). Pokud má však soukromé právo chránit vůli jednotlivců, není vhodné spojovat perfekci právního jednání s volním aktem jiné osoby, což vede k závěru, že vůle jedné osoby z pohledu práva neexistuje, a to jen proto, že osoba jiná nějakým způsobem nekonala.

4. Problémy při soukromoprávním doručování orgány veřejné moci

Zákonodárce prohlásil jako cíl úpravy sjednocení doručování veřejnoprávních a soukromoprávních datových zpráv. To je však v rozporu se zásadou nezávislosti uplatňování veřejného a soukromého práva, jak ji stanoví § 1 odst. 1 věta druhá ObčZ. Pokud tato zásada má být porušena, jsou k tomu potřeba velmi pádné důvody. Tímto důvodem však není ani hypotetická situace, kterou zákonodárce zmiňuje v důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu,⁵⁰ že v případě, že by obec (veřejnoprávní subjekt) doručovala soukromoprávní zprávu (výpověď z nájmu), adresát by mohl důvodně očekávat, že má na přečtení zprávy 10 dní, než se uplatní fikce doručení, ve skutečnosti by však doručeno bylo hned, což může mít neblahé následky. Dále zákonodárce poukazuje na skutečnost, že hranice mezi veřejným a soukromým právem je tenká a často není dobře rozlišitelná ani pro odborníky.

V prvé řadě je potřeba poznamenat, že tento příspěvek nebude polemizovat s tvrzením zákonodárce, že hranice mezi veřejným a soukromým právem je tenká, nebude ani rozporovat, že v případě popsaném výše by mohlo dojít k jistému zmatení. Pro účely tohoto textu stačí předpokládat, že tomu tak skutečně je. Bylo by ale vhodné položit si otázku, zda neexistuje mírnější prostředek, kterým mohl zákonodárce zabránit zmatení při soukromoprávním doručování orgány veřejné moci.

Takovým řešením by mohla být úprava, která váže okamžik doručení na typ datové schránky,⁵¹ ze které bylo soukromoprávní jednání odesláno; pravidla veřejnoprávních datových zpráv by se neměnila. Výsledkem by bylo, že v případě doručení tzv. poštovní datové zprávy z datové schránky orgánu veřejné moci⁵² by platila pravidla pro doručení shodná pro veřejnoprávní datové zprávy, v ostatních případech by platila obecná pravidla soukromého práva. Datová zpráva pocházející z datové schránky orgánu veřejné moci by pak byla pro uživatele odlišitelná tak, že by ISDS vypsal typ datové schránky v údajích o odesílateli v uživatelském prostředí, ale i v notifikaci na příchozí datovou zprávu.⁵³ Implementace tohoto řešení by nebyla problematická, jelikož ISDS již typ datové schránky vypisovat umí.⁵⁴ Ani samotné odlišení, jestli je odesílatel orgánem veřejné moci, nemůže v praxi činit větší problémy, jelikož ISDS čerpá údaje o tom, je-li subjekt orgánem veřejné moci, z Registru práv a povinností.⁵⁵ Výhodou čerpání tohoto údaje právě z Registru práv a povinností je, že údaje v základních registrech jsou nadány presumpcí správnosti.⁵⁶

Z pohledu zákona o elektronických úkonech se jedná o zavádění další výjimky, nicméně z pohledu soukromého práva se jedná o zúžení výjimky. V současném stavu se od množiny komunikací, kde se uplatní obecná pravidla dle občanského zákoníku, odečítá množina všech soukromoprávních komunikací datovými schránkami, zatímco ve zde navrženém řešení by se odečítala pouze množina soukromoprávních komunikací datovými schránkami, které provádějí orgány veřejné moci. Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu, která se má týkat soukromoprávního styku, je pro přehlednost vhodnější minimalizovat právě výjimky z pohledu práva soukromého.

Předložený příspěvek navázal na názor o nové úpravě okamžiku doručení tzv. poštovních datových zpráv publikovaný v literatuře. Pro kontext byl nejdříve popsán vývoj právní úpravy tohoto způsobu doručování: od prvního poslaneckého pozměňovacího návrhu v nesouvisejícím zákoně, který stanovil okamžik doručení na potvrzení této skutečnosti adresátem v ISDS, přes navázání okamžiku doručení na přihlášení oprávněné osoby do datové schránky, po zatím poslední úpravu, která sjednotila veřejnoprávní a soukromoprávní režim.

V rámci příspěvku byla zkoumána rozhodovací praxe civilních i správních soudů k okamžiku doručení tzv. poštovní datové zprávy. Z předloženého výběru soudních rozhodnutí bylo vyvozeno, že soudy se spíše kloní k závěru, že se má uplatnit zvláštní úprava zákona o elektronických úkonech, a nikoliv obecná úprava soukromého práva.

Z důvodové zprávy k poslední novele zákona o elektronických úkonech pak vyšlo najevo, že zákonodárce měl v úmyslu zavedením zvláštní úpravy vyloučit obecnou úpravu soukromého práva. K argumentu zákonodárce, že předchozí právní úpravu bylo možno zneužít, bylo uvedeno řešení, jak tomuto zneužití zabránit i bez změny zákona, stejně tak bylo rozporováno tvrzení, že soukromoprávní úprava preferuje pouze zájmy odesílatele.

Závěrem je již pouze nutno poznamenat, že se přikláním k názoru A. Jareše,⁵⁷ že vhodnější by bylo, aby zákonodárce pouze stanovil povinnost provozovatele datových schránek zpřístupnit je i pro soukromoprávní styk a zbytek úpravy ponechat na občanském zákoníku. Vzhledem k argumentaci zákonodárce, že toto by mohlo způsobit zmatek při soukromoprávním jednání orgánů veřejné moci, je však navrženo mírnější řešení, jak mohl zákonodárce zmatení zamezit, a to v podobě nastavení odlišného režimu doručení pouze u tzv. poštovních datových zpráv odesílaných orgány veřejné moci.